Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekVyhověno

Spisová značka

16 C 30/2022

Soud: Okresní soud Praha-západDatum rozhodnutí: 19. 9. 2023Č. j.: 16 C 30/2022-181Soudce: JUDr. Ing. arch. Zdeněk BlažekAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 27. 10. 2023Předmět řízení: žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušenímECLI:CZ:OSPZ:2023:16.C.30.2022.1
bezpečnost a ochrana zdraví při prácikorporaceokamžité zrušení pracovního poměrupeněžité plněnípracovněprávní vztahysmlouva pracovnívýpověď z pracovního poměru
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 17. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (246) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 19. 9. 2023

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Dopisem ze dne [datum] žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru spatřoval v tom, že žalobkyně, která u něho pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] na pozici "úředník - referent", učinila dne [datum] při dobrovolném testování zaměstnanců žalovaného na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2, kterého se žalobkyně dobrovolně účastnila, "řadu zcela nepřijatelných poznámek" o protiprávnosti a protiústavnosti postupu zaměstnavatele a o tom, že všichni "postupují jako stádo", že ve dnech [datum] a [datum] odmítla podstoupit test na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 a zaměstnavateli neprokázala, že se na ni nevztahují povinnosti v čl. I stanovené mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví [číslo jednací] [číslo] [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] ve znění mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví [číslo jednací] [číslo] [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] (dále též jen "mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví), že ve dnech [datum] a [datum] neměla na pracovišti nasazenu ochranu dýchacích cest, ačkoliv byla v kontaktu s jinými zaměstnanci, a nedodržovala rozestupy 1,5 metru od ostatních zaměstnanců, že dne [datum] neuposlechla výzvy svých nadřízených k nasazení ochrany dýchacích cest a že "využila" pracovní e-mailové adresy ostatních zaměstnanců žalovaného, aby šířila své "soukromé postoje" a aby vyzývala i ostatní zaměstnance žalovaného, aby "dělali, co chtějí". Intenzitu porušování povinností žalobkyně podle žalovaného zvyšuje skutečnost, že se tohoto jednání dopustila jako úředník územního samosprávného celku a že projevila nedostatek respektu a úcty k spolupracovníkům majícím negativní zkušenost s onemocněním COVID-19; žalovaný její jednání proto považuje za porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k práci vykonávané žalobkyní zvlášť hrubým způsobem. Dopis byl žalobkyni doručen dne [datum].

2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ dne [datum] domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví není ani právním předpisem, ani rozhodnutím, tedy ani právním předpisem vztahujícím se k žalobkyni vykonávané práci, jehož porušení by mohlo vést k rozvázání pracovního poměru se strany žalovaného, a, myslel-li si to žalovaný, měl ji jako zaměstnance s tímto opatřením seznámit, což neučinil. Žalovaný není oprávněn kontrolovat, zda zaměstnanec dodržuje povinnosti uložené mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví, neměl tedy oprávnění nařizovat jí nasazení ochrany dýchacích cest, ani jako úředník územně samosprávného celku nebyla povinna "slepě plnit pokyny nadřízených", má-li za to, že jsou v rozporu s právními předpisy, jako tomu bylo v tomto případě, a o svém názoru nadřízené informovala. Žalobkyně má za to, že jako zaměstnanec je oprávněna vyjádřit svůj názor na soulad postupu žalovaného s právním řádem České republiky a k situaci na pracovišti; její vyjádření "nebylo nijak vulgární či dehonestující, jednalo se o polemiku". K rozeslání e-mailu použila vlastní laptop a emailové adresy do své emailové zprávy nezadávala, odpověděla na e-mailovou zprávu žalovaného, kde tyto adresy již byly zadány. Žalovaný měl přihlédnout k tomu, že dosud práci vykonávala spolehlivě a bez problémů.

3. Žalovaný namítal, že žalobkyně věděla, že svým chováním porušuje pracovní povinnosti a že chtěla je porušit "proto, že s nimi vnitřně nesouhlasila"; ve svém jednání pokračovala i přesto, že byla nadřízenými opakovaně upozorňována a vyzývána k nápravě. Přes toto jeho "nadstandardní úsilí", aby žalobkyně s porušováním pracovních povinností přestala, žalobkyně dál jednala "svévolně", což zvyšuje intenzitu porušování pracovních povinností až na míru "zvlášť hrubým způsobem" a odůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru. Žalobkyně svým jednáním porušila právní předpisy vztahující se k jí vykonávané práci, minimálně povinnosti uvedené v ustanovení § 16 odst. 1 písm. b), d), f), g), h) zákona č. 312/2022 Sb., § 316 odst. 1 zákoníku práce a § 2 odst. 2 písm. i) a m) ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 pandemického zákona. Žalovanému písemně nesdělila, že pokyny nadřízených považuje za protiprávní. Na posouzení porušení pracovněprávních povinností žalobkyní nemá vliv skutečnost, že e-mail odeslala ze svého soukromého laptopu, podstatné je, že volba adresátů musela být z její strany vědomá. Výzvu obsaženou v e-mailu považuje za otevřenou výzvu k nerespektování právních předpisů a považuje ji za zvlášť hrubé porušování povinností ze strany žalobkyně.

4. Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení [částka] k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení]. Z provedených důkazů zjistil, že žalobkyně se "dopustila všech jednání, která žalovaný vymezil v okamžitém zrušení pracovního poměru". Podle soudu prvního stupně žalobkyně tímto jednáním, kterého se dopouštěla v době, kdy se v České republice šířila nemoc Covid-19 v subvariantě [anonymizováno] považované za vysoce nakažlivou a zdraví nebezpečnou, "mohla v ostatních zaměstnancích vzbuzovat obavy z ohrožení zdraví", její jednání bylo "způsobilé ohrozit důvěru v územní samosprávný celek jako orgán veřejné správy", žalovanému působila byť ne újmu, tak komplikace (přemístění kolegyně žalobkyně do jiné kanceláře, zajištění zamezení styku s veřejností při výkonu práce, nahlašování příslušné hygienické stanici, že žalovaná odmítla testování) a žalovanému "podstatně ztěžovala plnění povinností na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci". Soud prvního stupně shledal, že po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnával, byť jen po dobu výpovědní doby, a že a s ohledem na to, že si "nepřipouštěla, že se dopouští porušení povinností, na jakékoli výzvy žalovaného nereagovala, nelze předpokládat, že by případná výtka či výpověď z pracovního poměru vedly k tomu, že by žalobkyně (byť alespoň po dobu výpovědní doby) změnila své chování". Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně jednáními vymezenými v okamžitém zrušení pracovního poměru porušila povinnosti vyplývající z ustanovení § 16 odst. 1 písm. b), d), f), g) a h) a § 16 odst. 2 písm. c) a d) zákona o úřednících tím, že porušovala povinnosti pro ni vyplývající z § 2 písm. i) a m) a § 2 odst. 3 pandemického zákona, tedy porušila povinnosti právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dovodil, že žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, náleží náhrada nákladů řízení v plné výši. Náklady řízení spočívaly v nákladech zastoupení advokátem "za 9 úkonů právní služby", celkem ve výši [částka].

5. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Odmítá tvrzení, že by se vůbec netestovala na přítomnost antigenu koronaviru, když v období od [datum] do [datum] se testovat nechala, teprve pak už ne, protože v té době platné mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví [číslo jednací] [číslo] [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] považovala za nesmyslně diskriminační vůči jedné skupině obyvatel. Ochranu dýchacích cest nenosila, protože "se jí dělalo špatně v inkriminovanou dobu, neboť byla vystavena stresu na pracovišti". Zda dodržovala předepsaný rozestup 1,5 metru od ostatních osob nikdo neměřil, navíc stanovení této vzdálenosti jako bezpečné pro zamezení přenosu viru Covid-19 považuje za "diskutabilní". Shledává i další nesrovnalosti v napadeném rozsudku (v tvrzení, že využila pracovních adres zaměstnanců k šíření soukromých názorů, že dobrovolné testování organizované žalovaným označila za protiprávní a protiústavní a že zúčastněné osoby označila za ovce, že ostatním zaměstnancům žalobce odeslala emaily, které nabádaly je k tomu, že nemusí dodržovat povinnosti stanovené mimořádným opatřením, že upřednostnila osobní zájem bez ohledu na respekt k hodnotám právního státu, která žalovaný musí jako orgán veřejné moci zastávat, že se odmítá přestěhovat do jiné kanceláře nebo využívat home office). Žalobkyně rovněž namítá, že "soud byl již od začátku vyhraněný a zaujatý vůči případu žalobkyně v její neprospěch a odmítal se zabývat vědeckými studiemi či jí zamezoval ve vyjadřování se" a že žalovaný "nemůže sám posuzovat, zda Mimořádné opatření bylo ze strany žalobkyně porušeno a na základě tohoto posouzení rozvázat s žalobkyní pracovní poměr okamžitým zrušením", a jeho jednání považuje za "nezákonné". Podle žalobkyně soud prvního stupně "vadně" posoudil otázku nákladů řízení s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3202/17. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhoví žalobě, nebo aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Souhlasí se závěrem, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum] je platným právním jednáním, když žalobkyně svým jednáním popsaným v okamžitém zrušení porušila své povinnosti zvlášť hrubým způsobem. K námitce odvolatelky proti výroku o náhradě nákladů řízení uvádí, že Ústavní soud "rozhodně a priori nevyloučil to, že náklady veřejnoprávní korporace (jakou je i žalovaný) na advokátní zastoupení nemohou být účelně vynaloženy". Účelnost jím vynaložených nákladů na advokátní zastoupení spatřuje v tom, že "předmětem sporu je určení neplatnosti okamžitého zrušení, tedy agenda nesouvisející s oblastí spravovanou žalovaným", že "předmětem sporu jsou navíc otázky dosud neřešené, neboť judikatura vyšších soudů dosud nikdy neřešila to, zda je porušení mimořádného opatření porušením pracovních povinností, ani nikdy neřešila to, jakou intenzitu má takové porušování ze strany úředníka územního samosprávného celku, jsou-li dané povinnosti porušovány soustavně a úmyslně", proto se nechal "zastoupit advokátem specializovaným na oblast pracovního práva, aby mohl svá práva v řízení hájit s přihlédnutím k dostupným odborným názorům či vývoji judikatury právě v oblasti porušování povinností v době pandemie Covid-19" a zástupce žalovaného "poskytoval žalovanému poradenství již v souvislosti s okamžitým zrušením, neboť na základě skutečností zjištěných u žalovaného okamžité zrušení sepisoval a následně byl přítomen i při jeho doručování žalobkyni".

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, k němu oprávněnou osobou a proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

8. Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalovanou, která byla úřednicí územního samosprávného celku, dopisem ze dne [datum], jenž jí byl téhož dne doručen - podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednicích územních samosprávných celků a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákona č. 312/2002 Sb.) a - v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 1 odst. 2 a 3 zákona č. 312/2002 Sb. - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2021 (dále jen "zák. práce").

9. Zaměstnavatel (územní samosprávný celek) může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec (úředník tohoto územního samosprávného celku) povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. § 1 odst. 2 zákona č. 312/2002 Sb. a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce).

10. Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem úředníka územního samosprávného celku, vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 16 zákona č. 312/2002 Sb., § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce). Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany územního samosprávného celku, musí být porušení pracovních povinností ze strany úředníka zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Právní úprava rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k úředníkem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k úředníkem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm.b) zák. práce nebo k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 odst. 1 písm. g) části věty před středníkem zák. práce.

11. Územní samosprávný celek smí okamžitě zrušit pracovní poměr s úředníkem - jak je nepochybné ze znění ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce - jen výjimečně. Nepostačuje tu tedy pouhý závěr, že úředník porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Pro platné okamžité zrušení pracovního poměru je třeba, aby k tomu přistoupily další okolnosti, pro které nelze po územním samosprávném celku spravedlivě požadovat, aby úředníka zaměstnával až do uplynutí výpovědí doby.

12. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří - jak dovodila ustálená judikatura soudů - k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda úředník porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoně č. 312/2002 Sb., v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy "méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci", "závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci" a "porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Právní úprava zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po územním samosprávném celku lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr úředníka u něj nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k úředníkem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci. Ve vztazích územního samosprávného celku a úředníka je zároveň nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) a § 16 odst. 2 písm. a) a d) zákona č. 312/2002 Sb. jež zároveň - jak bylo již výše uvedeno - ukládají úředníku, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální.

13. Pracovní povinnosti jsou úředníkovi stanoveny právními a jinými předpisy, pracovním řádem nebo pokynem nadřízeného vedoucího úředníka. Právním předpisem je v této souvislosti především zákon č. 312/2002 Sb. a zákoník práce. Povinnosti úředníka mohou vyplývat i z jiných právních předpisů, které se rovněž vztahují k úředníkem vykonávané práci.

14. V době epidemie COVID-19 Ministerstvo zdravotnictví vydalo s odkazem na ustanovení § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen "zákona o ochraně veřejného zdraví") a na ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen "pandemického zákona") mimořádná opatření za účelem likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku. Povinnosti stanovené mimořádnými opatřeními vyplývají přímo z pandemického zákona, na jehož základě byla mimořádná opatření vydávána, a to z jeho ustanovení § 2 odst. 3 (platí, že osoby, na něž se mimořádné opatření vztahuje, jsou povinny se jím řídit) ve spojení s jeho ustanovením § 2 odst. 2 písm. a) až m) (uvedení konkrétních opatření).

15. Mimořádné opatření je podzákonným aktem správního orgánu, který je vydán na základě zákonného zmocnění. Představuje akt aplikace práva, jehož prostřednictvím se zákonná povinnost toliko konkretizuje co do okruhu adresátů a času (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací]).

16. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví [číslo jednací] [číslo] [spisová značka] bylo vydáno dne [datum rozhodnutí], nabylo účinnosti dne [datum] a změněno bylo Mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], které nabylo účinnosti dne [datum]; zrušeno bylo Mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], které nabylo účinnosti dne [datum]. Na základě návrhu na zrušení části uvedeného mimořádného opatření, popřípadě návrhu na konstatování jeho zákonnosti pro případ, kdyby došlo k jeho zrušení, se Nejvyšší správní soud zabýval přezkumem jeho zákonnosti. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] návrh zamítnul, když shledal návrh na vyslovení jeho nezákonnosti nedůvodným.

17. V části I. bodu 2 Mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] [číslo] [spisová značka]). bylo všem zaměstnancům nařízeno podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. m) pandemického zákona na výzvu zaměstnavatele podstoupit rychlý antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 ve stanovené frekvenci, není-li v čl. V stanoveno jinak nebo nejde-li o zaměstnance, který se vzhledem k povaze práce na svém pracovišti nesetkává se třetími osobami, za které se nepovažují osoby žijící s ním ve stejné domácnosti, nebo který nevykonává práci na pracovišti. Pro případ, že zaměstnanec odmítne podstoupit takový test, nařizuje se zaměstnavateli tuto skutečnost bez zbytečného odkladu ohlásit místně příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví. Zaměstnanci, který odmítne podstoupit test, se nařizuje nosit ochranný prostředek dýchacích cest, kterým je respirátor nebo obdobný prostředek (vždy bez výdechového ventilu) naplňující minimálně všechny technické podmínky a požadavky (pro výrobek), včetně filtrační účinnosti alespoň 94% podle příslušných norem, po celou dobu přítomnosti na pracovišti, dodržovat rozestup alespoň 1,5 m od ostatních osob a stravovat se odděleně od ostatních osob; po dobu konzumace potravin neplatí povinnost nosit ochranný prostředek dýchacích cest. Zaměstnavateli se nařizuje zajistit organizačním opatřením omezení setkávání tohoto zaměstnance s ostatními osobami na nezbytnou míru.

18. Důkazy provedenými před soudem prvního stupně bylo prokázáno (a žalobkyní původně ani nebylo popřeno a začalo být zpochybňováno teprve po rozsudku soudu prvního stupně), že se žalobkyně dopustila jednání, ve kterých žalovaný spatřoval porušení pracovních povinností a které byly uvedeny jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru v dopise ze dne [datum].

19. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudu prvního stupně významné posouzení, zda uvedená jednání žalobkyně byla "porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k úředníkem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem", zda po žalovaném nebylo možno spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně u něj nadále pokračoval a zda okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni představuje vskutku výjimečné opatření.

20. Z výše uvedeného vyplývá, že v době od [datum] do [datum] byla žalobkyně jako úřednice územního samosprávného celku povinna plnit v rámci svých pracovních povinností (mimo jiné) i povinnosti stanovené zákonem o ochraně veřejného zdraví, pandemickým zákonem a Mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], ve znění Mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] [číslo] [spisová značka]. Skutečnost, že mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví považovala za diskriminační, opatření jím zavedená za diskutabilní, a ani to, že své názory opírá o "vědecké studie", ji neopravňovalo k porušení povinností jím stanovených. Žalobkyně byla povinna se řídit uvedeným (tehdy platným) mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví, které nebylo shledáno neplatným nebo nezákonným ani dodatečně, a její motivace k porušování povinností vyplývajících jí z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není pro posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru relevantní.

21. Žalobkyně se porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dopustila v době epidemie Covid-19, tedy za situace, která byla svojí povahou nová, která byla všeobecně vnímána jako krizová a komplikovaná zejména nemožností využít předchozí zkušenosti s epidemií obdobného rozsahu a povahy. Nejen Českou republikou, ale i celosvětově byla přijímána opatření, jejichž cílem bylo zabránit šíření onemocnění Covid-19 a minimalizovat jeho následky pro zdraví a životy obyvatel. Za této situace, i když některá přijatá opatření se nemusela ukazovat jako smysluplná, se vědomé a trvalé nedodržování přijatých protiepidemických opatření žalobkyní na pracovišti, kde svým jednáním ovlivňovala své kolegy a jako úřednice územního samosprávného celku i osoby navštěvující úřad, jeví jako zvláště závažné, jakkoliv by snad bylo z její strany zdůvodňováno "vědeckými" poznatky, které však v té době s ohledem na krátkou zkušenost s nemocí Covid-19 a rychle se měnící situaci bylo možno jen těžko považovat za ověřené a zcela jistě správné. Z jednání žalobkyně pak bylo zjevné, že své jednání a postoj nehodlá změnit, a proto po žalovaném nebylo možno spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně u něj nadále pokračoval, byť jen po dobu výpovědní doby. Protože žalobkyně představovala potencionální zdroj ohrožení pro osoby ve svém okolí a její jednání znamenalo pro žalovaného nutnost nastalou situaci řešit v souladu s mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví, což jistě negativně ovlivňovalo jeho činnost, byl splněn i požadavek výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru.

22. Žalobkyně namítá, že postup žalovaného vůči ní byl nezákonný. Žalovaný jako zaměstnavatel žalobkyně měl nejen právo, ale i povinnost kontrolovat, zda žalobkyně dodržuje povinnosti, které jí jako úřednici (zaměstnanci) vyplývají z mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, protože i jemu v případě zjištění jejich neplnění vyplývaly z mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví některé povinnosti (srov. část I. bod 3 věta první a třetí Mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] [číslo] [spisová značka]). Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] [ústavní nález] [anonymizováno] ohledně jejího tvrzení, že zaměstnavatel neměl právo kontrolovat, zda plní povinnosti stanovené mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví, není případný, když tímto rozhodnutím bylo řešeno poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (ve znění pozdějších předpisů), nikoliv to, zda je zaměstnavatel oprávněn kontrolovat, zda zaměstnanec plní pracovní povinnosti vyplývající mu z právních předpisů. Skutečnost, že se žalobkyně nechala testovat na přítomnost antigenu koronaviru v době do [datum], není pro posouzení dané věci relevantní, když žalobkyni je vytýkáno porušování povinností vyplývajících jí z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci až po [datum]. Žalobkyní tvrzená "zaujatost" a neprofesionálnost soudu prvního stupně k projednávané věci z obsahu spisu nevyplývá (v takové podobě, že by byla způsobilá ovlivnit výsledek řízení). Posuzování souladu mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví s "vědeckými" studiemi předloženými žalobkyní není předmětem tohoto řízení.

23. Odvolatelka dále namítá, že soud prvního stupně "vadně" posoudil otázku náhrady nákladů řízení, a poukazuje v tomto směru na nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. [ústavní nález].

24. Má-li být v občanském soudním řízení uložena povinnost k náhradě nákladů řízení spojených s právním zastoupením státu, veřejných institucí hospodařících s veřejnými prostředky nebo veřejnoprávních korporací vybavených k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami, je vždy nutné se nejprve zabývat otázkou účelnosti takto vynaložených nákladů řízení, tj. zda se jednalo náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Přitom není a priori vyloučeno, aby zastoupení daného účastníka řízení advokátem v určitém sporu bylo považováno za účelné; nicméně takový závěr je vždy nutné náležitě a přesvědčivě posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti daného sporu a účastníků řízení (srov. též právní názor uvedený v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] I. ÚS 3202/17).

25. Žalovaný považuje své náklady na zastoupení advokátem v tomto sporu za účelně vynaložené, protože předmětem sporu je "agenda nesouvisející s oblastí spravovanou žalovaným". S tím ale nelze (bez dalšího) souhlasit. Málokterá organizační složka státu má pracovněprávní vztahy jako hlavní předmět své činnosti, což ale - dovedeno do důsledků - neznamená, že prakticky všechny orgány a instituce státu by se při takovémto typu soudního sporu měly nechat zastupovat advokátem (srov. též právní názor uvedený v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 3855/14). Není tedy vyloučeno, aby byl výjimečně učiněn závěr o účelně vynaložených nákladech na zastoupení advokátem, nepostačuje však "pouhý poukaz na chybějící specializaci na pracovní právo". Účelnost vynaložených nákladů žalovaného nelze spatřovat ani v tom, že advokát zastupující ho v tomto řízení připravoval text okamžitého zrušení pracovního poměru a že se podílel na aktu jeho doručení žalobkyni, protože tato skutečnost s účelností nákladů vynaložených žalovaným v průběhu řízení nijak nesouvisí. Souhlasit lze ale s názorem, že účelnost vynaložených nákladů na zastoupení advokátem zdůvodňuje to, že k porušení pracovních povinností žalobkyní došlo za mimořádných (nových) okolností (v době pandemie Covid-19) a že jako porušení pracovních povinností bylo posouzeno neplnění povinností vyplývajících z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, tj. právního aktu "nikoliv běžné povahy", a lze proto konstatovat, že se jedná o případ odborně složitý, dosud v judikatuře neřešený, odůvodňující konstatování, že náklady žalovaného na advokátní zastoupení lze mít za účelně vynaložené.

26. Vzhledem k tomu, že je rozsudek soudu prvního stupně ve výroku věcně správný, odvolací soud jej podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

27. Protože byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. žalobkyni uložil, aby nahradila úspěšnému žalovanému účelně vynaložené náklady odvolacího řízení potřebné k uplatňování práva, když i v odvolacím řízení shledal účelnost nákladů na advokátní zastoupení, a to ze stejných důvodů jako v řízení před soudem prvního stupně.

28. Při rozhodování o výši náhrady nákladů odvolacího řízení odvolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne [datum] [číslo] Sb. dnem [datum] zrušena. Odvolací soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů odvolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši [částka]. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši [částka] (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a na náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši [částka].

29. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši [částka] žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení o opravném prostředku:

Rozsudek ze dne 29. 5. 2023 (v této věci byl vydán i pozdější rozsudek ze dne 19. 9. 2023) (ECLI:CZ:OSPZ:2023:16.C.30.2022.1)

Výrok

I. Pokud se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne [datum] je neplatné, žaloba se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí bylo dáno žalovaným dne [datum]. Žalobkyně tvrdila, že svým jednáním neporušila žádnou z povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a nebyly tak dány podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo dáno žalobkyni proto, že nedodržovala povinnosti stanovené mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví [číslo jednací] [číslo] 2021 [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], ve znění mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví [číslo jednací] [číslo] 2021 [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], netestovala se na přítomnost antigenu koronaviru, nenosila ochranu dýchacích cest v přítomnosti jiných osob, aniž by se na ni vztahovala výjimka z povinnosti dodržovat tyto povinnosti a aniž by dodržovala předepsané rozestupy 1,5 m od ostatních osob. Žalobkyně rovněž využila pracovní e-mailovou adresu k tomu, aby na pracovní adresy svých spoluzaměstnanců odeslala e-mail se sdělením, že je věcí volby zaměstnanců, zda vstoupí na pracoviště zaměstnavatele či zda se budou testovat, a že mají jednat dle libosti. Také žalobkyně označila dobrovolné testování zaměstnanců na přítomnost antigenu koronaviru, které organizoval žalovaný, za protiprávní a protiústavní a zúčastněné osoby označila za ovce.

2. Žalobkyně dovozovala, že mimořádné opatření není právním předpisem, a proto nelze povinnosti uložené mimořádným opatřením považovat za povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. Pokud by mělo být mimořádné opatření tzv. ostatním předpisem vztahujícím se k jí vykonávané práci, žalovaný žalobkyni v rozporu s právními předpisy neseznámil s mimořádným opatřením. Žalobkyně tak nebyla povinna se takovým ostatním předpisem řídit. Nadto o porušení mimořádného opatření mohl rozhodnout jen příslušný orgán veřejné správy (krajská hygienická stanice), nikoliv žalovaný jako zaměstnavatel. Vedoucí úředníci neměli právo dávat žalobkyni pokyn k nasazení ochrany dýchacích cest pouze na základě mimořádného opatření, a jejich pokyny tak byly v rozporu s právními předpisy; žalobkyně byla oprávněna je neuposlechnout. Žalovaný dále žalobkyni neseznámil s tím, že její práce vyžaduje opatření k ochraně zdraví ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále: zákoník práce) a neposkytl žalobkyni osobní ochranné pracovní prostředky. Žalobkyně nebyla seznámena s opatřeními, která žalovaný přijal k tomu, aby omezil setkávání žalobkyně s ostatními osobami nad nezbytnou míru.

3. Okamžité zrušení pracovního poměru dále žalobkyně považovala za neplatné pro nesplnění obsahových náležitostí, neboť žalovaný neuvedl, která konkrétní opatření, kterými žalovaný upravil používání osobních ochranných pracovních prostředků a omezení setkávání netestovaných s ostatními osobami, měla žalobkyně porušit. Pokud jde o skutečnost, že žalobkyně kritizovala povinnost testování se, toto vyjádření nebylo vulgární, jeho podstatou byla pouze polemika, která byla přiměřeným výkonem svobody projevu. Konečně skutečnost, že žalobkyně z pracovní e-mailové adresy odeslala e-maily, které ostatní zaměstnance nabádaly, že nemusí dodržovat povinnosti stanovené mimořádným opatřením, nemohla žalovanému způsobit újmu; navíc se jednalo pouze o odpověď na hromadný e-mail s oznámením o termínu testování. Žalovaný žalobkyni pro její postoje diskriminoval a ostrakizoval. Žalobkyně svou práci dosud vykonávala bezproblémově a byla oceňována za kvalitní zpracování spisů. Svým jednáním nemohla závažně narušit důvěryhodnost žalovaného a nemohla ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování; tyto důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobkyně považovala za nedostatečně skutkově vymezené.

4. Žalovaný pokládal okamžité zrušení pracovního poměru za platné. Žalobkyně porušila své povinnosti vyplývající z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem a zásadně narušila vzájemnou důvěru ve vztahu zaměstnance a zaměstnavatele. Žalobkyně jednala v přímém úmyslu a ve svém jednání pokračovala i přes opakované výzvy k nápravě. Skutečnost, že žalobkyně jednala svévolně a ignorovala pokusy žalovaného o to, aby žalobkyně s porušováním povinností přestala, zvyšuje intenzitu porušení povinností na zvlášť hrubý způsob. Žalobkyně upřednostnila osobní zájem bez ohledu na respekt k hodnotám právního státu, která žalovaný musí jako orgán veřejné moci zastávat. Jednala takto v pracovní době jako úředník územního samosprávného celku. Není přitom možné, aby zaměstnanec orgánu veřejné moci sám posuzoval, které povinnosti dodržovat bude a které naopak sám prohlásí za protiústavní a dodržovat je nebude. Žalobkyně takto jednala v podzimní vlně epidemie Covid-19 na podzim 2021, kdy byl v České republice dominantní virus ve variantě delta. Ta byla označována za dosud nejnakažlivější a způsobující v některých případech těžký průběh onemocnění. Žalobkyně porušovala mimořádné opatření nejen ve své kanceláři, ale i v ostatních prostorách žalovaného, kde mohlo dojít ke kontaktu nejen s kolegy, ale i se širokou veřejností. Povinnost zaměstnanců se testovat plynula přímo ze zákona jako z právního předpisu, přičemž mimořádné opatření tuto povinnost pouze konkretizovalo co do okruhu adresátů a času. Povinnost samotná plynula ze zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále: pandemický zákon). Pokud jde o údajně protiprávní pokyny vedoucích zaměstnanců, žalobkyně v takovém případě měla písemně oznámit vedoucímu úředníkovi, že pokyn považuje za protiprávní; to se však nestalo. Mimořádná opatření bylo nutné respektovat, obrana proti nim byla možná cestou soudního přezkumu; navíc v takovém přezkumu, byť tento nebyl iniciován žalobkyní, mimořádné opatření obstálo. Není rovněž pravdou, že by žalovaný žalobkyni dehonestoval a ostrakizoval; žalovaný byl pouze povinen přijmout opatření k omezení setkávání netestovaného zaměstnance s ostatními zaměstnanci.

5. Z provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

6. Mezi účastníky bylo nesporné, že se žalobkyně dne [datum] účastnila dobrovolného testování zaměstnanců organizovaného žalovaným, že označila mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví [číslo jednací] [číslo] 2021 [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] za protiprávní a protiústavní a že uvedla, že všichni ve věci prosazování mimořádného opatření postupují jako stádo.

7. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že žalobkyně dne [datum] a dne [datum] odmítla podstoupit antigenní test a neprokázala, že se na ni nevztahují povinnosti dle výše zmíněného mimořádného opatření.

8. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně odmítala nosit ochranu dýchacích cest a dodržovat rozestupy 1,5 m od ostatních zaměstnanců. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že žalobkyně dne [datum] neměla nasazenou ochranu dýchacích cest a odmítla si ji nasadit na přímý pokyn nadřízených JUDr. [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [příjmení]. Mezi účastníky rovněž bylo nesporné, že žalobkyně byla v době po [datum] přítomna v kuchyňce zaměstnanců bez nasazené ochrany dýchacích cest a při nedodržení rozestupů 1,5 m od ostatních osob, přestože se nestravovala, a rovněž že vstupovala do výtahu k jiným osobám.

9. Z pracovní smlouvy ze dne [datum], uzavřené mezi účastníky, soud zjistil, že žalobkyně pro žalovaného pracovala na pozici úředník – referent oddělení vodního hospodářství odboru životního prostředí, a to od [datum]. Žalobkyně se v pracovní smlouvě mj. zavázala dodržovat právní předpisy vztahující se k jí vykonávané práci a ostatní předpisy vztahující se k jí vykonávané práci, pokud s nimi byla řádně seznámena (čl. II. odst. 1 písm. b) pracovní smlouvy).

10. Z okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalovaným žalobkyni dne [datum] soud zjistil, že žalovaný se žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu, že žalobkyně porušila mimo jiné povinnost dodržovat právní a ostatní předpisy vztahující se k jí vykonávané práci, plnit pokyny vedoucích úředníků, jednat nestranně bez ohledu na své přesvědčení, zdržet se jednání, které by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku, zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, nejednat v rozporu se zájmy územního samosprávného celku, zachovávat pravidla slušnosti vůči ostatním zaměstnancům působícím ve veřejné správě, a nezneužívat bez souhlasu zaměstnavatele pro osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení. Tyto povinnosti měla žalobkyně porušit tím, že se žalobkyně dne [datum] na místě provádění dobrovolného testování zaměstnanců žalovaným dopustila nepřijatelných poznámek o protiprávnosti a protiústavnosti postupu žalovaného a o tom, že všichni zúčastnění postupují jako stádo. Dále se žalobkyně dopustila porušení povinností tím, že dne 29. 11 2021 na výzvu žalovaného odmítla podstoupit test a nedostavila se k povinnému testování na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 ani neprokázala zaměstnavateli, že se na ni povinnost testování nevztahuje. Téhož jednání se dopustila dne [datum]. Žalobkyně se dopustila porušení povinností rovněž tím, že soustavně a opakovaně odmítala nosit ochranu dýchacích cest a dodržovat rozestupy 1,5 m od ostatních zaměstnanců, konkrétně dne [datum] při setkání s Ing. [jméno] [příjmení] neměla nasazenou ochranu dýchacích cest (kancelář sdílela s kolegyní, kterou musel žalovaný v důsledku jednání žalobkyně přemístit na jiné pracovní místo, aby dodržel svou zákonnou povinnost zabezpečit ochranu zdraví této zaměstnankyně při práci), dne [datum] neměla nasazenou ochranu dýchacích cest při setkání s Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], dne [datum] si odmítla nasadit ochranu dýchacích cest na přímý pokyn své přímé nadřízené JUDr. [jméno] [příjmení], dne [datum] si odmítla nasadit ochranu dýchacích cest na přímý pokyn tajemníka městského úřadu Mgr. [jméno] [příjmení] a dne [datum] neměla nasazenou ochranu dýchacích cest při setkání s [jméno] [příjmení]. Žalobkyně rovněž porušila své povinnosti tím, že se bez nasazení ochrany dýchacích cest a při nedodržování rozestupů 1,5 m od ostatních osob pohybovala po pracovišti, např. v kuchyňce zaměstnanců či ve výtahu. Konečně žalobkyně porušila pracovní povinnosti tím, že na pracovní e-mailové adresy zaměstnanců žalovaného opakovaně (ve dnech 28. a [datum]) hromadně šířila své soukromé postoje a názory a zavádějícím způsobem se vyjadřovala k situaci na pracovišti, když vyzývala zaměstnance žalovaného, aby nerespektovali opatření v té době platná na území České republiky a jednali dle své libosti.

11. Z oznámení žalobkyně žalovanému podle § 69 odst. 1 zákoníku práce ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně žalovanému sdělila, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné a trvá na svém dalším zaměstnávání.

12. Z detailu datové zprávy – odeslané zprávy ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] byla do datové schránky žalovaného dodána datová zpráva z datové schránky žalobkyně obsahující přílohu nazvanou„ 2021“.

13. Z platového výměru žalobkyně s účinností od [datum] soud zjistil, že s účinností od [datum] měsíční plat žalobkyně činil [částka].

14. Z platového výměru žalobkyně ze dne [datum] soud zjistil, že měsíční plat žalobkyně činil [částka] s účinností od [datum].

15. Z e-mailu žalobkyně ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně dne [datum] oznámila zaměstnancům žalovanému, že se nedostaví na testování, neboť netrpí příznaky nemoci Covid-19, že zaměstnavatel nemá právo zjišťovat údaje o tom, zda je očkovaná, že za realizaci svých práv nemůže být sankcionována a že jí z důvodu odmítnutí se testovat nelze zamezit v přístupu na pracoviště.

16. Z e-mailu žalovaného adresovanému Krajské hygienické stanici Hlavního města Prahy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný nahlásil Krajské hygienické stanici Hlavního města Prahy, že se dne [datum] žalobkyně odmítla testovat, že testování striktně odmítá a odmítá používat i respirátor a že se odmítá přestěhovat do jiné kanceláře nebo využívat home office.

17. Z e-mailu žalobkyně ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně odeslala hromadný e-mail, kde upozorňuje na odborovou organizaci [anonymizována dvě slova] a sděluje, že vstup na pracoviště i testování se je svobodná volba a že zaměstnanci mohou činit, jak je jim libo.

18. Z účastnického výslechu žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně se do [datum] podrobovala mimořádným opatřením, pravidelně se testovala a do posledního dne listopadu nosila respirátor. Dne [datum] se již testovat nenechala a od [datum] nenosila respirátor. Důvodem bylo, že se obyvatelstvo dělilo na očkované a neočkované s tím, že očkovaní byli privilegovaní, ačkoliv na webových stránkách SÚKL bylo uvedeno, že i očkovaní mohou přenášet Covid-19. Žalobkyně potvrdila, že se dopustila těchto skutků uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru: označení dobrovolného testování na přítomnost antigenu Covid-19 organizovaného žalovaným za protiprávní a protiústavní a označení zúčastněných za stádo dne [datum], nepodstoupení testu na přítomnost antigenu viru Covid-19 a neprokázání podmínek pro vynětí z povinnosti se testovat dne [datum], nenasazení ochrany dýchacích cest při setkání s Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum], odmítnutí nasadit si ochranu dýchacích test na pokyn nadřízených JUDr. [jméno] [příjmení] a následně Mgr. [jméno] [příjmení] dne [datum] (neboť jí bylo z důvodu nervozity špatně), nepodstoupení testu na přítomnost antigenu viru Covid-19 a neprokázání podmínek pro vynětí z povinnosti se testovat dne [datum], nenasazení ochrany dýchacích cest při setkání s [jméno] [příjmení] dne [datum], a pohybování se na pracovišti, např. v kuchyňce a výtahu bez nasazené ochrany dýchacích cest při nedodržování rozestupů 1,5 m od ostatních osob. Zda se jednalo skutečně přesně o 1,5 m, nikdo neměřil. Z účastnického výslechu žalobkyně soud dále zjistil, že žalobkyně dne [datum] skutečně z pracovního e-mailu rozeslala v odpovědi na hromadný e-mail žalovaného, kterým vyzýval své zaměstnance k testování, rovněž hromadný e-mail, v němž uvedla, že„ vše je svobodná volba, vstoupit, nevstoupit, testovat se, netestovat se, dělejte si, jak je libo“. Tento e-mail rozeslala z vlastního laptopu, protože v té době byla na home office. Z účastnického výslechu žalobkyně soud dále zjistil, že home office 5 dní v týdnu by pro žalobkyni byl komplikovaný, protože by žalobkyně neměla přístup k novým spisům a nemohla by vyhotovené spisy odevzdávat.

19. Návrhy na provedení dalších důkazů soud zamítl, neboť dospěl k závěru, že jsou nadbytečné. O skutkovém stavu mezi účastníky v zásadě nebylo sporu; mezi účastníky byla jednotlivá jednání popsaná v okamžitém zrušení pracovního poměru nesporná, žalobkyně skutkový děj tak, jak byl v okamžitém zrušení pracovního poměru popsán, potvrdila ve svém účastnickém výslechu. Mezi účastníky byl tak spor spíše o právní posouzení věci, resp. o to, zda se ze strany žalobkyně jednalo o porušení povinností vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Odborné stanovisko k plošné povinnosti nošení roušek ani články rozporující účinnost opatření platných v rozhodné době, jejichž provedení navrhovala žalobkyně, soud nepovažuje za relevantní k právnímu hodnocení intenzity porušení povinností ze strany žalobkyně. Ostatní navržené důkazy soud považoval za nadbytečné, neboť provedené dokazování bylo dostačující k právnímu posouzení intenzity porušení povinností ze strany žalobkyně.

20. Soud hodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).

21. Soud měl za prokázané, že žalobkyně se dopustila všech jednání, která žalovaný vymezil v okamžitém zrušení pracovního poměru. Žalobkyně buď tyto skutečnosti označila za nesporné, anebo vyplynuly z jejího účastnického výslechu. Žalobkyně dvakrát odmítla podstoupit test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2, aniž by přitom prokázala, že se na ni povinnost testovat se, která byla stanovena v té době platným mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví, nevztahuje. Povinnost se testovat na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 kritizovala a osoby přítomné testování označovala jako stádo. Současně odmítala nosit ochranu dýchacích cest a dodržovat povinné rozestupy od ostatních zaměstnanců, a to jak ve své kanceláři v přítomnosti dalších osob, tak i v kuchyňce a ve výtahu. Dále využila své pracovní e-mailové adresy k tomu, aby na pracovní e-mailové adresy zaměstnanců žalovaného rozeslala e-mail, v němž je vyzývala k tomu, aby se chovali dle své libosti, i pokud by to bylo v rozporu s platnými opatřeními. Takto jednala vědomě a záměrně, jednalo se o projev jejího názoru na povinnosti stanovené tehdy platnými mimořádnými opatřeními.

22. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil podle následujících právních ustanovení:

23. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

24. Podle § 58 odst. 1 zákoníku práce z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může zaměstnavatel se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

25. Podle § 60 zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

26. Podle § 102 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.

27. Podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků (dále: zákon o úřednících) je úředník povinen dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané a dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, pokud s nimi byl řádně seznámen.

28. Podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o úřednících je úředník povinen plnit pokyny vedoucích úředníků, nejsou-li v rozporu s právními předpisy.

29. Podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o úřednících je úředník povinen jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování.

30. Podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o úřednících je úředník povinen zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku.

31. Podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o úřednících je úředník povinen zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání ve prospěch vlastní nebo někoho jiného.

32. Podle § 16 odst. 2 písm. c) zákona o úřednících je úředník povinen nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy územního samosprávného celku.

33. Podle § 16 odst. 2 písm. d) zákona o úřednících je úředník povinen zachovávat pravidla slušnosti při úředním jednání a vůči ostatním zaměstnancům působícím ve veřejné správě.

34. Mezi účastníky v zásadě nebylo sporu o tom, že se žalobkyně dopustila jednání vymezených v okamžitém zrušení pracovního poměru. [příjmení] byl o to, zda se jedná o porušení povinností vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, a pokud ano, zda šlo o porušení takových povinností zvlášť hrubým způsobem.

35. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně, nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Proto posouzení, o jak závažné porušení povinností se jedná, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soud přitom přihlíží např. k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, či k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli újmu. Soud má přitom širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával (např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

36. Nejvyšší soud přitom konstantně zdůrazňuje, že k některým hlediskům, k nímž soud přihlíží, je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby posouzení vystihovalo specifika porušení právních povinností v konkrétní věci; nejde tedy o aritmetický průměr všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

37. Žalobkyně byla zaměstnankyní územního samosprávného celku, na niž se vztahovaly povinnosti stanovené zákonem o úřednících. Porušení povinností se dopouštěla soustavně a úmyslně v souladu se svým osobním názorem na v dané době platná mimořádná opatření. Žalobkyně se jednání dopouštěla v době, kdy se v České republice šířila nemoc Covid-19 v podobě subvarianty delta, která byla známa jako vysoce nakažlivá a zároveň zdraví nebezpečná. V inkriminované době byly zaplněny nemocnice a smrtnost byla poměrně vysoká. Skutečnosti ohledně pandemické situace na podzim a v zimě 2021 a ohledně charakteru subvarianty delta jsou obecně známé, a proto podle § 121 o. s. ř. není třeba je dokazovat.

38. Vzhledem ke svému přesvědčení žalobkyně odmítala nosit ochranu dýchacích cest při kontaktu se spoluzaměstnanci, čímž v nich vzbuzovala obavy. Rovněž její jednání bylo způsobilé ohrozit důvěru v územní samosprávný celek jako orgán veřejné správy, neboť skutečnost, že úředník územního samosprávného celku odmítá dodržovat opatření platná na území České republiky, by mohla být nepochybně ze strany veřejnosti negativně vnímána. Jednání se dopustila jako úředník územního samosprávného celku, na nějž jsou z logiky věci kladeny zvýšené nároky co do dodržování právních předpisů, hájení veřejného zájmu, či upřednostňování veřejného zájmu před zájmem svým.

39. Byť žalovaný netvrdil a neprokazoval vznik konkrétní újmy, jednání žalobkyně mu působilo komplikace v tom, že musel zajistit přemístění zaměstnankyně, která s žalobkyní doposud seděla v kanceláři, do jiné kanceláře, musel zajistit, aby se žalobkyně nesetkávala při výkonu práce s veřejností, neboť odmítala nosit ochranu dýchacích cest, a musel nahlašovat příslušné krajské hygienické stanici odmítnutí žalobkyně se testovat. Jednání žalobkyně mu rovněž ztěžovalo dodržování povinnosti zajistit bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí, kterou mu ukládá zákoník práce.

40. Soud se ztotožnil s námitkou žalovaného, že měla-li žalobkyně pochybnost o ústavnosti mimořádných opatření, měla k jejich napadení využít k tomu určené právní prostředky. Nelze však akceptovat svévolné nedodržování těchto mimořádných opatření. Žalovaný byl navíc jejich adresátem, nikoliv tvůrcem, nemohl jejich podobu ovlivnit.

41. Pokud jde o námitku žalobkyně, že mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví není právním předpisem, tu soud nepovažuje za důvodnou. Mimořádné opatření toliko konkretizovalo povinnosti stanovené pandemickým zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]). Povinnosti tak vyplývaly z § 2 odst. 2 písm. i) a m) a § 2 odst. 3 pandemického zákona. Ostatně i kdyby povinnosti plynuly pouze z tzv. ostatního předpisu, žalobkyni byl obsah mimořádného opatření znám; její jednání nebylo způsobeno tím, že by s povinnostmi nebyla seznámena, ale tím, že s nimi nesouhlasila a rozhodla se je nedodržovat.

42. Soud shledal, že po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnával, byť po dobu výpovědní doby. Žalobkyně vědomě a soustavně porušovala povinnosti stanovené právními předpisy vztahujícími se k jí vykonávané práci (zákonem o úřednících a pandemickým zákonem) tím, že nedodržovala mimořádná opatření v té době platná na území České republiky. Tím nejenže žalovanému podstatně ztěžovala plnění povinností na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ale rovněž mohla v ostatních zaměstnancích vzbuzovat obavy z ohrožení zdraví. Skutečnost, že žalobkyně dle svého tvrzení v rozhodné době nikdy nepociťovala příznaky nemoci, snad svědčí o tom, že neporušovala povinnost se v případě pociťování příznaků nemoci podrobit testu na přítomnost viru SARS-CoV-2; opatření, která žalobkyně záměrně porušovala, však měla preventivní povahu a byla určena právě těm, kteří žádné příznaky nemoci nepociťovali. Žalobkyně – byť byla žalovaným opakovaně upozorňována na opak – si navíc vůbec nepřipouštěla, že se dopouští porušení povinností, na jakékoli výzvy žalovaného nereagovala. Nelze tak předpokládat, že by případná výtka či výpověď z pracovního poměru vedly k tomu, že by žalobkyně (byť alespoň po dobu výpovědní doby) změnila své chování.

43. Soud dále uvádí, že pokud žalobkyně ve svých podáních namítala, že předseda senátu měl žalobkyni sdělit, že koronavirus už dnes nikoho nezajímá, předseda senátu tak učinil v rámci pokusu soudu o smír. Předseda senátu tím chtěl pouze sdělit, že spory o protiprávnost mimořádných opatření již nejsou předmětem celospolečenského zájmu tak, jak tomu bylo v minulosti. Jak předseda senátu, tak i přísedící během řízení k žalobkyni přistupovali nestranně a nezaujatě a výslech žalobkyně byl veden věcně. Rozhodnutí pochopitelně není výsledkem zaujatosti členů senátu, ale hodnocení provedeného dokazování v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou.

44. Soud shledal, že žalobkyně jednáními vymezenými v okamžitém zrušení pracovního poměru porušila povinnosti vyplývající z § 16 odst. 1 písm. b), d), f), g) a h) a § 16 odst. 2 písm. c) a d) zákona o úřednících tím, že porušovala povinnosti pro ni vyplývající z § 2 písm. i) a m) a § 2 odst. 3 pandemického zákona, tedy porušila povinnosti právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Žalovaný s ní tak v souladu s § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ukončil pracovní poměr okamžitým zrušením, v němž dostatečně konkrétně vymezil skutkové důvody tak, aby byly nezaměnitelné a nemohly být dodatečně měněny (§ 60 zákoníku práce). S ohledem na výše uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

45. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 o. s. ř. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, a proto mu náleží náhrada nákladů řízení v plné výši. Náklady řízení spočívají v nákladech právního zastoupení za 9 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne [datum], vyjádření k replice ze dne [datum], vyjádření k podání žalobkyně ze dne [datum], účast na soudním jednání v délce nepřesahující 2 hodiny ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum], a písemný závěrečný návrh ze dne [datum]), kdy odměna za jeden úkon právní služby činí [částka] podle § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále v náhradě hotových výdajů ve výši [částka] za jeden úkon právní služby (9 x [částka], tj. [částka]) a v DPH ve výši 21 % ve výši [částka] Celkem tak náhrada nákladů řízení činí [částka].

Rozsudek ze dne 29. 5. 2023 (v této věci byl vydán i pozdější rozsudek ze dne 19. 9. 2023)

Výrok

I. Pokud se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne [datum] je neplatné, žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí bylo dáno žalovaným dne [datum]. Žalobkyně tvrdila, že svým jednáním neporušila žádnou z povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a nebyly tak dány podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo dáno žalobkyni proto, že nedodržovala povinnosti stanovené mimořádným opatřením Ministerstva , podezřelý výraz, č. j. MZDR 42085/2021-1/MIN/KAN ze dne [datum], ve znění mimořádného opatření Ministerstva , podezřelý výraz, č. j. MZDR 42085/2021-2/MIN/KAN ze dne [datum], netestovala se na přítomnost antigenu koronaviru, nenosila ochranu dýchacích cest v přítomnosti jiných osob, aniž by se na ni vztahovala výjimka z povinnosti dodržovat tyto povinnosti a aniž by dodržovala předepsané rozestupy 1,5 m od ostatních osob. Žalobkyně rovněž využila pracovní e-mailovou adresu k tomu, aby na pracovní adresy svých spoluzaměstnanců odeslala e-mail se sdělením, že je věcí volby zaměstnanců, zda vstoupí na pracoviště zaměstnavatele či zda se budou testovat, a že mají jednat dle libosti. Také žalobkyně označila dobrovolné testování zaměstnanců na přítomnost antigenu koronaviru, které organizoval žalovaný, za protiprávní a protiústavní a zúčastněné osoby označila za ovce.

2. Žalobkyně dovozovala, že mimořádné opatření není právním předpisem, a proto nelze povinnosti uložené mimořádným opatřením považovat za povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. Pokud by mělo být mimořádné opatření tzv. ostatním předpisem vztahujícím se k jí vykonávané práci, žalovaný žalobkyni v rozporu s právními předpisy neseznámil s mimořádným opatřením. Žalobkyně tak nebyla povinna se takovým ostatním předpisem řídit. Nadto o porušení mimořádného opatření mohl rozhodnout jen příslušný orgán veřejné správy (krajská hygienická stanice), nikoliv žalovaný jako zaměstnavatel. Vedoucí úředníci neměli právo dávat žalobkyni pokyn k nasazení ochrany dýchacích cest pouze na základě mimořádného opatření, a jejich pokyny tak byly v rozporu s právními předpisy; žalobkyně byla oprávněna je neuposlechnout. Žalovaný dále žalobkyni neseznámil s tím, že její práce vyžaduje opatření k ochraně zdraví ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále: zákoník práce) a neposkytl žalobkyni osobní ochranné pracovní prostředky. Žalobkyně nebyla seznámena s opatřeními, která žalovaný přijal k tomu, aby omezil setkávání žalobkyně s ostatními osobami nad nezbytnou míru.

3. Okamžité zrušení pracovního poměru dále žalobkyně považovala za neplatné pro nesplnění obsahových náležitostí, neboť žalovaný neuvedl, která konkrétní opatření, kterými žalovaný upravil používání osobních ochranných pracovních prostředků a omezení setkávání netestovaných s ostatními osobami, měla žalobkyně porušit. Pokud jde o skutečnost, že žalobkyně kritizovala povinnost testování se, toto vyjádření nebylo vulgární, jeho podstatou byla pouze polemika, která byla přiměřeným výkonem svobody projevu. Konečně skutečnost, že žalobkyně z pracovní e-mailové adresy odeslala e-maily, které ostatní zaměstnance nabádaly, že nemusí dodržovat povinnosti stanovené mimořádným opatřením, nemohla žalovanému způsobit újmu; navíc se jednalo pouze o odpověď na hromadný e-mail s oznámením o termínu testování. Žalovaný žalobkyni pro její postoje diskriminoval a ostrakizoval. Žalobkyně svou práci dosud vykonávala bezproblémově a byla oceňována za kvalitní zpracování spisů. Svým jednáním nemohla závažně narušit důvěryhodnost žalovaného a nemohla ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování; tyto důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobkyně považovala za nedostatečně skutkově vymezené.

4. Žalovaný pokládal okamžité zrušení pracovního poměru za platné. Žalobkyně porušila své povinnosti vyplývající z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem a zásadně narušila vzájemnou důvěru ve vztahu zaměstnance a zaměstnavatele. Žalobkyně jednala v přímém úmyslu a ve svém jednání pokračovala i přes opakované výzvy k nápravě. Skutečnost, že žalobkyně jednala svévolně a ignorovala pokusy žalovaného o to, aby žalobkyně s porušováním povinností přestala, zvyšuje intenzitu porušení povinností na zvlášť hrubý způsob. Žalobkyně upřednostnila osobní zájem bez ohledu na respekt k hodnotám právního státu, která žalovaný musí jako orgán veřejné moci zastávat. Jednala takto v pracovní době jako úředník územního samosprávného celku. Není přitom možné, aby zaměstnanec orgánu veřejné moci sám posuzoval, které povinnosti dodržovat bude a které naopak sám prohlásí za protiústavní a dodržovat je nebude. Žalobkyně takto jednala v podzimní vlně epidemie Covid-19 na podzim 2021, kdy byl v České republice dominantní virus ve variantě delta. Ta byla označována za dosud nejnakažlivější a způsobující v některých případech těžký průběh , podezřelý výraz, . Žalobkyně porušovala mimořádné opatření nejen ve své kanceláři, ale i v ostatních prostorách žalovaného, kde mohlo dojít ke kontaktu nejen s kolegy, ale i se širokou veřejností. Povinnost zaměstnanců se testovat plynula přímo ze zákona jako z právního předpisu, přičemž mimořádné opatření tuto povinnost pouze konkretizovalo co do okruhu adresátů a času. Povinnost samotná plynula ze zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii , podezřelý výraz, COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále: pandemický zákon). Pokud jde o údajně protiprávní pokyny vedoucích zaměstnanců, žalobkyně v takovém případě měla písemně oznámit vedoucímu úředníkovi, že pokyn považuje za protiprávní; to se však nestalo. Mimořádná opatření bylo nutné respektovat, obrana proti nim byla možná cestou soudního přezkumu; navíc v takovém přezkumu, byť tento nebyl iniciován žalobkyní, mimořádné opatření obstálo. Není rovněž pravdou, že by žalovaný žalobkyni dehonestoval a ostrakizoval; žalovaný byl pouze povinen přijmout opatření k omezení setkávání netestovaného zaměstnance s ostatními zaměstnanci.

5. Z provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

6. Mezi účastníky bylo nesporné, že se žalobkyně dne [datum] účastnila dobrovolného testování zaměstnanců organizovaného žalovaným, že označila mimořádné opatření Ministerstva , podezřelý výraz, č. j. MZDR 42085/2021-1/MIN/KAN ze dne [datum] za protiprávní a protiústavní a že uvedla, že všichni ve věci prosazování mimořádného opatření postupují jako stádo.

7. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že žalobkyně dne [datum] a dne [datum] odmítla podstoupit antigenní test a neprokázala, že se na ni nevztahují povinnosti dle výše zmíněného mimořádného opatření.

8. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně odmítala nosit ochranu dýchacích cest a dodržovat rozestupy 1,5 m od ostatních zaměstnanců. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že žalobkyně dne [datum] neměla nasazenou ochranu dýchacích cest a odmítla si ji nasadit na přímý pokyn nadřízených , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, . Mezi účastníky rovněž bylo nesporné, že žalobkyně byla v době po [datum] přítomna v kuchyňce zaměstnanců bez nasazené ochrany dýchacích cest a při nedodržení rozestupů 1,5 m od ostatních osob, přestože se nestravovala, a rovněž že vstupovala do výtahu k jiným osobám.

9. Z pracovní smlouvy ze dne [datum], uzavřené mezi účastníky, soud zjistil, že žalobkyně pro žalovaného pracovala na pozici úředník – referent oddělení vodního hospodářství odboru životního prostředí, a to od [datum]. Žalobkyně se v pracovní smlouvě mj. zavázala dodržovat právní předpisy vztahující se k jí vykonávané práci a ostatní předpisy vztahující se k jí vykonávané práci, pokud s nimi byla řádně seznámena (čl. II. odst. 1 písm. b) pracovní smlouvy).

10. Z okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalovaným žalobkyni dne [datum] soud zjistil, že žalovaný se žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu, že žalobkyně porušila mimo jiné povinnost dodržovat právní a ostatní předpisy vztahující se k jí vykonávané práci, plnit pokyny vedoucích úředníků, jednat nestranně bez ohledu na své přesvědčení, zdržet se jednání, které by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku, zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, nejednat v rozporu se zájmy územního samosprávného celku, zachovávat pravidla slušnosti vůči ostatním zaměstnancům působícím ve veřejné správě, a nezneužívat bez souhlasu zaměstnavatele pro osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení. Tyto povinnosti měla žalobkyně porušit tím, že se žalobkyně dne [datum] na místě provádění dobrovolného testování zaměstnanců žalovaným dopustila nepřijatelných poznámek o protiprávnosti a protiústavnosti postupu žalovaného a o tom, že všichni zúčastnění postupují jako stádo. Dále se žalobkyně dopustila porušení povinností tím, že dne 29. 11 2021 na výzvu žalovaného odmítla podstoupit test a nedostavila se k povinnému testování na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 ani neprokázala zaměstnavateli, že se na ni povinnost testování nevztahuje. Téhož jednání se dopustila dne [datum]. Žalobkyně se dopustila porušení povinností rovněž tím, že soustavně a opakovaně odmítala nosit ochranu dýchacích cest a dodržovat rozestupy 1,5 m od ostatních zaměstnanců, konkrétně dne [datum] při setkání s , tituly před jménem, , jméno FO, neměla nasazenou ochranu dýchacích cest (kancelář sdílela s kolegyní, kterou musel žalovaný v důsledku jednání žalobkyně přemístit na jiné pracovní místo, aby dodržel svou zákonnou povinnost zabezpečit ochranu zdraví této zaměstnankyně při práci), dne [datum] neměla nasazenou ochranu dýchacích cest při setkání s , tituly před jménem, , jméno FO, , dne [datum] si odmítla nasadit ochranu dýchacích cest na přímý pokyn své přímé nadřízené , tituly před jménem, , jméno FO, , dne [datum] si odmítla nasadit ochranu dýchacích cest na přímý pokyn tajemníka městského úřadu , tituly před jménem, , jméno FO, a dne [datum] neměla nasazenou ochranu dýchacích cest při setkání s Evou Ježkovou. Žalobkyně rovněž porušila své povinnosti tím, že se bez nasazení ochrany dýchacích cest a při nedodržování rozestupů 1,5 m od ostatních osob pohybovala po pracovišti, např. v kuchyňce zaměstnanců či ve výtahu. Konečně žalobkyně porušila pracovní povinnosti tím, že na pracovní e-mailové adresy zaměstnanců žalovaného opakovaně (ve dnech 28. a [datum]) hromadně šířila své soukromé postoje a názory a zavádějícím způsobem se vyjadřovala k situaci na pracovišti, když vyzývala zaměstnance žalovaného, aby nerespektovali opatření v té době platná na území České republiky a jednali dle své libosti.

11. Z oznámení žalobkyně žalovanému podle § 69 odst. 1 zákoníku práce ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně žalovanému sdělila, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné a trvá na svém dalším zaměstnávání.

12. Z detailu datové zprávy – odeslané zprávy ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] byla do datové schránky žalovaného dodána datová zpráva z datové schránky žalobkyně obsahující přílohu nazvanou „20211215_oznameni_neplatnost_zruseni_PP.pdf“.

13. Z platového výměru žalobkyně s účinností od [datum] soud zjistil, že s účinností od [datum] měsíční plat žalobkyně činil [částka].

14. Z platového výměru žalobkyně ze dne [datum] soud zjistil, že měsíční plat žalobkyně činil [částka] s účinností od [datum].

15. Z e-mailu žalobkyně ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně dne [datum] oznámila zaměstnancům žalovanému, že se nedostaví na testování, neboť netrpí příznaky , podezřelý výraz, Covid-19, že zaměstnavatel nemá právo zjišťovat údaje o tom, zda je očkovaná, že za realizaci svých práv nemůže být sankcionována a že jí z důvodu odmítnutí se testovat nelze zamezit v přístupu na pracoviště.

16. Z e-mailu žalovaného adresovanému Krajské hygienické stanici Hlavního města Prahy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný nahlásil Krajské hygienické stanici Hlavního města Prahy, že se dne [datum] žalobkyně odmítla testovat, že testování striktně odmítá a odmítá používat i respirátor a že se odmítá přestěhovat do jiné kanceláře nebo využívat home office.

17. Z e-mailu žalobkyně ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně odeslala hromadný e-mail, kde upozorňuje na odborovou organizaci Pro Libertate a sděluje, že vstup na pracoviště i testování se je svobodná volba a že zaměstnanci mohou činit, jak je jim libo.

18. Z účastnického výslechu žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně se do [datum] podrobovala mimořádným opatřením, pravidelně se testovala a do posledního dne listopadu nosila respirátor. Dne [datum] se již testovat nenechala a od [datum] nenosila respirátor. Důvodem bylo, že se obyvatelstvo dělilo na očkované a neočkované s tím, že očkovaní byli privilegovaní, ačkoliv na webových stránkách SÚKL bylo uvedeno, že i očkovaní mohou přenášet Covid-19. Žalobkyně potvrdila, že se dopustila těchto skutků uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru: označení dobrovolného testování na přítomnost antigenu Covid-19 organizovaného žalovaným za protiprávní a protiústavní a označení zúčastněných za stádo dne [datum], nepodstoupení testu na přítomnost antigenu viru Covid-19 a neprokázání podmínek pro vynětí z povinnosti se testovat dne [datum], nenasazení ochrany dýchacích cest při setkání s , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, dne [datum], odmítnutí nasadit si ochranu dýchacích test na pokyn nadřízených , tituly před jménem, , jméno FO, a následně , tituly před jménem, , jméno FO, dne [datum] (neboť jí bylo z důvodu nervozity špatně), nepodstoupení testu na přítomnost antigenu viru Covid-19 a neprokázání podmínek pro vynětí z povinnosti se testovat dne [datum], nenasazení ochrany dýchacích cest při setkání s Evou Ježkovou dne [datum], a pohybování se na pracovišti, např. v kuchyňce a výtahu bez nasazené ochrany dýchacích cest při nedodržování rozestupů 1,5 m od ostatních osob. Zda se jednalo skutečně přesně o 1,5 m, nikdo neměřil. Z účastnického výslechu žalobkyně soud dále zjistil, že žalobkyně dne [datum] skutečně z pracovního e-mailu rozeslala v odpovědi na hromadný e-mail žalovaného, kterým vyzýval své zaměstnance k testování, rovněž hromadný e-mail, v němž uvedla, že „vše je svobodná volba, vstoupit, nevstoupit, testovat se, netestovat se, dělejte si, jak je libo“. Tento e-mail rozeslala z vlastního laptopu, protože v té době byla na home office. Z účastnického výslechu žalobkyně soud dále zjistil, že home office 5 dní v týdnu by pro žalobkyni byl komplikovaný, protože by žalobkyně neměla přístup k novým spisům a nemohla by vyhotovené spisy odevzdávat.

19. Návrhy na provedení dalších důkazů soud zamítl, neboť dospěl k závěru, že jsou nadbytečné. O skutkovém stavu mezi účastníky v zásadě nebylo sporu; mezi účastníky byla jednotlivá jednání popsaná v okamžitém zrušení pracovního poměru nesporná, žalobkyně skutkový děj tak, jak byl v okamžitém zrušení pracovního poměru popsán, potvrdila ve svém účastnickém výslechu. Mezi účastníky byl tak spor spíše o právní posouzení věci, resp. o to, zda se ze strany žalobkyně jednalo o porušení povinností vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Odborné stanovisko k plošné povinnosti nošení roušek ani články rozporující účinnost opatření platných v rozhodné době, jejichž provedení navrhovala žalobkyně, soud nepovažuje za relevantní k právnímu hodnocení intenzity porušení povinností ze strany žalobkyně. Ostatní navržené důkazy soud považoval za nadbytečné, neboť provedené dokazování bylo dostačující k právnímu posouzení intenzity porušení povinností ze strany žalobkyně.

20. Soud hodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci ( § 132 o.s.ř.).

21. Soud měl za prokázané, že žalobkyně se dopustila všech jednání, která žalovaný vymezil v okamžitém zrušení pracovního poměru. Žalobkyně buď tyto skutečnosti označila za nesporné, anebo vyplynuly z jejího účastnického výslechu. Žalobkyně dvakrát odmítla podstoupit test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2, aniž by přitom prokázala, že se na ni povinnost testovat se, která byla stanovena v té době platným mimořádným opatřením Ministerstva , podezřelý výraz, , nevztahuje. Povinnost se testovat na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 kritizovala a osoby přítomné testování označovala jako stádo. Současně odmítala nosit ochranu dýchacích cest a dodržovat povinné rozestupy od ostatních zaměstnanců, a to jak ve své kanceláři v přítomnosti dalších osob, tak i v kuchyňce a ve výtahu. Dále využila své pracovní e-mailové adresy k tomu, aby na pracovní e-mailové adresy zaměstnanců žalovaného rozeslala e-mail, v němž je vyzývala k tomu, aby se chovali dle své libosti, i pokud by to bylo v rozporu s platnými opatřeními. Takto jednala vědomě a záměrně, jednalo se o projev jejího názoru na povinnosti stanovené tehdy platnými mimořádnými opatřeními.

22. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil podle následujících právních ustanovení:

23. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

24. Podle § 58 odst. 1 zákoníku práce z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může zaměstnavatel se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

25. Podle § 60 zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

26. Podle § 102 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.

27. Podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků (dále: zákon o úřednících) je úředník povinen dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané a dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, pokud s nimi byl řádně seznámen.

28. Podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o úřednících je úředník povinen plnit pokyny vedoucích úředníků, nejsou-li v rozporu s právními předpisy.

29. Podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o úřednících je úředník povinen jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování.

30. Podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o úřednících je úředník povinen zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku.

31. Podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o úřednících je úředník povinen zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání ve prospěch vlastní nebo někoho jiného.

32. Podle § 16 odst. 2 písm. c) zákona o úřednících je úředník povinen nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy územního samosprávného celku.

33. Podle § 16 odst. 2 písm. d) zákona o úřednících je úředník povinen zachovávat pravidla slušnosti při úředním jednání a vůči ostatním zaměstnancům působícím ve veřejné správě.

34. Mezi účastníky v zásadě nebylo sporu o tom, že se žalobkyně dopustila jednání vymezených v okamžitém zrušení pracovního poměru. Spor byl o to, zda se jedná o porušení povinností vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, a pokud ano, zda šlo o porušení takových povinností zvlášť hrubým způsobem.

35. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně, nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Proto posouzení, o jak závažné porušení povinností se jedná, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soud přitom přihlíží např. k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, či k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli újmu. Soud má přitom širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával (např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. , spisová značka, , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. , spisová značka, ).

36. Nejvyšší soud přitom konstantně zdůrazňuje, že k některým hlediskům, k nímž soud přihlíží, je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby posouzení vystihovalo specifika porušení právních povinností v konkrétní věci; nejde tedy o aritmetický průměr všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek.(např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. , spisová značka, ).

37. Žalobkyně byla zaměstnankyní územního samosprávného celku, na niž se vztahovaly povinnosti stanovené zákonem o úřednících. Porušení povinností se dopouštěla soustavně a úmyslně v souladu se svým osobním názorem na v dané době platná mimořádná opatření. Žalobkyně se jednání dopouštěla v době, kdy se v České republice šířila , podezřelý výraz, Covid-19 v podobě subvarianty delta, která byla známa jako vysoce nakažlivá a zároveň zdraví nebezpečná. V inkriminované době byly zaplněny , podezřelý výraz, a smrtnost byla poměrně vysoká. Skutečnosti ohledně pandemické situace na podzim a v zimě 2021 a ohledně charakteru subvarianty delta jsou obecně známé, a proto podle § 121 o. s. ř. není třeba je dokazovat.

38. Vzhledem ke svému přesvědčení žalobkyně odmítala nosit ochranu dýchacích cest při kontaktu se spoluzaměstnanci, čímž v nich vzbuzovala obavy. Rovněž její jednání bylo způsobilé ohrozit důvěru v územní samosprávný celek jako orgán veřejné správy, neboť skutečnost, že úředník územního samosprávného celku odmítá dodržovat opatření platná na území České republiky, by mohla být nepochybně ze strany veřejnosti negativně vnímána. Jednání se dopustila jako úředník územního samosprávného celku, na nějž jsou z logiky věci kladeny zvýšené nároky co do dodržování právních předpisů, hájení veřejného zájmu, či upřednostňování veřejného zájmu před zájmem svým.

39. Byť žalovaný netvrdil a neprokazoval vznik konkrétní újmy, jednání žalobkyně mu působilo komplikace v tom, že musel zajistit přemístění zaměstnankyně, která s žalobkyní doposud seděla v kanceláři, do jiné kanceláře, musel zajistit, aby se žalobkyně nesetkávala při výkonu práce s veřejností, neboť odmítala nosit ochranu dýchacích cest, a musel nahlašovat příslušné krajské hygienické stanici odmítnutí žalobkyně se testovat. Jednání žalobkyně mu rovněž ztěžovalo dodržování povinnosti zajistit bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí, kterou mu ukládá zákoník práce.

40. Soud se ztotožnil s námitkou žalovaného, že měla-li žalobkyně pochybnost o ústavnosti mimořádných opatření, měla k jejich napadení využít k tomu určené právní prostředky. Nelze však akceptovat svévolné nedodržování těchto mimořádných opatření. Žalovaný byl navíc jejich adresátem, nikoliv tvůrcem, nemohl jejich podobu ovlivnit.

41. Pokud jde o námitku žalobkyně, že mimořádné opatření Ministerstva , podezřelý výraz, není právním předpisem, tu soud nepovažuje za důvodnou. Mimořádné opatření toliko konkretizovalo povinnosti stanovené pandemickým zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne [datum]). Povinnosti tak vyplývaly z § 2 odst. 2 písm. i) a m) a § 2 odst. 3 pandemického zákona. Ostatně i kdyby povinnosti plynuly pouze z tzv. ostatního předpisu, žalobkyni byl obsah mimořádného opatření znám; její jednání nebylo způsobeno tím, že by s povinnostmi nebyla seznámena, ale tím, že s nimi nesouhlasila a rozhodla se je nedodržovat.

42. Soud shledal, že po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnával, byť po dobu výpovědní doby. Žalobkyně vědomě a soustavně porušovala povinnosti stanovené právními předpisy vztahujícími se k jí vykonávané práci (zákonem o úřednících a pandemickým zákonem) tím, že nedodržovala mimořádná opatření v té době platná na území České republiky. Tím nejenže žalovanému podstatně ztěžovala plnění povinností na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ale rovněž mohla v ostatních zaměstnancích vzbuzovat obavy z ohrožení zdraví. Skutečnost, že žalobkyně dle svého tvrzení v rozhodné době nikdy nepociťovala příznaky , podezřelý výraz, , snad svědčí o tom, že neporušovala povinnost se v případě pociťování příznaků , podezřelý výraz, podrobit testu na přítomnost viru SARS-CoV-2; opatření, která žalobkyně záměrně porušovala, však měla preventivní povahu a byla určena právě těm, kteří žádné příznaky , podezřelý výraz, nepociťovali. Žalobkyně – byť byla žalovaným opakovaně upozorňována na opak – si navíc vůbec nepřipouštěla, že se dopouští porušení povinností, na jakékoli výzvy žalovaného nereagovala. Nelze tak předpokládat, že by případná výtka či výpověď z pracovního poměru vedly k tomu, že by žalobkyně (byť alespoň po dobu výpovědní doby) změnila své chování.

43. Soud dále uvádí, že pokud žalobkyně ve svých podáních namítala, že předseda senátu měl žalobkyni sdělit, že koronavirus už dnes nikoho nezajímá, předseda senátu tak učinil v rámci pokusu soudu o smír. Předseda senátu tím chtěl pouze sdělit, že spory o protiprávnost mimořádných opatření již nejsou předmětem celospolečenského zájmu tak, jak tomu bylo v minulosti. Jak předseda senátu, tak i přísedící během řízení k žalobkyni přistupovali nestranně a nezaujatě a výslech žalobkyně byl veden věcně. Rozhodnutí pochopitelně není výsledkem zaujatosti členů senátu, ale hodnocení provedeného dokazování v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou.

44. Soud shledal, že žalobkyně jednáními vymezenými v okamžitém zrušení pracovního poměru porušila povinnosti vyplývající z § 16 odst. 1 písm. b), d), f), g) a h) a § 16 odst. 2 písm. c) a d) zákona o úřednících tím, že porušovala povinnosti pro ni vyplývající z § 2 písm. i) a m) a § 2 odst. 3 pandemického zákona, tedy porušila povinnosti právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Žalovaný s ní tak v souladu s § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ukončil pracovní poměr okamžitým zrušením, v němž dostatečně konkrétně vymezil skutkové důvody tak, aby byly nezaměnitelné a nemohly být dodatečně měněny (§ 60 zákoníku práce). S ohledem na výše uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

45. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 o. s. ř. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, a proto mu náleží náhrada nákladů řízení v plné výši. Náklady řízení spočívají v nákladech právního zastoupení za 9 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne [datum], vyjádření k replice ze dne [datum], vyjádření k podání žalobkyně ze dne [datum], účast na soudním jednání v délce nepřesahující 2 hodiny ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum], a písemný závěrečný návrh ze dne [datum]), kdy odměna za jeden úkon právní služby činí [částka] podle § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále v náhradě hotových výdajů ve výši [částka] za jeden úkon právní služby (9 x [částka], tj. [částka]) a v DPH ve výši 21 % ve výši [částka]. Celkem tak náhrada nákladů řízení činí [částka].

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací