Výrok
I. Soud zprošťuje žalobce povinnosti platit výživné pro žalovanou s účinností od 25. 11. 2024.
II. Tím se mění usnesení tohoto soudu ze dne 7. 9. 2023 č.j. [spisová značka] v části, jež se týká běžného výživného.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1 Žalobce podal dne 25. 11. 2024 žalobu ve věci výše rubrikované. Tvrdil, že žalovaná je zaměstnána a dokáže se sama uživit.
2 Žalovaná souhlasila s návrhem. Potvrdila, že pracuje od ledna tohoto roku a dokáže se již sama uživit. Dohodla se se žalobcem a on jí již přestal platit výživné.
3 Soud zjistil ze zprávy Univerzity [obec], že žalovaná na ní stále studuje. Ze shodných tvrzení obou účastníků však má za nesporné, že je již schopna sama se živit.
4 Podle ust. § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ), mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Podle ust. § 911 OZ lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen se sám živit. Podle ust. § 922 odst. 1 OZ lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.6 Na základě výše popsaných zjištění tedy soud posoudil žalobu jako důvodnou a vyhověl jí, jak výše uvedeno. Není důvodu k tomu, aby žalobce platil žalované výživné, když je žalovaná již schopna sama se živit.7 Poslední rozhodnutí o výživném byla změněno a nahrazeno tímto rozsudkem v části, jež se týká běžného výživného (nikoliv v ostatních částech).8 Žalobce uspěl ve sporu, a má tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, podle ustanovení § 142 občanského soudního řádu. Neuplatnil žádné náklady a soudu nejsou takové náklady známy ani podle obsahu spisu. Proto soud nepřiznal nikomu náhradu nákladů řízení.