36 C 225/2025

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalovanému přispívat na její výživu částkou ve výši 15 000 Kč měsíčně, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem po dobu dvou let od narození (tj. ode dne [datum]) syna [jméno FO], jehož otcem je žalovaný. Svůj návrh odůvodnila tím, že žije pouze se synem, o nějž osobně pečuje, a nemůže tak docházet do zaměstnání, příp. vykonávat jinou výdělečnou činnost. Jediným jejím příjmem je rodičovský příspěvek, který však nedostačuje na hrazení nákladů na živobytí a bydlení. Žalobkyně taktéž uvedla, že měsíční příjmy žalovaného činí přibližně 90 000 Kč hrubého, dále blíže nespecifikované příjmy z podnikání a přibližně 15 000 Kč měsíčně z pronájmu bytu.Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a uplatněný nárok neuznal ani částečně. Uvedl, že s příjmem přibližně 90 000 Kč je schopen a ochoten hradit výživné na nezletilého syna ve výši 15 000 Kč měsíčně, avšak nárok žalobkyně považuje za neopodstatněný, účelový a ekonomicky nepřiměřený. V rozhodném období žalovaný prokazatelně plnil ve prospěch žalobkyně nejméně ve výši 219 800 Kč. Proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a pro případ, že by soud dospěl k závěru o důvodnosti nároku, navrhl stanovit nulový zpětný doplatek po započtení již poskytnutých plnění, vymezit případné budoucí plnění pouze na dobu a v rozsahu prokázaného deficitu žalobkyně po očištění o položky, které nepatří pod nárok podle § 920 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).Soud ke zjištění rozhodujících skutečností provedl následující dokazování, přičemž na základě souhlasného stanoviska obou účastníků soud vzal za nesporné skutečnosti, že nejsou manželé a že jsou oba rodiči nezletilého [jméno FO], narozeného [datum].Z oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory ze dne 5. 6. 2025 soud zjistil, že žalobkyni byl od července 2025 přiznán rodičovský příspěvek ve výši 14 583 Kč měsíčně.Z doporučení lékaře k žádosti o příspěvek na zvláštní pomůcku ze dne 29. 7. 2025 vyplývá, že žalobkyně trpí [Anonymizováno], přičemž je v neurologické péči [adresa]. Omezená mobilita jí výrazně komplikuje samostatný pohyb. Lékařem bylo doporučeno přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo. Rovněž z lékařských zpráv [adresa] vyplývá, že žalobkyně trpí [Anonymizováno] a dne 13. 1. 2026 podstoupila operaci [Anonymizováno], poté jí byl doporučen klidový režim.Z transakční historie České spořitelny od ledna 2021 do září 2025 bylo zjištěno, že žalovaný hradil žalobkyni blíže nepojmenované platby v rozmezí od 120 Kč až do 40 000 Kč, kdy od ledna 2025 byly za jednotlivé měsíce uhrazeny částky ve výši 27 500 Kč, 34 000 Kč, 41 200 Kč, 23 000 Kč, 30 500 Kč a 28 100 Kč. Od července 2025 do září 2025 byly hrazeny platby ve výši 63 500 Kč nazvané výživné na dítě, platba ve výši 24 500 Kč označená jako nájem a blíže nespecifikovaná platba ve výši 3 000 Kč.Z výpisů z účtu od března 2022 do února 2026 zejména vyplývá, že výdaje žalovaného sestávají ze zdravotních výdajů ve výši přibližně 3 000 až 4 000 Kč měsíčně, výdajů za technické vybavení ve výši 8 500 Kč měsíčně, za oblečení ve výši 3 000 Kč měsíčně, za jídlo ve výši 19 000 Kč měsíčně, dopravu ve výši 7 000 Kč měsíčně a vratka půjčky od společnosti Laredo s. r. o. ve výši 9 050 Kč. V prosinci 2025 a lednu 2026 činily náklady spojené s nájmem částku 81 000 Kč.Z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2024 a potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti bylo soudem zjištěno, že příjmy ze samostatné činnosti činí 1 050 887 Kč, výdaje činí 630 532 Kč, tudíž dílčí základ daně je vyčíslen ve výši 420 355 Kč. Dílčí základ daně z příjmů ze závislé činnosti činí 120 000. Příjem žalovaného ze závislé činnosti za zdaňovací období od ledna do srpna 2025 činil 91 600 Kč měsíčně.Z potvrzení o provedených platbách, poukazu – benefit plus a výpisů z účtu soud zjistil, že žalobkyní byly provedeny platby ve výši 3 295,72 Kč, 1 490,63 Kč a 1 416,18 Kč. Dále žalobkyně na základě objednávek ze dne 19. 12. 2024 uhradila lékárenské zboží ve výši 3 894 Kč a 3 698,04 Kč. Žalobkyně zaslala platbu ve výši 538,40 Kč za účelem splátky jistiny, kdy zbývá splatit částku ve výši 222 262 Kč. Pravidelná výše splátky činí 4 421 Kč. Úvěr ve výši 400 000 Kč byl poskytnut v listopadu 2019. Z rozpisu vyúčtování služeb za období od 23. 12. do 22. 1. 2026 bylo soudem zjištěno, že žalobkyně za telefonní služby hradí částku ve výši 1 481,60 Kč.Z přehledu pohybu na účtu od 1. 1. 2026 do 31. 1. 2026 bylo zjištěno, že žalobkyni byl poskytnut kreditní úvěr, kdy počáteční zůstatek za vymezené období činil -29 812,63 Kč a konečný zůstatek činil -31 433,48 Kč.Z nájemní smlouvy ze dne 31. 12. 2024 bylo zjištěno, že smlouva o nájmu byla uzavřena na dobu určitou, a to od 1. 1. 2025 do 1. 1. 2026, kdy se žalobkyně zavázala hradit nájemné ve výši 17 000 Kč měsíčně spolu se zálohami ve výši 5 650 Kč měsíčně.Z nájemní smlouvy ze dne 14. 12. 2025 vyplývá, že žalovaným je hrazeno nájemné ve výši 27 000 Kč, a to na základě smlouvy o nájmu bytu o celkové ploše cca 100 m2 na dobu určitou od 1. 1. 2026 do 31. 12. 2026.Z lékařské zprávy o ambulantním vyšetření ze dne 6. 1. 2026 soud zjistil, že žalobkyně byla ambulantně vyšetřena ve [adresa]. Uskutečněna byla magnetická rezonance mozku a páteře žalobkyně, která trpí chronickým neurologickým onemocněním – [Anonymizováno], které vede k invaliditě pacientky. Žalobkyně je schopna chůze na krátkou vzdálenost, vyskytuje se u ní porucha stability, výrazná únava a zhoršená koncentrace.Z posudku o invaliditě ze dne 19. 2. 2026 zejména vyplývá, že posudková lékařka [tituly před jménem] [jméno FO] dospěla k závěru, že žalobkyně trpí [Anonymizováno], v důsledku čehož jí poklesla pracovní schopnost o 35 %, a tudíž se nachází v I. invalidním stupni. Invalidita byla přiznána k datu 3. 2. 2026.Z rozhodnutí Úřadu práce České republiky ze dne 4. 3. 2026 vyplývá, že žalobkyni byla přiznána od 1. 4. 2026 dávka státní sociální podpory ve výši 10 826 Kč. Sociální dávka byla vypočtena na základě průměrného měsíčního příjmu rodiny ve výši 28 711 Kč (tj. příjem žalobkyně ve výši 20 711 Kč a příjem na syna ve výši 8 000 Kč), kdy byly zohledněny i náklady na bydlení ve výši 20 920 Kč (17 000 Kč za nájemné a 3 920 Kč za energetický paušál). Žalobkyni vznikl nárok na složku na bydlení ve výši 10 825,6 Kč.Z výpovědi žalobkyně soud zjistil, že do odchodu ze zaměstnání v souvislosti s těhotenstvím byla žalobkyně zaměstnána jako osobní bankéřka v bance, s pravidelným příjmem přibližně 40 000 Kč až 50 000 Kč měsíčně. V tomto období neměla jiné pravidelné příjmy. Žalovaný se podílel na úhradě nákladů společné domácnosti, zejména nájemného, přičemž v době společného soužití si účastníci rozdělili náklady na bydlení tak, že žalovaný hradil přibližně polovinu nájemného, také zasílal žalobkyni peněžní prostředky určené na úhradu konkrétních společných nákladů (potraviny, potřeby domácnosti). Tyto platby nebyly pravidelné. Žalobkyně otěhotněla v dubnu 2024 a odešla ze zaměstnání ve třetím až čtvrtém měsíci těhotenství z důvodu rizikového těhotenství, kdy pobírala nemocenské dávky ve výši přibližně 60 % jejího původního příjmu, následně nastoupila na mateřskou dovolenou. V tomto období žalovaný hradil nájemné v plné výši. Žalobkyně dále uvedla, že její měsíční výdaje v době těhotenství měly činit přibližně 25 000 Kč a zahrnovaly zejména náklady na potraviny, léky, vitamíny, osobní potřeby a běžné výdaje domácnosti. V tomto období žalobkyně nebyla schopna vytvářet finanční úspory. Po narození syna měl vlastní příjem žalobkyně činit přibližně 16 000 Kč měsíčně, doplněný dávkami na syna. Žalobkyně uvedla, že bez finanční pomoci žalovaného by nebyla schopna hradit náklady na bydlení. Celkové měsíční náklady žalobkyně podle její výpovědi převyšují její vlastní příjmy. V současné době žalobkyně nadále bydlí ve stejném bytě, přičemž nájemné včetně služeb činí přibližně 27 000 Kč měsíčně. Po narození syna žalobkyně výrazně omezila své osobní výdaje, zejména na léky a vitamíny, a své výdaje soustředí primárně na zajištění potřeb syna, kdy uvedla, že měsíčně za každodenní potřeby vynaloží přibližně 7 000 Kč.Soud připustil provedení posudku o invaliditě ze dne 19. 2. 2026 a rozhodnutí Úřadu práce České republiky ze dne 4. 3. 2026 ve smyslu § 118b odst. 1 zákona č. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť se jedná o správní rozhodnutí, která byla vydána až po koncentraci řízení, a tudíž skutečnosti ve smyslu citovaného ustanovení nemohly být žalobkyní uplatněny dříve. Na základě shora uvedeného, přičemž soud hodnotil provedené důkazy zvlášť a v jejich vzájemných souvislostech, soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu.Žalobkyně žije jen se svým synem v Praze v nájemní bytě. Pracovala dříve na pozici osobní bankéřky, příjem činil přibližně 40 000 Kč až 50 000 Kč. S žalovaným se podíleli na společných výdajích, kdy žalovaný žalobkyni zasílal částky v řádu tisíců až desetitisíců korun českých. Z důvodu rizikového těhotenství v návaznosti na [Anonymizováno] odešla ze zaměstnání ve třetím až čtvrtém měsíci těhotenství. Od února 2026 jí byla přiznána invalidita I. stupně, neboť bylo zjištěno, že vlivem zdravotního stavu je její schopnost výkonu práce snížena o 35 %. Na straně žalobkyně soud v rozhodném období zjistil, že její měsíční příjem činí, resp. bude činit 31 537 Kč sestávající z dávek statní sociální podpory. Měsíční výdaje sestávají z nájemného (včetně záloh za služby) ve výši 24 400 Kč, nákladů na zajištění každodenních potřeb ve výši 7 000 Kč a splátky úvěru ve výši 4 421 Kč. Celkově výdaje činí přibližně 35 821 Kč měsíčně.Na straně žalovaného soud zjistil, že jeho měsíčný příjem dosahuje částky minimálně ve výši 90 000 Kč sestávající jednak ze závislé činnosti a jednak ze samostatné výdělečné činnosti. Co se týká měsíčních výdajů, žalovaný vynaložil průměrně 3 000 až 4 000 Kč za zdravotní potřeby, 8 500 Kč u společnosti Alza.cz a. s., 3000 Kč za oblečení, 19 000 Kč za stravu, 7 000 Kč na dopravu, 27 000 Kč na náklady za bydlení a 9 050 Kč za splátku půjčky od společnosti Laredo s. r. o. Žalobkyni a svému synovi zasílal platby ve výši průměrně 30 500 Kč měsíčně. Celkově výdaje činily přibližně 107 500 Kč měsíčně.Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil následujícím způsobem po právní stránce.Podle § 920 odst. 1 věta první o. z., není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem.Podle § 922 odst. 2 o. z. výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode dne porodu.V rozhodovací praxi soudů platí, že důvod pro přiznání tohoto druhu výživného nespočívá v toliko neschopnosti neprovdané matky živit sebe sama a dítě, ale ve skutečnosti, že v souvislosti s těhotenstvím a narozením dítěte dochází k dočasnému nebo někdy i trvalému snížení příjmu matky. Účelem výše citované úpravy je tak zajistit neprovdané matce po dobu dvou let alespoň minimální zajištění výživy. Rozsah výživného ovšem musí být přiměřený, tedy takový, aby hmotné zajištění oprávněné odpovídalo v podstatě stavu, jaký by měla v manželství nebo v partnerském stavu, pokud by nadále pokračoval. Výživné by nicméně nemělo přesahovat částku, která by, s připočtením dalších dávek, které jsou jí vypláceny v souvislosti s mateřstvím, přesahovala její výdělkové schopnosti před těhotenstvím a narozením dítěte (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 21 Co 265/2025).Soud dospěl k závěru, že nároku na výživu neprovdané matky je ve smyslu § 920 odst. 1 o. z. v tomto konkrétním případě zcela dán. Žalobkyni totiž náleží takové výživné, aby v součtu s jejími aktuálními příjmy měla zásadně stejné příjmy, jakých dosahovala ještě před rozhodným obdobím. Žalobkyně nadto své majetkové poměry nemá možnost jakýmkoliv způsobem zlepšit, jelikož s ohledem na neustálou každodenní péči o svého malého syna a v neposlední řadě kvůli svému zdravotnímu omezení nemůže být plnohodnotně zaměstnána a z trhu práce je nyní prakticky vyloučena. Její majetkové poměry zcela zjevně nedostačují pro plnění dlouhodobých potřeb. Na straně žalovaného naopak nebylo prokázáno, že by pro své majetkové poměry nebyl schopen výživné žalobkyni poskytovat, resp. bylo prokázáno, že toho schopen, i vzhledem k předchozím svým příspěvkům, nepochybně je.Při určení výše výživného soud vycházel z výše uvedených majetkových poměrů žalobkyně a žalovaného, přičemž se zaměřil především na prokázané dlouhodobé měsíční výdaje žalovaného z let 2024 a 2025 ve výši průměrně 107 500 Kč měsíčně, z čehož vyplývá, že příjem žalovaného dosahuje k tomu přiměřené výše (oproti pouze tvrzeným 90 000 Kč měsíčně). Příjem žalobkyně před těhotenstvím činil 40 000 Kč až 50 000 Kč, přičemž bylo prokázáno, že její příjem v současné době poklesl na částku 31 537 Kč měsíčně. Soud se domnívá, že stanovení výše výživy v částce 15 000 Kč měsíčně, čímž bude fakticky dorovnám předešlý příjem žalobkyně, je právě takovým přiměřeným rozsahem výživného podle § 920 odst. 1 o. z., jak má na mysli citovaná judikatura. Přiměřenost požadované částky je odůvodněna také tím, že žalovaný bude pro své majetkové poměry schopen takový příspěvek na výživu pravidelně hradit, když už před rozhodným obdobím hradil ve prospěch žalobkyně, resp. společného syna, běžně částky v řádu desítek tisíc Kč. Soud proto žalobou uplatněnému nároku zcela vyhověl a uložil žalovanému povinnost hradit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč měsíčně, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem až do uplynutí dvou let od narození syna účastníků.Současně soud rozhodl i o dlužném výživném, které za dobu od 24. 1. 2025 (den narození syna účastníků) do 10. 3. 2026, kdy byl vyhlášen rozsudek, činí celkem 176 210 Kč, neboť z celkové částky 203 710 Kč, bylo nutné odečíst poskytnutou úhradu žalobkyni za nájemné ve výši 27 500 Kč. U ostatních úhrad v rozhodném období nebylo prokázáno, že by byly poskytovány přímo žalobkyni, neboť se jednalo o výživné na syna či platby související se zabezpečením jeho potřeb (ostatně žalovaný tvrdil, že je ochoten přispívat pouze na jeho potřeby). S přihlédnutím k jeho finančním možnostem soud uložil žalovanému povinnost dlužné výživné uhradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 15 000 Kč tak, aby dlužné výživné bylo splaceno ještě v přiměřené době, přičemž z majetkových poměrů žalovaného vyplynulo, že stanovená částka pro něj zjevně nebude představovat nepřiměřenou finanční zátěž.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že věci zcela úspěšné žalobkyni náleží plná náhrada nákladů řízení, které sestávají z nákladů za zastoupení advokátkou. Té podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), neboť nárok spočíval v opětujícím se plnění po dobu dvou let, náleží odměna ve výši 9 740 Kč a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč, a to za každý ze čtyř úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení a účast na jednání před soudem dne 16. 1. 2026, 24. 2. 2026 a 10. 3. 2026). Celkem tak jde o částku 40 760 Kč, přičemž lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., když nebylo důvodu stanovit lhůtu delší či plnění ve splátkách. Splatnost náhrady nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně soud určil podle § 149 odst. 1 o. s. ř.O soudním poplatku bylo rozhodnuto podle položky 7 sazebníku poplatků ve spojení s 2 odst. 3 a § 11 odst. 2 písm. f) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve spojení s čl. V bod 1 zákona č. 268/2025 Sb., jelikož poplatková povinnost za žalobu přešla na žalovaného.