Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 21 130 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 31 961,06 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 733,26 Kč, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 21 130 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 943,53 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21 130 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 53 091,06 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným dne 23. 5. 2023, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně jistinu spolu s poplatkem 20 870 Kč ve 12 měsíčních splátkách po 3 823 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena dne 23. 5. 2024. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, na svůj dluh uhradil toliko částku 3 870 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní došlo s účinností od 28. 4. 2025 k postoupení pohledávky na žalobkyni. Žalovaná jistina ve výši 53 091,06 Kč představuje dlužnou jistinu 21 130 Kč, poplatek 19 461,06 Kč a smluvní pokutu 12 500 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. s. ř.“), vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v návrhu. Žalovaný na výzvu soudu nereagoval, a proto soud ve věci rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.
4. Z žalobkyní předložených listin má soud za prokázaný následující skutkový stav: Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 23. 5. 2023 smlouvu, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal za úvěr právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit poplatek 18 962 Kč, který se skládal z úroku ve výši 13 107 Kč, částky za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 355 Kč, a dále pojistné ve výši 1 908 Kč. Celková částka (jistina vč. poplatku a pojistného, tj. 45 870 Kč) byla splatná ve 12 pravidelných měsíčních splátkách po 3 823 Kč. Žalovaný podpisem stvrdil, že hotovost v částce 25 000 Kč převzal (viz smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]). Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala příjmy a výdaje žalovaného. Žalovaný uvedl, že má příjem 27 080 Kč, což právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek a pracovní smlouvy. Dále žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu a jeho odhadované měsíční výdaje činí 12 000 Kč (viz zákaznická karta). Žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně dne 16. 6. 2023 částku 3 870 Kč (viz tabulka umoření). Předmětná pohledávka za žalovaným byla dne 28. 4. 2025 postoupena na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 vč. seznamu postoupených pohledávek). Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 28. 4. 2025, přičemž žalovaný byl zároveň vyzván k úhradě dluhu (viz oznámení o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025, podací lístek ze dne 22. 5. 2025). Žalovaný byl dále vyzván k úhradě dlužné částky právním zástupcem žalobkyně (viz předžalobní výzva ze dne 29. 7. 2025, podací lístek ze dne 30. 7. 2025).
5. Z ostatních důkazů soud nezjistil žádné další relevantní skutečnosti nad rámec shora uvedených, další dokazování soud neprovedl pro nadbytečnost.
6. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.
7. Po právní stránce soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. v limitech daných zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
13. Soud má za prokázané, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na žalobkyni, čímž je dána aktivní věcná legitimace žalobkyně ve sporu (srov. § 1879 a násl. o. z.).
14. Poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru absolutně neplatná.
15. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) – srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.
16. V posuzovaném případě uzavírala právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, tedy jako spotřebitel. Proto je třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
17. V projednávaném případě dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posouzení úvěruschopnosti žalovaného s dostatečnou mírou odpovědnosti a obezřetnosti. Jak bylo shora zdůrazněno, posouzení úvěruschopnosti probíhá zejména porovnáním příjmů a výdajů spotřebitele. K takovému porovnání však s ohledem na absenci ověření výdajů žalovaného nemohlo dojít. Právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování skutečných výdajů žalovaného, tyto výdaje žádným prokazatelným způsobem neověřovala oproti doloženým podkladům. Ze zákaznické karty vyplývá, že žalovaný odhadl své celkové měsíční výdaje na částku 12 000 Kč, aniž by specifikoval jejich složení. Uvedl přitom, že bydlí v nájmu, a právní předchůdkyně žalobkyně měla proto ověřit výši nájemného (např. z nájemní smlouvy). Nebyly zkoumány ani žádné další běžné měsíční výdaje. Celkové deklarované výdaje ve výši 12 000 Kč se, zejména za situace, kdy z této částky má být hrazeno nájemné, jeví jako zjevně nedostatečné, a právní předchůdkyně žalobkyně je proto měla ověřit. Právní předchůdkyně žalobkyně se při zjišťování výdajů neměla spoléhat pouze na tvrzení žalovaného. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.
18. Vzhledem k shora uvedenému dospěl soud k závěru, že posuzovaná smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je absolutně neplatná pro rozpor s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti.
19. Žalobkyni tak svědčí pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá v návratnosti poskytnuté úvěrové jistiny. Jelikož žalovaný zaplatil na splátkách částku 3 870 Kč, náleží žalobkyni pouze rozdíl mezi jistinou úvěrové pohledávky (25 000 Kč) a žalovaným uhrazenou částku (3 870 Kč), tj. částka ve výši 21 130 Kč.
20. Soud proto žalobě vyhověl pouze co do částky ve výši 21 130 Kč odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaného (výrok I.).
21. Co do zbytku pak soud žalobu musel zamítnout (výrok II.), a to včetně požadovaného příslušenství.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalovanému, který byl v řízení z větší části úspěšný, dle obsahu soudního spisu žádné náklady řízení nevznikly, a soud proto nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok III.).
23. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), a to s ohledem na pasivitu žalovaného, který v řízení neuplatnil žádné námitky (nejen proti nároku ve věci samé, nýbrž ani ve vztahu k případné lhůtě k plnění, jež má v daném případě specifický charakter dle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru).