Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 190 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky 33 087,12 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 44 277,12 Kč od 23. 9. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 44 277,12 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 40 000 Kč, který mu na základě smlouvy ze dne 25. 7. 2023 poskytla společnost [právnická osoba]., právní předchůdkyně žalobkyně. Na výzvu soudu, zda její právní předchůdkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně nijak nereagovala, ovšem již v žalobě uvedla, že pokud by soud žalovanou částku nepřiznal z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, žádá přiznání této částky z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž žalovaný dosud uhradil 28 810 Kč. Soud proto vyšel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumala a žalobkyně proto sama pokládá zmíněnou smlouvu ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru za neplatnou.
2. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
3. Z listiny nazvané návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne 25. 7. 2023, z jejího dodatku č. [hodnota] ze stejného dne, z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. [hodnota] ze dne 26. 7. 2023, ze splátkového kalendáře a z dokladu u vyplacení úvěru soud zjistil, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně získal finanční prostředky ve výši 40 000 Kč.
4. Z výpisů z registrů SOLUS a NRKI, z pěti výpisů z účtu žalovaného a z hodnocení klienta bylo zjištěno, že v rámci zkoumání úvěruschopnosti si právní předchůdkyně ověřila pouze pravidelnou výši příjmů žadatele o úvěr 19 000 Kč měsíčně, ale co se týče výdajů, vyšla pouze z jeho tvrzení, že veškeré jeho výdaje měly činit celkem jen 8 775 Kč měsíčně, avšak současně zjistila, že žalovaný měl v rámci předchozích závazků celkově splácet ještě 953 587 Kč. Soud v tomto ohledu nicméně měl za to, že žalobkyně sama pokládá předmětnou smlouvu č. [hodnota] za neplatnou, jak již shora uvedeno.
5. Z oznámení o postoupení pohledávky a z předžalobní výzvy k plnění ze dne 4. 3. 2025 včetně podacího lístku bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován, a že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.
6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že pokud právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost uvedené smlouvy poskytla žalovanému částku 40 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný doposud uhradil pouze 28 810 Kč, zbývající část dlužné částky nezaplatil, a to nejen právní předchůdkyni žalobkyně, ale ani žalobkyni. Na ni byla pohledávka za žalovaným postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (déle jen „o. z.“), o čemž právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného řádně vyrozuměla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4148/2014). Platí totiž, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající např. ze smlouvy o úvěru či zápůjčce (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikován pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze co do částky 11 190 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená také okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení, příp. rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 26 Co 38/2024).
8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na to, že žalobkyně ve věci úspěšná nebyla a žalovanému žádné náklady nevznikly. Při posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci přitom soud přihlédl i k výši příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).