Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 921,93 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 921,93 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do částky 50 064,47 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 66 986,40 Kč od 25. 6. 2023 do 27. 9. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 064,47 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 16 921,93 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 172,44 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, kterou měla žalovaná uzavřít dne 28. 6. 2022 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“). Žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy žalovaná čerpala úvěr ve výši 41 000 Kč, který měla vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 25 986,40 Kč nejpozději dne 24. 6. 2023. Podle žalobních tvrzení tyto prostředky byly žalované zaslány na její účet dne 28.6.2022. Žalovaná dosud úvěr nesplatila. K prokázání poskytnutí částky 41 000 Kč žalobkyně navrhla, aby soud učinil dotaz na banku žalované [právnická osoba]., zda jí byla v červnu 2022 zaslána na účet č. [č. účtu] tato částka pod variabilním symbolem [var. symbol] a zda je majitelem účtu právě žalovaná. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalované, a to lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, přičemž sdělila, že k tomuto nenavrhuje žádných dalších důkazů. Pro případ, že by soud neuznal její nárok na zaplacení z titulu smlouvy, žádala žalobkyně, aby jej v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované.
2. Žalovaná k žalobě sdělila, že jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla úvěr v době, kdy byly jejím příjmem pouze dávky z úřadu práce (příspěvek na bydlení, rodičovský příspěvek) a byla matka samoživitelka na rodičovské dovolené. Z důvodu, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně ověřila její bonitu, navrhla zaplacení pouze jistiny dluhu.
3. Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), když žalobkyně i žalovaná s tímto postupem výslovně vyjádřily souhlas.
4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:
5. Žalovaná uzavřela dne 28. 6. 2022 pomocí prostředků komunikace na dálku s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 41 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr do dne 24. 6. 2023 vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 25 986,40 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno]). Právní předchůdkyně žalobkyně dne 28. 6. 2022 poskytla žalované na její účet č. [č. účtu] částku 16 921,93 Kč (potvrzení o platbě). V měsíci červnu 2022 nebyla na tento účet žalované pod variabilním symbolem [var. symbol] zaslána platba ve výši 41 000 Kč (sdělení [právnická osoba]. ze dne 8. 4. 2025). Jedinými prostředky, které byly předchůdkyní žalobkyně v červnu 2022 na účet žalované zaslány, byla platba ve výši 16 921,93 Kč ( sdělení [právnická osoba]. ze dne 17. 6. 2025 ). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 30. 8. 2024 s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které postoupila svou pohledávku za žalovanou na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek vč. seznamu postoupených pohledávek); dopisem ze dne 21. 9. 2024 bylo žalované postoupení pohledávky oznámeno (oznámení o postoupení pohledávky). Téhož dne byla žalované odeslána předžalobní upomínka, ve které byla žalovaná vyzvána k uhrazení dluhu do 3 dnů (předžalobní výzva vč. podacího lístku).
6. Z ostatních důkazů soud nezjistil žádné další relevantní skutečnosti nad rámec shora uvedených, další dokazování soud neprovedl pro nadbytečnost.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
11. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
14. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. nabývá postoupením pohledávky postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená.
15. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že smlouva, kterou právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely, je smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupovala žalovaná jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, v tomto případě tedy právní předchůdkyni žalobkyně, před uzavřením smlouvy posoudit schopnost úvěrovaného spotřebitele, tedy žalované, poskytnutý úvěr splatit. V případě, že poskytovatel spotřebitelského úvěru neprověří úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonem, a přesto spotřebiteli úvěr poskytne, je smlouva o úvěru stižena neplatností.
16. Judikatura Soudního dvora Evropské unie (srov. např. rozsudek z 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18 nebo ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020) pak zdůrazňuje povinnost soudů zkoumat podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti byl povinen spotřebitel vznést. Zjistí-li porušení této povinnosti, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho bez dalšího zákonem předvídané důsledky. Smyslem harmonizované unijní úpravy spotřebitelských úvěrů je podle Evropského soudního dvora zajistit, aby věřitelé přistupovali k půjčování zodpovědně a aby neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti na základě informací získaných od žadatele o úvěr a z dostupných databází. Cílem směrnice harmonizující vnitrostátní právní úpravu této oblasti je chránit spotřebitele před nadměrným zadlužením a platební neschopností, neboť spotřebitel se nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli úvěru a jeho vyjednávací pozice často vede k akceptaci předem stanovených neměnných smluvních podmínek. Účinnou ochranu pak poskytuje sankce v podobě absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy, v důsledku které věřitel ztrácí nárok na ostatní smluvní finanční plnění, vyjma poskytnuté částky a zákonných nároků (úrok z prodlení).
17. Právní předchůdkyně žalobkyně však dostatečně nesplnila povinnost jí plynoucí z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a sice povinnost prošetřit úvěruschopnost žalované. S ohledem na shora uvedené posoudil soud smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.
18. Právní předchůdkyně žalobkyně dle žalobních tvrzení ověřila úvěruschopnost žalované pouze lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. K ověřování úvěruschopnosti žalované žalobkyně nedoložila žádné důkazy, přičemž dodala, že ani žádné další důkazy nenavrhuje. Soud má tedy za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala konkrétní příjmy a výdaje žalované, které jsou pro ověření schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet minimálně stejně důležité jako šetření v interních a externích registrech a systémech. Nezabývala se konkrétní a individuální situací žalované a posouzení úvěruschopnosti bylo tedy učiněno pouze formalisticky a nesplňuje požadavky stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
19. Žalobkyni tak náleží z titulu bezdůvodného obohacení (finanční prostředky byly žalované poskytnuty na základě neplatné smlouvy podle § 2991 o. z.) pouze jistina poskytnuté částky. V řízení bylo prokázáno, že v období tvrzeném žalobkyní bylo žalované na její účet poskytnuto pouze 16 921,93 Kč, nikoliv jí uváděných 41 000 Kč. Částka 16 921,93 Kč vyplývá z potvrzení o platbě, které žalobkyně sama doložila. Žalobkyně v žalobě dále navrhla, aby soud učinil dotaz na banku žalované, zda jí byla v červnu 2022 zaslána na účet č. [č. účtu] částka 41 000 Kč pod variabilním symbolem [var. symbol]. Soud tento dotaz učinil a banka soudu sdělila, že tato platba na účtu žalované dohledána nebyla. K upřesňujícímu dotazu, jaká částka ( nebo částky ) byla v měsíci červnu 2022 žalované předchůdkyní žalobkyně poskytnuta, bylo zjištěno, že se jednalo o platbu ve výši 16 921,93 Kč. Žalovaná je tedy povinna vydat pouze jistinu ve výši 16 921,93 Kč. Soud k tomu doplňuje, že pokud by další část prostředků měla být žalované poskytnuta jiným způsobem ( z listin se podává, že se jednalo o refinancování staršího úvěru žalované ), šlo by o jiný, žalobkyní netvrzený skutkový stav. V této souvislosti soud upozorňuje žalovanou, že pakliže se jí skutečně nějakým jiným způsobem dostalo obohacení ve zbývající výši do 41 000 Kč, pak je na ní, aby i tyto prostředky žalobkyni uhradila. Soud je toho názoru, že neučinila-li by tak, mohla by se žalobkyně domáhat zbývající částky na základě jiných tvrzení novou žalobou.
20. Vzhledem k tomu, že je žalovaná se splněním svého dluhu v prodlení a ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by za své prodlení nebyla odpovědná, přiznal soud žalobkyni i úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády (§ 1968 o. z., § 1970 o. z., § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to s počátkem prodlení od 28. 9. 2024 (ve výzvě k úhradě žalobkyně stanovila třídenní lhůtu, výzva žalovanému v souladu s § 573 o. z. došla dne 24. 9. 2024) (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II.).
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 172,44 Kč, přičemž tato částka představuje 57,48 % z jejich celkové výše 300 Kč. Při vyčíslení poměru úspěchu a neúspěchu v řízení, vycházel soud z částek dospělých k okamžiku soudního rozhodnutí, vyčíslil tak i příslušenství ve výši ke dni 20. 6. 2025. Žalobkyni byla z požadovaného nároku přiznána částka ve výši 18 492,74 Kč a zamítnuta částka ve výši 68 479,47 Kč. Poměr úspěchu a neúspěchu tedy činí 21,26 % ku 78,74 %. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.
22. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), když soud neshledal důvody pro její prodloužení či stanovení splátek.