Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky [částka], zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka], úroků ve výši [částka], ve výši [částka] a ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum], maximálně však do doby, kdy celkové tyto úroky za dobu od [datum] dosáhnou částky [částka], se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka], zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka], úroků ve výši [částka], ve výši [částka] a ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum], maximálně však do doby, kdy celkové tyto úroky za dobu od [datum] dosáhnou částky [částka], a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši [částka], který na základě smlouvy ze dne [datum] žalovanému poskytla.
2. Ve věci bylo rozhodnuto za podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, který se k jednání i přes řádné předvolání nedostavil, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení. S ohledem na to, že žalobkyně ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř. navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, měl soud žalobní tvrzení o skutkových okolnostech, týkajících se věci, za nesporná. Přesto se z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tedy zda ještě před uzavřením smlouvy řádně a s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného.
3. Žalobkyně již v žalobě sdělila, že schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr posoudila na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (doklady o příjmech), dále z externích databází a registrů a provedla také tzv. scoring klienta. Zjistila poté, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné.
4. Soud pro posouzení věci z hlediska zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru provedl následující dokazování.
5. Z návrhu na uzavření smlouvy a karty klienta bylo zjištěno pouze, že žalovaný v rozhodné době prohlásil, že žije v [adresa] a je zaměstnán u společnosti [právnická osoba].
6. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný prohlásil, že je svobodný, žije sám, je zaměstnán na dobu neurčitou a jeho pravidelný čistý měsíční příjem u uvedené společnosti činí [částka]. Dále prohlásil, že jeho výdaje („životní minimum“) činí [částka], nesplácí žádné další úvěry a na bydlení vynakládá [částka] měsíčně (naproti tomu ovšem současně prohlásil, že bydlí ve vlastním bydlení), celkem tedy jeho výdaje činí [částka] měsíčně.
7. Z výpisu z účtu žalovaného vyplynulo pouze, že jeho příjem od společnosti [právnická osoba]. činil v červnu 2023 částku [částka], v červenci 2023 částku [částka], v srpnu 2023 částku [částka] a v září 2023 částku [částka], průměrně tedy [částka].
8. Z předsmluvního formuláře, z výpisu z registru SOLUS a z výpisu registru BRKI žádné pro věc relevantní informace zjištěny nebyly. Po právní stránce soud poté uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).
9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.
11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
12. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
15. Soud se, jak již shora uvedeno, zabýval tím, zda mezi žalobkyní a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
16. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.
17. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
18. Soudu je znám i závěr, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, a že musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Ten však na projednávanou věc nedopadá, neboť zdůrazňuje, že nelze vycházet výlučně z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, aniž by byla vzata v úvahu skutečnost, že spotřebitel tento úvěr splatil, jako tomu bylo v dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Zde však byla žaloba naopak podána z důvodu, že poskytnutý úvěr nebyl zcela splacen, samotná žalobní tvrzení tedy takový postup vylučují. V těchto případech se tudíž soud musí zabývat primárně tím, zda a případně jak byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost spotřebitele, a poté na základě těchto skutkových zjištění (nebudou-li přicházet do úvahy jiná) uzavřít ohledně otázky platnosti předmětné smlouvy. Zjistí-li totiž, že poskytovatel spotřebitelského úvěru finanční prostředky poskytl, ačkoli svým zákonným povinnostem v tomto ohledu nedostál, vede to nutně k závěru, že nemohl mít v rozhodné době potvrzenou schopnost druhé smluvní strany úvěr splácet.
19. V posuzované věci soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo tak spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Při prověřování úvěruschopnosti postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, jaké informace žalovaný uvedl, aniž by je ověřila z podkladů, které si měla od žalovaného vyžádat. Výjimkou je výpis z účtu, ze kterého však mohla mít ověřen pouze příjem žalovaného. Nebyly však již nijak doloženy jeho pravidelné výdaje na bydlení či další běžné výdaje, tvrzené ostatně ve velmi nízké výši. Lze též s ohledem na absenci kompletního výpisu z účtu žalovaného za relevantní období konstatovat, že žalobkyně dostatečně neověřovala jeho finanční toky, příp. rezervy. Jestliže uvedla, že vycházela také z různých externích i interních databází a registrů, jde pouze o podpůrný argument, neboť rozhodujícím je zjištění v dané době aktuální situace žadatele o úvěr ohledně jeho příjmů a pravidelných výdajů. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tato jeho tvrzení do detailních podrobností, pro závěr o úvěruschopnosti dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné.
20. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo formální záležitostí, žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení jeho reálné situace. Majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany žalobkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o jeho úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti navíc chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.
21. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku [částka], plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný doposud ničeho neuhradil, soud proto žalobě vyhověl co do částky [částka], o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená jak výši plnění, tak okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu však žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo jednoznačně judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení, příp. rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 26 Co 38/2024).
22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci jen zčásti úspěšné žalobkyni náleží poměrná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] a z nákladů zastoupení advokátem. Tomu podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši [částka] za čtyři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, žaloba, účast na jednání před soudem dne [datum]) a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši [částka] za každý tento úkon, obojí s náhradou za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v sazbě 21 %. Celkem by tak šlo o částku [částka], protože však žalobkyně byla úspěšná pouze co do 56 % a žalovaný tedy co do 44 % (při posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci soud přihlédl i k výši příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), činí celkový úspěch 12 % a přiznána tedy byla náhrada nákladů řízení ve výši [částka].