36 C 212/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 35 395,76 Kč, úroků ve výši 8 % ročně z částky 15 837,45 Kč od 17. 5. 2024 do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 099,61 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 634,90 Kč od 17. 5. 2024 do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 17 000 Kč, který na základě smlouvy ze dne 16. 3. 2023 žalované poskytla společnost [právnická osoba].[IČO] IČO, , jakožto právní předchůdkyně žalobkyně.

2. K výzvě soudu, zda její právní předchůdkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně sdělila, že před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované, které byly ověřeny pracovní smlouvou, výplatními páskami, rozsudkem o úpravě poměrů k nezletilým dětem a také výpisy z bankovního účtu. Dospěla poté k závěru, že schopnost žalované splácet úvěr je dostatečná. Uvedla také, že nebylo povinností její právní předchůdkyně zjišťovat, zda se žalovaná nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě.

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto výslovně předem souhlasila a žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 3. 2023 soud zjistil, že shora uvedená právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč a žalovaná se je zavázala, včetně úroků ve výši 862 Kč, úplaty za poskytnutí úvěru ve výši 8 330 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 2 346 Kč a inkasního poplatku ve výši 3 060 Kč, celkem tedy 31 598 Kč, zaplatit ve 14 splátkách po 2 257 Kč měsíčně.

5. Z přehledu plateb vyplynulo, že žalovaná hradila jen jednou, dne 17. 3. 2023 částku 2 200 Kč.

6. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaná prohlásila, že v rozhodné době bydlela v nájmu, měla dvě vyživované děti a byla zaměstnána u společnosti Amazon Logistic s měsíčním příjmem 33 275 Kč, dále pobírala výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně. Náklady na bydlení činily 6 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a další osobní náklady činily 3 500 Kč měsíčně. Žádost obsahuje podpis žalované, neobsahuje však například potvrzení zaměstnavatele, pouze prohlášení, že předmětné údaje byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek.

7. Z pracovní smlouvy ze dne 16. 8. 2021 pak vyplynulo, že žalovaná je u zmíněné společnosti zaměstnána na dobu neurčitou jako pracovnice distribučního a návratového centra s hrubou mzdou ve výši 182 Kč za jednu odpracovanou hodinu.

8. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 10. 9. 2024 včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky.

9. Z titulní strany rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. [spisová značka] soud pro posouzení věci ničeho nezjistil, stejně tak ze tří nečitelných výplatních pásek. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

18. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

19. Soudu je znám i závěr, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, a že musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Ten však na projednávanou věc nedopadá, neboť zdůrazňuje, že nelze vycházet výlučně z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, aniž by byla vzata v úvahu skutečnost, že spotřebitel tento úvěr splatil, jako tomu bylo v dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Zde však byla žaloba naopak podána z důvodu, že poskytnutý úvěr nebyl zcela splacen, samotná žalobní tvrzení tedy takový postup vylučují. V těchto případech se tudíž soud musí zabývat primárně tím, zda a případně jak byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost spotřebitele, a poté na základě těchto skutkových zjištění (nebudou-li přicházet do úvahy jiná) uzavřít ohledně otázky platnosti předmětné smlouvy. Zjistí-li totiž, že poskytovatel spotřebitelského úvěru finanční prostředky poskytl, ačkoli svým zákonným povinnostem v tomto ohledu nedostál, vede to nutně k závěru, že nemohl mít v rozhodné době potvrzenou schopnost druhé smluvní strany úvěr splácet.

20. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům. Z předložených listin je zřejmé, že právní předchůdkyně při prověřování úvěruschopnosti postupovala formálně a spokojila se s tím, jaké informace žalovaná uvedla, jelikož ověřenu mohla mít pouze výši jejích pravidelných příjmů od zaměstnavatele. Nikoli však již tvrzené výživné, jestliže zmíněný rozsudek v opatrovnické věci byl vydán (zřejmě) v roce 2015, ostatně mělo jít o výživné pro její nezletilé děti, nebyl to tedy příjem, se kterým by mohla sama libovolně nakládat a použít je například na úhradu splátek poskytnutého úvěru. Taktéž nebyla doložena výše nákladů na bydlení, výše výdajů na domácnost a nebyly vůbec zkoumány ani další její běžné měsíční výdaje. Právní předchůdkyně žalobkyně navíc zjevně neověřovala výpisem z účtu žalované jeho finanční toky, příp. rezervy, ačkoli to ve svém vyjádření tvrdila, stejně tak nezjišťovala případné další finanční závazky žalované. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tvrzení žadatele do detailních podrobností, avšak pro závěr o úvěruschopnosti je třeba, aby byl doložen jeho příjem i pravidelné měsíční výdaje, k čemuž dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné.

21. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo v dané věci formální záležitostí, právní předchůdkyně žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaná skutečně schopna spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení její reálné situace. Soud tak musí konstatovat, že majetkové poměry žalované nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany právní předchůdkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je předmětná smlouva ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

22. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla částku 17 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaná doposud uhradila jen 2 200 Kč, zbývající část dlužné částky nezaplatila, a to nejen právní předchůdkyni žalobkyně, ale ani žalobkyni. Na ni byla pohledávka postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z., o čemž právní předchůdkyně žalobkyně druhou stranu řádně vyrozuměla (k prokázání této skutečnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4148/2014). Platí totiž, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající např. ze smlouvy o úvěru či o zápůjčce (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikován pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

23. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze co do částky 14 800 Kč, o kterou se žalovaná bezdůvodně obohatila a doposud ji žalobkyni nezaplatila. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená také okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení, příp. rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 26 Co 38/2024).

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na to, že žalobkyně ve věci úspěšná nebyla a žalované žádné náklady nevznikly. Při posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci přitom soud přihlédl i k výši příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).