Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 85 000 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 2 689,72 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 85 000 Kč od 12. 3. 2024 do zaplacení, a to do 180 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 600 Kč s kapitalizovaným úrokem v částce 6 596,84 Kč, s úrokem ve výši 13,9 % ročně z částky 85 000 Kč od 12. 3. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 33,53 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 600 Kč od 12. 3. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení v částce 26 632 Kč, a to do 180 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným k soudu dne 11. 3. 2024 domáhala zaplacení částky 86 600 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že se žalovaným uzavřela dne 20. 8. 2023 smlouvu o poskytnutím revolvingového úvěru č. 7308209048. Schopnost žalovaného splácet úvěr prověřila žalobkyně zjišťováním jeho kreditního skóre, příjmů a výdajů. Na základě uvedených zjištění a též s ohledem na výši úvěru žalobkyně shledala žalovaného schopným splácet předmětný úvěr. Žalobkyně se na základě uzavřené smlouvy zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky, které mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce, který činil 85 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit v pravidelných měsíčních splátkách spolu se sjednaným úrokem. Výše měsíční splátky byla sjednána na 1,75 % z výše sjednaného úvěrového rámce, přičemž splatnost jednotlivých měsíčních splátek byla sjednána na 20. den kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání úvěru. Žalobkyně poskytla finanční prostředky žalovanému, který je načerpal až do částky 85 000 Kč, během trvání úvěru nezaplatil žádnou částku. Žalovaný byl v prodlení s úhradou splátek úvěru, a v důsledku toho žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 11. 12. 2023. Žalovaný byl vyzván k zaplacení celé dlužné částky dopisem ze dne 11. 12. 2023. Z důvodu prodlení byla žalovanému účtována smluvní pokuta v celkové výši 1 000 Kč. Dále byly žalovanému účtovány účelně vynaložené náklady na vymáhání v celkové výši 600 Kč. Žalovaný ani přes výzvy žalobkyně neuhradil ničeho.
2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok žalobkyně neuznal. Uvedl, že je sice pravdou, že čerpal úvěr u žalobkyně, ale ve zbývajícím rozsahu hodnotil podanou žalobu jako neopodstatněnou. Vyzdvihl, že poskytovatel úvěru má zákonnou povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr s odbornou péčí, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí poskytovatel vycházet z dostatečných a přiměřených informací od spotřebitele, ale sám je má také iniciativně získávat. V řešené věci žalobkyně neprokázala, že schopnost žalovaného úvěr splácet zkoumala. Žalobkyně neověřovala výdaje žalovaného a nezohlednila skutečnost, že žalovaný měl v době vyřizování úvěru dvě vyživovací povinnosti. V kontextu řešení otázky posouzení úvěruschopnosti spotřebitele odkázal žalovaný na rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a také Soudního dvora EU (rozsudek ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18 [právnická osoba]). Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva je v důsledku nesplnění zákonných povinností žalobkyní absolutně neplatná, představuje žalovaným přijaté plnění bezdůvodné obohacení. Takové plnění jsou smluvní strany povinny si vydat, přičemž podle znění zákona je žalovaný povinen žalobkyni dosud nesplacenou jistinu úvěru vrátit v době přiměřené svým možnostem. Žalovaný namítl, že z důvodů psychických problémů nemá zdroje příjmů kromě sociálních dávek, a tedy nemá možnost dluh splácet.
3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalobkyně uzavřela dne 20. 8. 2023 se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. 7308209048 nazvanou [Anonymizováno] půjčka, v níž se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše 85 000 Kč (uzavření smlouvy nebylo mezi stranami sporné). Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem 13,9 % ročně, přičemž výše minimální měsíční splátky činí 1,749 % z úvěrového rámce, tedy 1 487 Kč (zjištěno z úvěrové smlouvy ze dne 20. 8. 2023). V rámci úvěrové smlouvy bylo dohodnuto, že žalobkyně může úvěr zesplatnit, pokud bude žalovaný v prodlení se zaplacením dvou a více splátek, či bude v prodlení se zaplacením jedné splátky déle než tři měsíce (článek 6.1 úvěrových podmínek žalobkyně platných od 1. 6. 2023). Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru provedla lustraci žalovaného v ISIR, NRKI, SOLUS a CRIBIS, zjistila si jeho příjmy a osobní poměry. Žalovaný uvedl, že má příjem ze zaměstnání 38 000 Kč měsíčně, na jiné dluhy platí 1 Kč a ostatní členové domácnosti mají příjem 32 000 Kč. Měsíční výdaje domácnosti byly stanoveny na částku 32 001 Kč, žalovaný prohlásil, že má dvě vyživovací povinnosti, bydlí ve vlastní formě bydlení a je ženatý (zjištěno potvrzení o provedení ověření bonity klienta a úvěrové zprávy). V červnu 2023 měl za celý měsíc žalovaný na účet u [právnická osoba]. příjem 58 491 Kč a výdaje 58 456,27 Kč (zjištěno z výpisu z účtu za červen 2023). V období 14. až 18. srpna 2023 měl žalovaný na účtu u [právnická osoba]. odchozí platby v řádu tisíců či desítek tisíc, přičemž celkový příjem v tomto období činil 104 000 Kč a celkové odchozí platby činily 103 493,64 Kč (zjištěno z výpisu z účtu za období 14. až 18. srpna 2023). Žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 85 000 Kč dne 22. 8. 2023 (zjištěno z výpisu čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný nezaplatil na poskytnutý úvěr ničeho. Žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného, aby jí uhradil částku 90 251,18 Kč nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy (zjištěno z výzvy ze dne 11. 12. 2023). Žalovaný na svůj dluh ničeho nezaplatil, a to ani přes předžalobní upomínku z 4. 1. 2024 (vyplynulo z výzvy, vč. dokladu o odeslání).
4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „zákon o spotř. úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotř. úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotř. úvěru, posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotř. úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, v účinném znění (dále jen „směrnice“), zajistí členské státy, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.
10. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že smlouva, kterou měli žalobkyně a žalovaný v úmyslu uzavřít, byla smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotř. úvěru.
11. Zákon o spotř. úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, v tomto případě tedy žalobkyni, před uzavřením smlouvy posoudit schopnost úvěrovaného spotřebitele, tedy žalovaného, poskytnutý úvěr splatit. V případě, že poskytovatel spotřebitelského úvěru neprověří úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonem a přesto spotřebiteli úvěr poskytne, je smlouva o úvěru stižena absolutní neplatností (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020). Zákon o spotř. úvěru jasně stanovuje povinnost poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to před uzavřením smlouvy, a poskytovateli zakazuje smlouvu uzavřít, pokud by posoudil, že spotřebitel nebude schopen úvěr splácet. Tuto povinnost měla žalobkyně plnit s odbornou péčí a nespoléhat se pouze na údaje sdělené žalovaným. Tuto povinnost na straně poskytovatele spotřebitelských úvěrů a zápůjček nelze odbýt poukazem na to, že kdyby žadatel o úvěr neuvedl pravdivé informace, mohl by se dopustit trestného činu. Povinnost kladená zákonem na poskytovatele spotřebitelských úvěrů je povinnost nezávislá na případné odpovědnosti žalované v trestněprávní rovině.
12. V projednávané věci prověřila žalobkyně úvěruschopnost žalovaného následujícím způsobem: Žalobkyně zjistila osobní a majetkové údaje od žalovaného, výši příjmů ověřovala z výpisů účtu, ale výši výdajů nijak neověřovala. Dále si žalobkyně vyžádala o žalovaném informace z registrů SOLUS a NRKI. Na základě těchto údajů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného v souladu se zákonnými požadavky. V prvé řadě je třeba připomenout, jak bylo uvedeno shora, že žalobkyně byla povinna informace poskytnuté žalovaným ověřovat. Žalobkyně přitom nepožadovala ani potvrzení o nákladech na bydlení, prostřednictvím nichž by si ověřila reálnost výdajů žalovaného. Náklady na bydlení přitom představují v životě běžného člověka významnou položku. Výše měsíčních nákladů na bydlení přitom v souvislosti s informací, že pohyby na účtech žalovaného nevykazovaly významnou kladnou bilanci, bez další kontroly nemohly obstát. Bylo na žalobkyni, aby si vyžádala dodatečné informace ohledně toho, jakou má žalovaný konkrétní platební historii a morálku. Informace z nebankovního registru je vždy posuzovat v kontextu ostatních dostupných informací. Ve spojení s touto informací pak žalobkyně nemohla dojít k závěru, že žalovaný je schopen splatit úvěr ve výši a za podmínek, na nichž se účastníci dohodli.
13. Jak vyplývá ze shora uvedeného, na základě informací, které žalobkyně předložila a které tedy měla v době uzavírání smlouvy k dispozici, zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splatit úvěr mu poskytnutý. Žalobkyně tak podle § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotř. úvěru nesměla úvěr žalovanému poskytnout. I přes zákonný zákaz to žalobkyně učinila. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotř. úvěru je proto žalovaný povinen žalobkyni vrátit pouze jistinu úvěru. Soud shledal oprávněným toliko nárok žalobkyně na zaplacení částky 85 000 Kč, tedy jistiny úvěru spolu s úrokem z prodlení od 26. 12. 2024, tedy ode dne následujícím po uplynutí lhůty poskytnuté žalobkyní ve výzvě z 11. 12. 2023 pro vrácení dluhu (výrok I.). Soud naopak žalobkyni nepřiznal smluvní pokutu 1 000 Kč a náklady na vymáhání 600 Kč, smluvní úrok kapitalizovaný ve výši 6 596,84 Kč a dále ve výši 13,9 % ročně z částky 85 000 Kč od 12. 3. 2024 do zaplacení a dále část úroku z prodlení ze smluvní pokuty a nákladů na vymáhání v souhrnné výši 1 600 Kč (výrok II.). Vzhledem k tomu, že je žalovaný se splněním svého dluhu v prodlení a ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by za své prodlení nebyl odpovědný, přiznal soud žalobkyni i úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády (§ 1970 o. z., § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).
14. Pokud jde o otázku splatnosti dluhu z bezdůvodného obohacení s ohledem na znění § 87 zákona o spotř. úvěru, soud především vycházel z toho, že žalobkyně žalovaného vyzvala písemnou výzvou, v níž stanovila konkrétní lhůtu. Žalovaný netvrdil a ani neprokazoval, že na tuto výzvu nějak nereagoval, a tedy vyvolal spor, o němž by bylo nutné rozhodovat soudem ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotř. úvěru.
15. Lhůta ke splnění povinnosti vymezené ve výrocích I. a III. byla soudem stanovena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty za středníkem o. s. ř. na 180 dní od právní moci rozsudku. Při určení lhůty k plnění přihlédl soud k tvrzení žalovaného o tom, že je ve špatné finanční situaci (z důvodu psychických problémů a s tím související nutnosti podstoupit léčbu). Doba splatnosti v délce 180 dnů znamená pro žalobkyni, že její dluh bude splněn v dohledné době a zároveň je tím poskytnut žalovanému prostor pro zajištění zdrojů pro zaplacení dluhu. Současně ustanovení § 87 zákona o spotř. úvěru poskytuje spotřebiteli možnost splatit jistinu úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Žalovaný v daném případě ohledně svých možností netvrdil konkrétní informace, ani nenavrhoval důkazy. Soud tedy vyšel z výše uvedené obecné úvahy.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná (rozdíl úspěchu a neúspěchu je velmi malý), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 26 632 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 85 000 Kč sestávající z částky 4 500 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 19 200 Kč ve výši 4 032 Kč.