Výrok
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 7.240 Kč.
II. Žaloba se zamítá v části žádající zaplacenía) 5.999 Kč,b) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 78,35 Kč,c) ročního úroku z prodlení ve výši 12 % jdoucího z částky 13.239 Kč od 23. 4. 2025 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 262 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 22. 4. 2025 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 13.239 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 5. 4. 2025 do 22. 4. 2025 ve výši 78,35 Kč a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 13.239 Kč od 23. 4. 2025 do zaplacení. Uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 29. 7. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které poukázal na účet žalovaného 10.000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit kromě jistiny ve výši 10.000 Kč také poplatky. Za trvání smlouvy uhradil žalobci částku 2.760 Kč. Dlužná částka 13.239 Kč sestává z neuhrazené jistiny ve výši 8.749 Kč, úroků ve výši 1.960 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 1.030 Kč a smluvních pokut ve výši 1.500 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.
3. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.
4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí k neplatnosti úvěrové smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti uvedl, že „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ To, že se jedná o absolutní neplatnost, zákonodárce následně výslovně zohlednil v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022.
8. Soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 29. 7. 2024 na dálku úvěrovou smlouvu č. 1348593, podle které se žalobce zavázal žalovanému poskytnout 10.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkem 13.760 Kč, nepočítaje v to poplatky za další služby (viz smlouvu na č. l. 25 p. v.). Z potvrzení o provedené platbě a zprávy banky (na č. l. 30 a 56 soudního spisu) soud zjistil, že žalobce poukázal na účet žalovaného dne 29. 7. 2024 částku 10.000 Kč. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad (na č. l. 34 soudního spisu) soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobci částku 2.760 Kč. Z karty klienta (na č. l. 27 soudního spisu) soud zjistil, že žalobce při poskytnutí úvěru vycházel z žalovaným tvrzeného příjmu ve výši 40.000 Kč plynoucího z pracovního poměru. V potvrzení je dále uvedeno, že žalovaný má jedno dítě a má splátky vůči jiným společnostem ve výši 10.000 Kč.
9. Soud ještě před jednáním informoval žalobce o tom, že předmětem jednání bude i otázka řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalobce se ale z jednání soudu omluvil a ohledně zkoumání úvěruschopnosti tvrdil použití statistického modelu vycházejícího z klientem uvedených údajů a informací čerpaných z dostupných registrů. Uvedl, že při výpočtu vycházel z tvrzeného příjmu ve výši 40.000 Kč, z výdajů odpovídajícím životnímu minimu ve výši 7.520 Kč, ze splátek jiným společnostem ve výši 14.594 Kč a splátek existujících dluhů vůči žalobci ve výši 5.728 Kč. Žalobce v souvislosti s tím soudu doložil úvěrovou zprávu (na č. l. 51 a násl. soudního spisu), ze které soud zjistil, že úvěrové zatížení žalovaného z běžných úvěrů činilo celkem částku 1.116.238 Kč, přičemž měsíčně splácel 14.018 Kč na celkem 8 úvěrových produktů.
10. Z žádného z provedených důkazů pak nevyplývá, že by žalobce zkoumal při uzavření úvěrové smlouvy jak tvrzený příjem žalovaného, tak jeho skutečné, reálně vynaložené výdaje na živobytí. Žalobce vyšel při posouzení výdajů žalovaného z částky životního minima ve výši 7.520 Kč. Z běžné zkušenosti je však známo, že dospělý pracující člověk má zpravidla mnohem vyšší výdaje na živobytí, zahrnující jak náklady na bydlení, stravu a ošacení, tak další výdaje, jež jsou při dnešním způsobu života nezbytné. Žalobce se při posuzování úvěruschopnosti nijak nevypořádal s vyživovací povinností žalovaného k nezletilému dítěti. Z provedených důkazů není zřejmé ani to, zda žalobce zkoumal aktuální stav dluhů žalovaného přesahujících jeden milion korun. Žalobce tak nijak reálně nehodnotil finanční a ekonomickou situaci žalovaného tak, jak vyžaduje § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.
11. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, neboť žádným způsobem nezkoumal ani příjmy, ani skutečné výdaje žalovaného na živobytí, a nebral ani v potaz ani výši jeho závazků, navíc v rozporu s běžnou opatrností vycházel z nereálných údajů o výdajích žalovaného na živobytí. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
12. Protože žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, avšak úvěrová smlouva je neplatná, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve výši 7.240 Kč podle § 2991 odst. 2 o. z., neboť žalovaný již žalobci vrátil 2.760 Kč. Žalovaný tak obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na vrácení toho, o co se žalovaný obohatil.
13. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou úvěrovou smlouvou, soud žalobu zamítl, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
14. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a 146 odst. 2 věta první žalobci, který byl v řízení úspěšným z 55 %. Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží 262 Kč jako poměrná část (10 %) z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy a sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) po 400 Kč (§ 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), náhrady hotových výdajů za tři úkony po 100 Kč (§ 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu), náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a také náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč.