Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 795,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 795,52 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení částky 19 578,99 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 851,41 Kč od 21. 6. 2023 do 21. 11. 2023, úroku 23,99 % ročně z částky 20 010,62 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 16 215,10 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % a zákonného úroku z prodlení z částky 20 010,62 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení ve výši 0,25 % se zamítá.
III. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna uhradit České republice doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši 233 Kč, a to do pokladny Okresního soudu [adresa] -východ do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o vydání kreditní karty, kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. (dále jen „Banka“). Banka postoupila svou pohledávku za žalovaným na společnosti [Anonymizováno] a.s. (dále jen „přechodný věřitel“), který postoupil pohledávku dále na žalobkyni. Žalobkyně tvrdila, že Banka uzavřela se žalovaným dne 21. 10. 2021 smlouvu o vydání kreditní karty č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec do výše 20 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty a zavázal se splácet čerpané prostředky formou minimálních měsíčních splátek. Úvěr byl úročen sazbou 23,99 % ročně. Žalovaný z úvěru vyčerpal částku 171 335,24 Kč a zaplatil částku 167 537,72 Kč. Žalovaný však své závazky neplnil řádně, a proto Banka přistoupila dne 25. 11. 2023 k zesplatnění celé dlužné částky. Žalovaný svůj dluh dosud neuhradil. Žalobkyně tak požaduje zaplacení nesplacené jistiny ve výši 20 010,62 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 851,41 Kč, poplatků dle výpisu z účtu ve výši 3 363,89 Kč, smluvního úroku ve výši 23,99 % ročně a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně, obojí z částky 20 010,62 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení. K procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejm. bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra, přičemž Banka porovnávala příjem a výdaje žalovaného odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), když žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas a žalovaný se k výzvě soudu, zda s takovým postupem souhlasí, ve stanovené lhůtě nevyjádřil, v důsledku čehož má soud za to, že s takovým postupem souhlasí.
4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalovaný dne 19. 10. 2021 požádal Banku o poskytnutí kreditní karty s úvěrovým rámcem 20 000 Kč, přičemž deklaroval, že jeho dosavadní měsíční splátky činí 761 Kč, jeho celková výše kreditních karet a kontokorentů činí 14 000 Kč, nemá hypotéku nebo úvěr ze stavebního spoření, jeho nezbytné měsíční výdaje činí 20 000 Kč a jeho čistý měsíční příjem činí 31 000 Kč (souhrn žádosti o kreditní kartu nebo navýšení limitu kreditní karty). Banka a žalovaný následně uzavřeli smlouvu o vydání kreditní karty č. [hodnota] s úvěrovým limitem 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal dluh splácet v měsíčních splátkách ve výši 3,2 % z celkové dlužné částky, minimálně 200 Kč, při úrokově sazbě 23,99 % a měsíčním poplatku za správu karty 50 Kč (návrh na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty [Anonymizováno] č. [hodnota], akceptace návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty). Banka posoudila úvěruschopnost žalovaného mj. na základě následujících údajů: regionální náklady 7 344 Kč, deklarovaný příjem 31 000 Kč, měsíční splátky z online CBCB zprávy 1 251 Kč, měsíční splátky deklarované žalovaným 761 Kč, příjem žalovaného v době nápočtu nabídky 12 103 Kč, zpětně dopočítaný příjem, na základě kterého byla nabídka spočtena 14 005 Kč (prohlášení k protokolu o posouzení úvěruschopnosti). Při posuzování úvěruschopnosti Banka stanovuje nákladové složky porovnáním klientem deklarované výše a aktuálních statistických dat státních úřadů, přičemž do výpočtu volných zdrojů klienta se berou vždy ty vyšší (protokol o ověření úvěruschopnosti klienta). Žalovaný vyčerpal celkem částku 171 335,24 Kč a uhradil celkem částku 167 539,72 Kč (výpisy z kartového účtu za období od 21. 10. 2021 do 21. 11. 2023, souhrnný výpis z účtu kreditní karty). Banka prohlásila závazky ze smlouvy za okamžitě splatné ke dni 25. 11. 2023. Žalovaného vyzvala k úhradě částky 25 225,92 Kč. Oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 28. 5. 2023 (oznámení ze dne 27. 11. 2023 vč. potvrzení o odeslání). Na základě smlouvy o postoupení byla pohledávka Banky za žalovaným postoupena na přechodného věřitele (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 22. 5. 2024, seznamem postupovaných pohledávek). Postoupení pohledávky Banka oznámila žalovanému dopisy ze dne 17. 6. 2024 a 18. 6. 2024 (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 17. 6. 2024 a 18. 6. 2024). Dále byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena přechodným věřitelem žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7. 6. 2024). Postoupení pohledávky oznámil přechodný věřitel žalovanému dopisy ze dne 15. 7. 2025 (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 9. 10. 2023). Téhož dne právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy č. [hodnota] předžalobní výzvou (předžalobní výzva ze dne 15. 7. 2025 vč. potvrzení o odeslání ze dne 16. 7. 2025).
5. Z ostatních provedených důkazů nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti, další dokazování soud neprovedl pro nadbytečnost.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
10. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně plnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanovení vláda nařízení; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Po právní stránce soud na základě předložených listinných důkazů dospěl k závěru, že mezi žalovaným a Bankou byla uzavřena smlouva o úvěru, která je zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy posoudit schopnost úvěrovaného spotřebitele, tedy žalovaného, poskytnutý úvěr splatit. V případě, že poskytovatel spotřebitelského úvěru neprověří úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonem, a přesto spotřebiteli úvěr poskytne, je smlouva o úvěru stižena neplatností.
14. Judikatura Soudního dvora Evropské unie (srov. např. rozsudek z 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18 nebo ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020) pak zdůrazňuje povinnost soudů zkoumat podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti byl povinen spotřebitel vznést. Zjistí-li porušení této povinnosti, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho bez dalšího zákonem předvídané důsledky. Smyslem harmonizované unijní úpravy spotřebitelských úvěrů je podle Evropského soudního dvora zajistit, aby věřitelé přistupovali k půjčování zodpovědně a aby neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti na základě informací získaných od žadatele o úvěr a z dostupných databází. Cílem směrnice harmonizující vnitrostátní právní úpravu této oblasti je chránit spotřebitele před nadměrným zadlužením a platební neschopností, neboť spotřebitel se nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli úvěru a jeho vyjednávací pozice často vede k akceptaci předem stanovených neměnných smluvních podmínek. Účinnou ochranu pak poskytuje sankce v podobě absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy, v důsledku které věřitel ztrácí nárok na ostatní smluvní finanční plnění, vyjma poskytnuté částky a zákonných nároků (úrok z prodlení).
15. V řešeném případě dospěl soud k závěru, že Banka dostatečně nesplnila povinnost prošetřit úvěruschopnost žalovaného plynoucí z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tvrdila, že Banka provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Soud však konstatuje, že způsob ověřování byl v daném případě zjevně nedostatečný a nedůsledný.
16. Banka při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na zjišťování jeho skutečných výdajů (vedle výdajů na splátky). Tyto výdaje neověřovala žádným prokazatelným způsobem na základě doložených podkladů, nýbrž je stanovila pouze automatizovaným výpočtem, jehož výsledkem byla částka 7 344 Kč. Banka se omezila výlučně na použití statistických údajů, které dále nijak neověřovala, nepožadovala jejich konkretizaci, vysvětlení, natož doložení.
17. Žalovaný přitom sám v žádosti o úvěr deklaroval výši svých nezbytných výdajů v částce 20 000 Kč. Banka tedy postupovala v rozporu i se svým vlastním protokolem, podle něhož se výdaje zjišťují porovnáním deklarované výše a statistických dat, přičemž do výpočtu se berou vždy ty vyšší. V tomto případě však Banka zohlednila pouze částku 7 344 Kč, ačkoliv žalovaný deklaroval výdaje ve výši 20 000 Kč.
18. Soud má za to, že Banka při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupovala nedostatečně, když se omezila na automatizovaný proces bez přezkoumání listin dokládajících konkrétní výdaje či podrobné zjištění osobní situace žalovaného. Konkrétní výdaje jsou přitom pro ověření schopnosti splácet úvěr minimálně stejně důležité jako šetření ve veřejně dostupných databázích. Statistické modely nelze považovat za spolehlivý zdroj informací bez jejich ověření s ohledem na konkrétní situaci žadatele. Jak uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí, pokud při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr vychází z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho příjmových a majetkových poměrech. Skutečnost, že dlužník není evidován v databázích dlužníků, na tom nic nemění“. Banka se spokojila s pouhým vyplněním údajů do žádosti o úvěr, aniž by požadovala jejich doložení. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i obezřetnost, která zahrnuje nejen spoléhání se na tvrzení žadatele, ale i jejich ověření (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Takový postup nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. V daném případě však k takovému porovnání nemohlo dojít, neboť chyběly jakékoli podklady k výdajům žalovaného.
19. Soud dále konstatuje, že žalovaný v žádosti zřejmě uvedl několik nepravdivých údajů. Deklaroval příjem ve výši 31 000 Kč, avšak Banka uvedla příjem žalovaného v době napočtu nabídky pouze ve výši 12 103 Kč, resp. 14 005 Kč. Dále uvedl splátky ve výši 761 Kč, zatímco Banka zjistila splátky ve výši 1 251 Kč. I tyto nesrovnalosti měly vést Banku k maximální obezřetnosti při hodnocení úvěruschopnosti.
20. Žalobkyní zmiňovaný judikát (rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023), nepovažuje soud pro posouzení nyní řešené věci za přiléhavý. Uvedené rozhodnutí se týkalo případu, kdy spotřebitel požadoval vydání bezdůvodného obohacení ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou považoval za neplatnou z důvodu nedostatečného posouzení jeho úvěruschopnosti, avšak za situace, kdy byl celý úvěr již splacen. Nejvyšší soud zde konstatoval, že pokud spotřebitel úvěr splatí a následně vyjde najevo, že věřitel při posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě neplatnosti smlouvy projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet. Tento závěr tedy směřuje k případům, kdy je i přes nedůsledné posouzení úvěruschopnosti zřejmé, že spotřebitel byl v době uzavření smlouvy schopen veškeré závazky ze smlouvy o úvěru (nejen jistinu) splácet. To se však v nadepsané věci nestalo, když žalovaný celou dlužnou částku (jistinu včetně úroků a poplatků) neuhradil a nejsou zde ani jiné skutečnosti, ze kterých by mělo zřejmé, že žalovaný byl úvěruschopný. Závěr, že nemůže být vyslovena neplatnost smlouvy pouze proto, že žalovaný po určitou dobu řádně splácel, by byl v rozporu s cíli zákona o ochraně spotřebitele. To platí obzvláště v situaci, kdy se v procesu posuzování úvěruschopnosti vyskytly výše popsané závažné nesrovnalosti.
21. S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. absolutně neplatná, neboť Banka se nezabývala konkrétní a individuální situací žalovaného a posouzení úvěruschopnosti bylo tedy podle názoru soudu učiněno pouze formalisticky a nesplňuje požadavky stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
22. Žalobkyni tak náleží z titulu bezdůvodného obohacení (finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty na základě neplatné smlouvy a jsou tak posuzovány podle § 2991 o. z.) pouze jistina poskytnuté částky, přičemž soud vycházel z toho, že žalovaný vyčerpal částku 171 335,24 Kč a uhradil částku 167 539,72 Kč, žalobkyni tak byla přiznána částka 3 795,52 Kč. Vzhledem k tomu, že je žalovaný se splněním svého dluhu v prodlení a ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by za své prodlení nebyl odpovědný, přiznal soud žalobkyni i úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády (§ 1968 o. z., § 1970 o. z., § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) od data požadovaného žalobkyní, tj. od 15. 5. 2024 (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II.).
23. O nákladech řízení soud rozhodl podle úspěšnosti účastníků v řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení byl z větší části úspěšný žalovaný. Při vyčíslení poměru úspěchu a neúspěchu v řízení, vycházel soud z částek dospělých k okamžiku soudního rozhodnutí, vyčíslil tak i příslušenství ve výši ke dni 26. 9. 2025. Žalobkyni byla z požadovaného nároku přiznána částka 4 546,12 Kč a zamítnuta částka 31 140,42 Kč. Poměr úspěchu a neúspěchu tedy činí 12,74 % ku 87,26 %. Soud proto rozhodl, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, když žalovanému žádné náklady řízení nevznikly (výrok III.).
24. Dále soud rozhodoval o doměření soudního poplatku. Žalobkyně uplatnila svůj nárok prostřednictvím elektronického platebního rozkazu a na soudním poplatku zaplatila 936 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl vydán a bylo tak nezbytné soudní poplatek doměřit (položka č. 2 bod 2 Sazebníku soudních poplatků), přičemž tento doplatek je splatný až v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013). Soudní poplatek z žaloby činil v souladu s položkou č. 1 bodem 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků částku 1 169 Kč. Za situace, kdy žalobkyně již uhradila částku 936 Kč, je tedy povinna doplatit částku 233 Kč (výrok IV.).
25. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).