Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do částky ve výši 2 600 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 12 600 Kč od 10. 6. 2024 do 7. 2. 2025 ve výši 14,75 % ročně, zákonného úroku z prodlení z částky 2 600 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, zákonného úroku z prodlení z částky 10 000 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení ve výši 2,75 % ročně, nákladů spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a částky 3 400 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 141,73 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 10. 5. 2024. Tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uhradit kromě jistiny také poplatek ve výši 2 600 Kč. Celková částka měla být splacena dne 9. 6. 2024, avšak žalovaný své závazky neplnil řádně a včas. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a sazebník, podle nichž se žalovaný zavázal hradit i další poplatky. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, která ke dni podání návrhu činila 3 400 Kč. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní výzvou ze dne 30. 1. 2025, avšak na výzvu nereagoval a dluh neuhradil. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že žalovaný doložil příjem ve výši 31 442 Kč měsíčně. Výdaje uvedl ve výši 4 000 Kč, ale žalobkyně při posouzení vycházela z nezabavitelného minima ve výši 12 705 Kč. Žalovaný byl svobodný, bez dětí, bydlel u rodičů, nebyl veden v exekuční ani insolvenční evidenci.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), když žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný se k výzvě soudu, zda s takovým postupem souhlasí, ve stanovené lhůtě nevyjádřil, v důsledku čehož má soud za to, že s takovým postupem souhlasí.
4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 10. 5. 2024 smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč oproti závazku žalovaného poskytnutou částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 2 600 Kč. Jistina spolu s poplatkem byly splatné dne 9. 6. 2024. Mezi žalobkyní a žalovaným byla v případě prodlení žalovaného se splacení poskytnuté částky sjednána povinnost žalovaného uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (smlouva o zápůjčce). Žalobkyně ověřila příjem žalovaného, přičemž zjistila jeho výši 34 421 Kč za listopad 2023 a 28 462 Kč za prosinec 2023; žalovaný ke dni 10. 5. 2024 neměl žádný záznam v CEE a ISIR (potvrzení o platbách ze dne 7. 12. 2023 a 9. 1. 2024, výpis z CEE a ISIR). Žalobkyně žalovanému dne 10. 5. 2024 na jeho účet poskytla částku 10 000 Kč (výpis z účtu). Žalovaný byl žalobkyní k úhradě dlužné částky opakovaně vyzýván (upomínky ze dne 16. 6. 2024, 23. 6. 2024, 30. 6. 2024, 9. 7. 2024). Žalovaný byl dále žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou odeslanou dne 30. 1. 2025 s třídenní lhůtou k úhradě (předžalobní výzva vč. podacího lístku).
5. Z ostatních důkazů soud nezjistil žádné další relevantní skutečnosti nad rámec shora uvedených, další dokazování soud neprovedl pro nadbytečnost.
6. Zaplacení zbylé dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
11. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
14. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že smlouva, kterou žalobkyně a žalovaný uzavřeli, je smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, v tomto případě tedy žalobkyni, před uzavřením smlouvy posoudit schopnost úvěrovaného spotřebitele, tedy žalovaného, poskytnutý úvěr splatit. V případě, že poskytovatel spotřebitelského úvěru neprověří úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonem, a přesto spotřebiteli úvěr poskytne, je smlouva o úvěru stižena neplatností.
15. Judikatura Soudního dvora Evropské unie (srov. např. rozsudek z 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18) pak zdůrazňuje povinnost soudů zkoumat podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti byl povinen spotřebitel vznést. Zjistí-li porušení této povinnosti, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho bez dalšího zákonem předvídané důsledky. Smyslem harmonizované unijní úpravy spotřebitelských úvěrů je podle Evropského soudního dvora zajistit, aby věřitelé přistupovali k půjčování zodpovědně a aby neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti na základě informací získaných od žadatele o úvěr a z dostupných databází. Cílem směrnice harmonizující vnitrostátní právní úpravu této oblasti je chránit spotřebitele před nadměrným zadlužením a platební neschopností, neboť spotřebitel se nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli úvěru a jeho vyjednávací pozice často vede k akceptaci předem stanovených neměnných smluvních podmínek. Účinnou ochranu pak poskytuje sankce v podobě absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy, v důsledku které věřitel ztrácí nárok na ostatní smluvní finanční plnění, vyjma poskytnuté částky a zákonných nároků (úrok z prodlení).
16. V řešeném případě dospěl soud k závěru, že právní žalobkyně dostatečně nesplnila povinnost prošetřit úvěruschopnost žalovaného plynoucí z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tvrdila, že provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Soud však konstatuje, že způsob ověřování byl v daném případě zjevně nedostatečný a nedůsledný.
17. Žalobkyně sice ověřila příjem žalovaného ze zaměstnání, když zjistila výši mzdy za listopad a prosinec 2023. Úvěr však poskytla až dne 10. 5. 2024, tedy více než pět měsíců po poslední doložené mzdě. Žalobkyně tak měla ověřovat příjem za období bezprostředně předcházející poskytnutí úvěru, neboť úvěruschopnost je třeba posuzovat na základě aktuálních údajů o spotřebiteli.
18. Žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování skutečných výdajů žalovaného, žádným prokazatelným způsobem je neověřovala oproti doloženým podkladům. Tyto zjistila pouze automatizovaným výpočtem, kdy vycházela z částky nezabavitelného minima. Žalobkyně se omezila toliko na výpočet výdajů žalovaného pomocí statistických údajů, avšak tyto sama blíže neověřovala oproti dokladům, nežádala konkretizovat, vyjasnit, natož doložit.
19. Soud dále upozorňuje na skutečnost, že celá poskytnutá částka spolu s poplatkem měla být vrácena do jednoho měsíce. Jedná se přitom o částku, která představuje téměř třetinu žalovaným deklarovaných příjmů.
20. Jak uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.
21. Soud má tedy za to, že žalobkyně řádně neověřila příjmy žalovaného, když se spolehla na neaktuální informace o příchozí mzdě. Soud má dále za to, že žalobkyně řádně nezjišťovala konkrétní výdaje žalovaného, které jsou pro ověření schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet minimálně stejně důležité jako šetření ve veřejně dostupných databázích. V řízení bylo prokázáno, že zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bylo omezeno na zjištění údajů získaných od žalovaného v rámci automatizovaného a redukovaného procesu, aniž by byly přezkoumány listiny dokládající konkrétní výdaje žalovaného, zjištěna podrobně jeho osobní situace. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé vyplnění formuláře a následný výpočet za pomocí statistických modelů nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.
22. S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. absolutně neplatná, neboť žalobkyně se nezabývala konkrétní a individuální situací žalovaného a posouzení úvěruschopnosti bylo tedy podle názoru soudu učiněno pouze formalisticky a nesplňuje požadavky stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
23. Žalobkyní zmiňovaný judikát (rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023), nepovažuje soud pro posouzení nyní řešené věci za přiléhavý, zvláště za situace, kdy citovaná pasáž je poměrně vytržena z kontextu. Uvedené rozhodnutí se týkalo případu, kdy spotřebitel požadoval vydání bezdůvodného obohacení ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou považoval za neplatnou z důvodu nedostatečného posouzení jeho úvěruschopnosti, avšak za situace, kdy byl celý úvěr již splacen. Nejvyšší soud zde konstatoval, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou pouze proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Tento závěr směřuje k případům, kdy i přes nedůsledné posouzení úvěruschopnosti je zřejmé, že spotřebitel v době uzavření smlouvy byl schopen veškeré závazky ze smlouvy splácet. To se však v nadepsané věci nestalo, když žalovaný nezaplatil ničeho a nejsou zde ani jiné skutečnosti, ze kterých by mělo zřejmé, že žalovaný byl úvěruschopný.
24. Žalobkyni tak náleží z titulu bezdůvodného obohacení (finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty na základě neplatné smlouvy a jsou tak posuzovány podle § 2991 o. z.) pouze poskytnutá jistina ve výši 10 000 Kč. Vzhledem k tomu, že je žalovaný se splněním svého dluhu v prodlení a ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by za své prodlení nebyl odpovědný, přiznal soud žalobkyni i úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády (§ 1968 o. z., § 1970 o. z., § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to s počátkem prodlení od 8. 2. 2025 (ve výzvě k úhradě žalobkyně stanovila třídenní lhůtu, výzva žalovanému v souladu s § 573 o. z. došla dne 4. 2. 2025) (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II.).
25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 141,73 Kč, přičemž tato částka představuje 5,42 % z jejich celkové výše 2 615 Kč. Při vyčíslení poměru úspěchu a neúspěchu v řízení, vycházel soud z částek dospělých k okamžiku soudního rozhodnutí, vyčíslil tak i příslušenství ve výši ke dni 30. 9. 2025. Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve sporu činí 52,71 % ku 47,29 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) – částka 400 Kč za tři úkony právní služby realizované před podáním návrhu ve věci, tři paušální náhrady výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a DPH ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč (výrok III.).
26. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), když soud neshledal důvody pro její prodloužení či stanovení splátek; náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).