Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 9 000 Kč od 24. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do částky 4 046 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 046 Kč od 6. 10. 2023 do 23. 11. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 046 Kč od 24. 11. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 9 000 Kč od 24. 11. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 423,82 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“). Žalobkyně tvrdila, že na základě předmětné smlouvy žalovaný čerpal dne 5. 9. 2023 úvěr ve výši 9 000 Kč, který měl vrátit nejpozději dne 5. 10. 2023 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 779,70 Kč a úrokem ve výši 266,30 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného, a to lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI. Pro případ, že by soud neuznal její nárok na zaplacení z titulu úvěrové smlouvy, žádala žalobkyně, aby jej v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), když žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný se k výzvě soudu, zda s takovým postupem souhlasí, ve stanovené lhůtě nevyjádřil, v důsledku čehož má soud za to, že s takovým postupem souhlasí.
4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:
5. Žalovaný uzavřel dne 5. 9. 2023 pomocí prostředků komunikace na dálku s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [spisová značka], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 9 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr do dne 5. 10. 2023 vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 779,70 Kč a úrokem ve výši 266,30 Kč (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru). Právní předchůdkyně žalobkyně dne 5. 9. 2023 poskytla žalovanému na jeho účet uvedený ve smlouvě částku 9 000 Kč (prokázáno výpisem z účtu žalovaného). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 7. 11. 2024 s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek); dopisem ze dne 17. 11. 2024 odeslaným téhož dne bylo žalovanému postoupení pohledávky oznámeno, zároveň s tím byl žalovaný vyzván k uhrazení dlužné částky do 3 dnů (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky a výzvou k úhradě včetně podacího lístku).
6. Z ostatních provedených důkazů nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti, další dokazování soud neprovedl pro nadbytečnost.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
11. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
15. Podle § 1879 o. z., může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
16. Podle § 1880 odst. 1 o. z., nabývá postoupením pohledávky postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená.
17. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že smlouva, kterou právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli, je smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotř. úvěru. Zákon o spotř. úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, v tomto případě tedy právní předchůdkyni žalobkyně, před uzavřením smlouvy posoudit schopnost úvěrovaného spotřebitele, tedy žalovaného, poskytnutý úvěr splatit. V případě, že poskytovatel spotřebitelského úvěru neprověří úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonem, a přesto spotřebiteli úvěr poskytne, je smlouva o úvěru stižena neplatností.
18. Judikatura Soudního dvora Evropské unie (srov. např. rozsudek z 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18 nebo ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020) pak zdůrazňuje povinnost soudů zkoumat podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti byl povinen spotřebitel vznést. Zjistí-li porušení této povinnosti, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho bez dalšího zákonem předvídané důsledky. Smyslem harmonizované unijní úpravy spotřebitelských úvěrů je podle Evropského soudního dvora zajistit, aby věřitelé přistupovali k půjčování zodpovědně a aby neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti na základě informací získaných od žadatele o úvěr a z dostupných databází. Cílem směrnice harmonizující vnitrostátní právní úpravu této oblasti je chránit spotřebitele před nadměrným zadlužením a platební neschopností, neboť spotřebitel se nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli úvěru a jeho vyjednávací pozice často vede k akceptaci předem stanovených neměnných smluvních podmínek. Účinnou ochranu pak poskytuje sankce v podobě absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy, v důsledku které věřitel ztrácí nárok na ostatní smluvní finanční plnění, vyjma poskytnuté částky a zákonných nároků (úrok z prodlení).
19. Právní předchůdkyně žalobkyně však dostatečně nesplnila povinnost jí plynoucí z § 86 zákona o spotř. úvěru, a sice povinnost prošetřit úvěruschopnost žalovaného. S ohledem na shora uvedené posoudil soud smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.
20. Právní předchůdkyně žalobkyně dle žalobních tvrzení ověřila úvěruschopnost žalovaného pouze lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI. K ověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nedoložila žádné důkazy, přičemž dodala, že ani žádné další důkazy nenavrhuje. Soud má tedy za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala konkrétní příjmy a výdaje žalovaného, které jsou pro ověření schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet minimálně stejně důležité jako šetření v interních a externích registrech a systémech. Nezabývala se konkrétní a individuální situací žalovaného a posouzení úvěruschopnosti bylo tedy učiněno pouze formalisticky a nesplňuje požadavky stanovené zákonem o spotř. úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
21. Žalobkyni tak náleží z titulu bezdůvodného obohacení (finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty na základě neplatné smlouvy podle § 2991 o. z.) pouze jistina poskytnuté částky, tj. 9 000 Kč. Vzhledem k tomu, že je žalovaný se splněním svého dluhu v prodlení a ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by za své prodlení nebyl odpovědný, přiznal soud žalobkyni i úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády (§ 1970 o. z., § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to s počátkem prodlení od 24. 11. 2024 (ve výzvě k úhradě žalobkyně stanovila třídenní lhůtu, výzva žalovanému v souladu s § 573 o. z. došla dne 20. 11. 2024) (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II.).
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 423,82 Kč, přičemž tato částka představuje 17,86 % z jejich celkové výše 2 373 Kč. Při vyčíslení poměru úspěchu a neúspěchu v řízení, vycházel soud z částek dospělých k okamžiku soudního rozhodnutí, vyčíslil tak i příslušenství ve výši ke dni 30. 5. 2025. Žalobkyni byla z požadovaného nároku přiznána částka ve výši 9 590,71 Kč a zamítnuta částka ve výši 6 682,83 Kč. Poměr úspěchu a neúspěchu tedy činí 58,93 % ku 41,07 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) – částka 300 Kč za dva úkony právní služby realizované před podáním návrhu ve věci, dvě paušální náhrady výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. ve znění do 31. 12. 2024 a částka 400 Kč za jeden úkon právní služby realizovaný před podáním návrhu ve věci, jednu paušální náhrady výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. ve znění od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 300 Kč ve výši 273 Kč. Dle názoru soudu podaná žaloba, resp. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu naplňuje pojem „formulářová žaloba“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11). Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně uplatnila více žalob s obdobnými nároky, na obdobném skutkovém základu (např. v řízení vedených u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 340/2022, 7 C 267/2022, 7 C 391/2022, 7 C 131/2023 či 7 C 425/2023). V daném případě tak jsou splněny veškeré podmínky obsažené v § 14b odst. 1 a. t.
23. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), když soud neshledal důvody pro její prodloužení či stanovení splátek; náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).