Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka], a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky [částka], kapitalizovaných úroků ve výši [částka], úroků ve výši 6,9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši [částka] a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě řízení částku [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky [částka], částky [částka], kapitalizovaných úroků ve výši [částka], úroků ve výši 6,9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši [částka] a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši [částka], který na základě smlouvy ze dne [datum] žalované poskytla.
2. Ve věci bylo rozhodnuto v nepřítomnosti žalobkyně, která sice nesouhlasila s rozhodnutím bez jednání, ale poté se z nařízeného jednání omluvila. Za podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), bylo jednáno také v nepřítomnosti žalované, která se k jednání i přes řádné předvolání nedostavila, ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení.
3. Vzhledem k dobrovolné absenci žalobkyně u jednání ji soud nemohl vyzvat, aby (případně) doplnila svá tvrzení a označila další důkazy, co se týče otázky, zda splnila svou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Soud proto vyšel z tvrzení a důkazů, které již byly označeny v žalobě. Žalobkyně v žalobě sdělila, že schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr posoudila řádně, a to jak příjmovou, tak výdajovou stránku žalované, vycházela z žádosti o úvěr, výpisu z osobního účtu a bankovních registrů. Úvěr byl tedy poskytnut s doložením příjmů a posouzením výdajů.
4. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], dodatku ze dne [datum], předsmluvních informací ke spotřebitelskému úvěru a vysvětlení předsmluvních informací soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši [částka] a žalovaná se zavázala je včetně úroků ve výši 6,9 % ročně, celkem [částka], splatit v 96 měsíčních splátkách, kdy první bude splatná dne [datum] a poslední dne [datum], později bylo splácení od [datum] odloženo až do [datum]. Z přehledu splátek pak vyplynulo, že žalovaná uhradila celkem [částka].
5. Z žádosti o poskytnutí předmětného úvěru vyplývalo, že žalovaná prohlásila, že je svobodná, žije v nájemním bytě, je zaměstnána jako manuální pracovnice na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba], její čistý měsíční příjem činí [částka], pravidelné měsíční výdaje bez splátek úvěrů činí [částka] a splácí měsíčně [částka].
6. Z výpisů ze dvou účtů žalované za období od [datum] do [datum] bylo zjištěno, že úvěr ve výši [částka] načerpala dne [datum], přičemž téhož dne uhradila konečnou splátku jiného úvěru ve výši [částka]. Dále soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu [částka] a konečný zůstatek [částka] a že kromě běžných transakcí platební kartou dne [datum] obdržela mzdu od společnosti [právnická osoba] ve výši [částka].
7. Z informací z [právnická osoba] soud zjistil, že žalovaná v rozhodné době splácela osobní úvěr splátkami ve výši [částka] měsíčně, přičemž zbývalo splatit [částka].
8. Z první upomínky, z opakované výzvy k zaplacení dluhu, z poslední výzvy k zaplacení dluhu ze dne [datum], z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne [datum] a z kvalifikované výzvy dlužníkovi k plnění před podáním žaloby se základním skutkovým a právním rozborem ze dne [datum], včetně dokladů o doručení, soud zjistil, že žalobkyně opakovaně neúspěšně vyzývala žalovanou k úhradě dluhu.
9. Z vyjádření ke zkoumání úvěruschopnosti a z dat o žádosti nebylo pro věc zjištěno ničeho podstatného, neboť obsahovala pouze tvrzení žalobkyně. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).
10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.
12. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
16. Soud se, jak již shora uvedeno, zabýval tím, zda mezi žalobkyní a žalovanou došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
17. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.
18. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
19. Soudu je znám i závěr, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, a že musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Ten však na projednávanou věc nedopadá, neboť zdůrazňuje, že nelze vycházet výlučně z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, aniž by byla vzata v úvahu skutečnost, že spotřebitel tento úvěr splatil, jako tomu bylo v dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Zde však byla žaloba naopak podána z důvodu, že poskytnutý úvěr nebyl zcela splacen, samotná žalobní tvrzení tedy takový postup vylučují. V těchto případech se tudíž soud musí zabývat primárně tím, zda a případně jak byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost spotřebitele, a poté na základě těchto skutkových zjištění (nebudou-li přicházet do úvahy jiná) uzavřít ohledně otázky platnosti předmětné smlouvy. Zjistí-li totiž, že poskytovatel spotřebitelského úvěru finanční prostředky poskytl, ačkoli svým zákonným povinnostem v tomto ohledu nedostál, vede to nutně k závěru, že nemohl mít v rozhodné době potvrzenou schopnost druhé smluvní strany úvěr splácet.
20. V posuzované věci soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo tak spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům. Při prověřování úvěruschopnosti postupovala formálně a zčásti spokojila se s tím, jaké informace žalovaná uvedla, aniž by je ověřila z podkladů, které si měla od ní vyžádat. Prostřednictvím výpisu z jejího účtu měla sice zhruba ověřenou výši jejího příjmu, avšak již nijak nezohlednila, že zaměstnavatelem je jiná společnost, než jakou žalovaná uvedla ve své žádosti o úvěr. Z toho by mohla podle názoru soudu dovodit, že např. pravidelné měsíční výdaje, tvrzené ve výši [částka], také nemusí odpovídat skutečnosti, což by ji nepochybně mělo vést k tomu, aby tyto výdaje žádala po žalované specifikovat a především doložit (ostatně při zkoumání úvěruschopnosti je v zásadě vždy třeba ověřit nejen příjmy, ale také pravidelné výdaje žadatele o úvěr, k čemuž zde nedošlo i při zjevném rozporu mezi tvrzeními žalované a zjištěnými skutečnostmi). Lze též s ohledem na absenci výpisu z účtu žalované za reprezentativnější období, tj. alespoň několika měsíců, konstatovat, že žalobkyně dostatečně neověřovala její finanční toky, příp. rezervy. Přesto, i z výpisu za jediný měsíc bylo možno zjistit, že žalovaná nemá prakticky žádné finanční rezervy, a z CBCB informací jasně vyplývala skutečnost nesplaceného úvěru ve výši [částka]. To také žalobkyně nijak nezohlednila. Jestliže uvedla, že vycházela i z různých externích či interních databází a registrů, jde pouze o podpůrný argument, neboť rozhodujícím je zjištění v dané době aktuální situace žadatele o úvěr ohledně jeho příjmů a pravidelných výdajů. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval jeho tvrzení do detailních podrobností, pro závěr o úvěruschopnosti dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné, jde-li ovšem o delší období.
21. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo formální záležitostí, žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaná skutečně schopna spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení její reálné situace. Majetkové poměry žalované nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany žalobkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o její úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti navíc chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.
22. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalované částku [částka], plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaná dosud uhradila jen [částka], soud proto žalobě vyhověl pouze co do částky [částka], o kterou se žalovaná bezdůvodně obohatila a doposud ji žalobkyni nezaplatila. Ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. pak soud stanovil lhůtu k plnění 30 dnů, která je podle jeho názoru přiměřená relativně vyšší výši plnění.
23. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo jednoznačně judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení, příp. rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 26 Co 38/2024).
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci jen zčásti úspěšné žalobkyni náleží poměrná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] a z nákladů zastoupení advokátem. Tomu podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši [částka] za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, žaloba) a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši [částka] za každý tento úkon, obojí s náhradou za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v sazbě 21 %. Celkem by tak šlo o částku [částka], protože však žalobkyně byla úspěšná pouze co do 72 % a žalovaná tedy co do 28 % (při posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci soud přihlédl i k výši příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015), činí celkový úspěch 44 % a přiznána tedy byla náhrada nákladů řízení ve výši [částka].