Výrok
I. Žaloba se v plném rozsahu zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 10. 2024 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 14.620 Kč s 15% zákonným úrokem z prodlení ročně jdoucím z částek 25.620 Kč od 28. 3. 2023 do 28. 4. 2023, 23.620 Kč od 29. 4. 2023 do 13. 6. 2023, 20.620 Kč od 14. 6. 2023 do 14. 8. 2023, 18.620 Kč od 15. 8. 2023 do 18. 9. 2023, 16.620 Kč od 19. 9. 2023 do 17. 1. 2024, 14.620 Kč od 18. 1. 2024 do zaplacení, dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 9.250,58 Kč a nakonec zaplacení smluvního úroku ve výši 64,88 % ročně jdoucího z částky 19.375,15 Kč od 28. 3. 2023 do 20. 4. 2023, z částky 19.375,15 Kč od 21. 4. 2023 do 13. 6. 2023, z částky 17.224,64 Kč od 14. 6. 2023 do 14. 8. 2023, z částky 15.224,64 Kč od 15. 8. 2023 do 18. 9. 2023, z částky 13.224,64 Kč od 19. 9. 2023 do 17. 1. 2024, z částky 11.224,64 Kč od 18. 1. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 3. 2023 dosáhne částky 65.966 Kč.
2. Žaloba je opřena o tvrzení, že žalovaný s žalobcem uzavřel dne 5. 10. 2021 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému téhož dne úvěr ve výši 24.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit v 36 měsíčních splátkách po 1.741 Kč při úrokové sazbě 64,88 %. Žalovaný však na úvěr zaplatil v nepravidelných splátkách pouze 23.946 Kč. Žalobce pro prodlení žalovaného v souladu se smlouvou zesplatnit celý zůstatek úvěru ke dni 26. 3. 2023. Žalovaný poté ještě uhradil v pěti splátkách celkem 11.000 Kč a ke dni zahájení řízení dlužil žalobci částky uplatněné žalobou.
3. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.
4. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
9. Soud zjistil, žalobce a žalovaný uzavřeli prostředky na dálku dne 5. 10. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (viz smlouvu na č. l. 4 a násl. soudního spisu), podle které se žalobce zavázal žalovanému poskytnout 24.000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit celkem 54.972 Kč v 36 splátkách po 1.741 Kč při zápůjční úrokové sazbě 64,88 %. Z dokladu o vyplacení úvěru na č. l. 13 soudního spisu ve spojení s výpisy z účtu na č. l. 16 až 18 (potvrzujícími číslo účtu žalovaného) soud zjistil, že žalobce poukázal na účet žalovaného dne 5. 10. 2021 částku 24.000 Kč.
10. Ve vyjádření ze dne 29. 5. 2025 žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalovaného ověřil doklady o příjmu; v této souvislosti předložil výpisy o příjmu na účtu žalovaného ze dnů 11. 6. 2021, 13. 7. 2021 a 13. 9. 2021 ve výši 35.167 Kč, 31.454 Kč a 26.488 Kč. Byť to z výpisů nevyplývá, lze je zřejmě považovat za ověření příjmu žalovaného, avšak nelze přehlédnout výraznou sestupnou tendenci ve výši těchto příjmů, jakož i nijak nezdůvodněnou měsíční mezeru v doložení příjmů (za měsíc srpen 2021). Pokud však jde o výdaje žalovaného, žalobce se spokojil s ekonomickým modelem vycházejícím z životního minima ve výši 3.860 Kč a tvrzením žalovaného o výdajích na bydlení (ve vlastním) ve výši 2.683 Kč měsíčně.
11. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalobce jakkoliv ověřoval jak skutečné výdaje žalovaného na živobytí jako celek, tak na bydlení zvláště (například ověřením toho, že žalovaný bydlí ve svém, nikoliv v nájmu). Částky 3.860 Kč za živobytí a 2.683 Kč za bydlení se navíc vymykají obecné zkušenosti o skutečných nákladech na život pro dospělého pracujícího člověka. Z žádného z provedených důkazů nevyplynulo ani to, že by žalobce ověřoval existenci a případně stav dalších závazků žalovaného.
12. Proto nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná.
13. Z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 24.000 Kč a ten mu v posléze na dluh v nepravidelných úhradách zaplatil (až do zahájení řízení) celkem 34.946 Kč. Protože žalovaný zaplatil žalobce více, než se mu dostalo, nelze věc posoudit ani jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 a násl. o. z. Soudu proto nezbylo, než aby žalobu v celém rozsahu zamítl.
14. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleželo procesně úspěšnému žalovanému, tomu však v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly. Soud proto o právu na náhradu nákladů řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.