Výrok
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 24.689,23 Kč.
II. Žaloba se zamítá v části žádající zaplacenía) 6.150,48 Kč,b) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3.206,23 Kč,c) kapitalizovaného úroku ve výši 3.113 Kč,d) ročního úroku z prodlení ve výši 14,75 % jdoucího z částky 30.839,71 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení,e) ročního úroku ve výši 18,90 % jdoucího z částky 30.839,71 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 1.592 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 12. 2024 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 30.839,71 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3.206,23 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3.113 Kč, zákonného ročního úroku z prodlení ve výši 14,75 % jdoucího z částky 30.839,71 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení a ročního úroku ve výši 18,90 % jdoucího z částky 30.839,71 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení. Uvedl, že s žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o kontokorentním úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr formou povoleného přečerpání zůstatku běžného účtu č. [č. účtu]. Žalovaný přečerpal účet do částky 30.839,71 Kč, avšak takto poskytnutý úvěr žalobci nevrátil.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.
3. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v [adresa] vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.
4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), platilo, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platilo, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Krajský soud v [adresa] ve shora uvedeném rozhodnutí k neplatnosti úvěrové smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti uvedl, že „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze [právnická osoba]) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ To, že se jedná o absolutní neplatnost, zákonodárce následně výslovně zohlednil v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022.
8. Soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena nejprve dne 9. 8. 2017 rámcová smlouva o finančních službách (na č. l. 45 soudního spisu), na jejímž základě žalobce pro žalovaného zřídil a vedl běžný účet č. [č. účtu], a poté dne 21. 4. 2021 smlouva o kontokorentním úvěru (na č. l. 26 soudního spisu), podle které žalovaný mohl přečerpáním zůstatku běžného účtu čerpat úvěr až do výše 5.000 Kč. Dodatkem ke smlouvě ze dne 5. 10. 2022 byl limit úvěru navýšen na 27.000 Kč (na č. l. 29 soudního spisu). Z výpisů z běžného účtu (na č. l. 16, 22-23, 25 a 82-117 soudního spisu) soud zjistil, že žalovaný přečerpal zůstatek účtu o 24.689,23 Kč, přičemž debetní úrok z přečerpaného kontokorentu činil celkem 6.150,48 Kč (tj. dohromady 30.839,71 Kč), jak ostatně uvedl sám žalobce. Z výpisů současně vyplývá, že zůstatek na účtu žalovaného v letech 2018 až 2021 před poskytnutím úvěru osciloval mezi jednotkami tisíc korun až po záporný zůstatek ve výši -14,04 Kč. Po poskytnutí úvěru před jeho navýšením byl zůstatek na účtu každý měsíc záporný. Velké množství položek na běžném účtu pak souvisí se sázením (jde o sázky přes portály tipsport.cz, synottip.cz a sazka.cz). Z výpisů dále vyplývá, že žalovaný platil od roku 2018 měsíčně na nájemném 7.535 Kč a v roce 2022 částku 7.545 Kč.
9. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 20. 4. 2021 (na č. l. 43 soudního spisu) soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je svobodný, studuje a bydlí u rodičů. Měsíční příjmy má 2.000 Kč a nemá žádné výdaje na bydlení a živobytí. Žalovaný vyšel z toho, že se jedná o studentský kontokorentní úvěr. Ověřoval proto zejména potvrzení o studiu. Příjem ve výši 2.000 Kč ověřil z příchozích transakcí na účtu žalovaného (č. l. 131 soudního spisu). Při navýšení limitu úvěru žalovaný vyšel z tvrzení žalovaného, podle kterých měl žalovaný měsíční příjem ve výši 22.531 Kč a vynakládal 6.500 Kč na bydlení. Žalobce dále počítal s tím, že žalovaný na další živobytí vynakládá částku 4.561 Kč měsíčně (č. l. 124 soudního spisu). Z potvrzení o výši příjmů ze dne 5. 9. 2022 (na č. l. 125 soudního spisu) soud zjistil, že průměrný příjem žalovaného z pracovního poměru činil za období čtyř měsíců před navýšením úvěru částku 22.531 Kč.
10. Z žádného z provedených důkazů pak nevyplývá, že by žalobce zkoumal jak při uzavření úvěrové smlouvy, tak při změně závazku z této smlouvy, při které byl výrazně navýšen limit úvěru (z 5.000 Kč na 27.000 Kč), skutečné, reálně vynaložené výdaje žalovaného na živobytí. Při uzavření smlouvy o úvěru vyšel žalobce z tvrzení žalovaného, že nemá žádné výdaje na bydlení, neboť bydlí u rodičů. Z výpisů z běžného účtu je však patrné, že již v této době žalovaný pravidelně hradil měsíční nájem ve výši 7.535 Kč. Z běžné zkušenosti je zároveň známo, že i student má zpravidla rovněž další výdaje na živobytí v řádech několika tisíc korun měsíčně. Tvrzený příjem ve výši 2.000 Kč proto zjevně nemohl postačovat na úhradu splátek úvěru. Při navýšení limitu úvěru pak žalobce vyšel z údaje, že žalovaný vynakládá na bydlení měsíčně částku 6.500 Kč, přestože z výpisů bylo zřejmé, že měsíčně hradí na nájemném 7.545 Kč. Nadto je zcela zjednodušující představa žalobce, že vedle bydlení žalovaný vynakládal na živobytí pouze částku 4.561 Kč, která je pouze o 311 Kč vyšší než částka životního minima v roce 2022. Takto nízká částka na obstarání základních potřeb pro dospělého pracujícího člověka rozhodně nepostačuje. Z provedených důkazů není zřejmé ani to, jak se žalobce vypořádal s rizikovým chováním žalovaného v podobě sázek a s opakovaným nesplácením kontokorentu v době před navýšením limitu úvěru.
11. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy a při změně závazku spočívající v navýšení limitu úvěru řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, neboť žádným způsobem nezkoumal skutečné výdaje žalovaného na živobytí a nebral ani v potaz výši jeho závazků a rizika pramenící z hazardního chování, navíc v rozporu s běžnou opatrností vycházel z nereálných údajů o výdajích žalovaného na živobytí. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
12. Protože žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 24.689,23 Kč, avšak úvěrová smlouva je neplatná, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve výši 24.689,23 Kč podle § 2991 odst. 2 o. z. Žalovaný totiž obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na vrácení toho, o co se žalovaný obohatil.
13. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou úvěrovou smlouvou, soud žalobu zamítl, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
14. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a 146 odst. 2 věta první žalobci, který byl v řízení úspěšným z 58 % (při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží 1.592 Kč jako poměrná část (16 %) z odměny advokáta za čtyři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby a účast na jednání před soudem), tři po 500 Kč (§ 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024) a jeden po 2.340 Kč (§ 14b odst. 3 a § 7 advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2025), náhrady hotových výdajů za tři úkony po 100 Kč a jeden po 450 Kč [§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024; § 14b odst. 6 písm. a) a b) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025], náhrady cestovních výdajů ve výši 814 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu), náhrady za promeškaný čas ve výši 12 x 150 Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a také náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 1.234 Kč.