Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 33.721,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19,99 % ročně z částky 32.721,26 Kč od 26. 6. 2025 do 24. 7. 2025, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 32.721,26 Kč od 6. 7. 2025 do zaplacení, smluvním úrokem ve výši 12 % ročně z částky 32.721,26 Kč od 25. 7. 2025 do zaplacení a kapitalizovaným úrokem ve výši 1.843,98 Kč od 15. 3. 2025 do 25. 6. 2025, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2.250 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 1. 8. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o hotovostním úvěru. Tvrdila, že se žalovaným uzavřela dne 24. 3. 2023 smlouvu o hotovostním úvěru číslo [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému částku ve výši 35.000 Kč a žalovaný se zavázal částku vrátit a zaplatit sjednaný úrok. Nedílnou součástí smlouvy jsou Úvěrové podmínky. Žalovaný se zavázal měsíčně hradit pravidelnou splátku úvěru ve výši 686 Kč, skládající se ze splátky pojištění, jistiny a úroku 19,99 % ročně, a to vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 4. 2023. Dále byl sjednán poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 700,- Kč. Žalovaný řádně hradil splátky od 15. 4. 2023 do 15. 3. 2025. Ode dne 25. 4. 2025 neeviduje žalovaná žádné úhrady od žalovaného, proto žalobkyně přistoupila v souladu s ujednáním čl. 5 Úvěrové smlouvy dne 26. 6. 2025 k zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění byl dluh žalovaného tvořen nesplacenou jistinou ve výši 32.721,26 Kč (jistina neobsahuje žádné úroky, úroky z prodlení, pokuty, poplatky ani jiné položky), nesplaceným smluvním úrokem z úvěru (kapitalizovaný úrok) ve výši 1 843,98 Kč, který je souhrnem nesplacených smluvních úroků ode dne poslední zaplacené splátky, tj. ode dne 15. 3. 2025 do dne předcházejícího dni zesplatnění, tedy do dne 25. 6. 2025, konkrétně pak (počet dnů prodlení/365 x aktuální jistina x 19,99/100), smluvní pokutou ve výši 1 000,- Kč. Žalobkyně dále požaduje od 25. 7. 2025 smluvní úrok 12 % ročně a zákonný úrok z prodlení od desátého dne po zesplatnění úvěru. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu, kromě toho jej k zaplacení vyzvala rovněž emailem, SMS zprávou a zprávou prostřednictvím jeho účtu na portále Zonky.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně svůj souhlas vyjádřila již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.
4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav. Dne 24. 3. 2023 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru číslo [hodnota], jejíž součástí jsou úvěrové podmínky, na jejímž základě poskytla žalovanému částku ve výši 35.000 Kč a žalovaný se zavázal částku vrátit a zaplatit sjednaný úrok (viz smlouva o úvěru ze dne 24. 3. 2023, potvrzení o vyplacení úvěru č. [hodnota], potvrzení o zaslání potvrzovací SMS a následném podpisu smlouvy č. [hodnota]). Žalovaný se zavázal měsíčně hradit pravidelnou splátku úvěru ve výši 686 Kč, skládající se ze splátky pojištění, jistiny a úroku 19,99 % ročně, a to vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 4. 2023, dále se zavázal uhradit poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 700 Kč (viz smlouva o úvěru ze dne 24. 3. 2023). Žalovaný řádně hradil splátky od 15. 4. 2023 do 15. 3. 2025 (viz Splátkový kalendář). V měsíci dubnu 2024 došlo k uzavření dvou dodatků, kterým byl změněn termín splatnosti splátek, a to nejprve na 20. den v měsíci a následně na 25. den v měsíci (viz dodatek č. [hodnota] ke smlouvě o úvěru č. [hodnota], dodatek č. [hodnota] ke smlouvě o úvěru č. [hodnota]). Ode dne 25. 4. 2025 neeviduje žalovaná žádné úhrady od žalovaného, proto žalobkyně přistoupila v souladu s ujednáním čl. 5 úvěrové smlouvy dne 26. 6. 2025 k zesplatnění úvěru a současně vyzvala žalovaného k vrácení celé dlužné částky (viz Výzva k zaplacení půjčky číslo [hodnota], takzvaná předžalobní výzva). Žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o úvěru úvěruschopnost žalovaného, když ohledně výše příjmů vycházela ze žalovaným tvrzených údajů, které ověřila na základě podkladů předložených žalobcem, co do výdajů porovnala výši výdajů uvedenou žalovaným s normativními náklady na bydlení v daném místě a s právními předpisy stanovenou částkou životního minima; dále žalovaná čerpala i informace z dostupných bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku a případně registru (viz výpis z účtu žalovaného č. [č. účtu] 1. 12. 2022 do 23. 3. 2023 a úvěrová karta).
5. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.
6. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.), a dále s ohledem na její spotřebitelský charakter na právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Soud má za to, že je namístě se z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji se žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52). Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise soud dospěl k závěru, že žalobkyně svým povinnostem ohledně ověření úvěruschopnosti spotřebitele dostála. Žalobkyně adekvátně prověřila příjmy i výdaje žalovaného, stejně jako jeho úvěrovou historii a dospěla k závěru, že žalobce bude schopen měsíční splátku 686 Kč plnit, kdy tento závěr je podporován i skutečností, že žalovaný po dobu dvou let splátky řádně hradil.
14. Na základě zjištěného skutkového stavu věci shledal soud žalobu důvodnou. Účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 35.000 Kč, kterou se zavázal žalobkyni vrátit v pravidelných měsíčních splátkách spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaný svým povinnostem ze smlouvy nedostál, dlužnou částku neuhradil, je tak se splněním svých povinností v prodlení (§ 1968 o. z.) a je povinen vedle jistiny platit i úrok z prodlení v zákonné výši (§ 1970 o. z.), tedy ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2.250 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.350 Kč a dále z nákladů nezastoupeného účastníka, kterému dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. náleží paušální náhrada ve výši 300 Kč za každý úkon do podání návrhu na zahájení řízení včetně, celkem tedy 900 Kč.
16. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud důvody.