Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 243.072,72 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 243.072,72 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 109.645,69 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 96.621,71 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 18.922,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 8. 10. 2024 domáhala zaplacení 352.718,41 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. uzavřela s žalovaným dne 23. 8. 2017 smlouvu o úvěru „[hodnota] na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 400.000 Kč, jenž se žalovaný zavázal splatit včetně veškerého příslušenství v 84 pravidelných měsíčních splátkách se splatností vždy k 20. dni kalendářního měsíce. Úvěr byl úročen fixní úrokovou sazbou ve výši 5,60 % ročně ode dne čerpání do dne konečné splatnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky [Anonymizováno], na které si žalovaný vybral dle své vlastní volby dostupné parametry úvěru, jako jsou výše požadovaného úvěru v českých korunách a doba splatnosti úvěru v měsících. Následně žalovaný vyplnil žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, případně rovněž doplnění žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, v nichž udělil právní předchůdkyni žalobkyně souhlas se zpracováním osobních údajů a uvedl své osobní a kontaktní údaje. Dále žalovaný v žádostech[Anonymizováno] uvedl údaje nutné k posouzení jeho úvěruschopnosti, zejména informace o jeho zaměstnání či podnikání a výši příjmů a výdajů, které byl povinen doložit. Právní předchůdkyně žalobkyně dále získávala informace o úvěruschopnosti žalovaného z registrů Sdružení SOLUS (Pozitivní registru a Registr FO), Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací. Následně žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně návrh na uzavření smlouvy o úvěru, který byl akceptován dne 23. 8. 2017 prostřednictvím akceptačního dopisu zaslaného na adresu žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr dne 23. 8. 2017, a to převodem z bankovního účtu na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu]. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, ohledně čehož byl opakovaně upomínán. V upomínce ze dne 18. 9. 2019 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru ke dni upomínky a vyzván k jeho úhradě. Žalovaný se tak prokazatelně dostal do prodlení s úhradou celého úvěru dne 19. 9. 2019. Právo na zesplatnění úvěru bylo sjednáno v článku VIII. odst. 1. smlouvy. Předmětem návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 339.694,43 Kč a smluvního úroku ve výši 13.023,98 Kč nejpozději splatných dne 18. 9. 2019 spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od dne následujícího po dni splatnosti úvěru.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Vzhledem k tomu, že k nařízenému jednání dne 11. 2. 2025 se bez omluvy nedostavili žalovaný, žalobkyně ani její právní zástupce, soud projednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.
5. Z návrh na uzavření smlouvy ze dne 23. 8. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný předložil právní předchůdkyně žalobkyně předmětný návrh.
6. Z akceptace návrhu z 23. 8. 2017 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně sdělila žalovanému, že byl přijat návrh na uzavření smlouvy o úvěru.
7. Ze souhrnného výpisu k úvěru ze dne 21. 4. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný uhradil v období od 20. 10. 2017 do 18. 9. 2019 celkem 110.633,81 Kč.
8. Z kalkulace příslušenství po zesplatnění bylo zjištěno, že dne 1. 11. 2019 bylo uhrazeno 46293,47 Kč.
9. Z oznámení o okamžité splatnosti z 18. 9. 2019, vč. podacího archu, bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 408.759,58 Kč nejpozději do 2. 10. 2019.
10. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 12. 2023, vč. podacího archu, bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy o úvěru byla postoupena na žalobkyni.
11. Z výzvy k úhradě ze dne 13. 6. 2024, vč. oddacího lístku, bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 354.522,80 Kč do tří dnů.
12. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo jiné na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.).
13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
16. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Uzavřenou smlouvu je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 23. 8. 2017.
19. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s právní předchůdkyní žalobkyně uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č.j. 22 Co 92/2021-52).
20. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako klienta její právní předchůdkyně byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně ani její zástupce nedostavili k nařízenému jednání dne 11. 2. 2025, nemohli být soudem dále nad rámec již dříve zaslané výzvy vyzváni k doplnění tvrzení, jakým konkrétním způsobem byla úvěruschopnost žalované zkoumána a k předložení důkazů k prokázání tohoto tvrzení, a poučeni o následcích nesplnění výzvy soudu ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. Takové procesní poučení se totiž poskytuje jen účastníkům přítomným u soudního jednání. Nebylo tak zjištěno, že by právní předchůdkyně žalobkyně blíže zkoumala výdaje žalovaného, tedy, kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Právní předchůdkyní žalobkyně zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Právní předchůdkyně žalobkyně ani nijak nezkoumala příjem žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře, resp. v tomto případě žádosti o úvěr, právní předchůdkyně žalobkyně nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.
21. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.
22. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalované poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žalovaný na čerpanou jistinu ve výši 400.000 Kč uhradil celkem částku 156.927,28 Kč. Na jistině tak zbývá doplatit 243.072,72 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně má pouze nárok na úhradu poskytnuté jistiny, uložil soud žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku 243.072,72 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 243.072,72 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).
23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 68,91 % (243.072,72 Kč s příslušenstvím) proti 31,09 % (109.645,69 Kč s příslušenstvím) žalovaného, a proto rozhodl soud o tom, že má žalobkyně nárok na náhradu 37,82 % svých účelně vynaložených nákladů, které se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 13.588 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému dle kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif”) z tarifní hodnoty ve výši 352.718,41 Kč sestávající z částky 9.740 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 advokátního tarifu (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 6.325,20 Kč. Žalobkyni náleží jí částka na náhradu nákladů ve výši 18.922,56 Kč (37,82 % z 50.033,20 Kč). O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III.).
24. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud důvody.