21 C 326/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 9. 6. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 62.565 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že se žalovaným uzavřela dne 1. 7. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 38.000 Kč. Jelikož žalovaný neplnil své povinnosti poskytnutý úvěr splácet řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru, čímž zároveň vznikly žalobkyni vůči žalovanému další pohledávky sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a neuhrazených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru a smluvních pokut. Žalovaná částka sestává z neplacené nové jistiny úvěru ve výši celkem 43.165,15 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky nové jistiny úvěru za každý den prodlení s úhradou ve výši 18.

002 Kč. Dlužná částka nebyla uhrazena ani přes předžalobní upomínku zaslanou žalovanému. Podáním ze dne 27. 9. 2025 doplnila žalobkyně svá tvrzení ohledně toho, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Uvedla, že schopnost žadatele o úvěr řádně jej hradit byla prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka, přičemž zejména poukázala na povinnost žalovaného uvést údaje o svých příjmech a výdajích pravdivě. Ze zjištěných údajů žalobkyně uzavřela, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splácet.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K jednání soudu dne 4. 11. 2025 se žalovaný bez omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno dne 6. 10. 2025. Vzhledem k tomu soud projednal a rozhodl věc v jeho nepřítomnosti postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

4. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.

5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 1. 7. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 38.000 Kč na dobu 48 měsíců s celkovou výší splátky 2.218 Kč a zápůjční úrokovou sazbou 64,33 % ročně (viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota], oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář, předsmluvní formulář, prohlášení klienta, dodatek č. [hodnota] k návrhu smlouvy o úvěru, úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu). Žalobkyně vyplatila žalovanému částku úvěru dne 3. 7. 2023, žalovaný uhradil měsíční splátku ve výši 2.218 Kč v měsících srpnu, září, říjnu a listopadu 2023, dále neuhradil ničeho (viz karta klienta, doklad o vyplacení úvěru). Žalobkyně vyzvala žalovaného dvakrát k úhradě dlužných splátek, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč a smluvní pokuty ve výši 998 Kč (viz výzva k zaplacení a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 22. 1. 2024 a 22. 2. 2024). Dne 25. 2. 2024 přikročila žalobkyně k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě zbývající části dlužné původní jistiny úvěru ve výši 37.216,27 Kč, úroku za poskytnutí úvěru ve výši 5.948,88 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč (viz oznámení ze dne 25. 2. 2024, vč. potvrzení o odeslání). K posouzení úvěruschopnosti klienta si žalobkyně vyžádala kopii občanského průkazu žalovaného pro ověření identity žalovaného a platnosti občanského průkazu (viz kopie OP žalovaného), výpisy z databází NKRI s kódem příznaku 2 a SOLUS se zjištěním, že žalovaný neměl nikdy dlužnou částku po splatnosti (viz výpis záznamů z registru SOLUS, výpis z nebankovního registru klientských informací NRKI), informativní výpisy z účtu klienta – exporty transakční historie za měsíce březen až červen 2023 pro příchozí platby od subjektu [právnická osoba]. se zjištěním, že v těchto měsících obdržel žalovaný vždy právě jednu příchozí platbu od tohoto subjektu (viz výpisy z transakční historie k č. ú. [č. účtu] za období duben až červen 2023), vyplnění předsmluvního formuláře a prohlášení klienta (viz předsmluvní formulář, prohlášení klienta). Na základě zjištěných údajů provedla žalobkyně hodnocení úvěruschopnosti klienta se závěrem o volných zdrojích klienta ve výši 3.033 Kč (viz hodnocení klienta).

6. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.

7. Soud věc právně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále, s ohledem na spotřebitelský charakter uzavřené smlouvy také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).

14. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně blíže nezkoumala příjmy žalovaného a nezkoumala zejména výdaje žalovaného, tedy kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Žalobkyně tak svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře, resp. v tomto případě žádosti o úvěr žalobkyně nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a zejména výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. V tomto ohledu považuje soud za nedostatečné vycházet toliko ze skutečnosti, že žalovaný obdržel čtyři měsíce po sobě jdoucí platbu mzdy od zaměstnavatele, aniž by si žalovaná opatřila za tyto měsíce alespoň úplné výpisy z účtu žalovaného, které by jí umožnily prověřit rovněž i výdajovou stránku klienta v tomto období. Žalobkyně se spolehla pouze na informace od klienta, aniž by si opatřila jakékoli informace či podklady, které by jí umožnily učinit závěr o tom, zda jsou sdělení žalovaného platná.

15. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.

16. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalovanému poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal částku ve výši 38.000 Kč a na splátkách uhradil částku 8.872 Kč. Soud tak žalobě vyhověl co do nedoplatku čerpané jistiny ve výši 29.128 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 29.128 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 33.437 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15.435 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 64,33 % ročně z částky 37.216,27 Kč od 27. 2. 2024 do 21. 3. 2024 ve výši 1.534,80 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 37.216,27 Kč od 22. 3. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 27. 2. 2024 dosáhne částky 127.756 Kč pak byla žaloba zamítnuta (výroky I. a II.).

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy by ve věci úspěšnějšímu žalovanému náležela příslušná část náhrady nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému dle obsahu spisu nevznikly náklady řízení, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

18. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).