Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky 3 000 Kč a částky 4 620 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 15. 4. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 18 620 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 10 000 Kč, který mu na základě smlouvy ze dne 14. 12. 2023 poskytla společnost [právnická osoba].[IČO] IČO, , jako právní předchůdkyně žalobkyně. Na výzvu soudu, zda její právní předchůdkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně nijak nereagovala, ovšem již v žalobě uvedla, že pokud by soud žalovanou částku nepřiznal z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, žádá přiznání této částky z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž žalovaný dosud ničeho neuhradil. Soud proto vyšel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumala a žalobkyně tudíž sama pokládá zmíněnou smlouvu ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru za neplatnou.
2. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 20. 7. 2025 soud zjistil, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně získal finanční prostředky ve výši 10 000 Kč.
4. Z žádosti o spotřebitelský úvěr č. [hodnota] bylo zjištěno, že žalovaný prohlásil, že je svobodný, v jeho domácnosti žijí celkem čtyři osoby, z toho tři s vlastním příjmem, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] jako project support manager, jeho příjmy činí 24 797 Kč měsíčně a výdaje 15 000 Kč měsíčně a neprochází exekučním nebo insolvenčním řízení. Právní předchůdkyně tedy zjevně vycházela pouze z tvrzení žalovaného, aniž by si je jakkoli ověřovala, a v tomto ohledu skutečně nebyla úvěruschopnost žadatele o úvěr zkoumána řádně a s odbornou péčí.
5. Z oznámení o postoupení pohledávky a z předžalobní výzvy k plnění ze dne 20. 7. 2025 včetně potvrzení o odeslání poštovní zásilky bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován, a že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.
6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že pokud právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost uvedené smlouvy poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný doposud ničeho uhradil, a to nejen právní předchůdkyni žalobkyně, ale ani žalobkyni. Na ni byla pohledávka za žalovaným postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (déle jen „o. z.“), o čemž právní předchůdkyně žalovaného řádně vyrozuměla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4148/2014). Platí totiž, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající např. ze smlouvy o úvěru či zápůjčce (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikován pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze co do částky 10 000 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená také okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení, příp. rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 26 Co 38/2024, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 87/2025, z nějž jasně vyplývá, že absentuje-li výzva k vrácení poskytnuté jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nemůže být žalovaný v prodlení).
8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na to, že poměr úspěchu a neúspěchu byl mezi účastníky řízení zanedbatelný. Při posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci přitom soud přihlédl i k výši příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).