7 C 323/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 3. 9. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 100 397,99 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výrokové části tohoto rozhodnutí. Uplatnila dva nároky za žalovanou z titulu smluv o úvěru, které žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“). Zaprvé uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou dne 7. 7. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva č. 1“), na jejímž základě poskytla žalované peněžité prostředky v hotovosti ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit celkovou částku 44 690 Kč v 18 měsíčních splátkách po 2 483 Kč, s poslední splátkou splatnou dne 7. 1. 2024. Úroková sazba činila 29,04 % ročně. Žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 2 500 Kč. Vzhledem k neplnění závazků byla pohledávka zesplatněna a ke dni 29. 4. 2024 činila jistina 17 500 Kč, poplatky 21 802,34 Kč, kapitalizovaný úrok 1 595,18 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 4 564,58 Kč. Žalobkyně dále požadovala úrok ve výši 29,04 % ročně a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 500 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení. Zadruhé uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou dne 27. 7. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva č. 2“), na jejímž základě poskytla žalované peněžité prostředky v hotovosti ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit celkovou částku 64 854 Kč v 18 měsíčních splátkách po 3 603 Kč, s poslední splátkou splatnou dne 27. 1. 2024. Úroková sazba činila 29,04 % ročně. Vzhledem k neplnění závazků byla pohledávka zesplatněna a ke dni 29. 4. 2024 činila jistina 30 000 Kč, poplatky 31 095,65 Kč, kapitalizovaný úrok 2 250,60 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 5 412,50 Kč. Žalobkyně dále požadovala úrok ve výši 29,04 % ročně a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 000 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení. Obě pohledávky byly postoupeny žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením obou smluv právní předchůdkyně žalobkyně řádně ověřila úvěruschopnost žalované, a to na základě údajů o jejích příjmech, výdajích a dalších okolnostech, které byly doloženy příslušnými dokumenty. Před podáním návrhu žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě žalovaných částek předžalobní výzvou.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

4. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 7. 7. 2022 smlouvu č. 1, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit ve 18 měsíčních splátkách ve výši 2 483 Kč, přičemž úrok byl sjednán na částku 16 220 Kč (úroková sazba činila 86 % ročně), poplatek za zpracování úvěru na částku 1 500 Kč a poplatek za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení na částku 4 108 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 7. 7. 2022). Právní předchůdkyně žalobkyně od žalované získala vybrané informace o jejích poměrech, přičemž pracovala s tím, že dle tvrzení žalované tato bydlí v nájmu ( nežije s rodiči, nemá spolubydlící ), je svobodná ( není vdaná, nemá partnera/partnerku ) a má čistý příjem 25 342 Kč. Informace o příjmu byla ověřena z pracovní smlouvy a výplatních pásek. Dle tvrzení žalované další čistý příjem domácnosti činí 25 000 Kč a běžné měsíční výdaje činí 3 500 Kč (zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 7. 7. 2022). Z titulu smlouvy č. 1 žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně částku 2 500 Kč (přehled plateb ke smlouvě č. 1).

5. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 27. 7. 2022 smlouvu č. 2, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit ve 18 měsíčních splátkách ve výši 2 483 Kč, přičemž úrok byl sjednán na částku 24 330 Kč (úroková sazba činila 86 % ročně), poplatek za zpracování úvěru na částku 1 500 Kč a poplatek za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení na částku 6 162 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 27. 7. 2022). Právní předchůdkyně žalobkyně od žalované získala vybrané informace o jejích poměrech, přičemž pracovala s totožnými informacemi jako u smlouvy č. 1, pouze další čisté příjmy domácnosti činily dle žalované 30 000 Kč (zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 27. 7. 2022). Z titulu smlouvy č. 2 žalovaná neuhradila právní předchůdkyni žalobkyně ničeho (přehled plateb ke smlouvě č. 2).

6. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29. 4. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně pohledávky za žalovanou postoupila na žalobkyni, žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 29. 4. 2024 (smlouva o postoupení pohledávky ze dne 29. 4. 2024 vč. seznamu postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 vč. podacího lístku ze dne 30. 5. 2024). Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužných částek ve lhůtě do 13. 8. 2024 (předžalobní výzva ze dne 29. 7. 2024 vč. podacího lístku z téhož dne). Další navržené a dosud neprovedené důkazy soud neprovedl pro nadbytečnost.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

12. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně plnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanovení vláda nařízení; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

16. Soud má za prokázané, že pohledávka ze shora uvedených smluv byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na žalobkyni, čímž je dána aktivní věcná legitimace žalobkyně ve sporu (srov. § 1879 a násl. o. z.).

17. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že smlouvy, které právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely, jsou smlouvami o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupovala žalovaná jako spotřebitel, řídí se smlouvy i příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, v tomto případě tedy právní předchůdkyni žalobkyně, před uzavřením smlouvy posoudit schopnost úvěrovaného spotřebitele, tedy žalované, poskytnutý úvěr splatit. V případě, že poskytovatel spotřebitelského úvěru neprověří úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonem, a přesto spotřebiteli úvěr poskytne, je smlouva o úvěru stižena neplatností.

18. Judikatura Soudního dvora Evropské unie (srov. např. rozsudek z 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18 ) pak zdůrazňuje povinnost soudů zkoumat podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti byl povinen spotřebitel vznést. Zjistí-li porušení této povinnosti, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho bez dalšího zákonem předvídané důsledky. Smyslem harmonizované unijní úpravy spotřebitelských úvěrů je podle Evropského soudního dvora zajistit, aby věřitelé přistupovali k půjčování zodpovědně a aby neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti na základě informací získaných od žadatele o úvěr a z dostupných databází. Cílem směrnice harmonizující vnitrostátní právní úpravu této oblasti je chránit spotřebitele před nadměrným zadlužením a platební neschopností, neboť spotřebitel se nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli úvěru a jeho vyjednávací pozice často vede k akceptaci předem stanovených neměnných smluvních podmínek. Účinnou ochranu pak poskytuje sankce v podobě absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy, v důsledku které věřitel ztrácí nárok na ostatní smluvní finanční plnění, vyjma poskytnuté částky a zákonných nároků (úrok z prodlení). K závěru, že nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit má za následek absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, došly též vnitrostátní soudy (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

19. V řešeném případě dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nesplnila povinnost prošetřit úvěruschopnost žalované plynoucí z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením každé ze smluv. Soud však konstatuje, že způsob ověřování byl v daném případě zjevně nedostatečný a nedůsledný. Kdyby totiž právní předchůdkyně žalobkyně načerpaným informacím věnovala náležitou pozornost a tyto kriticky zhodnotila, nemohla by na základě těchto údajů dospět k závěru o dostatečné bonitě žalované.

20. Právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na zjištění skutečné výše výdajů žalované, když je žádným prokazatelným způsobem neověřovala oproti doloženým podkladům. Žalovaná deklarovala své běžné měsíční výdaje ve výši 3 500 Kč, tedy částku nižší, než činilo životní minimum k datu uzavření smlouvy (4 620 Kč). Tuto výši výdajů považuje soud za zjevně podhodnocenou. Žalovaná v žádosti uvedla, že bydlí v nájmu, a je tedy zjevně nereálné, aby v rámci uvedené částky hradila i nájemné. Právní předchůdkyně žalobkyně nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalované jako např. na stravu, jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení atd. Lze proto konstatovat, že žalovanou deklarované výdaje byly zjevně podhodnocené a neodpovídaly skutečnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně se při posuzování výdajů žalované neměla spoléhat pouze na její tvrzení, ale měla tyto údaje ověřit, například vyžádáním výpisů z bankovního účtu žalované.

21. Dalším alarmujícím signálem při posuzování úvěruschopnosti žalované měl být pro právní předchůdkyni žalobkyně deklarovaný příjem dalších členů domácnosti ve výši 25 000 Kč u smlouvy č. 1, resp. 30 000 Kč u smlouvy č. 2. Podle údajů uvedených v žádostech však žalovaná byla svobodná, neměla partnera, ani nežila s rodiči. Právní předchůdkyně žalobkyně proto měla tuto zjevně pochybnou informaci ověřit, zjistit zdroj tohoto údajného příjmu a případně si jej nechat doložit.

22. Pakliže právní předchůdkyně žalobkyně všechny výše uvedené skutečnosti pominula a blíže nepátrala po skutečné výši příjmů a výdajů žalované, nelze její posouzení úvěruschopnosti považovat za řádné. Soud si je vědom, že nelze na věřitele klást nepřiměřené nároky při zkoumání úvěruschopnosti dlužníků, přičemž je třeba zohlednit specifika každého případu a přihlížet rovněž k výši poskytované částky. I u nižších částek je však nutné zohlednit jejich příslušenství, poplatky a smluvní pokuty. Jinou míru zkoumání úvěruschopnosti lze požadovat u úvěrů, jejichž zatížení je nízké a kde se v případě nesplácení dlužná částka blíží „nezkoumanému“ bezdůvodnému obohacení, oproti zápůjčkám a úvěrům, kde se v důsledku prodlení a smluvních ujednání dlužná částka výrazně navyšuje o úroky, poplatky a smluvní pokuty. Právě o takový případ se jedná v projednávané věci, kdy byl k jistině sjednán úrok ve výši 86 %, a dále byly účtovány další poplatky (RPSN činilo u smlouvy č. 1 144,65 % a u smlouvy č. 2 139,51 %). Je-li zde tedy potenciál, že se dluh při jeho neplacení výrazně navýší, je třeba na věřitele klást zvýšené nároky při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. To je nezbytné nejen pro ochranu samotného dlužníka, ale i ostatních věřitelů, aby zápůjčky nebyly poskytovány osobám, které je objektivně nebudou schopny splácet a které se tak mohou dostat do dluhové pasti.

23. S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že obě úvěrové smlouvy jsou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. absolutně neplatné, neboť se právní předchůdkyně žalobkyně nezabývala konkrétní a individuální situací žalované a posouzení úvěruschopnosti bylo tedy podle názoru soudu učiněno pouze formalisticky a nesplňuje požadavky stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru.

24. Nadto soud poukazuje na skutečnost, že sjednané úroky by byly neplatné pro rozpor s dobrými mravy (pakliže by nebyly smlouvy neplatné ze shora uvedeného důvodu). Sjednaná úroková sazba ve výši 86 % ročně několikanásobně převyšuje v té době obvyklou úrokovou míru (dle statistik ARAD ČNB činily průměrné úrokové sazby v červenci 2022 do 10 % ročně). Takto sjednaný úrok je tedy zjevně nepřiměřený a právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala v souladu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

25. Žalobkyně tak nemá právo na žádné smluvní úroky ani smluvní poplatky a platby, které vycházejí z neplatných smluv. Žalovaná je povinna žalobkyni vrátit pouze skutečně poskytnuté a nesplacené peněžní prostředky v režimu bezdůvodného obohacení (dle § 2991 a násl. o. z.).

26. Na základě (neplatné) smlouvy č. 1 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 20 000 Kč a žalovaná zaplatila částku 2 500 Kč, je tedy povinna zaplatit zbývající částku 17 500 Kč. Vzhledem k tomu, že je žalovaná se splněním svého dluhu v prodlení, přiznal soud žalobkyni i úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády (§ 1968 a § 1970 o. z., § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), tedy zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z přiznané částky 17 500 Kč, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k úhradě dle předžalobní výzvy, tj. od 14. 8. 2024, neboť splatnost bezdůvodného obohacení se odvíjí od výzvy k plnění. Na základě (neplatné) smlouvy č. 2 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 30 000 Kč a žalovaná neuhradila ničeho. Je tedy povinna zaplatit částku 30 000 Kč, přičemž i z této částky soud přiznal zákonný úrok z prodlení, k odůvodnění viz výše (výrok I.).

27. Ve zbytku soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II.).

28. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na to, že žalobkyně byla úspěšná z 38,14 % a neúspěšná z 61,86 % vztaženo k částce jistiny a příslušenství k datu vyhlášení rozsudku, rozhodl soud, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, když žalované žádné náklady řízení nevznikly (výrok III.).

29. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).