Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekVyhověno

Spisová značka

13 C 425/2018

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Okresní soud Praha-západDatum rozhodnutí: 21. 7. 2022Č. j.: 13 C 425/2018-830Soudce: Mgr. Jiří PacovskýAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 11. 11. 2022Předmět řízení: Žaloba o určení vlastnického právaECLI:CZ:OSPZ:2022:13.C.425.2018.1
dražbadržbapeněžité plněnípodílové spoluvlastnictvísmlouva darovacísmlouva kupnísmlouva směnnáspoluvlastnictvívydržení
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 17. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (1009) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 21. 7. 2022

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., III., VI. a ve výroku IX. ve spojení s doplňujícím usnesením potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí [částka]; jinak se ve výroku II. potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí [částka]; jinak se ve výroku IV. potvrzuje.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku V. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí [částka]; jinak se ve výroku V. potvrzuje.

V. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku VII. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí [částka]; jinak se ve výroku VII. potvrzuje.

VI. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku VIII. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí [částka]; jinak se ve výroku VIII. potvrzuje.

VII. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému [číslo] náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka], a to k rukám zástupce žalovaného [číslo] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované [číslo] náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka], a to k rukám zástupkyně žalované [číslo] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IX. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému [číslo] náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka], a to k rukám zástupce žalovaného [číslo] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

X. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované [číslo] náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka], a to k rukám zástupkyně žalované [číslo] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

XI. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované [číslo] náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

XII. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovaným [číslo] náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka], a to k rukám zástupce žalovaných [číslo] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

XIII. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované [číslo] náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka], a to k rukám zástupkyně žalované [číslo] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ č.j. 13 C 425/2018-765 ze dne 9.7.2021 ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu Praha – západ č.j. 13 C 425/2018-796 ze dne 28.1.2022 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhají, aby soud určil, že„ žalobkyně 1) a žalobkyně 2)“ (přesněji„ žalobkyně a) a b)“), každá v rozsahu ideální jedné poloviny, jsou spoluvlastníky pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc.č. st. 995, vše v k.ú. [obec] u Slap, obec Slapy (dále též jen„ předmětné pozemky“), se zamítá (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl o všech nákladech tak, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to k rukám zástupce žalovaného 1) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), žalované 2) [částka], a to k rukám zástupkyně žalované 2) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), žalovanému 3) [částka], a to k rukám zástupce žalovaného 3) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.), žalované 4) [částka], a to k rukám zástupkyně žalované 4) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.), žalované 7) [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI.), žalovaným 9) a 10) [částka], a to k rukám zástupce žalovaných 9) a 10) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VII.) a žalované 11) [částka], a to k rukám zástupkyně žalované 11) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VIII.). Dále rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit České republice plnou náhradu nákladů řízení v částce a ve lhůtě, které budou stanoveny v samostatném usnesení, a to na účet Okresního soudu Praha – západ (výrok IX.), což bylo doplněno shora uvedeným doplňujícím usnesením tak, že výše náhrady nákladů se stanovuje částkou [částka] se lhůtou splatnosti 15 dnů od právní moci tohoto usnesení. Vůči ostatním původním žalovaným ([číslo]) bylo řízení skončeno procesním rozhodnutím v průběhu řízení, soud prvního stupně (a pro přehlednost i odvolací soud) nadále respektoval původní číselné označení žalovaných.

2. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že označenými„ restitučními rozsudky“ soudu prvního stupně a odvolacího soudu bylo v roce 2016 určeno, že žalobkyně, každá v rozsahu ideální jedné poloviny, jsou spoluvlastníky předmětných pozemků, jelikož soud (v řízení podle části páté) dospěl k závěru, že jejich restituční nárok je co do předmětných pozemků oprávněný a včas uplatněný. Žalovaní ale nebyli účastníky tohoto řízení. Katastrální úřad následně v roce 2017 zamítl návrh žalobkyň na vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům podle restitučních rozsudků, jelikož dospěl k závěru, že předmětné restituční rozsudky nejsou závazné pro katastrální vlastníky (tedy pro žalované, resp. jejich právní předchůdce).

3. Dále zjistil (ve vztahu k nabytí vlastnického práva žalovaných [číslo]), že dne [datum] byla mezi Lesy České republiky, s.p. a manželi [příjmení] uzavřena kupní smlouva, ve které Lesy České republiky s.p. prohlásily, že mají právo hospodaření k pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra], že z tohoto pozemku byly odděleny následující pozemky, které jsou předmětem této dohody, a to pozemek parc. [číslo] o výměře 4 156 m2, dále pozemek parc. [číslo] (o výměře 547 m2 nyní již mimo tento spor), pozemek parc. [číslo] o výměře 1400 m2 a pozemek parc. [číslo] (o výměře 134 m2).

4. Dne [datum] pak uzavřeli manželé [příjmení] a žalovaný 1) dohodu označenou jako směnná smlouva, ve které se mimo jiné dohodli, že manželé [příjmení] směňují pozemek parc. [číslo] o výměře 1 400 m2 za jiný pozemek a že žalovaný 1) s touto směnou souhlasí a přijímá pozemek [číslo] o výměře [výměra] do svého vlastnictví. Dne [datum] uzavřeli žalovaný 1) jako prodávající a [příjmení] service družstvo dohodu označenou jako kupní smlouva, ve které se dohodli, že prodávající prodává pozemek parc. [číslo] o výměře 1 400 m2 kupujícímu. Dne [datum] pak uzavřeli [právnická osoba] service družstvo jako prodávající a žalovaný 1) jako kupující dohodu označenou jako kupní smlouva, ve které se dohodli, že prodávající prodává kupujícímu pozemek parc. č. st. 995 a pozemek parc. [číslo] které vznikly rozdělením pozemku parc. [číslo]. Zbylou část pozemku parc. [číslo] o výměře 815 m2 získala podle kupní smlouvy ze dne [datum] od [příjmení] service družstvo právě žalovaná 11).

5. Dne [datum] byla manželi [příjmení] a paní [jméno] [příjmení] uzavřena kupní smlouva, ve které převádějí na kupující předmětný pozemek parc. [číslo]. Dne [datum] pak byla uzavřena mezi paní [jméno] [příjmení] jako dárcem a mimo jiné žalovanou [číslo] darovací smlouva, ve které se její strany mimo jiné dohodly, že dárce daruje obdarovanému ideální část předmětného pozemku parc. [číslo] o velikosti 1/2. Následně bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum] rozhodnuto, že žalovaná 7) nabývá do svého výlučného vlastnictví celý předmětný pozemek parc. [číslo].

6. Dne [datum] pak byla manželi [příjmení] a žalovanými 9) a 10) uzavřena kupní smlouva, ve které se manželé [příjmení] jako prodávající dohodli se žalovanými 9) a 10) jako kupujícími, že prodávající prodávají pozemek parc. [číslo] o výměře 4 156 m2 kupujícím. Dne [datum] pak uzavřela žalovaná 2) se žalovanými 9) a 10) kupní smlouvu, ve které se žalovaní 9) a 10) jako prodávající dohodli se žalovanou 2) jako kupující, že prodávající prodávají kupující ideální část o velikosti [číslo] pozemku parc. [číslo] o výměře 4 156 m2. Dne [datum] byla žalovaným 9) a 10) a žalovanou 2) uzavřena dohoda označená jako dohoda o zrušení a vzájemném vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku jeho reálným rozdělením, ve které se strany dohodly, že pozemek parc. [číslo] o výměře 4 156 m2 se dělí na předmětný pozemek parc. [číslo] na předmětný pozemek parc. [číslo] s tím, že žalovaní 9) a 10) se stávají vlastníky předmětného pozemku parc. [číslo] žalovaná 2) vlastnicí předmětného pozemku parc. [číslo] (zbylé části).

7. Dále soud prvního stupně zjistil (ve vztahu k nabytí vlastnického práva žalovaného [číslo]), že dne [datum] uzavřely Lesy České republiky, s.p. jako prodávající a manželé [příjmení] [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení] kupní smlouvu, ve které Lesy České republiky, s.p. prohlásily, že mají právo hospodaření k pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra], přičemž z tohoto pozemku byly dle geometrického plánu odděleny předmětné pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] které byly převedeny do společného jmění manželů [příjmení]. Dne [datum] Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č.j. xanon [číslo] ze rozhodl, že předmětné pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] nabývá paní [jméno] [příjmení] jako jediná dědička po zesnulém [jméno] [celé jméno žalovaného]. Dne [datum] pak byla uzavřena mezi paní [jméno] [příjmení] jako dárcem a žalovaným 3) jako darovací smlouva, ve které se její strany dohodly, že dárce daruje obdarovanému předmětné pozemky parc. [číslo].

8. Dále soud prvního stupně zjistil (ve vztahu k nabytí vlastnického práva žalované [číslo]), že dne [datum] uzavřely Lesy České republiky, s.p. a žalovaná 4) kupní smlouvu, ve které Lesy České republiky, s.p. prohlásily, že mají právo hospodaření k pozemku parc. [číslo] o výměře 8 350 m2, ze kterého se dle geometrického plánu oddělují předmětné pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] přičemž tyto pozemky byly převedeny do vlastnictví žalované 4).

9. V době všech výše uvedených převodů (a přechodů) pozemků byl prodávající, resp. dárce, resp. převodce, resp. zůstavitel, vždy zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník daného pozemku. Až do ledna 2013 nebyla v katastru nemovitostí zapsána jakákoli poznámka o tom, že tyto pozemky jsou dotčeny restitučním nárokem žalobkyň, nebylo zapsáno nic, co by zpochybňovalo vlastnické právo osob zapsaných v katastru nemovitostí jako vlastníci.

10. Dále soud prvního stupně uzavřel, že před tím, než Lesy České republiky, s.p. uzavřely smlouvy o prodeji pozemků,„ obdržely od Okresního úřadu [okres] - Pozemkového úřadu negativní lustrační osvědčení o uplatnění nároku podle zákona o půdě.“ [anonymizováno] JUDr. [příjmení] se před uzavřením dohody ze dne [datum] zajímal o to, jestli na pozemcích, které byly předmětem této dohody neváznou nějaké nároky nebo restituce. Katastrálním úřadem i samotnými Lesy ČR mu bylo sděleno, že nikoliv. Již dne [datum] vydal Okresní úřad [okres] – Pozemkový úřad k dotazu pana [jméno] [příjmení] sdělení, že„ podle jejich evidence a podle dostupných údajů“ nebyl k datu [datum] na (původní) pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] uplatněn restituční nárok. Dne [datum] pak vydal tento úřad k dotazu žalované 4) totožné sdělení.

11. Restituční výzva žalobkyň ze dne [datum] k vydání pozemků neobsahovala žádost o vydání pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], jehož rozdělením následně vznikly předmětné pozemky, žádost byla jen obecná. Nárok na vydání předmětných pozemků, respektive částí původního (odňatého) pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], z kterých se následně staly předmětné pozemky, nebyl konkretizován„ do roku 2005 včetně.“ V dopisu ze dne [datum] doručenému dne [datum] Pozemkovému úřadu pro [část Prahy] žalobkyně a jejich právní předchůdce mimo jiné sdělili, že jediným pozemkem, který vznikl na původním pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], který„ lze bez problémů vydat,“ je pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví Lesů České republiky. U všech ostatních pozemků, které vznikly z tohoto původního pozemku (přičemž žalobkyně výslovně zmínily i předmětné pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo]) se totiž jejich vydání„ jeví jako neúčelné, protože jsou zčásti ve vlastnictví fyzických osob, nebo jsou to pozemky velmi malé a začleněné do větších k rekreaci užívaných celků.“ Za tyto ostatní pozemky, jejichž vydání se nežádá, respektive není účelné, nebo je nemožné, pak žalobkyně a jejich právní předchůdce žádali vydání náhradních pozemků (podle ust. § 14 odst. 1 zákona o půdě).

12. Minimálně do [datum] tedy žalobkyně ještě nepožadovaly vydání předmětných pozemků (resp. části původního pozemku parc. [číslo] z které byly předmětné pozemky následně vyděleny), nýbrž za ně požadovaly vydání náhradních pozemků. Žalobkyně také nepodaly předmětnou žádost na vydání předmětných pozemků, resp. pozemku, z něhož byly tyto předmětné pozemky vyděleny, též povinné osobě. Žalobkyně také adresně nevyrozuměly žádného ze žalovaných o restitučním nároku k předmětným pozemkům. Dále bylo zjištěno, že ani žádný ze žalovaných neučinil dotaz ohledně jednotlivých předmětných pozemků a jejich dotčení restitučním nárokem přímo na žalobkyně.

13. V rozhodnutí Pozemkového úřadu č.j. PÚ 972/12-Z ze dne 31.12.2012 (které bylo následně zrušeno) tento úřad rozhodl, že žalobkyně a jejich právní předchůdce jsou vlastníky předmětných pozemků, přičemž toto rozhodnutí bylo doručováno mimo jiné i Lesům České republiky, s.p., avšak nikoliv žalovaným. Dne [datum] byla u všech předmětných pozemků zapsána poznámka, že práva k nemovitostem jsou dotčena změnou, a to číslo Z [číslo] 2013 [číslo] (řízení, které se týkalo zápisu rozhodnutí Pozemkového úřadu č.j. PÚ 972/12-Z ze dne 31.12.2012). U všech předmětných pozemků pak byla na základě návrhu žalobkyň zapsána poznámka spornosti až dne [datum].

14. Dále soud prvního stupně zjistil, že všechny předmětné pozemky se nacházejí v blízkosti severního břehu poloostrova [anonymizováno], u vodní nádrže [obec], a jsou ve vzájemné blízkosti, když spolu víceméně postupně sousedí. Pozemky, které původně tvořily majetek manželů [příjmení] (tedy předků žalobkyň), pokrývají značnou část poloostrova, zejména při jeho březích, avšak nikoliv zdaleka poloostrov celý, přičemž původní pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] byl částečně zatopen a částečně se nacházel na současném severním břehu poloostrova, přičemž v nestejné šíři zasahoval do jeho současného vnitrozemí. Z vyhlášky Okresního úřadu [okres] ze dne [datum] bylo soudem zjištěno, že v tento den měl tento úřad vydat vyhlášku, že se„ zahajuje správní řízení ve věci vydání zemědělského majetku podle zákona o půdě na osoby oprávněné, a to na žalobkyně a jejich právního předchůdce, a to ohledně„ nemovitostí v k.ú. [obec]“ které měly být identifikovány v příloze. V řízení nebylo prokázáno (přes poučení strany žalující ze strany soudu o břemenu důkazním i o následcích jeho neunesení), že by vůbec nějaká příloha k této vyhlášce existovala, přičemž následně i samy žalobkyně potvrdily, že žádná příloha k této vyhlášce vůbec neexistovala. Vyhláška byla zasílána i žalovanému 1).

15. Manželé [příjmení] ale nikdy nebyli členy družstva – žalovaného 1) a nikdy jimi nebyli ani žalovaní 2), 9) a 10) Žalovaná 4) byla v minulosti členkou družstva – žalovaného 1), byla jí i právní předchůdkyně žalované 7), když se jí stala v roce 1990. Rovněž právní předchůdci žalovaného 3), jeho rodiče, manželé [celé jméno žalovaného], byli členy družstva – žalovaného 1), a to od roku 1979. Na členské schůzi osady [anonymizováno] konané v roce 2001 se probírala i„ problematika restitucí.“ Na členských schůzích družstva – osady [anonymizováno] konaných v roce 2009 a 2010 se probíral i„ stav restitucí a soudních sporů na Ždáni.“ Ve zprávě, která je součástí zpravodaje družstva pro rekreační bydlení z roku 2010, externí právník družstva informuje o průběhu pokračujícího soudního restitučního sporu na pozemky v osadě [anonymizováno], přičemž však ve zprávě není jakkoliv uvedeno, o jaké konkrétní pozemky se jedná. Dne [datum] vydal Okresní úřad [okres] předběžné opatření, kterým žalovanému 1) zakázal nakládat s pozemky v k.ú. [obec] u [anonymizováno] specifikovanými v tomto rozhodnutí, které však nejsou předmětnými pozemky. Dne [datum] vyhlásil Okresní soud Praha – západ rozsudek sp.zn. 9 C 39/2007 ve věci určení vlastnictví ohledně pozemků (jiných než předmětných) v k.ú. [obec] u [anonymizováno], přičemž šlo o přezkum rozhodnutí správního orgánu, na základě kterého byly mimo jiné žalobkyním částečně vydány a částečně nevydány některé takovéto pozemky, nikoli předmětné pozemky.

16. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel (z důvodů, které podrobně rozvedl, včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), že žalobkyně mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že soud v tomto řízení není vázán určovacím rozsudkem v restituční věci žalobkyň, jíž se žalovaní ve vztahu k předmětným pozemkům nijak neúčastnili. Vyšel ze závěru, že restituční nárok žalobkyň je co do předmětných pozemků oprávněný a včas uplatněný, nicméně považoval za rozhodující, jak tento oprávněný restituční nárok obstojí vedle zapsaného vlastnického práva žalovaných. Nesouhlasil s argumentací žalobkyň, že by v předmětném řízení již žalovaní nemohli fakticky ničeho v důsledku primárnosti restitučního nároku žalobkyň namítat na obhajobu svého vlastnického práva.

17. Dále uzavřel, že na restituční nárok žalobkyň, byť jejich restituční žádost byla na počátku toliko obecná, dopadá (vztahu k celému restituovanému majetku, včetně části pozemku parc. [číslo] děleného na předmětné pozemky) i blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen„ zákon o půdě“), podle kterého mají být převody dotčených nemovitostí z povinné osoby na jiného neplatné. Současně ale zdůraznil, že je třeba zkoumat, zda ještě před vyhlášením restitučních rozsudků (ve prospěch žalobkyň) nenabyl vlastnické právo někdo jiný na základě jiné právní skutečnosti, např. vydržením. Odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] a na další rozhodnutí s tím, že k převodům v roce 2000 ze strany Lesů ČR na původní nabyvatele ([příjmení], [celé jméno žalovaného] a [celé jméno žalované]) došlo za situace, kdy ani Lesy ČR ani první nabyvatelé nevěděli o uplatněném restitučním nároku žalobkyň ve vztahu k předmětným pozemkům. Dokonce o něm vědět nemohli, neboť ještě v říjnu 2004 (4 roky poté) samy žalobkyně vydání pozemku parc. [číslo] konkrétně nepožadovaly. Lesy ČR, [příjmení] i [celé jméno žalované] navíc měli k dispozici sdělení úřadu, že ohledně předmětných pozemků restituční nárok uplatněn nebyl. Proto soud prvního stupně uzavřel, že nabyvatelé byli v dobré víře, že Lesy ČR pozemky mohou převést.

18. Nepřisvědčil námitce žalobkyň, že se nabyvatelé měli obrátit na žalobkyně s dotazem, zda žádají v restituci právě o vydání předmětných pozemků. Žalobkyně samy to navíc tehdy nevěděly (viz výše), rozmyslely se nejdříve v roce 2005, na nabyvatele se však tehdy (ani později) adresně neobrátily. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce žalobkyň, že dobrá víra nabyvatelů byla dotčena tím, že v dané lokalitě bylo„ obecné povědomí“ o probíhajících restitucích. Zdůraznil, že obecné povědomí se nemůže týkat nabývání všech pozemků v oblasti a že jiná řízení se předmětných pozemků netýkala.

19. Na tomto základě s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] a [ústavní nález] akcentoval nabytí předmětných pozemků prvotními nabyvateli v dobré víře, proto se noví nabyvatelé staly vlastníky již v roce 2000, a žalobu zamítl. Odkázal i na § 14a zákona o půdě. Pro úplnost pak uvedl, že i kdyby nedošlo k nabytí vlastnického práva ihned v roce 2000, pak žalovaní, popř. jejich předchůdci, již vlastnické právo podle § 134 odst. 1 a 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. vydrželi před restitučním rozsudkem, neboť po celou dobu předmětné pozemky drželi v dobré víře, že vlastníky skutečně jsou, přičemž první pochybnost o své držbě mohli mít až v lednu 2013, kdy byla v katastru nemovitostí zapsána poznámka o změně způsobené tehdejším (později zrušeným) rozhodnutím Pozemkového úřadu z prosince 2012. Podle úspěchu pak soud prvního stupně přiznal žalovaným plnou náhradu nákladů řízení, kterou ve vztahu k jednotlivým žalovaným vyčíslil a své výpočty podrobně zdůvodnil.

20. Proti tomuto rozsudku podaly včasné odvolání pouze žalobkyně (dále též jako„ odvolatelky“), a to v celém rozsahu. Ve svém obsáhlém odvolání uvedly, že soud prvního stupně oslyšel argumentaci žalobkyň stran přednostního postavení jejich restitučního nároku. Ve vztahu k ostatním předpisům je podle žalobkyň třeba chápat restituční předpisy jako lex specialis. Tyto předpisy byly vydány s cílem zmírnit následky některých majetkových křivd. Žalobkyně mají za to, že v rámci úvah o konkurenci vlastnických práv je třeba vycházet z toho, že žalobkyně se staly spoluvlastníky předmětných pozemků rozhodnutím soudu a nabyly tak vlastnictví k těmto pozemkům originárním způsobem s účinky ex tunc, tedy zpětně k okamžiku, kdy v rozhodném období došlo k převodu předmětných pozemků z právních předchůdců restituentů na stát, tedy nikoli ke dni právní moci příslušných rozhodnutí soudů v restituční věci, ale„ zpětně k roku 1949“ K tomu odkázaly na nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] a další, včetně nálezu sp. zn. [ústavní nález], v němž Ústavní soud zdůraznil, že vzhledem ke smyslu zákona o půdě je třeba„ restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Jakýkoli jiný výklad by činil § 5 odst. 3 tohoto zákona bezcenným.“

21. Zpochybnily tak závěr soudu prvního stupně, že pokud by se někdo jiný stal vlastníkem předmětných pozemků před vyhlášením restitučních rozsudků, předmětné pozemky by ve výsledku nemohly být vydány žalobkyním. Poukázaly na to, že soudem prvního stupně citovaná věc sp. zn. [spisová značka] se týkala situace, kdy k vydržení mělo dojít ještě před uplatněním restitučního nároku, a to k [datum] a nijak neřeší situaci, kdy došlo k porušení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2235/2019 se pak týká církevních restitucí, kde je situace v podstatných aspektech odlišná, když zákon o církevních restitucích nabyl účinnosti až k [datum]. Oba citované rozsudky se týkají otázky vydržení, nikoli otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. Nesouhlasily ani s aplikací § 14a zákona o půdě, které bylo do zákona o půdě vtěleno až novelou provedenou zákonem č. 30/1996 Sb. Ta byla přijata v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu, který dodatečně přiznal možnost uplatnění restitučního nároku i osobám, které jej podle dosud platného zákona o půdě uplatnit nemohly, protože nesplňovaly podmínky trvalého pobytu v ČR. Právo na vydání nemovitostí v restituci jim tak bylo nově založeno. Ustanovení § 14a zákona o půdě se tak týká pouze těchto tzv. dodatečných restituentů a netýká se nároků uplatněných před [datum]. Žalobkyně tedy mají za to, že i pokud by se žalovaným podařilo prokázat, že se na základě obecných ustanovení občanského práva stali vlastníky předmětných pozemků, tato skutečnost nemůže a priori vyloučit vlastnický nárok žalobkyň. V takovém případě by vedle sebe stála dvě konkurující si vlastnická práva a takovou konkurenci musí soud vyřešit nalezením praktické konkordance mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, aby výsledek by slučitelný s obecnou zásadou spravedlnosti. Ve svých závěrech se však soud prvního stupně podle odvolatelek tímto pokynem neřídil. Svůj závěr o tom, že dává přednost vlastnickým právům žalovaných totiž soud prvního stupně opírá o jejich nezpochybnitelnou dobou víru, zcela však opomíjí to, že dobrá víra je předpokladem pro to, aby vůbec ke konkurenci vlastnických práv došlo, nelze ji proto použít pro úvahu o tom, kterému vlastnickému právu dát přednost.

22. Podle žalobkyň„ není podstatné, jakým způsobem žalobkyně řešily svůj restituční nárok, protože tato otázka je předmětnými restitučními rozsudky vyřešena a uzavřena.“ Podle žalobkyň měla být dána přednost jejich právu. Akcentovaly, že předmětné pozemky nejsou zastavěny a jejich rozdělení fakticky nic nebrání. Žalovaní [číslo] [číslo] [číslo] mají i další (žalobkyněmi nerestituovaný) majetek, což soud prvního stupně neřešil a důkazy k prokázání těchto tvrzení zamítl. Žalobkyně však mají za to, že při úvahách o spravedlivém řešení konkurence vlastnických práv je třeba vycházet z širšího kontextu věci. Pro takovou úvahu je podle nich podstatné, že„ některý nárokovaný majetek postižený restitucí již žalobkyním nemůže být vydán a zůstává ve vlastnictví některých žalovaných.“

23. Žalobkyně nesouhlasily ani se závěrem, že manželé [příjmení], manželé [celé jméno žalovaného] a žalovaná [číslo] se stali vlastníky předmětných pozemků již na základě převodních smluv ze dne [datum], a to s odkazem na institut nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. V daném případě byl převodce – ČR vlastníkem převáděných pozemků, nejedná se tedy o nabytí od nevlastníka. Vzhledem k tomu, že převodní smlouvy z roku 2000 jsou absolutně neplatné pro rozpor s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, manželé [příjmení], manželé [celé jméno žalovaného] a žalovaná [číslo] se na jejich základě vlastníky převáděných pozemků stát nemohli. Nabytí vlastnického práva od nevlastníka se tak nemůže týkat žalované [číslo] žalovaného [číslo] když žalobkyně mají za to, že institut nabytí od nevlastníka lze aplikovat pouze ve vztahu k úplatným převodům. Soud, který aplikuje institut nabytí od nevlastníka, je povinen provést tříkrokovou úvahu, kterou nastínil Ústavní soud v nálezu sp.zn. [ústavní nález], což nebylo ze strany soudu prvního stupně dodrženo.

24. Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, museli být při uzavření smlouvy ze dne [datum] v dobré víře. Podle žalobkyň to z provedeného dokazování uzavřít nelze. Podle žalobkyň je„ zcela bezpředmětné,“ jak a kdy žalobkyně konkretizovaly svůj restituční nárok ve vztahu k předmětným pozemkům. V rodině potomků manželů [příjmení] bylo již v roce 1993 známo, že jejich restituční nárok po manželích [příjmení] se týká i původního pozemku PK (pozemkový katastr) [číslo]. Nelze zaměňovat uplatnění nároku k pozemkům dle PK, které jsou uvedeny v převodních smlouvách z rozhodného období, s identifikací pozemků na současný katastrální stav. Soud prvního stupně nijak nereflektoval, že restituční nárok žalobkyň byl uplatněn k původním pozemkům dle PK, jak bylo ostatně zcela běžné. Až v rámci probíhajícího restitučního řízení pak byly jednotlivé pozemky identifikovány na současný katastrální stav. To, jak žalobkyně jednaly s pozemkovým úřadem o svém restitučním nároku, sama o sobě nemůže ovlivnit, že předmětné pozemky byly dotčeny restitučním nárokem. Soudem prvního stupně„ nadmíru zdůrazňovaná“ žádost ze dne [datum] byla žalobkyněmi„ po několika měsících vzata zpět.“ Je tedy zřejmé, že pokud by se žalovaní žalobkyň přímo dotázali, zda na ten který konkrétní pozemek je uplatněn restituční nárok, žalobkyně by jim uplatnění restitučního nároku ve vztahu k předmětným pozemkům potvrdily.

25. Soud prvního stupně také zcela rezignoval na tu skutečnost, že důkazní břemeno ohledně prokázání dobré víry leží na straně žalovaných. Žalobkyně mají za to, že žalovaní důkazní břemeno ohledně dobré víry neunesli. [jméno] víru je třeba posuzovat velmi striktně a přísně a v případě sebemenších pochybností takovou výjimku z obecné zásady nemo plus iuris nepřipustit. Žalobkyně mají nadále za to, že stěžejním důkazem ve věci dobré víry žalovaných je vyhláška z roku 1996. Pro posouzení otázky dobré víry pak„ není podstatné, zda byla k této vyhlášce připojena avizovaná příloha či nikoli.“ Tato vyhláška prokazuje, že„ v dané oblasti muselo být obecné povědomí“ o tom, že dané území„ je dotčeno restitučními nároky a bylo zde i uvedeno, kdo tyto nároky uplatňuje.“ Každý, kdo se v dané oblasti pohyboval, musel tedy mít alespoň pochybnost o tom, že předmětné pozemky lze zákonným způsobem nabýt. Nikdo z žalovaných se však na žalobkyně v této věci neobrátil. Pokud se pak týká soudem prvního stupně žalobkyním vytýkané neaktivity ve vztahu k žalovaným jako katastrálním vlastníkům, je třeba zdůraznit, že žalobkyně se vždy chovaly zcela v souladu s dobovou právní úpravou a závěry tehdejší judikatury. Žalobkyně zcela důvodně vycházely z toho, že jejich restituční [anonymizováno] je chráněn ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě a v dané době nebylo myslitelné prolomení zásady nemo plus iuris. Navíc byly žalobkyním postupně vydávány v restitučním řízení v lokalitě Ždáň jednotlivé pozemky a vzhledem k tomu, že se„ jedná o homogenní oblast,“ tato skutečnost zde„ byla všeobecně známa.“ Zejména se to pak týká žalovaného [číslo] žalovaných, resp. jejich právních předchůdců, kteří byli členy žalovaného [číslo]. Ve vztahu k žalované [číslo] je pak„ bezpředmětné, že jí bylo vydáno tzv. negativní lustrační osvědčení,“ když v jejím případě by přicházelo v úvahu pouze nabytí vlastnického práva na základě vydržení a z důkazů, které žalobkyně předložily v tomto řízení, vyplývá, že již před rokem 2010 byla otázka restitučních nároků v rámci žalovaného [číslo] jeho členů, k nimž patřila i žalovaná [číslo] živě řešena. Totéž pak platí i pro žalovaného [číslo]. Žalovaný [číslo] byl v rámci restitučních nároků žalobkyň v některých případech (nikoli však v případě předmětných pozemků) povinnou osobou. Žalovaný [číslo] tak byl detailně obeznámen s restitučními nároky žalobkyň, zejména pak se skutečností, že restituční nárok se týká celého původního majetku manželů [příjmení] a že je vyřizován postupně. Žalovaný [číslo] tak nemohl být v dobré víře při uzavírání smlouvy s manželi [příjmení] v roce 2004 a ani kdykoli potom, a to ani skrze nabytí vlastnického práva [právnická osoba] Service družstvo.

26. Žalobkyně dále rozporují závěr soudu prvního stupně o tom, že [anonymizováno] ČR obdržely před uzavřením převodních smluv z roku 2000 negativní lustrační osvědčení od Pozemkového úřadu ve vztahu k pozemku parc. [číslo] k.ú. [obec] u [anonymizováno]. Tento závěr učinil soud prvního stupně z vyjádření Lesů ČR, které bylo učiněno v jiném řízení před soudem prvního stupně, což v rámci soudního sporu, v němž stojí vyjadřující se osoba proti účastníkovi tohoto řízení (žalobkyním),„ nelze považovat za věrohodný důkaz čehokoli.“ Naopak žalobkyním je známo, že Lesy ČR otázku restituce pozemku parc. [číslo] nijak neřešily, o čemž svědčí i to, že proti původnímu rozhodnutí Pozemkového úřadu z roku 2012, kterým byly předmětné pozemky žalobkyním vydány, nepodaly v zákonné lhůtě žalobu.

27. Žalobkyně nesouhlasily ani s otázkou možného vydržení. V takovém případě by muselo být prokázáno, že žalovaní byli po celou vydržecí dobu v dobré víře a předmětné pozemky měli v oprávněné držbě, což prokázáno nebylo. Takovýto závěr je podle žalobkyň„ minimálně předčasný.“

28. V otázce náhrady nákladů řízení žalobkyně napadly závěr, že danou situaci do jisté míry zavinily žalobkyně. Takovýto závěr je z popsaných důvodů„ zjevně nespravedlivý.“ Za situace, kdy žalobkyně mají pravomocné rozhodnutí soudu o tom, že jsou vlastníky předmětných pozemků, nelze po nich spravedlivě požadovat, aby se svých nároků, které jim byly rozhodnutím orgánu veřejné moci přiznány, vzdaly jen na základě sdělení předběžného právního názoru soudu. Soud prvního stupně měl v případě neúspěchu žalobkyň posoudit okolnosti věci a aplikovat § 150 o.s.ř. V této souvislosti žalobkyně odkázaly na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]. Uvedené řízení se týkalo obdobné věci jako řízení předmětné, kdy žalobkyním byly příslušnými restitučními rozsudky vydány nemovitosti, které byly v katastru nemovitostí zapsány ve prospěch fyzických osob. V tomto řízení byly žalobkyně úspěšné a svého vlastnického práva se v rámci určovací žaloby domohly.

29. Proto žalobkyně navrhly, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, případně alespoň nepřiznal žalovaným právo na náhradu nákladů řízení.

30. Všichni žalovaní ve svém vyjádření naopak navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů řízení.

31. Žalovaní [číslo] k věci uvedli, že nesouhlasí s názorem žalobkyň o přednostním právu restituentů, kdy žalobkyně na podporu takových svých tvrzení záměrně odkazují na starší judikaturu Ústavního soudu, která je v rozporu s novější rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, např. nálezem Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]. Žalovaní [číslo] naopak toho názoru, že vlastnické právo lze vydržet i vůči restituentovi, což ostatně konstatoval i Nejvyšší soud pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. Ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě nevylučuje aplikaci občanského zákoníku o vydržení. Žalované [číslo] se zcela ztotožňují se závěry soudu prvního stupně, že nabyly pozemky na základě úplatného převodu a v dobré víře se stali jejich vlastníky. Není zřejmé, z čeho vychází tvrzení žalobkyň, že žalovaná [číslo] nenabyla předmětné pozemky úplatně. Soud prvního stupně se pak pečlivě otázkou střetu práv žalobkyň a žalovaných zabýval a zcela správně dospěl k závěru, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, se stali vlastníky předmětných pozemků v roce 2000, tedy ještě před tím, než došlo k vyhlášení rozsudků v restitučních věcech, o které žalobkyně opírají svá práva. Soud prvního stupně pečlivě zkoumal dobrou víru žalovaných a dospěl k závěru, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, v roce 2000 vůbec nemohli vědět, že pozemek par. [číslo] je dotčen restitucí, neboť o předmětné pozemky nebylo žádáno. Nikdo, ani samotné žalobkyně, v této době nevěděly, že o vydání předmětných pozemků nakonec budou žádat. Žalovaní [číslo] se zcela ztotožňují i se závěrem soudu prvního stupně, že podle §14a zákona o půdě věc nelze vydat, byla-li po [datum] převedena do vlastnictví jiné osoby než státu. Pokud žalobkyně tvrdí, že ustanovení §14a se týká jen tzv. dodatečných restitucí, je takovýto názor mylný. Dodatečných restituentů se týká pouze věta druhá daného ustanovení; věta první, kterou je vyloučeno vydání věci převedené po [datum], se pak týká všech restituentů. Soud se kromě dobré víry žalovaných při nabývání pozemků zabýval i jednáním, resp. nečinností žalobkyň, které původně žádaly o vydání náhradních pozemků a svůj názor změnily až po uplynutí vydržecí doby.

32. Podle žalovaných [číslo] je z hlediska posouzení jejich dobré víry, případně dobré víry jejich předchůdců, zcela zásadní otázka, kdy a jakým způsobem žalobkyně o vydání pozemku požádaly. Pokud žalobkyně, resp. předchůdkyně žalobkyň pozemek nekonkretizovaly, ba co víc, v dopise ze dne [datum] výslovně uvedly, že určité pozemky (zahrnující právě pozemek parc. [číslo]) vydat nežádají a místo nich požadují náhradu, tak žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, nemohli v dobré víře prostě nebýt. Pokud mají žalobkyně za to, že stěžejním argumentem k prolomení dobré víry žalovaných, resp. jejich právních předchůdců, je skutečnost, že snad v zimě roku 1996 visela na obecním úřadě vyhláška o zahájení restitučního řízení, je takovýto názor mylný. Jak vyšlo v průběhu řízení před soudem prvního stupně najevo, tato vyhláška nezahrnuje předmětné pozemky, resp. pozemek parc. [číslo] ani zde není uvedena povinná osoba Lesy České republiky. Navíc ani žalovaná [číslo] právní předchůdce žalované [číslo] neměli jakoukoliv povinnost úřední desku sledovat. Žalovaná [číslo] již v průběhu řízení před soudem prvního stupně uvedla, že na chatu v zimě nejezdila a„ nikdo po ní nemůže chtít, aby v lednu na úřadě sledovala jakési vyhlášky z roku 1996“ Pokud v případě žalované [číslo] žalobkyně uvádějí, že jako členka družstva žalovaného [číslo] měla mít údajně povědomí o existenci restitučního nároku v dané lokalitě, tak žalovaná [číslo] uvádí, že se neúčastnila schůzí žalovaného [číslo] ani nedostávala pozvánky na takové schůze. Žalobkyně ani neprokázaly, že by o uplatněném restitučním nároku na pozemek parc. [číslo] věděl žalovaný [číslo] natož aby o tom věděla žalovaná [číslo] jako členka.

33. V otázce náhrady nákladů řízení jsou žalované [číslo] toho názoru, že v daném případě nejsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o.s.ř. Žalovaným se naopak jeví extrémně nespravedlivé, pokud by soud zcela úspěšným žalovaným, kteří podání žaloby nezapříčinili a kterým skutečně náklady vznikly, jejich náhradu nepřiznal.

34. Obdobným způsobem se k odvolání žalobkyň vyjádřila i žalovaná [číslo]. Uvedla, že nabyla pozemek parc. [číslo] od manželů [příjmení], tj. žalovaných [číslo] tedy od dobrověrných vlastníků, proto nechápe, proč bylo odvolání podáno i proto části rozsudku, která směřuje proti ní. Žalobkyně nesprávně uvádějí již překonané právní názory, přičemž účelově odkazují na nálezy Ústavního soudu z doby, kdy ještě ani samy žalobkyně nespecifikovaly pozemky, které jim mají být vydány. Novější judikatura Ústavního soudu neupřednostňuje nároky restituentů před nároky ostatních subjektů a naopak restituenty odkazuje na civilní na řízení, kde má být jejich nárok řešen v rámci žaloby na určení vlastnického práva, a to například v nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]. Pokud by soudy postupovaly tak, jak uvádějí žalobkyně, tak by došlo k zásahu do ústavních práv žalovaných, jako zapsaných vlastníků pozemků. Byly to žalobkyně, kdo mohl jako pán sporu určit„ širší rozsah účastníků předcházejícího restitučního řízení“ již v průběhu tzv. restitučního soudního řízení. Žalobkyním totiž na místo žalovaných byla jména zapsaných vlastníků známá z veřejného rejstříku. Podle § 14a zákona o půdě totiž věc nelze vydat, byla-li po [datum] převedena do vlastnictví jiné osoby než státu. Tato věta se týká všech restituentů. Judikatura citovaná soudem prvního stupně je zcela použitelná na tento případ. [jméno] žalobkyně původně žádaly ve vztahu k „ celému původnímu pozemku [číslo]“ o vydání náhradních pozemků. Pokud ani samy žalobkyně nechtěly předmětný pozemek vydat (ještě minimálně v roce 2005, přičemž žalovaná č 2 nabyla spoluvlastnická práva k pozemku na základě smlouvy již ze dne [datum]), nemohli mít žalovaní vůbec důvod přemýšlet o svém vlastnickém právu zapsaném v katastru nemovitostí či„ dokonce pochybovat o své dobré víře.“ Existovala minimálně dvě sdělení Pozemkového úřadu, a to z roku 1996 a z roku 1999, že na pozemek parc. [číslo] nebyl uplatněn restituční nárok. Soud prvního stupně se v souladu s logikou věci zabýval i pasivitou žalobkyň vůči žalovaným, přestože z veřejného registru jejich totožnost znaly, a to včetně adres. Žalobkyně však ani poté, co svůj názor změnily, nijak žalované nekontaktovaly a nechaly žalované v dobré víře v jejich vlastnictví zapsané v katastru nemovitostí, přičemž žalovaní se o své pozemky jako vlastníci po celou dobu řádně starali a zvelebovali je. Až do roku 2013 tak žalovaní neměli žádný důvod přemýšlet o svém vlastnictví, když i v tomto roce byla poznámka v katastru nemovitostí o probíhajícím řízení zapsána velmi krátkou dobu. Podle žalované [číslo] se její předchůdci stali vlastníky již v roce 2000. Žalobkyně se v průběhu řízení před soudem prvního stupně snažily soud přesvědčit o tom, že v místě„ Ždáň“ měla být nějaká obecná povědomost o probíhajícím restitučním řízení. Bylo však prokázáno, že nebyla. Pokud pak tuto obecnou povědomost žalobkyně spojovaly s vyhláškou OÚ [okres] ze dne [datum], tak nebylo prokázáno, že by se tato mohla týkat i pozemku parc. [číslo]. I podle tvrzení žalobkyň příloha neexistovala. Tato vyhláška tedy nemohla dobrou víru vlastníků nabourat, a to bez ohledu na prokázanou časovou linii. Žalovaná [číslo] ani žádný z jejích právních předchůdců nebyla členem Družstva pro rekreační bydlení (žalovaného [číslo]).

35. Pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení, není podle žalované [číslo] důvod k aplikaci § 150 o.s.ř. Byla to svobodná volba strany žalující v řízení pokračovat v řízení proti všem žalovaným, stejně tak podat odvolání proti všem účastníkům. Náklady žalované [číslo] vznikly v důsledku jednání žalobkyň.

36. Obdobně se ve věci samé i v otázce náhrady nákladů řízení vyjádřili i žalovaní [číslo]. Připojil se i žalovaný [číslo]. Akcentovali svou dobrou víru na konkrétních okolnostech věci, nabytí v dobré víře i od nevlastníka, popř. vydržení. Odkázali na přiléhavé odůvodnění soudu prvního stupně a též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Podle žalovaných není podstatné, co bylo„ v rodině [příjmení] známo,“ ale co restituentky uplatnily, resp. neuplatnily, a zda mohli žalovaní při běžné opatrnosti zjistit, že na pozemky je uplatněn restituční nárok. O vyhlášce z roku 1996 se žalovaní dozvěděli až od žalobkyň v tomto řízení. Navíc se pravděpodobně týkala jiných pozemků, jinak by jako povinná osoba musely být uvedeny Lesy ČR. I kdyby předchůdci žalovaného [číslo] kteří jako důchodci na chatu v zimě nejezdili, a žalovaní [číslo] kteří v roce 1996 v lokalitě nevlastnili jinou nemovitost a nevyskytovali se tam, měli mít povinnost úřední desku v obci sledovat, což popírají, mohla by mít vůči nim nějakou relevanci, jen pokud by se předmětných pozemků týkala. Pokud ale žalobkyně tvrdí, že z pouhého oznámení o existenci restitučního řízení na část bývalého majetku žalovaným neznámé rodiny [příjmení] se měli žalovaní dovtípit, že toto se týká celého majetku této rodiny, měli znát rozsah tohoto bývalého majetku a domyslet si, že je nárok uplatněn nejen na vyjmenované pozemky, ale i na další, je tento závěr„ zcela mimo realitu.“ Vyhláška ani žádný výčet dotčených pozemků neobsahovala, chybí i datum sejmutí. Žalovaní [číslo] popřeli též„ obecnou povědomost“ o restitučním řízení, žalovaným to známo nebylo. Členem žalovaného [číslo] byl toliko strýc žalovaného [číslo] po roce 1989 se aktivit družstva neúčastnil. Na fóru družstva se měla problematika restitucí řešit v roce 2010, zpravodaj je ale z ledna 2011 a strýc žalovaného [číslo] zemřel v listopadu 2010.

37. Také žalovaná [číslo] navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Uvedla, že o restitučním nároku žalobkyň nevěděla, že vlastnictví nabyla v dobré víře jako„ čisté a bez závazků“, zaplatila řádně kupní cenu a dodnes se o pozemky stará.

38. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyň neopodstatněným. Soudu prvního stupně nelze v podstatě nic vytknout.

39. V první řadě je třeba uvést, že soud prvního stupně správně a přesvědčivě vyřešil otázku závaznosti restitučního rozsudku žalobkyň vůči žalovaným. Pokud žalovaní nebyli účastníky restitučního řízení, nelze bez konkrétní odlišné právní úpravy uzavřít, že takový rozsudek je pro žalované (pro každého) závazný (viz § 159a o.s.ř.) a že věc už je tím ve skutečnosti vyřešena (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3048/2012 a navazující). Proto také podle uvedeného rozhodnutí nedošlo k zápisu vlastnického práva žalobkyň do katastru nemovitostí a věc je nyní ve stádiu zapsané poznámky spornosti. Téhož výsledku (ve smyslu kvazi závaznosti) nelze dosáhnout ani výkladem, že restituční rozsudek sice pro žalované formálně závazný není, ale že žalovaní nemohou na obranu svého vlastnického práva skutkově či právně argumentovat, protože restituční nárok má vždy přednost, a tak je vlastně nerozhodné, na čem žalovaní svou obranu staví. Soud prvního stupně správně tuto představu žalobkyň jako ústavně nepřijatelnou odmítl a zabýval se vzniklým konfliktem vlastnických práv.

40. Z obsahu spisu se podává, že podstatná skutková zjištění soudu prvního stupně (viz též výše) bez dalšího obstojí. Odvolací soud proto zcela odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nejen co do jednotlivých dílčích zjištění, ale i co do celkových skutkových závěrů učiněných z provedených důkazů a z nesporných tvrzení, aniž by tyto závěry opakoval. Odůvodnění je úplné a přesvědčivé a ani v odvolacím řízení nebylo stranami zpochybňováno. Nebyly navrhovány ani žádné další důkazy. Skutkový stav je tedy nesporný, těžiště sporu spočívá v právním posouzení věci.

41. V zásadě jedinou skutkovou odvolací námitkou žalobkyň byla otázka, zda Lesy ČR před převodem předmětných pozemků v roce 2000 obdržely (vyžádaly si) tzv. negativní lustrační osvědčení (zprávu) Pozemkového úřadu o tom, že pozemky nejsou dotčeny restitučním nárokem žalobkyň. Zde postačuje závěry soudu prvního stupně podle obsahu spisu (listin) toliko upřesnit tak, že Lesy ČR ani v prohlášení netvrdily, že si samy vyžádaly takovou zprávu. Ve skutečnosti vycházely ze zpráv vyžádaných panem [příjmení] v červenci 1996 a žalovanou [číslo] v říjnu 1999, které zjevně měly v roce 2000 k dispozici. Tyto zdroje a katastrální úřad, kde žádná odlišná poznámka nebyla, ostatně potvrdil i svědek [příjmení]. Za této situace není třeba o prohlášení Lesů ČR, byť z jiného řízení, pochybovat. Jako důkaz může sloužit cokoli, čím lze zjistit skutkový stav (viz též § 125 o.s.ř.). Navíc nejde o relevantní skutkovou odlišnost, ale spíše o detail, který se stěžejní otázky dobré víry nabyvatelů netýká. Pozemkový úřad těžko mohl sdělit něco jiného, když žalobkyně ještě v říjnu 2004 na vydání předmětných pozemků netrvaly a chtěly za ně náhradní pozemky s vědomím, že předmětné pozemky„ jsou zčásti v majetku fyzických osob.“

42. Uvedené podání žalobkyň vůči Pozemkovému úřadu z října 2004 je podle názoru odvolacího soudu zásadní a nikoli„ nadmíru zdůrazňované,“ či„ zcela bezpředmětné,“ jak žalobkyně v odvolání tvrdí, protože se do jejich verze nehodí, kdy a jak samy konkretizovaly svůj restituční nárok ve vztahu k předmětným pozemkům. Skutečnost, že několik měsíců poté měly žalobkyně vzít v restitučním řízení tuto žádost zpět (rozmyslely si to), jak tvrdí a jak to vyplývá i z jejich následného postupu, na tom nic nemění. V roce 2000, kdy byly uzavírány první kupní smlouvy s Lesy ČR, objektivně nemohla být o nároku na vydání pozemku parc. [číslo] z něj oddělených pozemků žádná povědomost. Pokud tuto povědomost neměly ani žalobkyně, nemohli ji mít ani žalovaní a ani jejich předchůdci, včetně Lesů ČR, a nemohlo to být ani obecně známé. To platí i pro vyhlášku z [datum] o zahájení správního řízení, kde se hovoří o konkrétních„ následujících“ nemovitostech v k.ú [obec],„ dle přiložené identifikace,“ která ale i podle tvrzení žalobkyň přiložena nebyla a nebyla předložena ani soudu. Navíc nebylo prokázáno, že kdokoli z žalovaných a jejich předchůdců o vyhlášce věděl. V rozdělovníku vyhlášky také vůbec nefigurují Lesy ČR jako tehdy povinná osoba vůči předmětnému pozemku parc. [číslo]. [jméno] žalobkyně také potvrdily, že se na Lesy ČR se svým nárokem ve vztahu k předmětnému pozemku tehdy také adresně neobrátily. Je tedy zřejmé, že v té době konkrétní pozemek parc. [číslo] nárokem na vydání dotčen nebyl, byla tu jen obecná restituční žádost.

43. Odvolací soud má navíc zato, že povinností nabyvatelů ani nebylo za popsaných okolností, včetně ničím nedotčeného stavu zápisu v katastru nemovitostí, provádět„ detektivní pátrání“ po okolnostech, které by mohly nabytí jejich vlastnického práva bránit. Ten, kdo navíc proaktivně pátral po případném restitučním nároku žalobkyň, jako žalovaná [číslo] už vůbec nemůže být obviňován, jak to činí žalobkyně, že o rozsahu a způsobu restituce ve skutečnosti věděl, a proto v dobré víře nebyl, byť výsledek takového pátrání byl negativní. Právě naopak. Nelze také uzavřít, jak to činily žalobkyně, že negativní osvědčení Pozemkového úřadu tehdy nemělo potřebnou vypovídací hodnotu a nemohlo se z něj vycházet (v takovém případě by už vůbec nebyl důvod takové osvědčení po žalovaných žádat).

44. Neobstojí ani námitka žalobkyň, že o restitučním nároku žalobkyň, který postihuje„ celý“ (blíže nespecifikovaný) původní majetek rodiny [příjmení]„ se v místě vědělo,“ a jen proto je dobrá víra žalovaných (a jejich předchůdců) vyloučena. Vždy je třeba vycházet z konkrétních zjištění o konkrétních informacích o konkrétních nemovitostech ve vztahu ke konkrétním osobám. Je třeba zjistit, kdo, co přesně a kdy věděl, popř. při obvyklé opatrnosti, kterou lze spravedlivě požadovat, vědět měl a mohl. I kdyby se skutečně v místě vědělo, že má být restituován (žalobkyním vydán) celý původní majetek rodiny [příjmení], stále to nic nevypovídá o tom, zda (že)„ každý ví,“ který majetek (konkrétní pozemek) to je a který nikoli, není-li to v katastru nemovitostí ani jinde uvedeno. V tomto směru ani žalobkyně netvrdily, že a kdy by byla tomu kterému ze žalovaných či jejich předchůdců známa informace o restitučním nároku žalobkyň ve vztahu k předmětnému pozemku parc. [číslo] popř. k pozemkům, které z něj byly odděleny, alespoň později. To platí i pro žalovaného [číslo] s nímž jako povinnou osobou byly řešeny toliko jiné nemovitosti. Z družstevních pozvánek a zpravodaje také nevyplývá, že by se„ stav restitucí“ či„ soudních sporů“, popř.„ prodej předzahrádek,“ později (v roce 2001, 2009 či 2010) řešil ve vztahu k předmětnému pozemku. Většina ostatních žalovaných (i jejich předchůdců) navíc ani nebyla členem žalovaného [číslo] jak zjistil již soud prvního stupně, a nebylo ničím prokázáno, že i členové na takových schůzích byli. Konání takových schůzí blíže neurčeného obsahu (programu) nic neprokazuje. Schůze v roce 2001 se navíc konala před říjnem 2004, vydání pozemku parc. [číslo] resp. z něj oddělených pozemků se tedy nemohlo ze shora uvedených důvodů řešit, schůze v roce 2010 se konala až v listopadu, tedy po více než 10 letech od uzavření prvních kupních smluv ([datum]).

45. Skutkově není sporu o tom, že žalovaní (ani jejich právní předchůdci) v tomto směru nekontaktovali žalobkyně (nedotazovali se jich) a ani žalobkyně nekontaktovaly žalované (ani jejich první předchůdce), že si na předmětné pozemky činí nárok, a to ani od roku 2005 dále, kdy teprve samy takové rozhodnutí v restitučním řízení učinily (pozemky konkretizovaly a začaly požadovat jejich vydání). Prvním takovým okamžikem, kdy se žalovaní vůbec mohli dozvědět o restitučním nároku žalobkyň ve vztahu k předmětným pozemkům, byla právě poznámka o zahájeném zápisu do katastru nemovitostí v lednu 2013, jak uvedl již soud prvního stupně. Nic jiného (dalšího, konkrétního) ani žalobkyně po celou dobu řízení netvrdily. Není tedy zcela pochopitelné, proč v odvolání žalobkyně považují závěry soudu prvního stupně o zachování dobré víry nabyvatelů předmětných pozemků„ po celou vydržecí dobu“ (jistě do ledna 2013) za„ minimálně předčasné.“ Podle názoru odvolacího soudu je tento závěr naopak zcela správný, podložený provedeným dokazováním. Žalobkyně ani nic dalšího konkrétně netvrdily, ačkoli námitka vydržení byla ze strany žalovaných vznesena od počátku (srov. princip koncentrace a neúplné apelace).

46. Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud z větší části sdílí i dílčí právní závěry soudu prvního stupně a zejména jeho celkový závěr o tom, že vlastnické právo svědčí žalovaným a nikoli žalobkyním.

47. Podle § 80 o.s.ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že odlišný stav zápisu v katastru nemovitostí zakládá naléhavý právní zájem na určení jiného (faktického) právního stavu (vlastnictví nemovitostí). Žalovaní jako vlastníci předmětných pozemků zapsaní v katastru nemovitostí jsou v takovém sporu pasivně legitimováni a žalobkyně jako tvrzené spoluvlastnice stejných pozemků jsou aktivně legitimovány.

48. Podle § 5 odst. 3 zákona o půdě je povinná osoba povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné porušením těchto povinností, zůstává ustanovením § 28 nedotčeno.

49. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále též jen„ obč. zák.“), je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

50. Podle konstantní judikatury soudů jsou smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 větou první zákona o půdě absolutně neplatnými (ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák.) právními úkony (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2230/2000 a další, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 195/97 a další). Uvedený závěr dopadá nejen na smlouvy, kterými by povinná osoba převedla nemovitosti do vlastnictví jiného, ale i na další právní úkony, kterými by bylo s nemovitostí nakládáno v rozporu s povinnostmi, které povinné osobě ukládá ustanovení § 5 odst. 3 věty první zákona o půdě (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] nebo 28 Cdo 3640/2021).

51. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že na kupní smlouvy nabyvatelů (již prvonabyvatelů) ze dne [datum] dopadá blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě i v situaci, kdy v té době byla restituční žádost toliko obecná a požadavek na vydání předmětných pozemků (z části pozemku parc [číslo]) byl konkretizován až později, jak shora uvedeno. V § 9 zákona o půdě ani v dalších ustanoveních nebyly v tomto směru specifické požadavky na náležitosti uplatnění restitučních nároků (žádostí), navíc restituční náhrady mohou být různé. Je-li i taková obecná restituční žádost podle soudní praxe (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]) včasná a určitá (účinná), musí mít i účinky stanovené v uvedeném blokačním ustanovení.

52. Současně se odvolací soud neztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, že dobrá víra nabyvatelů mohla vést k nabytí vlastnického práva již v roce 2000 bez ohledu na porušení blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, byť o tomto porušení tehdy nikdo nevěděl.

53. I když ochrana dobré víry je jedním ze základních právních principů, který ostatně vedl Ústavní soud a posléze i Nejvyšší soud již podle právní úpravy účinné do 31.12.2013 (v judikatuře citované soudem prvního stupně) k závěru o možnosti nabytí vlastnického práva i od nevlastníka (popřením zásady nemo plus iuris), nelze explicitní blokační ustanovení zákona o půdě takto jednoduše popřít (vyprázdnit) v neprospěch restituentů. To platí i za situace, kdy jde v daném případě ve skutečnosti dokonce o nabytí nemovitostí na základě absolutně neplatné smlouvy od vlastníka (státu, resp. Lesů ČR) a nikoli od nevlastníka, a tím spíše by měl být dobrověrný nabyvatel chráněn. Jde o speciální právní úpravu, jejímž účelem je efektivní ochrana práv restituentů. Tato úvaha pak dopadá podle názoru odvolacího soudu i na následné převody jednotlivých pozemků, které na původní kupní smlouvy bezprostředně navazovaly (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3368/2016 nebo 28 Cdo 3640/2021).

54. Podle § 14a zákona o půdě, který byl doplněn s účinností od [datum], věc nelze vydat, byla-li po [datum] nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Oprávněná osoba podle § 13 odst. 5 má nárok na náhradu, která se poskytne podle § 18a odst. 2.

55. Žalobkyním lze přisvědčit i v tom, že uvedené ustanovení bylo do zákona vloženo při úpravě práv dodatečných restituentů, kteří původně nesplňovali podmínku trvalého pobytu, po zrušení této podmínky Ústavním soudem, a že se na tuto věc nevztahuje.

56. Zákon ovšem měl podle důvodové zprávy„ zohlednit i skutečnost, že některý majetek již byl vydán jiným osobám a doplnit ustanovení zákona o náhradách.“ Je tedy zřejmé, že zákonodárce počítal s tím, že některý majetek už nebude možné (dodatečným) restituentům spravedlivě vydat a že takovému vydání brání vlastnictví jiné osoby než státu, včetně privatizačních projektů (tato práva je třeba chránit i před restituenty). Na tomto principu (nápravě či zmírnění jen některých majetkových křivd, nikoli všech) ostatně stojí celé restituční zákonodárství.

57. Uvedená restituční blokační úprava objektivně nevylučuje možnost nabytí vlastnického práva některým z originárních způsobů, např. vydržením (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, [spisová značka] nebo [spisová značka]) nebo příklepem v dražbě (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), neboť v takovém případě se vlastnické právo vůbec neodvozuje od předchozího vlastníka, ale od samostatných právních předpokladů nabytí vlastnického práva, těžko tedy může být dotčeno blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě. Není přitom podstatné, jak tvrdily žalobkyně, zda k vydržení (nabytí vlastnického práva) mělo dojít ještě před podáním restituční žádosti nebo až později (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4077/2017 aprobované i Ústavním soudem pod sp. zn. [ústavní nález]).

58. Podle § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tedy od [datum]). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Vydržení vlastnictví pozemků bylo zařazeno do české právní úpravy opětovně až v rámci novely obč. zák. účinné od 1.1.1992 a následky v podobě vydržení měly v daném případě nastat před [datum].

59. Podle § 129 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

60. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

61. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

62. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. se do doby podle odstavce 1 započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

63. K nabytí vlastnictví vydržením dochází ze zákona, okamžikem splnění podmínek vydržení, není třeba žádného dalšího právního úkonu. Samotná držba je již od dob římského práva v první řadě dána fyzickým ovládáním věci (tzv. corpus possessionis) a druhé řadě vůlí být vlastníkem věci, držet ji jako vlastník (tzv. animus possidendi). Držitel dále musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, a to nepřetržitě po dobu 10 let.

64. V soudní praxi také není pochyb o tom, že dobrá víra zde musí být„ se zřetelem ke všem okolnostem.“ Nebylo možné (a nyní také nelze) vycházet jen ze subjektivních představ držitele. [obec] víra držitele se musela vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („ titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.4.1997, sp. zn. [spisová značka] a řada dalších). Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. byl držitel, který věc držel v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Za omluvitelný se výjimečně považoval i omyl právní. [obec] víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří.

65. Na základě skutkových zjištění podrobně a správně popsaných již soudem prvního stupně (viz výše) odvolací soud nemá pochyb o tom, že žalovaní podmínky vydržení vlastnického práva splnili, jak ostatně správně (nikoli předčasně, jak tvrdí žalobkyně) uzavřel již soud prvního stupně (byť jen jako subsidiární argument).

66. Je třeba zdůraznit, že všichni prvonabyvatelé v červnu 2000 ([příjmení], [celé jméno žalovaného] a [celé jméno žalované]), jak shora uvedeno, a tím spíše jejich nástupci, neměli a nemohli mít žádné tušení o tom, že převáděné pozemky jsou dotčeny restitučním nárokem žalobkyň, že zde má působit blokační ustanovení zákona o půdě a smlouva není platná. Se zřetelem ke všem okolnostem měli zato, že pozemky řádně kupují. O bezúplatný převod na počátku (a většinově ani později) také nešlo, šlo o smlouvy kupní (viz výše). Všichni vycházeli ze stavu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a z realizovaných vkladů. O restituci zjevně nevěděly ani Lesy ČR, které pozemky převedly. [jméno] žalobkyně se na Lesy ČR s restitučním nárokem neobrátily, k uplatnění konkretizovaného nároku (a požadavku na vydání předmětných pozemků) se rozhodly až v roce 2005. Přesto se vůči tehdejším katastrálním vlastníkům předmětných pozemků (podle údajů zápisu, které byly veřejně dostupné) nijak nevymezily, adresně je neoslovily. Nebyla prokázána ani žádná„ obecná povědomost“ o restitucích v místě, navíc ve vztahu k předmětným pozemkům byla k dispozici negativní lustrační osvědčení Pozemkového úřadu z roku 1996 a 1999. Dokonce nebylo zjištěno, že by o restituci ke konkrétnímu pozemku parc. [číslo] věděl žalovaný [číslo] který byl jinak povinnou osobou ve vztahu k jiným pozemkům, o něž žalobkyně usilovaly. Tohoto pozemku se konkrétně netýkala ani žalobkyněmi zdůrazňovaná vyhláška o zahájení restitučního řízení z roku 1996. Ke ztrátě dobré víry u nových nabyvatelů pak nedošlo ani později od roku 2005. První vědomost o restitučním nároku žalobkyň ve vztahu k předmětným pozemkům, jak bylo zjištěno, mohli žalovaní (či jejich předchůdci) získat nejdříve v lednu 2013, kdy desetiletá vydržecí doba již uplynula (v červnu 2010), ať již přímo nebo se započtením doby dobrověrných předchůdců. Proto nemá smysl pozdější dobu podrobněji zkoumat, pozdější případná ztráta dobré víry již právní význam nemá. Další převody vlastnického práva od června 2010 dále již blokačním ustanovením zákona o půdě nemohou být dotčeny.

67. Nelze tedy učinit jiný závěr, než že zde proti sobě stojí dvě, zcela svébytná, vlastnická práva a je třeba v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (citovanou účastníky a soudem prvního stupně) určit, čí vlastnické právo je silnější a převládne, resp. přesněji, zda (dle žalobního žádání) má převládnout vlastnické právo žalobkyň či nikoli, když už tato otázka nebyla řešena v rámci restitučních rozsudků v tom směru, zda povinná osoba vůbec má právem aprobovanou možnost věc vydat (srov. argumentaci Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 232/2021).

68. Podle názoru odvolacího soudu jistě neobstojí představa žalobkyň, že vydáním předmětných pozemků v restitučním řízení se vlastnické právo nabývá ex tunc, tedy k roku 1949, a proto má právo žalobkyň přednost. V té době ostatně žalobkyně ještě ani nežily a vlastnické právo k tomuto datu nemohly nabýt.

69. V obdobných situacích vychází soudní praxe z toho, že je zapotřebí postupovat v souladu s obecnou ideou spravedlnosti a vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a řadu dalších, nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], [ústavní nález], [ústavní nález] a další). I když povětšinou se poskytne ochrana buď dobrověrnému nabyvateli (vydržiteli) a bude uznán zánik vlastnického práva původního (jiného) vlastníka nebo bude uznáno právo jiného vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele (vydržitele) na ochranu majetku mu bude muset ustoupit, lze si představit i takové případy, kdy bude možné sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Nějak se vzniklý spor vyřešit musí.

70. Odvolací soud se v mantinelech konkrétních zjištění a uvedené právní úpravy a judikatury přiklonil na stranu žalovaných, resp. se (přesněji, podle žalobního žádání) nepřiklonil na stranu žalobkyň, a to ani ve vztahu k některému (některým) ze žalovaných (a jejich pozemkům), neboť zde nejsou v jejich postavení žádné zásadní rozdíly, a to ani u žalovaného [číslo]. Nic na tom nemění ani obecný judikaturní přístup favorizující restituenty, kterého si je odvolací soud vědom. [příjmení] nepopiratelných křivd, k nimž ve vztahu k předkům žalobkyň v minulosti došlo a které jsou odsouzeníhodné, totiž nelze dosáhnout pácháním jiných křivd v současnosti. Je třeba si uvědomit, že některé křivdy minulosti nelze napravit vůbec, a i z těch křivd, které teoreticky napravit lze, zákonodárce od počátku i v postupných úpravách relevantních předpisů (viz výše) počítal s nápravou či zmírněním jen některých křivd, a to různým způsobem, např. i jen náhradním majetkem nebo jen v penězích.

71. Na straně žalobkyň ve vztahu k předmětným pozemkům v zásadě stojí jen to, že včas v roce 1992 uplatnily oprávněný restituční nárok, a že nakonec (až v roce 2016) dosáhly vydání určujících restitučních rozsudků. V nich však vůbec nebyla zohledněna práva žalovaných.

72. Dále na obranu svého práva žalobkyně neučinily v podstatě nic, a lze jim tedy přičítat porušení zásady, že právo přeje bdělým (vigilantibus iura), a lze u nich spatřovat určitou míru zavinění stávajícího sporu, byť jejich subjektivní názor je opačný. Uplatnění restitučního nároku bylo sice v souladu s dobovou právní úpravou, ale zcela„ minimalistické.“ Dotčený pozemek parc. [číslo] konkrétně vymezen nebyl, Lesy ČR jako povinná osoba osloveny nebyly, aby se převodům vyhnuly, vydání pozemku ani původně nebylo požadováno, žalobkyně počítaly do roku 2005 jen s náhradou. Teprve pak si to rozmyslely, ale opět nic podstatného neučinily až do poznámky spornosti realizované v roce 2019. Byly to přitom žalobkyně, kdo se spíše měl, jako osoba dosud nezapsaná v katastru nemovitostí, o svá práva brát, nikoli žalovaní. Nedává žádný smysl, aby se žalovaní zajímali o práva žalobkyň více (konkrétními dotazy na ně), než žalobkyně samy vůči žalovaným, pokud žalobkyně věděly, že žalovaní už mají pozemky převedené.

73. Žalovaní, resp. jejich předchůdci, pozemky od Lesů ČR (a někteří i mezi sebou později) koupili a zaplatili řádně kupní cenu, tomu odpovídaly i provedené zápisy do katastru nemovitostí (ve státem vedené evidenci). Předmětné pozemky pak následně udržovali (vyčistili, vyňali z plnění funkcí lesa, oplotili apod.) a užívali jako vlastní, bez odůvodněných pochybností. Nelze přehlédnout ani celkovou dobu, po kterou uvedený stav trvá, a že tak žalovaní a jejich předchůdci skutečně činili se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemky patří. Žalobkyním lze přisvědčit, že předpoklady nabytí vlastnického práva žalovaných, včetně dobré víry, nelze přičítat žalovaným k dobru znovu, žalovaní a jejich předchůdci ale pozemky drželi déle než potřebnou minimální vydržecí dobu. Žalobkyním byla totožnost zapsaných vlastníků známa, mohli je na své právo upozornit buď písemně, nebo i ústně na místě, nejméně kdykoli od roku 2005 dále. Nic z toho ale ani netvrdily.

74. Jak uvedly samy žalobkyně v roce 2004, předmětné pozemky jsou relativně malé a tvoří s jinými pozemky žalovaných funkční celky sloužící převážně k rekreaci. S ohledem na řadu následných převodů od roku 2000 (viz výše) by případné popření vlastnického práva žalovaných vedlo k dotčení práv velkého množství osob, zatímco opačným postupem jsou dotčeny jen žalobkyně.

75. Z popsaných důvodů také odvolací soud neshledal podmínky pro jiné spravedlivé řešení, např. dělení pozemků. Není důvod zohlednit ani argument žalobkyň, že někteří žalovaní mají i jiné (úspěšně nerestituované) pozemky po předcích žalobkyň, a proto se předmětných pozemků mohou vzdát. Stejně tak mají i žalobkyně jiné (úspěšně restituované) pozemky a předmětných pozemků se také mohou vzdát, aniž by tím jejich situace, včetně využití ostatních pozemků, zásadně utrpěla.

76. Odvolací soud proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku I.) podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, byť částečně z jiných důvodů, jak shora uvedeno.

77. Za popsaných okolností věci také odvolací soud neshledal důvod pro odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř., jak se žalobkyně domáhaly, neboť přeci jen žalobkyním lze určitou míru zavinění stávajícího stavu přičítat, jak ostatně uzavřel i soud prvního stupně. Věc se tedy zásadně neliší od jiných sporů. Pokud žalobkyně chtěly předmětné pozemky vydat, nechtěly se spokojit s náhradou, dosáhly shora uvedených restitučních rozsudků a pak pokračovaly vyvoláním tohoto řízení, aby dosáhly změny zápisu v katastru nemovitostí, musely počítat i s rizikem neúspěchu, zvlášť pokud před zahájením jednání byly seznámeny s pracovním názorem soudu prvního stupně. Žalovaní naopak spor nevyvolali ani nepotřebovali vyvolat, pouze svá práva bránili a náklady řízení jim objektivně vznikly. Není důvod jim náhradu odepřít. Nelze také uzavřít, že by důvod odepření náhrady spočíval v rozdílných osobních poměrech stran.

78. Proto odvolací soud podle § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné i výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi úspěšnými žalovanými a žalobkyněmi. Ve vztahu k výroku III. (žalovaná [číslo]) a VI. (žalovaná [číslo]) bylo správné i určení výše náhrady, proto odvolací soud potvrdil tyto výroky zcela a v podrobnostech odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně. Totéž platí podle § 148 o.s.ř. podle výsledku řízení i pro výrok IX. ve spojení s doplňujícím usnesením o náhradě nákladů státu.

79. U ostatních nákladových výroků soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným [číslo] odvolací soud potvrdil jako věcně správné jen určení, kdo, komu, kde a v jaké lhůtě má náhradu nákladů platit, podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. per analogiam ale změnil výši náhrady nákladů řízení, která byla soudem prvního stupně nesprávně vyčíslena. V občanském soudním řízení lze z úřední povinnosti změnit výrok o nákladech ve prospěch i v neprospěch odvolatele (u žalovaných [číslo]).

80. Odvolací soud uzavřel, že za tarifní hodnotu sporu je třeba považovat paušální částku [částka] podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), jak uvedl soud prvního stupně, a to u každého z žalovaných, neboť každý bránil své pozemky. Z toho odměna podle § 7 činí [částka] za úkon, snížená odměna o 20% při zastupování více osob jedním zástupcem podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu pak [částka] za úkon. Odvolací soud pouze jinak zohlednil, které úkony byly realizovány společně pro více žalovaných jedním zástupcem, což má vliv na výši odměny za úkon podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu a také na počet osob, mezi které se rozdělí tzv. režijní paušál (náhrada hotových výdajů), který se podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu pojí ke společnému úkonu, nikoli ke každé zastupované osobě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 173/2016). Některé náklady žalovaných dále odvolací soud na nepovažoval rozdíl od soudu prvního stupně za účelně vynaložené (viz § 137 o.s.ř.), a to zejména proto, že šlo o štěpení argumentace do různých podání, nebo o opakování stejné argumentace. Za účelně provedená lze považovat jen vyjádření reagující nově na nové (postupně doplňované) argumenty protistrany (žalobkyň), popř. vyjádření vyžádaná z nějakého důvodu soudem. Odvolací soud se také neztotožnil s tím, že žalované [číslo] je třeba pro účely výpočtu považovat za jednoho účastníka, byť bránili stejný pozemek.

81. Náklady žalovaného [číslo] (ve výroku II.) jsou tvořeny odměnou za 4 úkony (až do [datum] včetně) po [částka] a 4x [částka] (jako ¼ režijního paušálu podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu), neboť šlo o úkony realizované stejným advokátem shodně za žalované [číslo] na počátku řízení, a dále 6 úkonů právní služby po [částka] a 6x režijní paušál po [částka], neboť žalovaný [číslo] byl již zastoupen vlastním advokátem. Ve zbytku odvolací soud zcela odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně co do popisu úkonů, odůvodnění dvojúkonů za jednání přesahující dvě hodiny, i do dalších otázek správně řešených soudem prvního stupně. Celkové náklady žalovaného [číslo] před soudem prvního stupně tak činily [částka], včetně DPH.

82. Náklady žalovaného [číslo] (ve výroku IV.) jsou tvořeny odměnou za úkony (až do [datum] včetně) po [částka] a 4x [částka] (jako ¼ režijního paušálu podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu), neboť šlo o úkony realizované stejným advokátem shodně za žalované [číslo] na počátku řízení, a dále 8 úkonů právní služby po [částka] a 8x režijní paušál po [částka] (1/3 režijního paušálu podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu), neboť žalovaný [číslo] byl zastoupen stejným advokátem jako žalovaní 9 a 10. Za neúčelné odvolací soud považoval vyjádření ze dne [datum] a [datum]. Ve zbytku odvolací soud zcela odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně co do popisu úkonů, odůvodnění dvojúkonů za jednání přesahující dvě hodiny, i do dalších otázek správně řešených soudem prvního stupně. Celkové náklady žalovaného [číslo] před soudem prvního stupně tak činily [částka], včetně DPH.

83. Náklady žalované [číslo] (ve výroku V.) jsou tvořeny odměnou za 2 úkony po [částka], neboť na počátku nebyla zastoupena advokátem, a dále 9 úkonů právní služby po [částka] a 9x režijní paušál po [částka] (1/2 režijního paušálu podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu), neboť žalovaná [číslo] byla zastoupena stejným advokátem jako žalovaná [číslo] což se týká i úkonu (do) převzetí zastoupení. Poloviční odměna ve výši [částka] režijní paušál [částka] pak náleží za účast u vyhlášení rozsudku. Ve zbytku odvolací soud zcela odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně co do popisu úkonů, odůvodnění dvojúkonů za jednání přesahující dvě hodiny, i do dalších otázek správně řešených soudem prvního stupně. Celkové náklady žalované [číslo] před soudem prvního stupně tak činily [částka], včetně DPH.

84. Náklady žalovaných [číslo] (ve výroku VII.) jsou dvojnásobné, než u žalovaného [číslo] neboť šlo o společné zastoupení, ale za dvě osoby, jinak je odůvodnění shodné. Celkové náklady žalovaných [číslo] před soudem prvního stupně tak činily [částka], včetně DPH.

85. Náklady žalované [číslo] (ve výroku VIII.) jsou tvořeny odměnou za 3 úkony po [částka] a 3x [částka], neboť na počátku byla zastoupena advokátem samostatně, a dále 8 úkonů právní služby po [částka] a 8x režijní paušál po [částka] (1/2 režijního paušálu podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu), neboť žalovaná [číslo] byla zastoupena stejným advokátem jako žalovaná [číslo] Odvolací soud nepřiznal pouze náhradu za vyjádření ze dne [datum]. Poloviční odměna ve výši [částka] režijní paušál [částka] pak náleží za účast u vyhlášení rozsudku. Ve zbytku odvolací soud zcela odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně co do popisu úkonů, odůvodnění dvojúkonů za jednání přesahující dvě hodiny, i do dalších otázek správně řešených soudem prvního stupně. Celkové náklady žalované [číslo] před soudem prvního stupně tak činily [částka], včetně DPH.

86. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy podle výsledku odvolacího řízení ve věci samé úspěšným žalovaným i v odvolacím řízení přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši stanovené podle shodných ustanovení. Odvolací soud neshledal jakýkoli důvod k odepření či snížení náhrady podle § 150 o.s.ř. ani v odvolacím řízení, a to tím spíše, že žalobkyním již z přesvědčivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně muselo být patrné, že žaloba (odvolání) nemá naději na úspěch. Náklady odvolacího řízení jsou žalobkyně opět povinny zaplatit každému žalovanému k rukám zástupce (kromě žalované [číslo] nezastoupené advokátem) v prodloužené lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.).

87. Na straně žalovaného [číslo] jde o odměnu advokáta jen za účast u jednání odvolacího soudu podle § 7, § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, tedy [částka], k tomu náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu [částka], celkem [částka] včetně DPH.

88. Na straně žalované [číslo] jde o odměnu advokáta za podání vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, tedy 2x [částka], k tomu náleží náhrada hotových výdajů 2x [částka], celkem [částka] včetně DPH.

89. Na straně žalovaných [číslo] jde o odměnu společného advokáta za podání vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, tedy každý 2x [částka], a účast u vyhlášení každý v poloviční sazbě [částka], k tomu náleží náhrada hotových výdajů 3x [částka], celkem každý [částka], včetně DPH. V tomto směru odvolací soud podle § 164 o.s.ř. odstranil přímo do písemného vyhotovení rozsudku chybu v počtech, neboť součet uvedených úkonů nečiní [částka], jak bylo původně chybně uvedeno, ale právě [částka], včetně DPH.

90. Na straně žalovaných [číslo] jde o odměnu společného advokáta za podání vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, tedy každý 2x [částka], k tomu náleží náhrada hotových výdajů 2x [částka], celkem každý [částka], včetně DPH.

91. Na straně žalované [číslo] jde jen o vyjádření k odvolání účastníka nezastoupeného advokátem za [částka] podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

Rozsudek ze dne 9. 7. 2021 (v této věci byl vydán i pozdější rozsudek ze dne 21. 7. 2022)

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhají, aby soud určil, že žalobkyně 1) a žalobkyně 2), každá v rozsahu ideální jedné poloviny, jsou spoluvlastníky pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc.č. st. 995, vše v k.ú. [obec] u [anonymizováno], [územní celek], se zamítá.

II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to k rukám zástupce žalovaného 1) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované 2) náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to k rukám zástupkyně žalované 2) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému 3) náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to k rukám zástupce žalovaného 3) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované 4) náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to k rukám zástupkyně žalované 4) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované 7) náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovaným 9) a 10) náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to k rukám zástupce žalovaných 9) a 10) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované 11) náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to k rukám zástupkyně žalované 11) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IX. Žalobkyně jsou povinny zaplatit České republice plnou náhradu nákladů řízení v částce a ve lhůtě, které budou stanoveny v samostatném usnesení, a to na účet Okresního soudu Praha - západ.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhaly, aby soud určil, že žalobkyně 1) a žalobkyně 2), každá v rozsahu ideální ½ jsou spoluvlastníky pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc.č. st. 995, vše v k.ú. [obec] u [anonymizováno], [územní celek] (dále souhrnně i jen:„ předmětné pozemky“ a jednotlivě:„ předmětný pozemek parc.č. …“). Svou žalobu odůvodnily následovně. Na základě rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 26.5.2015, č.j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28.7.2016, č.j. [číslo jednací], vydaných v restitučním řízení žalobkyň (dále i jen:„ restituční rozsudky“), bylo rozhodnuto, že žalobkyně jsou každá v rozsahu ideální ½ spoluvlastníky (mimo jiné) předmětných pozemků. Oba restituční rozsudky nabyly právní moci dne [datum], čímž se tedy žalobkyně staly podílovými spoluvlastníky všech předmětných pozemků, přičemž tyto pozemky nabyly originárním způsobem na základě rozhodnutí soudu. Vklad vlastnického práva žalobkyň k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí na základě restitučních rozsudků však nebyl proveden, jelikož katastrální úřad dospěl k závěru, že restituční rozsudky nejsou závazné pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru nemovitosti dosud zapsáno, tedy pro žalované. Důvodem, proč je přitom nyní vlastnictví k předmětným pozemkům zapsáno v katastru nemovitostí ve prospěch žalovaných je skutečnost, že povinná osoba Lesy České republiky, s.p., která byla účastníkem restitučního řízení, uzavřela v rozporu s ust. § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále i jen:„ zákon o půdě“) převodní smlouvy s žalovanými, případně jejich právními předchůdci. Tyto smlouvy jsou však pro rozpor s tímto kogentním ustanovením zákona absolutně neplatné. Ústavní soud ČR přitom v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] uvedl, že v případě, že katastrální úřad z výše uvedeného důvodu nezapíše na základě restitučních rozhodnutí vlastnické právo restituentů do katastru nemovitostí, mohou se restituenti, v tomto případě tedy žalobkyně, domáhat určení svého vlastnického práva určovací žalobou proti žalovaným - katastrálním vlastníkům, což tedy žalobkyně touto žalobou činí, přičemž z právě uvedeného je i zřejmé, že je dán naléhavý právní zájem žalobkyň na požadovaném určení. Je třeba zdůraznit, jak již bylo dříve judikováno v rozhodovací praxi Ústavního soudu CŘ, že restituční nároky je třeba považovat za nároky primární a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Předmětné řízení by tedy mělo být v podstatě již jen nějakým procesním prostředkem, kterým se žalobkyně ve výsledku nezbytně musí domoci zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Otázka případného nabytí vlastnického práva žalovanými na základě vydržení již z těchto důvodů musí být bezpředmětná. Bezpředmětná musí být i z toho samotného důvodu, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyly žalobkyně na základě konstitutivního rozhodnutí soudu, které má nutně jako každý způsob nabytí vlastnictví za následek absolutní zánik vlastnictví předchozího vlastníka. V replice k vyjádření žalovaných žalobkyně uvedly, že i když jsou názoru, že nabytí vlastnického práva na základě restitučních rozsudků je nabytím natolik privilegovaným, že má přednost před jakýmkoliv jiným nabytím, což je odůvodněno povahou restitučního nároku odstraňujícího křivdy z minulosti, je třeba uvést, že žalovaní vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohli vydržet ani z toho důvodu, že museli mít minimálně pochybnosti, zda vlastníky předmětných nemovitostí skutečně jsou, jelikož v lokalitě [anonymizováno], kde se nacházejí předmětné pozemky, existovalo obecné povědomí o předmětném restitučním nároku žalobkyň, který zasahoval velkou část této lokality, přičemž pro prolomení dobré víry stačí právě pochybnost. Žalovaní také nepostupovali s náležitou opatrností, jelikož jim nic nebránilo, aby se obrátili na žalobkyni s dotazem, zda jsou jednotlivé předmětné pozemky předmětem restitučního řízení či nikoliv.

2. Žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že ji neuznávají, přičemž svá vyjádření odůvodnili následovně (soud pro přehlednost a stručnost na tomto místě vyjádření všech jednotlivých žalovaných shrnuje, jelikož ta byla ve své argumentaci obdobná, soud rovněž pro přehlednost označuje žalované jejich původními čísly i přesto, že se v průběhu řízení někteří účastníci, kteří původně vystupovali na straně žalované, účastníky řízení býti přestali). Všichni žalovaní nabyli své vlastnické právo ke svým jednotlivým předmětným pozemkům vydržením (k tvrzením žalované 7) viz i dále). Jednotliví žalovaní i jejich právní předchůdci byli totiž vždy při nabývání předmětných pozemků, i po celou dobu co je drželi, v dobré víře, že jsou skutečnými vlastníky těchto pozemků. Žalovaní přitom nepochybují, že otázku případného vydržení předmětných pozemků je třeba v předmětném řízení řešit. Nelze totiž souhlasit s názorem žalobkyň, že by skutečnost, že žalobkyně měly nabýt předmětné pozemky na základě předmětných restitučních rozsudků, činila nabytí natolik privilegovaným, že by byla otázka vydržení bezpředmětná. Předmětné restituční rozsudky totiž nejsou a nemohou být závazné pro žalované, jelikož ti nebyli ani účastníky řízení, ve kterém byly vydány. Ač lze tedy souhlasit s tím, že restitučními rozsudky bylo pravomocně rozhodnuto o restitučních nárocích žalobkyň, je třeba říci, že tím bylo pravomocně rozhodnuto zjednodušeně řečeno o nároku vůči státu a nyní je třeba tento nárok poměřit s právy žalovaných. Ostatně právě v tomto smyslu se vyjádřil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], který žalobkyně poněkud dezinterpretují, když vyslovil, že právě v řízení předmětném se následně tedy musejí žalobkyně jako restituentky o své právo utkat s katastrálními vlastníky, tedy se žalovanými. Je přitom naprosto absurdní, aby v předmětném řízení žalovaní nemohli ničeho namítat. Jednotliví žalovaní pak rovněž podrobně uvedli, jak nabyli jednotlivé pozemky oni a jejich právní předchůdci (viz odst. 5 až 20 rozsudku). K argumentaci žalobkyň pak dále žalovaní uvedli, že není pravdou, že by v předmětné lokalitě [anonymizováno] bylo nějaké obecné povědomí o restitučním řízení týkající se žalobkyň a zcela jistě vůbec ne o tom, jaký je rozsah tohoto řízení a které pozemky jsou tímto řízením dotčeny a ohledně kterých je žalobkyněmi zažádáno o jejich vydání, když je třeba uvést, že takovéto povědomí neměly po značnou dobu ani žalobkyně, přičemž přímo o pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], ze kterého byly všechny předmětné pozemky vyděleny, nezažádaly dříve než v roce 2007. Z tohoto důvodu ani nedává smysl argumentace žalobkyň, že se na ně snad měli žalovaní obrátit s nějakým dotazem. Byly to naopak žalobkyně, které zcela nepochybně mohly žalované, kteří byli uvedeni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných pozemků, upozornit na to, že jsou předmětné pozemky dotčeny jejich restitučním nárokem. Je třeba rovněž uvést, že původní převodce Lesy České republiky, s.p. svou dobrou víru posílil žádostí o lustraci pozemků, které zamýšlel převést na třetí osoby, ohledně případných restitučních nároků, přičemž příslušným pozemkovým úřadem byla v letech 1996 a 1999 vydána dvě negativní lustrační osvědčení. [jméno] žalovaní se pak o předmětném nároku žalobkyň dozvěděli až v souvislosti s katastrálním řízením v roce 2017, jehož výsledkem právě bylo, že katastrální úřad nezapsal vlastnické právo žalobkyň do katastru nemovitostí. Na tomto místě je třeba uvést, že ač žalovaná 7) na rozdíl od ostatních žalovaných výslovně neuvedla, že svůj předmětný pozemek vydržela, uvedla, že souhlasí s argumentací všech ostatních žalovaných a že svůj předmětný pozemek nabyla, či její právní předchůdci, v dobré víře a že na její straně, či na straně jejích právních předchůdců, nebylo žádné povědomí o jakémkoliv probíhajícím řízení a že svůj předmětný pozemek řádně užívala po celou dobu, a soud se proto i ohledně jejího předmětného pozemku parc. [číslo] v tomto smyslu jejím vydržením nejprve (k tomu viz i dále právní posouzení věci) zabýval. Nad rámec výše uvedeného pak žalovaná 4) ještě uvedla, že se před koupí pozemku dotazovala u Okresního úřadu pro [část Prahy], zda k pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], ze kterého byly vyděleny předmětné pozemky, není uplatněn restituční nárok. Pozemkovým úřadem jí pak bylo na tento dotaz dne [datum] sděleno, že pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] není dotčen restitucí. Žalovaní 3), 9) a 10) pak nad rámec výše uvedeného ještě uvedli, že se domnívají, že i když bylo v restitučním řízení ve výsledku předmětnými restitučními rozsudky akceptováno, že žalobkyně uplatnily svůj restituční nárok pouze obecným způsobem, když nejprve označily pouze některé pozemky a dále uvedly, že žádají o navrácení veškerého bývalého majetku rodiny [příjmení] a že tedy původní pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] nebyl v jejich žádosti původně vůbec specifikován, přičemž o jeho vydání zažádaly až hluboko po roce 2000 a ne dříve než v roce 2004, tato pozdní specifikace musí mít za následek tu skutečnost, že uplynutím lhůty k uplatnění nároku ([datum]), tedy od [datum] již na předmětné pozemky zákaz převodu zakotvený v ust. § 5 odst. 3 zákona o půdě nedopadal a pozdější převodní smlouvy proto nemohou být z tohoto důvodu absolutně neplatné. Podle názoru žalovaných 3), 9) a 10) je totiž třeba právě rozlišit uplatnění tohoto blokačního paragrafu od samotného rozhodnutí o restitučním nároku žalobkyň. Jinak řečeno, ačkoliv bylo následně orgány státní moci akceptováno, že je možné takto se zpožděním restituční nárok specifikovat, na neexistenci této blokace to již nemůže mít vliv. I ohledně argumentace vydržením je pak třeba znovu zdůraznit skutečnost, že minimálně až do roku 2004 samy žalobkyně o vydání původního pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] nežádaly.

3. Ze shodných tvrzení účastníků soud zjistil, že dne [datum] byl Okresním soudem Praha - západ vyhlášen rozsudek č.j. [číslo jednací] a že dne 28.7.2016 byl Krajským soudem v Praze vyhlášen rozsudek č.j. [číslo jednací], tedy předmětné restituční rozsudky. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne [datum] soud zjistil, že tímto rozsudkem vydaným v řízení, jehož účastníky byly žalobkyně a Lesy České republiky, s.p. a nikoliv tedy žalovaní, tento soud určil, že žalobkyně, každá v rozsahu ideální jedné poloviny, jsou spoluvlastníky předmětných pozemků, jelikož dospěl k závěru, že jejich restituční nárok je co do předmětných pozemků oprávněný a včas uplatněný.

4. Ze shodných tvrzení účastníků soud zjistil, že Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - západ, vydal dne [datum] rozhodnutí, kterým zamítl návrh žalobkyň na vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům, a dále že toto rozhodnutí bylo všem žalovaným doručeno. Z rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj soud zjistil, že tento úřad takto rozhodl, jelikož dospěl k závěru, že předmětné restituční rozsudky nejsou závazné pro katastrální vlastníky (tedy pro žalované, respektive jejich právní předchůdce).

5. Ze smlouvy o převodu práva hospodaření ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] uzavřeli Vodohospodářský rozvoj a výstavba s.p. jako převádějící a Lesy České republiky, s.p. jako přejímající dohodu, ve které předávající prohlásil, že je subjektem práva hospodaření mimo jiné k pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], přičemž tento pozemek není zatížen věcným břemenem ani na něm nevázne jiné právo a ve které se strany dohodly, že převádějící převádí na přejímajícího právo hospodaření k tomuto pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra] v k.ú. [obec] u [anonymizováno].

6. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že dne [datum] byla mezi Lesy České republiky, s.p. a manželi [jméno] a [jméno] [příjmení] uzavřena dohoda označená jako kupní smlouva, ve které Lesy České republiky s.p. prohlásily, že mají právo hospodaření k pozemku parc. [číslo] o výměře 8 350 m2, že z tohoto pozemku byly odděleny následující pozemky, které jsou předmětem této dohody, a to pozemek parc. [číslo] o výměře 4 156 m2, předmětný pozemek parc. [číslo] (o výměře 547 m2), pozemek parc. [číslo] o výměře 1400 m2 a předmětný pozemek parc. [číslo] (o výměře 134 m2). Dále se strany této dohody v ní dohodly, že Lesy České republiky, s.p., touto dohodou převádějí do společného jmění manželů [příjmení] právě uvedené oddělené pozemky, tedy pozemek parc. [číslo] předmětný pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] předmětný pozemek parc. [číslo] vše v k.ú. [obec] u [anonymizováno], a to za kupní cenu [částka], kterou se kupující manželé [příjmení] zavazují prodávajícímu uhradit.

7. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že dne [datum] uzavřeli manželé [příjmení] a žalovaný 1) dohodu označenou jako směnná smlouva, ve které se mimo jiné dohodli, že manželé [příjmení] směňují pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra] za jiný pozemek a že žalovaný 1) s touto směnou souhlasí a přijímá pozemek [číslo] o výměře [výměra] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] do svého vlastnictví.

8. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že dne [datum] uzavřeli žalovaný 1) jako prodávající a [právnická osoba] service družstvo jako kupující dohodu označenou jako kupní smlouva, ve které se dohodli, že prodávající prodává pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] kupujícímu za kupní cenu ve výši [částka].

9. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že dne [datum] uzavřeli [právnická osoba] service družstvo jako prodávající a žalovaný 1) jako kupující dohodu označenou jako kupní smlouva, ve které se dohodli, že prodávající prodává kupujícímu předmětný pozemek parc. č. st. [anonymizováno] a předmětný pozemek parc. [číslo] které vznikly rozdělením pozemku parc. [číslo] za kupní cenu ve výši [částka].

10. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že dne [datum] byla manželi [příjmení] a žalovanými 9) a 10) uzavřená dohoda označená jako kupní smlouva, ve které se manželé [příjmení] jako prodávající dohodli se žalovanými 9) a 10) jako kupujícími, že prodávající prodávají pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra] kupujícím za kupní cenu [částka].

11. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že dne [datum] uzavřela žalovaná 2) se žalovanými 9) a 10) dohodu označenou jako kupní smlouva, ve které se žalovaní 9) a 10) jako prodávající dohodli se žalovanou 2) jako kupující, že prodávající prodávají kupující ideální část pozemku parc. [číslo] o výměře 4 156 m2 o velikosti [číslo] za dohodnutou kupní cenu [částka].

12. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že dne [datum] byla žalovaným 9) a 10) a žalovanou 2) uzavřena dohoda označená jako dohoda o zrušení a vzájemném vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku reálným rozdělením, ve které se strany dohodly, že pozemek parc. [číslo] o výměře 4 156 m2 se dělí na předmětný pozemek parc. [číslo] na předmětný pozemek parc. [číslo] s tím, že žalovaní 9) a 10) se stávají vlastníky předmětného pozemku parc. [číslo] žalovaná 2) vlastnicí předmětného pozemku parc. [číslo].

13. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že dne [datum] uzavřely Lesy České republiky, s.p. jako prodávající a manželé [příjmení] [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení] dohodu označenou jako kupní smlouva, ve které Lesy České republiky, s.p. prohlásily, že mají právo hospodaření k pozemku parc. [číslo] o výměře 8 350 m2 v k.ú. [obec] u [anonymizováno], přičemž z tohoto pozemku byly dle geometrického plánu odděleny předmětné pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] přičemž strany této dohody se dále dohodly, že tyto pozemky Lesy České republiky převádějí do společného jmění manželů [příjmení], kteří se za to zavazují zaplatit kupní cenu ve výši [částka].

14. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. [číslo jednací] ze dne 17.5.2011 soud zjistil, že tento soud tohoto dne rozhodl, že předmětné pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] nabývá paní [jméno] [příjmení] jako jediná dědička po zesnulém [jméno] [celé jméno žalovaného].

15. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že dne [datum] byla uzavřena mezi paní [jméno] [příjmení] jako dárcem a žalovaným 3) jako obdarovaným dohoda označená jako darovací smlouva, ve které se její strany dohodly, že dárce daruje obdarovanému předmětné pozemky parc. [číslo] že tedy převádí na obdarovaného vlastnické právo k těmto pozemkům.

16. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že dne [datum] uzavřely Lesy České republiky, s.p. a žalovaná 4) dohodu označenou jako kupní smlouva, ve které Lesy České republiky, s.p. prohlásily, že mají právo hospodaření k pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra], ze kterého se dle geometrického plánu oddělují předmětné pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] přičemž se strany dohodly, že Lesy České republiky, s.p. převádějí tyto pozemky do vlastnictví žalované 4), a to za kupní cenu ve výši [částka].

17. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že dne [datum] byla manželi [příjmení] a právní předchůdkyní žalované 7), [jméno] [příjmení] uzavřena dohoda označená jako kupní smlouva, ve které se manželé [příjmení] jako prodávající dohodli s [jméno] [příjmení], jakožto kupující, že prodávající převádějí na kupující předmětný pozemek parc. [číslo] kupující se za to zavazuje uhradit kupní cenu.

18. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že dne [datum] byla uzavřena mezi paní [jméno] [příjmení] jako dárcem a mimo jiné žalovanou 7) jako obdarovaným dohoda označená jako darovací smlouva, ve které se její strany dohodly, že dárce daruje obdarovanému ideální část předmětného pozemku parc. [číslo] o velikosti 1/2.

19. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že následně bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum] rozhodnuto, že žalovaná 7) nabývá do svého výlučného vlastnictví celý předmětný pozemek parc. [číslo].

20. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále soudem zjištěno, že dne [datum] uzavřeli [právnická osoba] service družstvo a žalovaný 11) dohodu ve které se [příjmení] service družstvo jakožto prodávající a žalovaný 11) jako kupující dohodli, že prodávající prodává předmětný pozemek parc. [číslo] (jenž vznikl rozdělením původního pozemku parc. [číslo] o výměře 1 400 m2 na předmětný pozemek parc. [číslo] na předmětné pozemky [číslo] a parc. č. st. [anonymizováno] (viz dohoda ze dne [datum] v odst. 9 rozsudku), a to za kupní cenu ve výši [částka].

21. Ze shodných tvrzení účastníků bylo soudem rovněž zjištěno, že v době všech výše uvedených převodů (přechodů) pozemků byl prodávající, resp. dárce, resp. převodce, resp. zůstavitel, vždy zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník daného pozemku.

22. Ze shodných tvrzení účastníků soud rovněž zjistil, že nárok na vydání předmětných pozemků, respektive částí původního pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u Slap, z kterých se následně staly předmětné pozemky, nebyl konkretizován do roku 2005 včetně (přičemž zde lze dodat, že žalobkyně tvrdily, že tak stalo nejdříve v roce 2006).

23. Z podání žalobkyň ze dne [datum] bylo soudem zjištěno, že v tomto dopisu doručenému dne [datum] Pozemkovému úřadu pro [část Prahy] žalobkyně a jejich právní předchůdce mimo jiné sdělují, že jediným pozemkem, který vznikl na původním pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], který lze bez problémů vydat, je pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví Lesů České republiky. U všech ostatních pozemků, které vznikly z tohoto původního pozemku (přičemž žalobkyně výslovně zmiňují i předmětné pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo]) se totiž jejich vydání jeví jako neúčelné, protože jsou zčásti ve vlastnictví fyzických osob, nebo jsou to pozemky velmi malé a začleněné do větších k rekreaci užívaných celků. Za tyto ostatní pozemky, jejichž vydání se nežádá, respektive není účelné, nebo je nemožné, žádají pak žalobkyně a jejich právní předchůdce vydání náhradních pozemků (podle ust. § 14 odst. 1 zákona o půdě). Z této listiny tedy i soud zjistil, že minimálně do [datum] žalobkyně ještě nepožadovaly vydání předmětných pozemků (respektive částí původního pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], z které byly předmětné pozemky následně vyděleny), nýbrž za ně požadovaly vydání náhradních pozemků (podle ust. § 14 odst. 1 zákona o půdě).

24. Z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne [datum] bylo soudem zjištěno, že výzva žalobkyň ze dne [datum] k vydání pozemků neobsahovala žádost o vydání pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], jehož rozdělením následně vznikly předmětné pozemky.

25. Ze shodných tvrzení účastníků bylo soudem rovněž zjištěno, že žalobkyně nepodaly předmětnou žádost na vydání předmětných pozemků, resp. pozemku, z něhož byly tyto předmětné pozemky vyděleny, povinné osobě.

26. Ze shodných tvrzení účastníků bylo soudem rovněž zjištěno, že samotné žalobkyně nevyrozuměly žádného ze žalovaných o restitučním nároku k předmětným pozemkům.

27. Ze shodných tvrzení účastníků bylo soudem rovněž zjištěno, že ani žádný ze žalovaných neučinil dotaz ohledně jednotlivých předmětných pozemků a jejich dotčení restitučním nárokem přímo na žalobkyně.

28. Z vyjádření Lesů České republiky ze dne [datum] soud zjistil, že před tím, než Lesy České republiky, s.p. uzavřely výše v odst. 6, 13 a 16 uvedené dohody o prodeji pozemků, obdržely od Okresního úřadu [okres] - pozemkového úřadu negativní lustrační osvědčení o uplatnění nároku podle zákona o půdě.

29. Z sdělení Okresního úřadu [okres] - pozemkového úřadu ze dne [datum] bylo soudem zjištěno, že v tento den vydal tento úřad k dotazu pana [příjmení] [příjmení] sdělení, že podle jejich evidence a podle dostupných údajů nebyl k datu [datum] na pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] uplatněn restituční nárok.

30. Ze sdělení Pozemkového úřadu pro Prahu západ ze dne [datum] bylo soudem zjištěno, že v tento den vydal tento úřad k dotazu žalované 4) sdělení, že podle jejich evidence a podle dostupných údajů nebyl k datu [datum] na pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] uplatněn restituční nárok.

31. Z výpovědi svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] soud zjistil, že pan [příjmení], se kterým se svědek seznámil na honech, a další obyvatelé [obec] měli zájem o nějaké pozemky v dané lokalitě a pan [příjmení] svědka požádal, jestli by se mu na danou záležitost podíval, jelikož jemu samotnému se odkup pozemků nezdařil. Následně bylo svědkovi na jeho zájem o koupi sděleno, že by pozemky mohly být prodány, ale jenom jako celek. Ve výsledku Lesy ČR odpověděly, že pozemky svědkovi prodají za cenu [částka] Tyto peníze sehnal svědek od nájemců pozemků. Svědek se i zajímal o to, jestli na pozemcích neváznou nějaké nároky nebo restituce. Katastrálním úřadem pro [část Prahy] a i samotnými Lesy ČR mu bylo sděleno, že nikoliv. Lesy ČR následně tedy pozemky převedly na svědka a na jeho manželku. Následně se pozemky rozparcelovaly a jednotliví nájemci si to za příslušnou cenu koupili. Svědek si chtěl původně jeden z těch rozdělovaných pozemků nechat, ale následně se změnila jeho rodinná situace, a proto svědek daný vyměněný pozemek prodal. Zde je třeba dodat, že soud zhodnotil výslech svědka [příjmení] jako velmi hodnověrný a přesvědčivý, svědek vypovídal naprosto spontánně a i přiměřeně vzhledem ke stáří událostí, přičemž jeho výpověď i odpovídala ostatním zjištěním učiněným v projednávané věci (zejména odst. 6 až 17 rozsudku).

32. Z dopisu ředitele Pozemkového úřadu ze dne [datum] soud zjistil, že v tomto dopise ředitel Pozemkového úřadu vysvětluje, že v některých případech nemusí sdělení tohoto úřadu o uplatnění či neuplatnění restitučního nároku odpovídat skutečnosti, a proto v nich také uvádějí, že jde o stav podle dostupných údajů.

33. Ze shodných tvrzení účastníků bylo soudem rovněž zjištěno, že v katastru nemovitostí až do [datum] nebylo zapsáno ničeho, co by zpochybňovalo vlastnické právo osob zapsaných v katastru nemovitostí jako vlastníci, tedy že zde nebylo do tohoto data zapsáno ničeho o vlastnickém právu žalobkyň či o jakémkoliv probíhajícím restitučním řízení týkajícím se předmětných pozemků.

34. Z rozhodnutí Pozemkového úřadu [číslo jednací] ze dne 31.12.2012 soud zjistil, že v tomto rozhodnutí (které bylo následně zrušeno) tento úřad rozhodl, že žalobkyně a jejich právní předchůdce jsou vlastníky předmětných pozemků, a dále, že toto rozhodnutí bylo doručováno mimo jiné i Lesům České republiky, s.p. (avšak nikoliv například i žalovaným).

35. Z informace o průběhu řízení bylo soudem zjištěno, že účastníky řízení před katastrálním úřadem vedeným pod sp.zn. Z [číslo], které se týkalo zápisu rozhodnutí Pozemkového úřadu [číslo jednací] ze dne 31.12.2012, byli i žalovaní 1), 2), 3), 4), 7), 9) a 10) a rovněž i [právnická osoba] service družstvo, tedy právní předchůdce žalovaného 11), a dále že jako okamžik zaplombování předmětných pozemků je uvedeno datum [datum], a dále že z této listiny není patrné, zda a kdy měli být účastníkům řízení doručovány v tomto řízení nějaké písemnosti.

36. Z výpisu z KN - LV [číslo] ze dnů [datum] resp. [datum] soud zjistil, že k datu [datum] (u předmětných pozemků parc. č. St. 995 a parc. [číslo] respektive k datu [datum] (u předmětných pozemků parc. [číslo]) byla u všech předmětných pozemků zapsána poznámka, že práva k nemovitostem pozemku jsou dotčena změnou, a to číslo Z [číslo] (což je tedy číslo řízení, které se týkalo zápisu rozhodnutí Pozemkového úřadu [číslo jednací] ze dne 31.12.2012, viz odst. 35 rozsudku).

37. Ze shodných tvrzení účastníků soud zjistil, že manželé [příjmení] nikdy nebyli členy družstva - žalovaného 1) a že jimi nikdy nebyli ani žalovaní 9) a 10), a ani žalovaná 2). Ze shodných tvrzení účastníků bylo soudem rovněž zjištěno, že žalovaná 4) byla členkou družstva - žalovaného 1), avšak v současnosti již jí není a že jí byla i právní předchůdkyně žalované 7), když se jí stala v roce 1990. Ze shodných tvrzení účastníků bylo dále zjištěno, že právní předchůdci žalovaného 3), jeho rodiče, manželé [celé jméno žalovaného], byli členy družstva - žalovaného 1) od roku 1979.

38. Ze zpravodaje družstva z roku 2007 soud zjistil, že [jméno] [příjmení], tedy právní předchůdkyně žalované 7) byla k roku 2007 členkou družstva - žalovaného 1), přičemž neplatila příspěvky.

39. Z mapového obrázku lokality Ždáň soud zjistil, že předmětná lokalita Ždáň je tvořena poloostrovem vybíhajícím do vodní nádrže [obec], který je skoro zcela pokryt chatami či stavbami.

40. Z listiny označené jako„ katastrální mapa dotčeného území“ soud zjistil polohu předmětných pozemků, a to takovou, že se všechny předmětné pozemky nacházejí v blízkosti severního břehu poloostrova a jsou ve vzájemné blízkosti, když spolu víceméně postupně sousedí.

41. Z listiny„ mapa území dotčeného restitučním nárokem“ soud zjistil, že pozemky, které původně tvořily majetek manželů [příjmení], pokrývají značnou část poloostrova, zejména při jeho březích, avšak nikoliv zdaleka poloostrov celý, a dále že původní pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] byl částečně zatopen a částečně se nacházel na současném severním břehu poloostrova, přičemž v nestejné šíři zasahoval do jeho současného vnitrozemí.

42. Z geometrického plánu [číslo] 2000 bylo soudem potvrzeno, že manželé [příjmení] kupovali pozemky, které vznikly oddělením od původního pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u Slap o výměře 8 350 m2.

43. Z rozhodnutí Okresního úřadu [okres] o rozdělení pozemku p. [číslo] soud zjistil, že původní pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u Slap o výměře [výměra] v minulosti pronajaly Lesy [obec] Republiky s.p. panu [jméno] [příjmení].

44. Z výpisu z KN č. [list vlastnictví] ke dni [datum] soud zjistil, že k tomuto datu nebyla v katastru nemovitostí u předmětného pozemku parc. [číslo] zapsána žádná poznámka spornosti
45. Z [list vlastnictví] ke dni [datum] soud zjistil, že k tomuto datu byla v katastru nemovitostí u předmětného pozemku parc. [číslo] zapsána poznámka spornosti, která se však netýkala předmětného restitučního řízení, jelikož se týkala sporu mezi paní [jméno] [příjmení] na straně jedné a [příjmení] service družstvem a žalovaným 11) na straně druhé.
46. Z [list vlastnictví] ke dni [datum] soud zjistil, že i k tomuto datu byla v katastru nemovitostí u předmětného pozemku prac. [číslo] zapsána ona poznámka spornosti, která se netýkala předmětného restitučního řízení.
47. Z [list vlastnictví] ke dni [datum] soudem zjištěno, že k tomuto datu již nebyla v katastru nemovitostí u předmětného pozemku parc. [číslo] zapsána ona poznámka spornosti, která se netýkala předmětného restitučního řízení.
48. Z [list vlastnictví] ke dni [datum] soud zjistil, že k tomuto datu bylo v katastru nemovitostí uvedeno, že pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u Slap o výměře 0 m2 (!) je ve vlastnictví Vodohospodářského rozvoje v [obec].
49. Z výpisu z KN ze dne [datum] soud zjistil, že k tomuto datu bylo v katastru nemovitostí u pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] o výměře 8 350 m2 uvedeno, že je ve vlastnictví České republiky, a že právo hospodaření s ním náleží Lesům České republiky s.p.
50. Z výpisu z KN č. [list vlastnictví] ke dni [datum] bylo soudem zjištěno, k tomuto datu byla v katastru nemovitostí u předmětného pozemku parc. [číslo] zapsáno vlastnické právo žalované 2) a nebyla zde zapsána žádná poznámka spornosti ani jakýkoliv záznam, že by práva k pozemku byla dotčena nějakou změnou.
51. Z pozvánky na rok 2001 soud zjistil, že na členské schůzi osady Ždáň konané v roce 2001 se probírala i problematika restitucí.
52. Z pozvánky na rok 2009 soud zjistil, že na členské schůzi osady Ždáň konané v roce 2009 se probíral i stav restitucí a soudních sporů na Ždáni.
53. Z pozvánky na rok 2010 soud zjistil, že na členské schůzi osady Ždáň konané v roce 2010 se probíral i stav restitucí a soudních sporů na Ždáni.
54. Ze zpravodaje družstva pro rekreační bydlení z roku 2010 soud zjistil, že ve zprávě, která je součástí tohoto zpravodaje, externí právník družstva informuje o průběhu pokračujícího soudního restitučního sporu na pozemky v osadě [anonymizováno], přičemž však ve zprávě není jakkoliv uvedeno o jaké konkrétní pozemky se jedná.
55. Z vyhlášky Okresního úřadu [okres] ze dne [datum] bylo soudem zjištěno, že v tento den měl tento úřad vydat vyhlášku, že se zahajuje správní řízení ve věci vydání zemědělského majetku podle zákona o půdě na osoby oprávněné, a to na žalobkyně a jejich právního předchůdce, a to ohledně nemovitostí v k.ú. [obec], které měly být identifikovány v příloze. Zde je třeba uvést, že soud ve výsledku z této listiny nemohl dospět k závěru, že by se snad tato vyhláška měla týkat i pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], jehož rozdělením následně vznikly předmětné pozemky, jelikož v řízení nebylo prokázáno (přes poučení strany žalující ze strany soudu o břemenu důkazním i o následcích jeho neunesení), že by vůbec nějaká příloha k této vyhlášce existovala, přičemž následně i samy žalobkyně tvrdily, že žádná příloha k této vyhlášce vůbec neexistovala. Dále soud z této listiny zjistil, že tato vyhláška byla zasílána i žalovanému 1).
56. Z informace o řízení KÚ pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha západ [číslo jednací] bylo soudem zjištěno, že žalovaní byli účastníky i řízení vedeného u katastrálního úřadu pod V [číslo], přičemž zde došlo k „ zaplombování“ k [datum].
57. Z kupní smlouvy uzavřené mezi družstvem a žalovanou 4) ze dne [datum] bylo soudem zjištěno, že žalovaný 1) jako prodávající a žalovaná 4) jako kupující uzavřely dne [datum] dohodu označenou jako kupní smlouva, ve které se dohodli, že prodávající prodává kupující pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno].
58. Ze sdělení Okresního úřadu [okres] - pozemkového úřadu ze dne [datum] bylo soudem zjištěno, že v tento den vydal tento úřad sdělení, že podle jejich evidence a podle dostupných údajů nebyl na pozemky parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] uplatněn restituční nárok.
59. Z rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 19.7.2010, sp.zn. 9 C 39/2007, soud zjistil, že tohoto dne vydal tento soud rozhodnutí ve věci určení vlastnictví ohledně pozemků (jiných než předmětných) v k.ú. [obec] u [anonymizováno], přičemž šlo o přezkum rozhodnutí správního orgánu, na základě kterého byly mimo jiné žalobkyním částečně vydány a částečně nevydány některé takovéto pozemky, což soud zjistil i z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne [datum].
60. Z předběžného opatření Okresního úřadu [okres] ze dne [datum] bylo soudem zjištěno, že v tento den vydal tento úřad předběžné opatření, kterým žalovanému 1) zakázal nakládat s pozemky v k.ú. [obec] u [anonymizováno] specifikovanými v tomto rozhodnutí, které však nejsou pozemky předmětnými.
61. Z vyjádření Povodí Vltavy ze dne [datum] soud zjistil, že v tomto vyjádření není zmínka o pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec].
62. Z výzvy doručené 11.1.1995 ze spisu sp.zn. 18 C 47/2017 bylo soudem zjištěno, že v této listině není zmínka o pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec].
63. Z dopisu ze dne 24.1.1995 ze spisu sp.zn. 18 C 47/2017 soud zjistil, že v této listině není zmínka o pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec].
64. Z dopisu ze dne 31.1.1995 ze spisu sp.zn. 18 C 47/2017 bylo soudem zjištěno, že v této listině není zmínka o pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec].
65. Z dopisu Dr. [anonymizováno] ze dne 22.5.2007 ze spisu sp.zn. [spisová značka] bylo soudem zjištěno, že v této listině není zmínka o pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec].
66. Z dopisu ze dne 15.6.2007 ze spisu sp.zn. 18 C 47/2017 soud zjistil, že v této listině není zmínka o pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec].
67. Ze shodných tvrzení účastníků bylo soudem rovněž zjištěno, že u všech předmětných pozemků bylo na základě návrhu žalobkyň podaného u katastrálního úřadu dne [datum] zapsána poznámka spornosti. Ze shodných tvrzení účastníků a i z informace o řízení katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha západ č.j. Z-7996/2018 bylo soudem zjištěno, že u všech předmětných pozemků byla tato poznámka spornosti zapsána dne [datum].
68. Z dopisu ze dne [datum] Mgr. [jméno] [příjmení], advokátky soud zjistil, že se v tomto dopise tato advokátka táže žalobkyň, zda je ohledně pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] uplatňován žalobkyněmi restituční nárok či nikoliv.
69. Z podání paní [jméno] [příjmení] nebylo soudem zjištěno nic relevantního pro rozhodnutí věci, jelikož šlo i podle tvrzení samotných žalobkyň o jinou a opožděnou restituční žádost o vydání pozemků, a nikoliv tedy o konkretizaci původní včasné předmětné žádosti, na jejímž základě následně došlo k vydání předmětných restitučních rozsudků, přičemž žalobkyně touto žádostí pouze chtěly ilustrovat, že věděly, že mohou mít také nárok na vydání pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], což však není skutečnost rozhodující pro rozhodnutí věci, a proto se ani nebylo třeba zabývat tím, zda jde o pravou listinu (což bylo sporováno) či nikoliv.
70. Soud zamítl návrh žalobkyň na provedení dokazování výpisy z LV [číslo] kterými mělo být prokazováno, že někteří žalovaní se již ve výsledku stali vlastníky jiných než předmětných pozemků z původního majetku manželů [příjmení] (tedy původních vlastníků i předmětných pozemků), jelikož tyto skutečnosti, které měly být těmito důkazy prokazovány, nejsou vůbec relevantní pro rozhodnutí věci.
71. Soud zamítl návrhy na provedení dokazování důkazy týkajícími se konkrétního užívání předmětných pozemků (viz protokol z [datum]) jelikož jejich provedení nebylo potřebné pro to, aby soud mohl ve věci rozhodnout (viz i právní posouzení věci v odst. 87 a násl. rozsudku). Ze stejného důvodu a dále kvůli zásadě subsidiarity účastnických výslechů pak soud zamítl i návrh na výslech členky představenstva žalovaného 1), paní [jméno] [příjmení].
72. Na základě výše uvedeného soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu, které na tomto místně uvádí v bodech nejdůležitějších pro následné právní posouzení věci a pro rozhodnutí soudu, přičemž ve zbytku odkazuje na shora podrobně uvedená skutková zjištění:
73. Dne [datum] byl v řízení, jehož účastníky byly žalobkyně a Lesy České republiky, s.p. a nikoliv tedy žalovaní, vyhlášen Okresním soudem Praha - západ v rozsudek č.j. [číslo jednací], dne 28.7.2016 pak byl Krajským soudem v Praze vyhlášen rozsudek č.j. [číslo jednací] (tedy předmětné restituční rozsudky), kterým tento soud určil, že žalobkyně, každá v rozsahu ideální jedné poloviny, jsou spoluvlastníky předmětných pozemků, jelikož dospěl k závěru, že jejich restituční nárok je co do předmětných pozemků oprávněný a včas uplatněný. Dne [datum] Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - západ zamítl návrh žalobkyň na vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům, jelikož dospěl k závěru, že předmětné restituční rozsudky nejsou závazné pro katastrální vlastníky (tedy pro žalované, respektive jejich právní předchůdce). Toto rozhodnutí bylo žalovaným doručeno.
74. Dne [datum] byla mezi Lesy České republiky, s.p. a manželi [příjmení] uzavřena dohoda označená jako kupní smlouva, ve které Lesy České republiky s.p. prohlásily, že mají právo hospodaření k pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra], že z tohoto pozemku byly odděleny následující pozemky, které jsou předmětem této dohody, a to pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra], předmětný pozemek parc. [číslo] (o výměře [výměra]), pozemek parc. [číslo] o výměře 1400 m2 a předmětný pozemek parc. [číslo] (o výměře [výměra]). Dále se strany této dohody v ní dohodly, že Lesy České republiky, s.p. touto dohodou převádějí do společného jmění manželů [příjmení] právě uvedené oddělené pozemky, a to za kupní cenu [částka], kterou se kupující manželé [příjmení] zavazují prodávajícímu uhradit.
75. Dne [datum] pak uzavřeli manželé [příjmení] a žalovaný 1) dohodu označenou jako směnná smlouva, ve které se mimo jiné dohodli, že manželé [příjmení] směňují pozemek parc. [číslo] o výměře 1 400 m2 za jiný pozemek a že žalovaný 1) s touto směnou souhlasí a přijímá pozemek [číslo] o výměře [výměra] v k.ú. [obec] u Slap do svého vlastnictví. Dne [datum] uzavřeli žalovaný 1) jako prodávající a [právnická osoba] service družstvo dohodu označenou jako kupní smlouva, ve které se dohodli, že prodávající prodává pozemek parc. [číslo] o výměře 1 400 m2 v k.ú. [obec] u Slap kupujícímu za kupní cenu ve výši [částka]. Dne [datum] pak uzavřeli [právnická osoba] service družstvo jako prodávající a žalovaný 1) jako kupující dohodu označenou jako kupní smlouva, ve které se dohodli, že prodávající prodává kupujícímu předmětný pozemek parc. č. st. 995 a předmětný pozemek parc. [číslo] které vznikly rozdělením pozemku parc. [číslo] za kupní cenu ve výši [částka].
76. Dne [datum] pak byla manželi [příjmení] a žalovanými 9) a 10) uzavřená dohoda označená jako kupní smlouva, ve které se manželé [příjmení] jako prodávající dohodli se žalovanými 9) a 10) jako kupujícími, že prodávající prodávají pozemek parc. [číslo] o výměře 4 156 m2 kupujícím za kupní cenu [částka]. Dne [datum] pak uzavřela žalovaná 2) se žalovanými 9) a 10) dohodu označenou jako kupní smlouva, ve které se žalovaní 9) a 10) jako prodávající dohodli se žalovanou 2) jako kupující, že prodávající prodávají kupující ideální část pozemku parc. [číslo] o výměře 4 156 m2 o velikosti [číslo] za dohodnutou kupní cenu [částka]. Dne [datum] byla žalovaným 9) a 10) a žalovanou 2) uzavřena dohoda označená jako dohoda o zrušení a vzájemném vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku reálným rozdělením, ve které se strany dohodly, že pozemek parc. [číslo] o výměře 4 156 m2 se dělí na předmětný pozemek parc. [číslo] na předmětný pozemek parc. [číslo] s tím, že žalovaní 9) a 10) se stávají vlastníky předmětného pozemku parc. [číslo] žalovaná 2) vlastnicí předmětného pozemku parc. [číslo].
77. Dne [datum] uzavřely Lesy České republiky, s.p. jako prodávající a manželé [příjmení] [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení] dohodu označenou jako kupní smlouva, ve které Lesy České republiky, s.p. prohlásily, že mají právo hospodaření k pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], přičemž z tohoto pozemku byly dle geometrického plánu odděleny předmětné pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] přičemž strany této dohody se dále dohodly, že tyto pozemky Lesy České republiky převádějí do společného jmění manželů [příjmení], kteří se za to zavazují zaplatit kupní cenu ve výši [částka]. Dne 17.5.2011 Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č.j. [číslo jednací] ze rozhodl, že předmětné pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] nabývá paní [jméno] [příjmení] jako jediná dědička po zesnulém [jméno] [celé jméno žalovaného]. Dne [datum] pak byla uzavřena mezi paní [jméno] [příjmení] jako dárcem a žalovaným 3) jako obdarovaným dohoda označená jako darovací smlouva, ve které se její strany dohodly, že dárce daruje obdarovanému předmětné pozemky parc. [číslo] že tedy převádí na obdarovaného vlastnické právo k těmto pozemkům.
78. Dne [datum] uzavřely Lesy České republiky, s.p. a žalovaná 4) dohodu označenou jako kupní smlouva, ve které Lesy České republiky, s.p. prohlásily, že mají právo hospodaření k pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra], ze kterého se dle geometrického plánu oddělují předmětné pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] přičemž se strany dohodly, že Lesy České republiky, s.p. převádějí tyto pozemky do vlastnictví žalované 4), a to za kupní cenu ve výši [částka].
79. Dne [datum] byla manželi [příjmení] a paní [jméno] [příjmení] uzavřena dohoda označená jako kupní smlouva ve které se manželé [příjmení] jako prodávající dohodli s paní [jméno] [příjmení], jakožto kupující, že prodávající převádějí na kupující předmětný pozemek parc. [číslo] kupující se za to zavazuje uhradit kupní cenu. Dne [datum] pak byla uzavřena mezi paní [jméno] [příjmení] jako dárcem a mimo jiné žalovanou 7) jako obdarovaným dohoda označená jako darovací smlouva, ve které se její strany mimo jiné dohodly, že dárce daruje obdarovanému ideální část předmětného pozemku parc. [číslo] o velikosti 1/2. Následně bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum] rozhodnuto, že žalovaná 7) nabývá do svého výlučného vlastnictví celý předmětný pozemek parc. [číslo].
80. Dne [datum] uzavřeli [právnická osoba] service družstvo a žalovaný 11) dohodu ve které se [příjmení] service družstvo jakožto prodávající a žalovaný 11) jako kupující dohodli, že prodávající prodává předmětný pozemek parc. [číslo] (jenž vznikl rozdělením původního pozemku parc. [číslo] o výměře 1 400 m2 na předmětný pozemek parc. [číslo] na předmětné pozemky [číslo] a parc. č. st. 995), a to za kupní cenu ve výši [částka].
81. V době všech výše uvedených převodů (přechodů) pozemků byl prodávající, resp. dárce, resp. převodce, resp. zůstavitel, vždy zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník daného pozemku.
82. Výzva žalobkyň ze dne [datum] k vydání pozemků neobsahovala žádost o vydání pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u Slap, jehož rozdělením následně vznikly předmětné pozemky. Nárok na vydání předmětných pozemků, respektive částí původního pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u Slap, z kterých se následně staly předmětné pozemky, nebyl konkretizován do roku 2005 včetně. V dopisu ze dne [datum] doručenému dne [datum] Pozemkovému úřadu pro [část Prahy] žalobkyně a jejich právní předchůdce mimo jiné sdělují, že jediným pozemkem, který vznikl na původním pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u Slap, který lze bez problémů vydat, je pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví Lesů České republiky. U všech ostatních pozemků, které vznikly z tohoto původního pozemku (přičemž žalobkyně výslovně zmiňují i předmětné pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo]) se totiž jejich vydání jeví jako neúčelné, protože jsou zčásti ve vlastnictví fyzických osob, nebo jsou to pozemky velmi malé a začleněné do větších k rekreaci užívaných celků. Za tyto ostatní pozemky, jejichž vydání se nežádá, respektive není účelné, nebo je nemožné, žádají pak žalobkyně a jejich právní předchůdce vydání náhradních pozemků (podle ust. § 14 odst. 1 zákona o půdě). Minimálně do [datum] žalobkyně tedy ještě nepožadovaly vydání předmětných pozemků (respektive částí původního pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u Slap, z které byly předmětné pozemky následně vyděleny), nýbrž za ně požadovaly vydání náhradních pozemků (podle ust. § 14 odst. 1 zákona o půdě).
83. Žalobkyně nepodaly předmětnou žádost na vydání předmětných pozemků, resp. pozemku, z něhož byly tyto předmětné pozemky vyděleny, povinné osobě. Žalobkyně ani nevyrozuměly žádného ze žalovaných o restitučním nároku k předmětným pozemkům. Ani žádný ze žalovaných neučinil dotaz ohledně jednotlivých předmětných pozemků a jejich dotčení restitučním nárokem přímo na žalobkyně. Před tím, než Lesy České republiky, s.p. uzavřely výše v odst. 74, 77 a 78 uvedené dohody o prodeji pozemků, obdržely od Okresního úřadu [okres] - Pozemkového úřadu negativní lustrační osvědčení o uplatnění nároku podle zákona o půdě. Rovněž JUDr. [příjmení] se před uzavřením dohody ze dne [datum] zajímal o to, jestli na pozemcích, které byly předmětem této dohody (viz odst. 74 rozsudku) neváznou nějaké nároky nebo restituce. Katastrálním úřadem pro [část Prahy] a i samotnými Lesy ČR mu bylo sděleno, že nikoliv. Dne [datum] vydal Okresní úřad [okres] - Pozemkový úřad k dotazu pana [příjmení] [příjmení] sdělení, že podle jejich evidence a podle dostupných údajů nebyl k datu [datum] na (původní) pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u Slap uplatněn restituční nárok. Dne [datum] pak vydal tento úřad k dotazu žalované 4) totožné sdělení.
84. V katastru nemovitostí až do [datum] nebylo zapsáno ničeho, co by zpochybňovalo vlastnické právo osob zapsaných v katastru nemovitostí jako vlastníci, tedy zde nebylo do tohoto data zapsáno ničeho o vlastnickém právu žalobkyň či o jakémkoliv probíhajícím restitučním řízení týkajícím se předmětných pozemků. V rozhodnutí Pozemkového úřadu [číslo jednací] ze dne 31.12.2012 (které bylo následně zrušeno) tento úřad rozhodl, že žalobkyně a jejich právní předchůdce jsou vlastníky předmětných pozemků, přičemž toto rozhodnutí bylo doručováno mimo jiné i Lesům České republiky, s.p., avšak nikoliv žalovaným. Dne [datum] byla u všech předmětných pozemků zapsána poznámka, že práva k nemovitostem pozemku jsou dotčena změnou, a to číslo Z [číslo] (což je tedy číslo řízení, které se týkalo zápisu rozhodnutí Pozemkového úřadu [číslo jednací] ze dne 31.12.2012). U všech předmětných pozemků byla na základě návrhu žalobkyň zapsána dne [datum] poznámka spornosti.
85. Předmětná lokalita Ždáň je tvořena poloostrovem vybíhajícím do vodní nádrže [obec], který je skoro zcela pokryt chatami či stavbami. Všechny předmětné pozemky se nacházejí v blízkosti severního břehu poloostrova a jsou ve vzájemné blízkosti, když spolu víceméně postupně sousedí. Pozemky, které původně tvořily majetek manželů [příjmení] (tedy předků žalobkyň), pokrývají značnou část poloostrova, zejména při jeho březích, avšak nikoliv zdaleka poloostrov celý, přičemž původní pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] byl částečně zatopen a částečně se nacházel na současném severním břehu poloostrova, přičemž v nestejné šíři zasahoval do jeho současného vnitrozemí.
86. Manželé [příjmení] nikdy nebyli členy družstva - žalovaného 1) a nikdy jimi nebyli ani žalovaní 2), 9) a 10) Žalovaná 4) byla v minulosti členkou družstva - žalovaného 1), byla jí i právní předchůdkyně žalované 7), když se jí stala v roce 1990. Rovněž právní předchůdci žalovaného 3), jeho rodiče, manželé [celé jméno žalovaného], byli členy družstva - žalovaného 1), a to od roku 1979. Na členské schůzi osady Ždáň konané v roce 2001 se probírala i problematika restitucí. Na členských schůzích osady Ždáň konaných v roce 2009 a 2010 se probíral i stav restitucí a soudních sporů na Ždáni. Ve zprávě, která je součástí zpravodaje družstva pro rekreační bydlení z roku 2010, externí právník družstva informuje o průběhu pokračujícího soudního restitučního sporu na pozemky v osadě Ždáň, přičemž však ve zprávě není jakkoliv uvedeno o jaké konkrétní pozemky se jedná. Dne [datum] vydal Okresní úřad [okres] předběžné opatření, kterým žalovanému 1) zakázal nakládat s pozemky v k.ú. [obec] u Slap specifikovanými v tomto rozhodnutí, které však nejsou pozemky předmětnými. Dne [datum] vyhlásil Okresní soud Praha - západ rozsudek sp.zn. 9 C 39/2007 ve věci určení vlastnictví ohledně pozemků (jiných než předmětných) v k.ú. [obec] u Slap, přičemž šlo o přezkum rozhodnutí správního orgánu, na základě kterého byly mimo jiné žalobkyním částečně vydány a částečně nevydány některé takovéto pozemky.
87. Soud se nejprve při právním posouzení věci, v souladu s ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), zabýval tím, zda je ve věci dán naléhavý právní zájem žalobkyň na požadovaném určení, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak je, jelikož žalobkyně tvrdí, že jsou spoluvlastnicemi předmětných pozemků, přičemž v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci jednotlivých předmětných pozemků zapsáni žalovaní, a pokud by tomu tak skutečně, jak tvrdí žalobkyně, bylo, byl by zde nesoulad mezi faktickým a zapsaným stavem, na jehož odstranění zcela jistě naléhavý právní zájem dán je.
88. Soud se dále zabýval tím, zda je ve věci vázán předmětnými restitučními rozsudky. Podle ust. § 159a odst. 1 o.s.ř. platí, že nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle ust. § 159a odst. 3 o.s.ř. pak platí, že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (tedy případně i pro zdejší soud).
89. Z právě uvedeného je zřejmé, že jelikož účastníky řízení, ve kterém byly restituční rozsudky vydány, nebyli žalovaní (viz odst. 73 rozsudku), nemohou být pro ně, a tudíž ani pro soud při projednávaní předmětné věci, výroky těchto rozsudků, kterými bylo vysloveno, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi předmětných pozemku, závazné, a soud se tudíž musel otázkou vlastnictví předmětných pozemků zabývat.
90. Soud však neměl důvodu odchýlit se od závěrů restitučních rozsudků, pokud jde o závěr, že restituční nárok žalobkyň je co do předmětných pozemků oprávněný a včas uplatněný (přičemž zde lze poukázat na skutečnost, že zde jde v podstatě o vztah mezi státem a žalobkyněmi jako restituentkami), a proto tento jejich závěr přijal za vlastní, přičemž pro jeho odůvodnění odkazuje pro stručnost právě na restituční rozsudky, které byly v projednávané věci i provedeny k důkazu.
91. Pro rozhodnutí projednávané věci bylo tedy rozhodující, jak tento oprávněný restituční nárok obstojí vedle zapsaného a žalovanými tvrzeného vlastnického práva žalovaných. Je přitom třeba uvést, že soud nemůže souhlasit s argumentací žalobkyň, že by v předmětném řízení již žalovaní nemohli fakticky ničeho v důsledku primárnosti restitučního nároku žalobkyň namítat (tedy například, že by nemohli namítat, že předmětné pozemky vydrželi). Takovýto závěr by totiž naprosto„ vyprázdnil“ postavení žalovaných jako účastníků řízení, což by bylo ve zcela zjevném rozporu s principy právního státu. Nelze totiž na jednu stranu dojít k závěru, že nějaká osoba (v tomto případě žalovaní) musí být účastníkem řízení, aby pro ni mohl být výsledek řízení závazný a na druhou stranu jí fakticky zabránit v daném řízení jakkoliv svá tvrzená práva bránit. Ostatně i Ústavní soud ČR v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 10/2016, citovaným jak žalobkyněmi, tak žalovanými dospěl k závěru právě pro případ situace, která v projednávané věci nastala, že„ restituenti“, tedy v projednávané věci žalobkyně, mají v daném případě podáním žaloby na určení vlastnictví usilovat o výmaz vlastnického práva dosud zapsaných osob, tedy žalovaných, přičemž Ústavní soud zdůraznil, že:„ toto řešení dovoluje zabránit výmazu práv těchto osob, aniž by se mohly proti tomu bránit, neboť jako účastníci řízení o žalobě na určení vlastnictví budou jeho výsledkem vázány“, z čehož je zřejmé, že i tento soud očekával, že se v takovémto řízení zapsané osoby, tedy žalovaní, budou moci relevantně bránit.
92. Uvedený závěr zdejšího soudu pak odpovídá i závěru vyslovenému v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.9.2006, sp. zn. [spisová značka], ve kterém tento soud vyslovil, že:„ Rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení (viz [spisová značka]). Pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k těmto nemovitostem vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost vydat v restituci s výjimkou postupu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na vlastnické právo dosavadního vlastníka. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), neměl ustanovení, podle kterého výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém majetkovém právu je závazný pro účastníky, je zřejmé, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (srov. § 159a odst. 1 o.s.ř.). Proto rozhodnutí o vydání nemovitostí nemůže mít na existenci vlastnického práva fyzické osoby vliv. Je nerozhodné, jakým způsobem fyzická osoba vlastnictví nabyla; mohla jej nabýt i vydržením.“. Uvedené pak zcela jistě platí i v situaci, kdy bylo o vydání pozemků rozhodnuto v řízení před soudem, ve kterém je zmiňovaná závaznost výslovně upravena právě již zmíněným a citovaným ust. § 159a o.s.ř. Daný závěr soudu pak odpovídá i závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2019, sp.zn. [spisová značka], ve kterém tento soud vyslovil, že:„ Závěr o vydržení předmětných pozemků (souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jak již bylo výše rozvedeno) nepopírá pak tu rozhodovací praxi (dle dovolatele reprezentovanou rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]), podle níž blokační ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. vylučuje privatizaci dotčeného majetku, neboť blokační ustanovení sice působí neplatnost převodu blokovaného majetku, což však nebrání tomu, aby později (při splnění zákonem stanovených předpokladů) došlo k nabytí vlastnického práva vydržením (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. [spisová značka]); vydržení je totiž originárním způsobem nabytí vlastnického práva na základě dlouhodobé kvalifikované držby, které působí proti všem…“, přičemž zde lze uvést, že i přestože toto usnesení se týká poněkud odlišné situace a odlišných právních ustanovení, jeho základní logika a závěry z ní vyplývající jsou zcela nepochybně aplikovatelné i v projednávané věci.
93. Soud proto s ohledem na vše výše uvedené shrnuje a uzavírá, že v projednávané věci se bylo třeba zabývat tím, jak oprávněný restituční nárok žalobkyň obstojí vedle zapsaného a žalovanými tvrzeného vlastnického práva žalovaných a zda tedy již před vyhlášením předmětných restitučních rozsudků se nestal vlastníkem předmětných pozemků ve shora uvedeném smyslu někdo jiný, pročež by předmětné pozemky ve výsledku nemohly být žalobkyním vydány a ty se tak nemohly stát jejich vlastníky, srov. i ust. § 5, 14 odst. 1 zákona o půdě a zejména ust. § 14a zákona o půdě, které stanoví, že věc nelze vydat, byla-li po [datum] nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Oprávněná osoba podle § 13 odst. 5 má nárok na náhradu, která se poskytne podle § 18a odst. 2.
94. Nejprve se soud i s ohledem na argumentaci žalovaných 3), 9) a 10) zabýval otázkou, zda je vůbec v projednávané věci možné na původní dohody uzavřené v roce 2000 za Českou republiky Lesy České republiky, s.p. (viz odst. 74, 77 a 78 rozsudku) aplikovat ust. § 5 odst. 3 zákona o půdě, a to s ohledem na skutečnost, že nárok na vydání předmětných pozemků (respektive částí původního pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u Slap, z kterých se následně staly předmětné pozemky), nebyl v době jejich uzavření ještě vůbec konkretizován (více viz odst. 82 rozsudku). Toto ust. § 5 odst. 3 zákona o půdě přitom stanoví, že povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné porušením těchto povinností, zůstává ustanovením § 28 nedotčeno.
95. Po zvážení věci dospěl soud k závěru, že citované ust. na výše uvedené dohody z roku 2000 aplikovatelné je. Pokud totiž správní orgány a následně i soudy akceptovaly, že restituční žádost je možné uplatnit, jako tomu bylo v projednávané věci, zpočátku takto neurčitě a konkretizovat ji až následně a že i v případě takovéto následné konkretizace (k níž došlo po mnoha letech, více viz odst. 82 rozsudku) je zachována včasnost žádosti, není důvodu, aby citované ust. § 5 odst. 3 zákona o půdě aplikováno nebylo, jelikož to je podle názoru zdejšího soudu s posouzením včasnosti žádosti nerozlučně spjato.
96. Přes tento právě uvedený závěr se však soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu, které vyšly v průběhu řízení najevo, zabýval otázkou, zda se, i přes naplnění důvodu neplatnosti podle ust. § 5 odst. 3 zákona o půdě, nestaly již na základě výše uvedených dohod z roku 2000 strany vystupující v nich jako kupující, tedy manželé [příjmení], manželé [celé jméno žalovaného] a žalovaná 4) vlastníky předmětných pozemků (respektive pozemků, z nichž byly následně předmětné pozemky vyděleny). Zde je třeba uvést, že soud v průběhu řízení, po té, co vyšly najevo skutečnosti, které odůvodňovaly, aby se zabýval (mimo tvrzeného vydržení) i právě nastolenou otázkou, účastníkům v souladu se zásadou předvídatelnosti předestřel, že se touto otázkou zabývat bude. Ústavní soud ČR totiž již v nálezu ze dne [datum], [ústavní nález] vyslovil závěr, že„ i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“. V duchu tohoto nálezu se proto zdejší soud zabýval otázkou, zda se i přesto, že Česká republika nebyla oprávněna předmětné pozemky (či jejich zjednodušeně řečeno„ předchůdce“) převést a předmětná jednání jsou proto stižena takovýmto důvodem neplatnosti, stejně nestaly jako dobrověrní nabyvatelé manželé [příjmení], manželé [celé jméno žalovaného] a žalovaná 4) vlastníky takto převáděných pozemků, přičemž po zvážení shora rozvedeného skutkového závěru dospěl k závěru, že ano.
97. Ze shora uvedeného skutkového stavu (viz zejména odst. 81, 82 a 83 rozsudku) je totiž zřejmé, že v době uzavření výše uvedených dohod ze dne [datum] byla Česká republika v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemků, který byl předmětem těchto dohod (tedy předmětných pozemků, či jejich„ předchůdců“). Lesy České republiky jako osoba hospodařící s těmito převáděnými pozemky a i manželé [příjmení] a žalovaná 4) pak před uzavřením těchto dohod obdržely od státních úřadů sdělení, že ohledně předmětných pozemků nebyl uplatněn restituční nárok. Co je však nejdůležitější, nárok žalobkyň na vydání těchto pozemků nebyl k tomuto datu ještě vůbec konkretizován a nebyl v tomto smyslu tudíž ani uplatněn tak, aby o něm mohl kdokoliv mít povědomí (a nebude takto konkretizován ještě do roku 2005 včetně) a co víc, ještě v říjnu 2004, tedy více než 4 roky po uzavření těchto dohod i samy žalobkyně nepožadovaly vydání těchto pozemků, nýbrž za ně požadovaly podle ust. § 14 odst. 1 zákona o půdě vydání pozemků náhradních (vše viz právě odst. 81 a 82 rozsudku).
98. Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že v době uzavření dohod ze dne [datum] nikdo (ani jejich strany, ani státní orgány) nemohl vůbec vědět, že předmětné pozemky (respektive jejich„ předchůdce“, pozemek parc. [číslo] o výměře 8 350 m2 v k.ú. [obec] u [anonymizováno]) nelze převádět. Je zde proto naprosto bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že nabyvatelé, tedy manželé [příjmení], manželé [celé jméno žalovaného] a žalovaná 4) byli v době uzavření těchto dohod dobrověrnými nabyvateli (v dobré víře, že pozemky lze převést byl ostatně v dané době i převodce, tedy Lesy České republiky s.p. jednající za Českou republiku, což však není rozhodující). V projednávané věci totiž ani objektivně nemohli dobrověrnými nabyvateli nebýt, jelikož v dané době ani objektivně nebylo o předmětné pozemky (respektive o jejich„ předchůdce“) zažádáno a nikdo, ani samotné žalobkyně, v dané době tedy nemohl vědět, že žalobkyně budou ve výsledku následně žádat i o vydání pozemků předmětných. Naprosto pak s ohledem na výše uvedené nemůže obstát argumentace žalobkyň, že se nabyvatelé měli obrátit na žalobkyně s dotazem, zda žádají o vydání i předmětných pozemků (respektive jejich„ předchůdce“), jelikož v dané době ještě samy žalobkyně nevěděly, že budou následně o jejich vydání žádat.
99. Soud se pak ani neztotožnil s argumentací žalobkyň ohledně„ obecného povědomí v dané lokalitě o probíhajících restitučních řízeních“ (viz odst. 1 rozsudku). Je sice pravdou, že lze přisvědčit tomu (viz zejména odst. 85 a 86 rozsudku, ale i ostatní shora uvedená zjištění), že v předmětné lokalitě byla povědomost o tom, že určitých pozemků nacházejících se v této lokalitě se týkají restituční nároky žalobkyň či jejich právních předchůdců, nicméně se naprosto nelze ztotožnit s argumentací žalobkyň, že v důsledku toho by každý nabyvatel každého pozemku v této lokalitě snad neměl být nabyvatelem dobrověrným. Jednak je totiž třeba uvést, že zdaleka ne celá lokalita [anonymizováno] byla součástí původního majetku manželů [příjmení] (viz odst. 85 rozsudku), jednak nemohli nabyvatelé vůbec přesně rozsah tohoto původního majetku manželů [příjmení] znát, když jej neznaly po dlouhou dobu ani samy žalobkyně, tedy sami restituenti a jednak daní restituenti ani nemuseli žádat o vydání celého původního majetku manželů [příjmení], jelikož mohli docela dobře chtít vydání pozemků náhradních, jak tomu ostatně, což je zde třeba znovu zdůraznit, v projednávané věci minimálně až do konce roku 2005 bylo. Opačný názor by ostatně ve výsledku vedl k až absurdnímu závěru, že by se v celé předmětné lokalitě [anonymizováno] nesměly snad až po dobu desítek let převádět žádné nemovité věci, a i proto je jej třeba odmítnout. Obdobné pak lze uvést k argumentaci žalobkyň vydaným předběžným opatřením (viz odst. 86 rozsudku), jelikož to se opět netýkalo ani předmětných pozemků ani částí původního pozemku parc. [číslo] v k.ú [anonymizováno] u [anonymizováno], které se následně staly pozemky předmětnými, a ani z tohoto opatření nemohl tedy jakkoliv dojít žalovaný 1) k závěru, že se shora uvedené blokační ustanovení týká i pozemků předmětných (respektive jejich„ předchůdce“) a že tedy žalobkyně mají zažádáno i o jejich vydání (což ostatně, jak soud opět opakuje, v dané době ani neměly).
100. Ze všech shora uvedených důvodů proto soud, jak zde uzavírá a opakuje, dospěl k závěru, že se manželé [příjmení], manželé [celé jméno žalovaného] a žalovaná 4) jako dobrověrní nabyvatelé již v roce 2000 staly vlastníky předmětných pozemků (respektive pozemků, z nichž se následně předmětné pozemky staly), a již proto soudu nezbylo než žalobu zamítnout, jelikož tedy v souladu se vším výše uvedeným (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR a i ust. § 14a zákona o půdě) následně nemohli být předmětné pozemky vydány žalobkyním (a ti tedy nejsou jejich spoluvlastnicemi), jelikož již byly ve vlastnictví jiných fyzických osob, a to konkrétně žalované 4), či právních nástupců manželů [příjmení] a manželů [příjmení], na které jejich vlastnictví následně přešlo výše uvedenými převody a přechody od již skutečných vlastníků.
101. Na tomto místě lze pak ještě zdůraznit, že výše uvedený závěr soudu v poměrech projednávané věci odpovídá i závěrům Ústavního soudu ČR vyslovených v již citovaném nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] a i v nálezu ze dne [datum] sp.zn. [ústavní nález], ve kterých Ústavní soud zdůraznil, že:„ je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti“, a to právě kvůli výše podrobně rozebrané nepochybné dobré víře nabyvatelů, ve které z objektivních příčin ani nemohli nebýt, a zejména i kvůli již zdůrazněné skutečnosti, že žalobkyně samy původně žádaly namísto o vydání předmětných pozemků o vydání pozemků náhradních a až následně svůj názor změnily, což sice správní orgány (z pohledu zdejšího soudu i s ohledem na uplynutí značné doby od podání původní žádosti poněkud s podivem) akceptovaly, avšak při výše uvedeném poměřování zásahů způsobených tímto rozhodnutím soudu jednotlivým účastníkům (které lze do jisté míry vůči žalobkyním označit jako nespravedlivé, stejně tak jako by byly nespravedlivé vůči žalovaným, kdyby soud rozhodl opačně), jim to však zcela nepochybně v tomto smyslu lze přičíst„ k tíži“.
102. Pro úplnost lze dodat, že i kdyby soud k výše uvedenému závěru nedospěl, stejně by dospěl ohledně všech předmětných pozemků k závěru, že je žalovaní či již jejich právní předchůdci (v případě žalovaných 3), 7) a 11), již před vydáním restitučních rozsudků vydrželi, jelikož dospěl k závěru, že všichni žalovaní a jejich právní předchůdci po celou dobu od onoho roku 2000 předmětné pozemky drželi, přičemž byli i po celou dobu až do [datum] v dobré víře, že vlastníky skutečně jsou, jelikož první relevantní pochybnost o své držbě mohli mít právě až ode dne [datum] (viz odst. 84 rozsudku), a proto by soud i v tomto případě žalobu zamítl, a to opět s ohledem na shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR a i ust. § 14a zákona o půdě, jelikož toto vydržení by mělo ve svém důsledku v poměrech projednávané věci stejné následky jako výše uvedené dobrověrné nabytí (srov. ust. § 129, 130 odst. 1 a 134 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
103. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud v souladu s ust. § 142 odst. 1 zákona o.s.ř. tak, že přiznal žalovaným právo na jejich plnou náhradu, jelikož byli ve věci zcela úspěšní. Soud přitom zvažoval, zda zde nejsou předpoklady pro použití ust. § 150 o.s.ř., avšak dospěl k závěru, že nikoliv. Je sice pravdou, že lze do jisté míry výsledek předmětného řízení ve vztahu k žalobkyním označit jako subjektivně nespravedlivý (viz i odst. 101 rozsudku) a právě z tohoto důvodu soud aplikaci tohoto ust. zvažoval. Soud však byl nucen zohlednit jednak tu skutečnost, že do jisté míry danou situaci zavinily žalobkyně samy (viz opět odst. 101 rozsudku), jednak skutečnost, že žalovaným samozřejmě v souvislosti s předmětným řízením náklady reálně vznikly, a zejména pak i postoj žalobkyň v samotném řízení. Žalobkyně zahájily předmětné řízení dobrovolně a navíc, což bylo pro rozhodnutí soudu nejzásadnější, ve svém procesním stanovisku setrvaly, přestože v průběhu řízení vyplynuly najevo všechny výše uvedené skutečnosti a přestože byly ze strany soudu v rámci zásady předvídatelnosti soudního rozhodování upozorňovány, že se s ohledem na skutkové okolnosti, které vyšly v řízení najevo, se bude soud zabývat i otázkou, zda se nestali již na základě výše uvedených dohod z roku 2000 manželé [příjmení], manželé [celé jméno žalovaného] a žalovaná 4) vlastníky předmětných pozemků (viz i odst. 96 rozsudku), přičemž soud i dal žalobkyním ke zvážení, zda není na místě žalobu vzít, právě kvůli skutečnostem, které vyšly v řízení nově najevo, zpět. Žalobkyně však i poté setrvaly v celém rozsahu na své žalobě, a z tohoto důvodu (v kombinaci s výše uvedenými důvody dalšími) tedy soud uzavřel, že zde již prostor pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. není, a přiznal proto žalovaným právo na plnou náhradu nákladů řízení. Při stanovení tarifní hodnoty věci vycházel soud v souladu s § 9 odst. 4 písm. b), ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.“) z částky [částka].
104. Výrokem II. rozhodl soud o povinnosti žalobkyň zaplatit žalovanému 1) plnou náhradu nákladů řízení v částce [částka] Náklady žalovaného 1) sestávají z nákladů zastoupení advokátem, které tvoří odměna za celkem 10 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum], [datum], [datum], a to vždy v rozsahu přesahujícím dvě hodiny - vždy tedy dva úkony) podle § 7 a § 11 odst. 1 a.t. po [částka], odměna za jeden úkon právní služby snížená o 20% dle § 12 odst. 4 a.t. ve výši [částka] (účast na jednání soudu dne [datum]), paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 a.t. ve výši [částka] za každý z 11 úkonů právní služby, a náhrada za DPH v sazbě 21% z výše uvedených částek. K úkonu spočívajícímu v účasti na jednání soudu dne [datum] je pak třeba dodat (a platí to obdobně i níže), že i ten soud po zvážení považoval za úkon podle § 11 odst. 1 písm. g) a.t., a nikoliv za úkon podle § 11 odst. 2 a.t. a to zejména vzhledem k rozsahu jednání, které trvalo 40 minut (nepočítaje v to presenci).
105. Výrokem III. rozhodl soud o povinnosti žalobkyň zaplatit žalované 2) plnou náhradu nákladů řízení v částce [částka] Náklady žalované 2) sestávají z nákladů zastoupení advokátem, které tvoří odměna za celkem 11 úkonů právní služby podle § 7 a § 11 odst. 1 a.t. po [částka], paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 a.t. ve výši [částka] za každý z 11 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum], vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum], [datum], [datum], a to vždy v rozsahu přesahujícím dvě hodiny (vždy tedy dva úkony), a DPH v sazbě 21% z výše uvedených částek.
106. Výrokem IV. rozhodl soud o povinnosti žalobkyň zaplatit žalovanému 3) plnou náhradu nákladů řízení v částce [částka] Náklady žalovaného 3) sestávají z nákladů zastoupení advokátem, které tvoří odměna za 14 úkonů právní služby dle § 7 a § 11 odst. 1 a.t., snížená o 20% v souladu s § 12 odst. 4 a.t., po [částka] za každý ze 14 úkonů právní služby, paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 a.t. ve výši [částka] za každý ze 14 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum], vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum], [datum] a [datum], a to vždy v rozsahu přesahujícím 2 hodiny, vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum]) a náhrada za DPH v sazbě 21% z výše uvedených částek.
107. Výrokem V. rozhodl soud o povinnosti žalobkyň zaplatit žalované 4) plnou náhradu nákladů řízení v částce [částka] Náklady žalované 4) sestávají z paušální náhrady účastníka, který nebyl v řízení zastoupen, dle vyhl. č. 254/2015 Sb., ve výši [částka] za každý ze dvou úkonů (účast žalované 4) na jednání soudu dne [datum], vyjádření žalované 4) ze dne [datum]) a z nákladů zastoupení advokátem, které tvoří odměna za tři úkony právní služby po [částka] podle § 7 a § 11 odst. 1 a.t. (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum]), odměna za 6 úkonů právní služby po [částka] podle § 7 a § 11 odst. 1 a.t., snížená o 20% dle § 12 odst. 4 a.t. (účast na jednání soudu dne [datum], [datum] a [datum], vždy v rozsahu přesahujícím 2 hodiny), odměna za jeden úkon v poloviční výši dle § 11 odst. 2 a.t., snížená o 20% v souladu s § 12 odst. 4 a.t. (účast na jednání soudu dne [datum], při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku), paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 a.t. ve výši [částka] za každý z 10 úkonů právní služby a náhrada za DPH v sazbě 21% z výše uvedených částek (vyjma náklady nákladů účastníka, který nebyl v řízení zastoupen).
108. Výrokem VI. rozhodl soud o povinnosti žalobkyň zaplatit žalované 7) plnou náhradu nákladů řízení v částce [částka] Náklady žalované 7) sestávají z paušální náhrady účastníka, který nebyl v řízení zastoupen dle vyhl. č. 254/2015 Sb., ve výši [částka] za každý ze 3 úkonů (vyjádření ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum] v rozsahu přesahujícím dvě hodiny).
109. Výrokem VII. rozhodl soud o povinnosti žalobkyň zaplatit žalovaným 9) a 10) plnou náhradu nákladů řízení v částce [částka] Náklady žalovaných 9) a 10) sestávají z nákladů zastoupení advokátem, které tvoří odměna za dva úkony právní služby podle § 7 a § 11 odst. 1 a.t. ve výši [částka] (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne [datum]), odměna za dvanáct úkonů právní služby dle § 7 a § 11 odst. 1, snížení o 20% v souladu s § 12 odst. 4 a.t., po [částka] (účast na jednání soudu dne [datum], vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum], [datum] a [datum], vždy v rozsahu přesahujícím dvě hodiny, vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum]), paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 a.t. ve výši [částka] za každý ze čtrnácti úkonů právní služby a náhrada za DPH v sazbě 21% z výše uvedených částek. Zde je třeba zdůraznit, že ve vztahu mezi žalovanými 9) a 10) (avšak samozřejmě nikoliv již ve vztahu k úkonům činěným zástupcem i za žalovaného 3) soud neaplikoval § 12 odst. 4 a.t. a považoval tyto dva žalované v tomto smyslu za jednoho klienta, neboť se podle názoru soudu jednalo o zastupování osob blízkých - manželů, kteří byli spoluvlastníky jednoho z předmětných pozemků, s jejichž zastoupením nevznikaly zvýšené výdaje (nebylo třeba například oddělených konzultací s každým z nich atd.).
110. Výrokem VIII. rozhodl soud o povinnosti žalobkyň zaplatit žalované 11) plnou náhradu nákladů řízení v částce [částka] Náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, které tvoří odměna za 6 úkonů právní služby podle § 7 a § 11 odst. 1 a.t. po [částka] (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum], vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum]), odměna za 6 úkonů právní služby snížená o 20% v souladu s § 12 odst. 4 a.t. (účast na jednání soudu dne [datum], [datum], [datum], vždy v rozsahu přesahujícím dvě hodiny), odměna za jeden úkon v poloviční výši dle § 11 odst. 2 a.t. a snížená o 20% v souladu s § 12 odst. 4 a.s. (účast na jednání soudu dne [datum], při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku), paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 a.t. ve výši [částka] za každý z 13 úkonů právní služby a náhrada za DPH v sazbě 21% z výše uvedených částek.
111. O náhradě nákladů, které vynaložil stát, rozhodl soud podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř., tak, že stanovil žalobkyním, které byly v řízení zcela neúspěšné, povinnost zaplatit tyto náklady v plné výši (přičemž soud neaplikoval ust. § 150 o.s.ř. ze stejných důvodů jako jsou uvedeny v odst. 103 rozsudku, na které zde soud pro stručnost odkazuje). V souladu s ust. § 155 odst. 1 o.s.ř. bude pak jejich výše stanovena v samostatném usnesení, a to z toho důvodu, že v době vyhlášení rozsudku nebyla ještě zřejmá jejich celková výše.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací