2172 C 337/2025

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 5. 6. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru. Tvrdila, že dne 25. 9. 2024 uzavřela se žalovanou smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. [hodnota] distančním způsobem na adrese www.[Anonymizováno].cz, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr až do výše 12 500 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím dle čl. VI a čl. VII smlouvy v pravidelných denních splátkách dle čl. V odst. 1 smlouvy ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, přičemž první splátka byla splatná dne 25. 10. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 19. 3. 2026. Dne 25. 9. 2024 poskytla žalobkyně žalované na základě uzavřené smlouvy částku 4.000 Kč a 7.500 Kč, a to na bankovní účet č. [č. účtu]. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalované na základě údajů, které jí poskytla prostřednictvím internetové stránky www.[Anonymizováno].cz vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru, kdy tyto informace žalobkyně následně ověřila; žalobkyně rovněž ověřila osobu žalované v následujících registrech: výpis z centrální evidence exekucí, výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z registru neplatných dokladů, výpis z registru PČR hledaných osob, výpis z registru politicky aktivních osob (registr Starostové), výpis katastrálního rejstříku – kontrola platnosti adresy, výpis z registru „sankční seznamy“ a interní registry historie žalovaného. Žalobkyně vycházela z informací získaných od žalované prostřednictvím licence ASIP (Account Information Service Provider), výpisů z účtu, předložených žalovanou a z jejích výplatních pásek, z nichž vyplynul příjem žalované 20.700 Kč měsíčně, což umožňovalo bezproblémové splácení úvěru. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek a žalobkyně proto emailem ze dne 24. 1. 2025 vypověděla smlouvu a vyzvala žalovanou k úhradě celého dluhu. Od 25. 1. 2025 je tak žalovaná v prodlení s úhradou dluhu. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru (11.499,93 Kč), poplatku za vyplacení tranší úvěru (228,85 Kč), smluvního úroku (13.502,87 Kč), poplatku za službu „[Anonymizováno] “ (40,26 Kč), poplatku za službu „Presto“ (330 Kč) a poplatku za službu „Informační SMS servis“ (10,56 Kč). Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z účasti na nařízeném jednání dne 18. 11. 2025 se žalobkyně omluvila podáním ze dne 7. 11. 2025, žalovaná se bez omluvy nedostavila, ačkoli jí bylo předvolání k jednání řádně doručeno dne 9. 9. 2025. Vzhledem k tomu soud projednal a rozhodl věc v nepřítomnosti účastníků postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.

5. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 25. 9. 2024 smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. [hodnota], kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku až do výše 12.500 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky splácet v pravidelných denních splátkách, ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek součtem denní splátky poplatků, jistiny a úroků, kdy výše se stanoví v závislosti na výši nesplacené jistiny, kdy splatnost první denní splátky nastává 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru, a každá denní splátka je splatná 29. den následující pod dni výpočtu dané denní splátky, s datem splatnosti úvěru (poslední den trvání smlouvy) 19. 3. 2026 a úrokovou sazbou 0,983 % denně; žalovaná při sjednávání smlouvy zvolila službu „[Anonymizováno] ” za poplatek ve výši 165 Kč, službu „[Anonymizováno] “ za poplatek ve výši 3,66 Kč denně a službu „Informační SMS servis“ za poplatek ve výši 0,96 Kč denně, dále se žalovaná zavázala uhradit poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše (viz smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], Všeobecné obchodní podmínky, sazebník, Předpis denních splátek). Dne 25. 9. 2024 poskytla žalobkyně žalované na základě uzavřené smlouvy částku 4.000 Kč a 7.500 Kč, a to na bankovní účet č. [č. účtu] (viz Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, Autorizace ověření totožnosti). Emailem ze dne 24. 1. 2025 oznámila žalobkyně žalované vypovězení smlouvy a vyzvala ji k úhradě celé dlužné částky (viz email ze dne 24. 1. 2025). Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky (viz Výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 21. 5. 2025, vč. potvrzení o odeslání). Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované dle interního dokumentu schváleného ČNB (viz obecné principy posuzování a filozofie společnosti). Žalobkyně měla pro účely ověření úvěruschopnosti k dispozici identifikované příjmy žalovaného za období 2. 10. 2023 až 24. 9. 2024 a dospěla k výši ověřeného čistého měsíčního příjmu v částce 20.700 Kč (viz přehled identifikovaných příjmů). Žalobkyně dále vycházela z informací, které vyplnila žalovaná při žádosti o úvěr: údaj o osobách v domácnosti žalovaného hospodařících s jeho příjem (2), údaj o výši čistého měsíčního příjmu (20.700 Kč), údaj o výši pravidelných měsíčních výdajů na půjčky (1.500 Kč), údaj o výši pravidelných měsíčních výdajů na bydlení (26.000 Kč), údaj o dalších nezbytných výdajích (1.900 Kč) a zbytných výdajích (2.500 Kč) a dospěla k závěru o potřebné rezervě pro výdaje 500 Kč, vypočítaných minimálních výdajích 12.705 Kč a disponibilním příjmu 3.800 Kč, pročež shledala posouzení úvěruschopnosti žalované jako úspěšné (viz Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobkyně].)

6. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.

7. Soud věc právně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále, s ohledem na spotřebitelský charakter uzavřené smlouvy také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v [adresa] právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).

14. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalované jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a její úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně blíže nezkoumala příjmy žalované a nezkoumala zejména výdaje žalované, tedy kde žalovaná bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalované jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Žalobkyně tak svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře, resp. v tomto případě žádosti o úvěr žalobkyně nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V tomto ohledu považuje soud za nedostatečné vycházet pouze z údajů ve výpisu příjmů žalované dle za období předcházející uzavření smlouvy, bez jejich zasazení do kontextu (tj. zejména údaji o zdroji těchto příjmů a o výdajích). V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a zejména výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně sama došla v rámci posouzení úvěruschopnosti žalované k vnitřně rozporným závěrům, jestliže na jednu stranu přijala informaci žalované o jejích nákladech na bydlení ve výši 26.000 Kč, na druhou stranu však dospěla k příjmu žalované ve výši 20.700 Kč, tedy ve výši nepokrývající ani deklarované náklady na bydlení. Žalovaná sice uvedla, že v domácnosti hospodaří dva členové s příjmem, žalobkyně se však o celkový příjem domácnosti nijak nezajímala, a přesto dospěla k závěru o disponibilním příjmu žalované ve výši 3.800 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně svou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalované nesplnila.

15. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.

16. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalované poskytnuta jistina a jakou částku žalovaná uhradil. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaná celkem čerpala částku ve výši 11.500 Kč a na splátkách neuhradila ničeho. Soud tak žalobě vyhověl co do čerpané jistiny ve výši 11.500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11.500 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 14.430,67 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 609,60 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení pak byla žaloba zamítnuta (výroky I. a II.).

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy by ve věci úspěšnější žalované náležela příslušná část náhrady nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované dle obsahu spisu nevznikly náklady řízení, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

18. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).19.