Výrok
I. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 174 839,11 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž žalobce požaduje po žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili další částku 226 676,16 Kč spolu s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 393 046,07 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 5 047,20 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení v částce 10 808,73 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 401 515,27 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 0 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejich právního zástupce.
Odůvodnění
1. Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení částky 401 515,27 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že jeho právní předchůdkyně, [právnická osoba]., uzavřela se žalovanými dne 11. 4. 2028 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovaným finanční prostředky ve výši 588 100 Kč. Žalovaní se zavázali, že uvedené bance poskytnutou částku vrátí a zaplatí jí i úrok sjednaný ve výši 6,9 % p. a., jakož i uhradí poplatky a ceny dle smlouvy a sazebníku banky. Konkrétně se žalovaní zavázali tyto částky splatit formou pravidelných měsíčních splátek. Následně ale žalovaní splátky řádně a včas nehradili, a proto banka využila svého smluvního oprávnění a celý úvěr ke dni 26. 11. 2023 zesplatnila. Následně byla pohledávka za žalovanými smluvně postoupena na žalobce. Ke dni postoupení činil dluh žalovaných na jistině částku 393 046,07 Kč, na úrocích, jež přirostly k jistině 5 047,20 Kč, na úroku z prodlení 10 808,73 Kč a na poplatcích 3 422 Kč. Ani poté žalovaní nic na svůj dluh neuhradili. Proto se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení všech uvedených částek a nadto po nich požadoval i úhradu smluvních úroků ve výši 6,9 % ročně z částek 393 046,07 Kč a 5 047,20 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a úhradu zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 401 515,27 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení.
2. Žalovaní namítali, že úvěrová smlouva je neplatná. V prvé řadě poukázali na skutečnost, že nemohly být naplněny zákonné podmínky pro uzavření smlouvy o úvěru, neboť předpokladem vzniku této smlouvy je nejprve na straně úvěrujícího vlastnictví peněžních prostředků a dále je nutné převedení tohoto vlastnictví k uvedeným peněžním prostředkům na úvěrovaného. To se však v daném případě nestalo, neboť dotčená banka nebyla vlastníkem předmětných peněz, ani toto vlastnictví na žalované nepřevedla. Mechanismus poskytování úvěrů je totiž všeobecně v bankovnictví postaven na jiném principu, a to „tvorby nového kreditu“ na účtu úvěrovaného. V podstatě banka přímo na úvěrovém účtu vytvoří fiktivní peníze, které však nejsou ničím kryty. Hodnotu tyto „peníze“ získají až dodatečně, a to tím, jak je úvěrovaný splácí, neboli až úvěrovaný ve splátkách vrací skutečně hodnotné peníze. Jde tak o činnost banky, která je společensky škodlivá a nijak nenaplňuje náležitosti úvěrové smlouvy tak, jak je tato v občanském zákoníku vymezena. Dále také požadovali, aby bylo prozkoumáno, zda došlo k náležitému ověření úvěruschopnosti žalovaných před uzavřením smlouvy o úvěru.
3. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že žalovaní uzavřeli s [právnická osoba]. smlouvu, ve které se daná banka zavázala poskytnout žalovaným úvěr ve výši 588 100 Kč, a to částečně za účelem konsolidace předchozích závazků žalovaných, částečně bezúčelově. Žalovaní se zavázali společně a nerozdílně tuto částku bance vrátit a zaplatit jí i úroky při úrokové sazbě ve výši 6,90 % ročně. Dále se žalovaní zavázali hradit i poplatky a ceny dle ceníku banky. Vše se zavázali uhradit formou pravidelných měsíčních splátek po 6 856 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily i Všeobecné obchodní podmínky banky a její ceník. Pro případ prodlení se splacením 1 splátky úvěru po dobu delší než 3 měsíce nebo prodlení se splacením více než 2 splátek bylo sjednáno oprávnění banky prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. Dále ve smlouvě bylo sjednáno oprávnění banky žádat po žalovaných úrok z prodlení či smluvní pokutu pro případ nezaplacení splátky úvěru či peněžité pohledávky řádně a včas.
4. Před uzavřením smlouvy o úvěru byla zkoumána úvěruschopnost žalovaných. Ze žádostí žalovaných o úvěr vyplynulo, že žalovaný 1 je zaměstnán na dobu určitou, doložil však dobrozdání zaměstnavatele o možnosti pokračování v pracovním poměru, příjem žalovaného činil 20 333 Kč, což bylo ověřeno potvrzením o příjmu a výpisy z účtu. Bytovou situaci popsal jako vlastní bydlení bez zástavy, počet dalších osob v domácnosti 2. Jako měsíční platby v domácnosti uvedl splátky úvěrů (skupina [právnická osoba]) 11 829 Kč, splátky mimo [právnická osoba] ve výši 5 790 Kč. U ostatních výdajů uvedl 0 Kč. Obdobně žalovaná 2 uvedla, že žije ve vlastním bydlení bez zástavy, a to se dvěma dalšími osobami. Je na mateřské/ rodičovské, její příjem činí 6 100 Kč a byl doložen potvrzením o rodičovském příspěvku a výpisy ze shodného účtu, jako u žalovaného 1. Výdaje u ní ani zjišťovány nebyly. Dle posouzení úvěruschopnosti žalovaných provedeného bankou plyne, že u žalovaných bylo vycházeno z příjmu 26 604, výdaje byly vypočteny ekonomickým modelem ve výši 13 046 Kč, osobní úvěr mimo [právnická osoba] se splátkou 4 511 Kč byl konsolidován, zbýval úvěr na stavební spoření mimo [právnická osoba] se splátkou 5 790 Kč. Nová splátka měla činit 6 856 Kč, úvěrové zatížení by tak činilo 12 646 Kč. K tomu bylo doložena tabulka ze zkoumání z CCB, kde jsou uvedeny 2 úvěry mimo [právnická osoba] ze dne 24. 5. 2016 ve výši 390 000 Kč se splátkou 4 511 Kč a ze dne 22. 9. 2017 ve výši 900 000 Kč se splátkou 5 790 Kč.
5. Z výpisu z úvěrového účtu vyplynulo vyčerpání úvěru žalovanými dne 11. 4. 2018 a 16. 4. 2018. Žalovaní přestali sjednané splátky úvěru hradit řádně a včas, poslední úhradu provedli v srpnu 2023, dále již nic nezaplatili.
6. Z poslední výzvy k úhradě ze dne 25. 10. 2023 plyne, že žalovaní byly vyzváni k úhradě služných splátek v dodatečné lhůtě, jinak dojde k zesplatnění celého úvěru. Přípisem ze dne 26. 11. 2023 bylo žalovaným oznámeno rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu, k tomu datu činil dluh 396 469 Kč. Z vyjádření žalobce dále vyplynulo, že žalovaní celkem uhradili z uvedeného titulu částku 413 260,89 Kč.
7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2024, dohody o úplatě, seznamu postupovaných pohledávek plyne, že pohledávka za žalovanými byla postoupena na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovaným oznámeno přípisem ze dne 16. 2. 2024.
8. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru. Žalovaní uzavřeli s [právnická osoba]. smlouvu, na základě které čerpali od dané banky finanční prostředky ve výši 588 100 Kč. Částka 338 100 Kč byla účelově vázána na konsolidaci předchozího úvěru žalovaných, částka 250 000 Kč byla žalovaným poskytnuta bez účelového určení. Tuto částku včetně úroků sjednaných ve výši 6,90 % ročně a včetně poplatků a cen banky dle ceníku banky měli dle ujednání splatit společně a nerozdílně pravidelnými měsíčními splátkami po 6 856 Kč. Před uzavřením uvedené smlouvy byla zkoumána úvěruschopnost žalovaných, přičemž bylo zjištěno, že první žalovaný je zaměstnán na dobu určitou s vyhlídkou dalšího trvání zaměstnání a s výdělkem okolo 20 300 Kč, druhá žalovaná byla na rodičovské dovolené s příspěvkem 6 100 Kč. Příjmy žalovaných byly ověřeny. Byla zjišťována bytová situace žalovaných, kdy žili ve vlastním bydlení bez zástavy, dále byly zjištěny dluhy ve výši 900 000 Kč se splátkou 5 790 Kč měsíčně a 390 000 Kč se splátkou 4 511 Kč měsíčně. Jiné výdaje zjišťovány nebyly. K výpočtu výdajů žalovaných byl použit ekonomický model, kterých vycházel z normativních nákladů na bydlení a částek životního minima. Rozdíl mezi takto posuzovanými příjmy a výdaji činil 13 558 Kč měsíčně, předpokládané úvěrové zatížení 12 646 Kč měsíčně. Žalovaní ale posléze přestali splátky hradit, a proto banka prohlásila celý dluh za okamžitě splatný ke dni 26. 11. 2023. Ani poté žalovaní nic neuhradili. Celkem žalovaní zaplatili částku 413 260,89 Kč. Následně byla pohledávka za žalovanými tvořená dlužnou jistinou ve výši 398 093,27 Kč, skládající se z jistiny úvěru ve výši 393 046,07 Kč a přirostlých úroků ve výši 5 047,20 Kč, dlužnými poplatky ve výši 3 422 Kč a dlužnými splatnými úroky z prodlení ve výši 10 808,73 Kč postoupena na žalobce. Žalobce vyzval žalované k úhradě všech těchto dlužných částek včetně příslušenství s tím, že je upozornil na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou.
9. Podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., Občanského zákoníku, v platném znění, (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Po právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.
12. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanými byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na kterou dopadala i právní úprava daná zákonem 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění. Úvěruschopnost žalovaných před uzavřením smluv byla přezkoumávána pouze dílčím způsobem, a to v části příjmů, dle údajů zjištěných od žalovaných s doložením výše jejích příjmů. Výdajová stránka však řádně zkoumána nebyla. První žalovaný výdaje neuvedl, resp. uvedl je ve výši 0 Kč, pak už jen specifikoval úvěrové zatížení, které však bylo výrazně vyšší, než následně zjištěné, u druhé žalované výdaje ani nebyly zkoumány. Použití ekonomického modelu má soužit pouze k ověření výdajové stránky, nezbavuje to povinnosti výdaje zjišťovat. Navíc v ekonomickém modelu je vycházeno z částek, které slouží k určení nároku na sociální dávky. I při použití takto stanovených výdajů zbývalo po odečtení navýšeného úvěrového zatížení z příjmu žalovaných pouze 912 Kč měsíčně, tedy zcela zanedbatelná částka, kdy tedy i sebemenší výkyv v příjmech (např. z důvodu nemoci) mohl vést k neschopnosti úvěr splácet. Navíc i z výpisů z účtu, jež byly ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaných předloženy, plynou další výdaje žalovaných, jež nebyly zohledňovány. Soud tak považuje zkoumání úvěruschopnosti žalovaných za ryze formální, vedoucí spíše ke vzniku dluhové pasti, nikoliv k zodpovědnému úvěrování, což je smyslem a účelem tohoto zkoumání dle zákona o spotřebitelském úvěru. Proto soud považuje uzavřenou smlouvu za neplatnou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Dle tohoto ustanovení pak soud uložil žalovaným pouze povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru, sníženou o již zaplacené částky. Konkrétně jsou tak žalovaní povinni zaplatit částku 174 839,11 Kč, a to žalobci, neboť v řízení bylo dále prokázáno, že pohledávka za žalovanými byla smluvně dle § 1879 a násl. o. z. postoupena na žalobce. Ostatní nároky soud s ohledem na dovozenou neplatnost úvěrové smlouvy zamítl jako nedůvodné.
13. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 z 20. 4. 2022 je v případě aplikace § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovena nová splatnost ohledně vrácení poskytnuté jistiny, která se odvíjí od možností spotřebitele, zde žalovaných. Bylo na žalovaných, aby v řízení tvrdili a prokazovali své možnosti k vrácení jistiny úvěru. A protože tak neučinili, soud uzavřel, že jim nic nebrání a jsou schopni vrátit dlužnou část jistiny ve lhůtě odpovídající procesně stanovené obecné pariční lhůtě, tedy do tří dnů od právní moci rozsudku. Jde tedy o nově soudem stanovenou splatnost přiznané částky, přičemž nárok na příslušenství v podobě úroků z prodlení by žalobci vznikl až poté, co by žalovaní v této lhůtě splatnosti uvedenou částku nezaplatili. V podrobnostech soud odkazuje za uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého poměřoval procesní úspěch a neúspěch obou stran. V dané věci byli procesně úspěšnější žalovaní, když byli úspěšní z 65 % a neúspěšní z 35 %, a proto jim soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 30 % z jejich nákladů. Žalovaní uplatnili náklady spojené s cestou k soudnímu jednání a zpět. K výzvě soudu však tyto náklady nedoložili a výslovně uvedli, že doklady nemají k dispozici, a proto nakonec ani tyto náklady nepožadují. Proto soud s ohledem na vyhlášené znění rozsudku rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 0 Kč, což by jinak odpovídalo výroku ve znění, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.