13 C 74/2025

Odůvodnění

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 63 633,14 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacení úvěru poskytnutého na základě úvěrové smlouvy č. [hodnota] ze 20. 10. 2022. Žalobkyně tvrdila, že se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které žalované poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se přitom ve smlouvě zavázala žalobkyni za poskytnutí úvěru zaplatit částku 45 018 Kč v pravidelných 18měsíčních splátkách ve výši 4 724 Kč a zaplatit jí i úrok za poskytnutí úvěru ve výši 14,75 %. Žalovaná svůj dluh řádně neuhradila, když od uzavření smlouvy do postoupení pohledávky celkem 19 800 Kč, poté neuhradila ničeho. Proto se po ní žalobkyně domáhala úhrady dlužné jistiny úvěru spolu s poplatkem a příslušenstvím úvěru.

2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 20. 10. 2022, jakož i z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z téhož dne a ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě se právní předchůdce žalobkyně zavázal, že poskytne žalované finanční prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit právnímu předchůdci žalobkyně a spolu s tím zaplatit i příslušenství úvěru ve výši 42 156 Kč, složené ze smluvního úroku ve výši 32 440 Kč, částky za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 216 Kč. Ve smlouvě bylo uvedeno, že úroková sazba činí 86 % a je pevná po celou dobu trvání smlouvy a že věřitel není oprávněn v průběhu smlouvy měnit výši Poplatku za spotřebitelský úvěr. Žalovaná se zavázala celkovou dlužnou částku ve výši 85 018 Kč původnímu věřiteli uhradit v 18měsíčních splátkách ve výši jedné splátky 4 724 Kč. Ve smlouvě bylo rovněž sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 2 862 Kč a dále byla sjednána smluvní pokuta pro případ, že se žalovaná dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté splátky úvěru či její části, a to ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky úvěru, a to za každý den prodlení.

4. Ze žádosti o úvěr ze dne 20. 10. 2022 soud zjistil, že žalovaná uvedla v žádosti o úvěr svůj celkový měsíční příjem v částce ve výši 17 000 Kč, což doložila právnímu předchůdci žalobkyně výpisem z účtu. Dále uvedla, že její odhadované výdaje činí částku 5 000 Kč. Tyto prohlášení stvrdila na žádosti svým podpisem.

5. Z tabulky umoření plyne, že žalovaný vyčerpal celou částku 40 000 Kč dne 20. 10. 2022. Poté nepravidelně či v nedostatečné výši hradila sjednané splátky. Celkem ke dni 28. 7. 2023 zaplatila částku 19 800 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024 má soud za prokázané, že pohledávka právního předchůdce žalobkyně byla řádně postoupena žalobkyni.

7. Z dopisu ze dne 29. 7. 2024 adresované žalované má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalované postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do deseti dnů od doručení tohoto přípisu.

8. Z výzvy k zaplacení ze dne 31. 10. 2024 bylo zjištěno, že žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě žalované částky s příslušenstvím do 15. 11. 2024 s tím, že ve výzvě uvedl skutkový i právní základ nároku na tuto částku a také upozornil žalovaného na následnou možnost vymáhání dlužné částky soudní cestou. Výzva byla žalovanému zaslána doporučeným způsobem, jak plyne se souvisejícího poštovního podacího lístku ze dne 31. 10. 20249. Ze statistiky České národní banky bylo zjištěno, že v říjnu roku 2022 činila obvyklá úroková sazba u úvěrů na spotřebu při fixaci nad 1 rok do 5 let včetně 10,21 % ročně.10. Soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru. Žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba] smlouvu č. [hodnota], na základě které byla žalované poskytnuta částka 40 000 Kč. Dle smlouvy byla žalovaná povinna vrátit uvedené společnosti částku 40 000 Kč a zaplatit jí i poplatek ve výši 42 156 Kč, v němž byl obsažen i vyčíslený úrok při sjednané sazbě 86 % ročně. Úvěruschopnost žalované před uzavřením smluv byla přezkoumávána pouze dílčím způsobem, a to dle údajů zjištěných jen od žalované s doložením výše jejích příjmů, výdajová stránka a další finanční či úvěrové zatížení zkoumáno nebylo. Obvyklá úroková sazba u obdobných úvěrů v daném období nepřesahovala 11 % ročně. Žalovaná měla dle smlouvy úhradu celkové dlužné částky ve výši 85 018 Kč provést pravidelnými 18měsíčními splátkami. Žalovaná ale hradila splátky nepravidelně. Zesplatnění úvěru tvrzeno ani prokázáno nebylo. Na pohledávku žalovaná žalobkyni uhradila od uzavření smlouvy do postoupení pohledávky celkem 19 800 Kč, poté neuhradila ničeho. Pohledávka za žalovanou z uvedeného titulu byla postoupena na žalobce, což bylo žalované oznámeno. Před podáním žaloby byla žalovaná žalobcem vyzvána k úhradě žalované částky včetně příslušenství s tím, že byla upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou.11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.12. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.13. Po právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.14. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na kterou dopadala i právní úprava daná zákonem 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění. Úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy byla přezkoumávána pouze dílčím způsobem. Ve smlouvě o úvěru byla sjednána úroková sazba ve výši 86 % ročně, což je sazba mnohonásobně vyšší než jaká je uvedena pro daný typ spotřebitelského úvěru a dané období ve statistice České národní banky. Soud tak považuje sjednanou úrokovou sazbu za rozpornou s dobrými mravy. Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o. z. Soud přitom uzavírá, že tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.15. Podle § 2395 o.z. je smlouva o úvěru smlouvou úplatnou, povinnost k zaplacení úroku za poskytnutí peněžních prostředků je její podstatnou náležitostí. Soud má za to, že právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru by bez ujednání o úrocích obdobně vysokých smlouvu neuzavřel. Z obsahu spisu vyplynulo, že ke snížení požadovaných smluvních úroků přistoupil až žalobce v rámci žalobního žádání, avšak pouze co do dalších úroků, tedy úroků nezahrnutých do tzv. „Poplatku“, na které však nárok ze smlouvy nevyplývá. Úrok zahrnutý do „Poplatku“ žádal vždy právní předchůdce žalobce a následně i žalobce vždy v plné výši. Obdobný závěr zaujaly opakovaně odvolací soudy ve vztahu k posouzení obchodního jednání jiného nebankovního věřitele, a to např. v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 197/2019 či Městského soudu v Praze 17 Co 271/2020.16. Proto soud uzavřel, že předmětná smlouva o úvěru je z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná podle § 588 o.z. jako celek. V takovém případě však již nelze přistoupit ani k moderaci sjednaného úroku podle ustanovení § 577 o. z. K neplatnosti podle § 588 o.z. je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy bez ohledu na pasivitu strany žalované.17. Soud tedy nárok žalobce posoudil dle § 2991 a násl. o. z., zejména § 2993 o. z., jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť zde došlo k plnění, aniž by tu byl platný závazek. Právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 40 000 Kč, přičemž žalovaná již na tento dluh zaplatila částku 19 800 Kč. Proto soud uložil žalované povinnost vrátit částku 20 200 Kč, jakož to, o co se bez spravedlivého důvodu obohatila. Tuto částku je přitom žalovaná povinna zaplatit žalobci, neboť v řízení bylo prokázáno, že právě na žalobce tato pohledávka za žalovanou smluvně přešla ve smyslu § 1879 a násl. o. z. A protože dle § 1880 o. z. platí, že s postupovanou pohledávkou nabývá postupník (zde žalobce) i její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně zajištění, vyhověl soud žalobě i v části příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, ovšem pouze z přiznané částky 20 200 Kč. Na ty vzniklo právnímu předchůdci žalobce a posléze i žalobci právo dle § 1970 o. z., neboť žalovaná se ocitla se svým peněžitým dluhem v prodlení, když za první výzvu k vrácení celé dlužné částky soud považuje předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky. Úrok soud tedy přiznal žalobci od 5. 11. 2024, tedy od data doručení předžalobní upomínky, neboť toto datum má soud za první výzvu k úhradě bezdůvodného obohacení, prokazatelně žalovanému doručenou. V otázce doručení soud postupoval podle domněnky doby dojití podle § 573 o.z. kdy se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Zásilka byla odeslána 31. 10. 2024.18. Ve zbývajících nárocích pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to s ohledem na výše dovozenou neplatnosti úvěrové smlouvy.19. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.20. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž k prodlení došlo, zvýšené o osm procentních bodů.21. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodoval dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého poměřoval úspěch a neúspěch procesních stran. Do celkového úspěchu i neúspěchu procesních stran byl dle ustálené judikatury (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) započten i rozsah přiznaného, resp. nepřiznaného příslušenství, přičemž pro účely výpočtu poměru úspěchu soud vyčíslil výši běžících úroků i úroků z prodlení ke dni vyhlášení tohoto rozsudku. V dané věci byla více úspěšná žalovaná, avšak jí v řízení žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.