Výrok
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 5.000 Kč.
II. Žaloba se zamítá v části žádající zaplacení 5.460,50 Kč a ročního úroku z prodlení ve výši 15 % jdoucího z částky 10.460,50 Kč od 16. 12. 2023 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 5. 2025 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 10.460,50 Kč a zákonného úroku z prodlení jdoucího z této částky od 16. 12. 2023 do zaplacení. Uvedl, že se jedná o nesplacený úvěr poskytnutý dne 15. 11. 2023 na základě smlouvy uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba].[IČO] IČO, . Předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě této smlouvy úvěr ve výši 5.000 Kč. Žalovaný nárok sestával z uvedené jistiny a poplatků za poskytnutí úvěru ve výši 5.460,50 Kč. Úvěr měl být splacen do 15. 12. 2023. Žalovaný ale nic nezaplatil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), platilo, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
4. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platilo, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
5. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
6. Žalobce ani žalovaný se nařízeného soudního jednání nezúčastnili. Soud tak nemohl žalobce poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat, že jeho předchůdce řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, byť ho o této povinnosti informoval v předvolánce k jednání. Nepřítomnost účastníků na jednání jde z procesního hlediska k jejich tíži (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2528/2010).
7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 15. 11. 2023 (č. l. 12 a násl. soudního spisu) soud zjistil, že předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], se zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 5.000 Kč. Z potvrzení o provedení transakce (na č. l. 16 soudního spisu) vyplynulo, že dne 15. 11. 2023 poukázal původní věřitel 5.000 Kč na účet žalovaného. Původní věřitel postoupil pohledávku z úvěru žalobci (viz oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 7 soudního spisu).
8. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by předchůdce žalobce jakýmkoliv způsobem zjišťoval a ověřoval příjem, skutečné výdaje nebo případné závazky žalovaného. Předchůdce žalobce tedy nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je tak absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
9. Protože předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 5.000 Kč, avšak úvěrová smlouva je neplatná, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve výši poskytnuté částky podle § 2991 odst. 2 o. z. neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce tak má nárok na vrácení poskytnuté částky.
10. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou úvěrovou smlouvou, soud žalobu zamítl, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
11. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) náleželo žalovanému, tomu ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.