Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 29 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 29 000 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 9 680,94 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 389 Kč od 17. 7. 2023 do[Anonymizováno] 7. 6. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 389 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 29 000 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 494 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u nadepsaného soudu dne 25. 6. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 38 680,94 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne [datum] Smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 29 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit nejpozději do 16. 7. 2023 spolu s poplatky ve výši 7 389 Kč. Žalovaný však na pohledávku ničeho nezaplatil. Žalobkyně se dále domáhala smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z jistiny za prvních 90 dnů prodlení, který kapitalizovala částkou 2 291,94 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou ze dne 30.5.2024.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, soud tedy vyzval účastníky podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v žalobním návrhu, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o.s.ř.
4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 29 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni poskytnutou částku vrátit tuto částku spolu s příslušenstvím nejpozději do 16. 7. 2023 (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru, údaji o poskytovateli spotřebitelského úvěru a všeobecnými obchodní podmínky). Pro případ, že žalovaný částku nezaplatí řádně včas, bylo ve smlouvě sjednáno právo žalobkyně požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru, sazebníkem a všeobecné obchodní podmínky). Částku 29 000 Kč žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho účet dne 16. 6. 2023 (prokázáno přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli a potvrzením společnosti [právnická osoba]. ze dne [datum]). Žalovaný se dále ve smlouvě zavázal zaplatit žalobkyni poplatek za služby žalobkyně: poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 250 Kč, poplatek za službu klidné spaní ve výši 110 Kč a poplatek za službu informační sms servis (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru a sazebníkem). K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dne 30. 5. 2024 předžalobní upomínkou, která byla žalovanému odeslaná téhož dne (prokázáno předžalobní upomínkou včetně podacího lístku). Při posouzení úvěruschopnosti žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný žije sám, jeho pravidelné měsíční výdaje na půjčky činí částku výši 28 000 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení činí částku 25 000 Kč, za další zbytné výdaje vynaloží 15 000 Kč měsíčně. Žalovaný uvedl výši čistého měsíčního příjmu 99 000 Kč (viz výpis o posouzení úvěruschopnosti).
5. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 513 o. z., příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
8. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
9. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
10. S ohledem na skutečnost, že žalovaný vystupoval v předmětném vztahu jako spotřebitel, posoudil soud věc rovněž podle zákona č. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotř. úvěru“). Podle § 86 odst. 1 zákona o spotř. úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotř. úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Soudní dvůr Evropské unie přitom ve svém rozhodnutí ze dne [datum] ve věci [Anonymizováno] -[Anonymizováno] /[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] -[právnická osoba]. v. GK dovodil, že se jedná o neplatnost nikoliv relativní, ale absolutní, a soudy jsou tak povinny z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele.
12. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že výdaje žalovaného byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně nepředložila žádné listiny prokazující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, vyjma dokumentu s názvem „Identifikované příjmy“, ve kterém je uvedeno, že byl na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ověřen čistý měsíční příjem spotřebitele, který je ve výši 63 300 Kč, resp. dokument s názvem „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba].“ a výpis z běžného účtu pořízeného automatizovaným systémem Kontomatik. Žalobkyně tak řádně nezkoumala ani příjmy ani výdaje žalovaného, když z žalobkyní předložených výpisů z účtů je také zřejmé, že žalovaný nemá stálý finanční příjem. Žalobkyně tak svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], čj. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře, resp. v tomto případě žádosti o úvěr, žalobkyně nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.
13. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.
14. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalovanému poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaný čerpal částku ve výši 29 000 Kč, kterou žalobkyni nevrátil. Soud tak žalobě vyhověl co do částky 29 000 Kč. Dále žalobkyni náleží úrok z prodlení podle § 1968 o. z., ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný byl k úhradě dluhu vyzván předžalobní výzvou, ve které žalobkyně stanovila k úhradě 3denní lhůtu počínající dnem doručení předžalobní výzvy. Tímto způsobem žalobkyně stanovila žalovanému čas plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 30. 5. 2024. Za den doručení výzvy ve smyslu § 573 o. z. se považuje den 4. 6. 2024. Poslední den, kdy mohl žalovaný žalobkyni řádně svůj dluh splnit, byl 7. 6. 2024, tj. poslední den 3denní lhůty běžící od doručení předžalobní výzvy. Úrok z prodlení tak soud přiznal ode dne 8. 6. 2024. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 74,97 % (29 000 Kč s příslušenstvím) proti 25,03 % žalovaného (9 680,94 Kč s příslušenstvím), a proto rozhodl soud o tom, že má žalobkyně nárok na náhradu 49,94 % svých účelně vynaložených nákladů, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 548 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 500 Kč, a dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění, písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu) a dále náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 504 Kč. K výpočtu nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu soud přistoupil, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. řízení vedené u Okresního soudu [adresa] -východ pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], či [spisová značka]) a tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč, a tedy účelně vynaložené náklady činily celkem částku 4 452, z čehož 49,94 % činí částku 2 494 Kč.
16. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).