Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 31. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 576 Kč, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 144,32 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 30. 4. 2025 domáhala zaplacení částky 11 576 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný se zaregistroval na internetových stránkách žalobkyně www.orangefinance.cz. Při registraci uvedl požadované údaje včetně e-mailové adresy, čísla účtu a čísla mobilního telefonu. Žalovaný žalobkyni k prokázání totožnosti předložil elektronickou cestou kopii svého dokladu totožnosti a výpis ze svého účtu. Na základě úspěšné registrace byla žalovanému v informačním systému žalobkyně založena klientská sekce a sděleny přístupové údaje do systému. Žalovaný následně prostřednictvím své klientské sekce požádal o poskytnutí úvěru a žalobkyně žádost o úvěr schválila. Dne 16. 10. 2024 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Ve smlouvě bylo sjednáno poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že úvěr splatí nejpozději dne 30. 10. 2024 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 120 Kč. Úvěr byl poskytnut dne 16. 10. 2024 převodem na účet č. [č. účtu]. Žalovaný úvěr ani poplatek za poskytnutí úvěru ve lhůtě splatnosti žalobkyni neuhradil. Žalobkyni tak vznikl kromě nároku na vrácení jistiny úvěru ve výši 8 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 120 Kč rovněž nárok na zákonný úrok z prodlení z jistiny úvěru ode dne následujícího po datu splatnosti, tedy od 31. 10. 2024 do zaplacení a nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 8 000 Kč od 31. 10. 2024 do 30. 4. 2025 v celkové výši 1 456 Kč. Úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě údajů z žádosti o úvěr, analýzy výpisů z účtu prostřednictvím služby Kontomatik, faktur a výpisů z databází EUCB a REPI, z nichž vyplynula pozitivní úvěrová historie. Z výpisů Kontomatik žalobkyně ověřila průměrný kreditní obrat v řádu desítek tisíc Kč a pravidelné výdaje odpovídající deklarovaným údajům, přičemž zohlednila pouze závazky splatné do konce splatnosti úvěru.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), když žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas a žalovaný se k výzvě soudu, zda s takovým postupem souhlasí, ve stanovené lhůtě nevyjádřil, v důsledku čehož má soud za to, že s takovým postupem souhlasí.
4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 16. 10. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kterou se žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit a zaplatit spolu s jistinou poplatek ve výši 2 120 Kč do 14 dnů od poskytnutí úvěru (smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kopie občanského průkazu vč. selfie žalovaného). Žalobkyně poskytla žalovanému částku 8 000 Kč převodem na účet č. [č. účtu] dne 16. 10. 2024 (potvrzení o provedené odchozí platbě). Žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k úhradě celkové částky 16 576,09 Kč (předžalobní upomínka ze dne 31. 3. 2025). Žalobkyně při poskytnutí úvěru vycházela z informací žalovaného, jenž uvedl, že je ženatý, vyživuje 2 děti, jeho příjmy činí 65 000 Kč, výdaje činí 8 000 Kč, náklady na bydlení činí 4 500 Kč, příjem ostatních členů domácnosti je 19 000 Kč a měsíční výdaje splátek úvěrů jsou 1 800 Kč. Žalobkyně vyšla z toho, že výdaje domácnosti žalovaného činí 8 000 Kč, jiné finanční závazky činí 1 800 Kč, náklady na bydlení činí 4 500 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 19 000 Kč, životní minimum činí 15 490 Kč, čistý příjem domácnosti činí 60 210 Kč a náklady celkem činí 19 990 Kč (žádost o poskytnutí úvěru a vyhodnocení úvěruschopnosti, profil klienta, výpis [Anonymizováno], dokument [Anonymizováno], výpis z CEE). Žalobkyně měla k dispozici výpisy ze služby Kontomatik, ze kterých vyplývá, že celková výše příchozích plateb na účet žalovaného činila v červenci 2024 částku 627 600 Kč, v srpnu částku 317 758,40 Kč, v září částku 444 951 Kč a v září (do 16. 10. 2024) částku 175 093 Kč. Celková výše odchozích plateb z účtu žalovaného činila v červenci 2024 částku 626 048,70 Kč, v srpnu částku 304 927,53 Kč, v září částku 446 155,97 Kč a v září (do 16. 10. 2024) částku 175 709,99 Kč. Žalovaný čerpal úvěry od nebankovních společností a fyzických osob (platby označené jako „půjčka“ či „úvěr“, a to dne 6. 9. 2024 ve výši 50 000 Kč, dne 13. 9. 2024 ve výši 25 000 Kč, dne 20. 9. 2024 ve výši 20 000 Kč, dne 25. 9. 2024 ve výši 50 000 Kč, dne 1. 10. 2024 ve výši 8 000 Kč, dne 2. 10. 2024 ve výši 8 000 Kč a dne 11. 10. 2024 ve výši 12 000 Kč. Opakovaně se ve výpisu z účtu nalézají platby za sázkovým kancelářím, např. dne 14.10.2024, 8.10.2024, 7.10.2024, 18.9.2024, 16.9.2024, 9.9.2024, 2.9.2024, 12.8.2024 atd. (výpisy Kontomatik).
5. Z ostatních důkazů soud nezjistil žádné další relevantní skutečnosti nad rámec shora uvedených, další dokazování soud neprovedl pro nadbytečnost.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
10. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že smlouva, kterou žalobkyně a žalovaný uzavřeli, je smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, v tomto případě tedy žalobkyni, před uzavřením smlouvy posoudit schopnost úvěrovaného spotřebitele, tedy žalovaného, poskytnutý úvěr splatit. V případě, že poskytovatel spotřebitelského úvěru neprověří úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonem, a přesto spotřebiteli úvěr poskytne, je smlouva o úvěru stižena neplatností.
14. Judikatura Soudního dvora Evropské unie (srov. např. rozsudek z 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18 nebo ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020) pak zdůrazňuje povinnost soudů zkoumat podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti byl povinen spotřebitel vznést. Zjistí-li porušení této povinnosti, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho bez dalšího zákonem předvídané důsledky. Smyslem harmonizované unijní úpravy spotřebitelských úvěrů je podle Evropského soudního dvora zajistit, aby věřitelé přistupovali k půjčování zodpovědně a aby neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti na základě informací získaných od žadatele o úvěr a z dostupných databází. Cílem směrnice harmonizující vnitrostátní právní úpravu této oblasti je chránit spotřebitele před nadměrným zadlužením a platební neschopností, neboť spotřebitel se nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli úvěru a jeho vyjednávací pozice často vede k akceptaci předem stanovených neměnných smluvních podmínek. Účinnou ochranu pak poskytuje sankce v podobě absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy, v důsledku které věřitel ztrácí nárok na ostatní smluvní finanční plnění, vyjma poskytnuté částky a zákonných nároků (úrok z prodlení).
15. V řešeném případě dospěl soud k závěru, že žalobkyně dostatečně nesplnila povinnost prošetřit úvěruschopnost žalovaného plynoucí z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tvrdila, že provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Soud však konstatuje, že způsob ověřování byl v daném případě zjevně nedostatečný a nedůsledný.
16. Úvěr byl žalovanému poskytnut za situace, kdy v měsících před uzavřením smlouvy opakovaně čerpal úvěry, a to v celkové výši 173 000 Kč (za přibližně 3,5 měsíce). Při hodnocení úvěruschopnosti je nutné přihlížet ke skutečnosti, že žadatel opakovaně čerpá nebankovní úvěry, což vyžaduje zvýšenou obezřetnost při přezkumu jeho majetkových a osobních poměrů. Již tato skutečnost sama o sobě musí vést k úvaze o vyrovnanosti platební bilance klienta.
17. Z výpisů z účtu za měsíce předcházející poskytnutí úvěru vyplývá, že souhrn příjmových a výdajových plateb byl téměř shodný. Konkrétně bilance za červenec 2024 činila 1 551 Kč, za srpen 12 831 Kč, za září -1 205 Kč a za říjen (jeho část) -617 Kč. Pokud žalobkyně kalkulovala s tím, že příjmy domácnosti žalovaného činí 60 210 Kč a výdaje 19 990 Kč, tedy že měsíční zůstatek činí 40 220 Kč, pak se toto zjevně nezakládá na skutečnosti. Z účtu je patrné, že žalovaný netvoří žádnou finanční rezervu, naopak nedostatek prostředků řešil četnými úvěry či zápůjčkami. Navíc četnost plateb sázkovým kancelářím měla nepochybně vést žalobkyni k obezřetnosti, když jako reálný se jevil problém žalovaného s gamblingem. Žalobkyni muselo být dle názoru soudu zřejmé, že žalovaný nebude schopen během 14 dnů vrátit úvěr spolu s poplatkem v celkové výši 10 120 Kč.
18. Pokud žalobkyně tvrdí, že zkoumala a ověřila z výpisů z účtu výdaje žalovaného, přičemž zjistila částku 19 990 Kč, toto tvrzení se nemůže zakládat na pravdě. Z doložených výpisů totiž nelze takový závěr učinit. Výpisy například vůbec neobsahují platby spojené s bydlením (nájemné, platby za energie), žalobkyně tak nemohla z výpisů ověřit výdaje na bydlení ve výši 4 500 Kč. Dále žalobkyně vycházela (jak je uvedeno v žádosti) z částky životního minima ve výši 15 490 Kč. Žalobkyně tedy zcela rezignovala na zjišťování skutečných výdajů žalovaného a žádným prokazatelným způsobem je neověřila oproti doloženým podkladům. Tyto výdaje zjistila pouze automatizovaným výpočtem, kdy vycházela z částky životního minima a z tvrzených nákladů na bydlení.
19. Pokud žalobkyně všechny výše uvedené skutečnosti opominula, nelze její posouzení úvěruschopnosti žalovaného považovat za řádné. S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná, neboť žalobkyně neposoudila řádně konkrétní a individuální situaci žalovaného. Posouzení úvěruschopnosti bylo podle názoru soudu učiněno pouze formalisticky a nesplňuje požadavky stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
20. Žalobkyně tak nemá právo na žádné smluvní úroky ani smluvní poplatky a platby, které vycházejí z neplatné smlouvy. Žalovaný je povinen žalobkyni vrátit pouze skutečně poskytnuté a nesplacené peněžní prostředky v režimu bezdůvodného obohacení (dle § 2991 a násl. o. z.) ve výši 8 000 Kč. Vzhledem k tomu, že je žalovaný se splněním svého dluhu v prodlení, přiznal soud žalobkyni i úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády (§ 1968 a 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), od 31. 10. 2024 když žalovaný měl vědomí o tom, že uvedenou částku obdržel a musí ji vrátit, a nadále nemá právní titul k dispozici s ní (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II.).
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 144,32 Kč, přičemž tato částka představuje 43,76 % z jejich celkové výše 2 615 Kč. Při vyčíslení poměru úspěchu a neúspěchu v řízení, vycházel soud z částek dospělých k okamžiku soudního rozhodnutí, vyčíslil tak i příslušenství ve výši ke dni 12. 12. 2025. Žalobkyni byla z požadovaného nároku přiznána částka ve výši 9 139,69 Kč a zamítnuta částka ve výši 3 576 Kč. Poměr úspěchu a neúspěchu tedy činí 71,88 % ku 28,12 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) – částka 400 Kč za tři úkony právní služby realizované před podáním návrhu ve věci, tři paušální náhrady výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a DPH ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Soud v dané věci aplikoval § 14b a. t., neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. řízení vedené u Okresního soudu [adresa] -východ pod sp. zn.
22 C 258/2024, 21 C 309/2024, 18 C 68/2024) a tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč.22. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).