Výrok
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 182.729,36 Kč.
II. Žaloba se zamítá v části žádající zaplacenía) 274.652,98 Kč,b) ročního úroku ve výši 6,5 % jdoucího z částky 457.382,34 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení,c) ročního úroku z prodlení ve výši 14,75 % jdoucího z částky 457.382,34 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 71.430 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 18. 10. 2024 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení a) částky 837.164,45 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 2,6 % ročně jdoucím z částky 824.756,14 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z částky 824.756,14 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení, a to z titulu nesplaceného meziúvěru ze stavebního spoření poskytnutého na základě úvěrové smlouvy č. [hodnota], a dále b) částky 1.173.805,11 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně jdoucím z částky 1.135.186,39 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z částky 1.135.186,39 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení, a to z titulu nesplaceného meziúvěru ze stavebního spoření poskytnutého na základě úvěrové smlouvy č. [hodnota].
2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nárok žalobce neuznává, po zahájení řízení zaplatil žalobci na pohledávku dne 6. 12. 2024 částku 1.021.093,61 Kč a dne 9. 12. 2024 částku 903.456,39 Kč a je na žalobci, aby svůj nárok vůči žalovanému jako spotřebiteli prokázal.
3. Žalobce vzal následně žalobu zpět co do žádání a) jistiny ve výši 837.164,45 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 824.756,14 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 2,60 % ročně z částky 824.756,14 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení (tj. v celém rozsahu co do dluhu z úvěrové smlouvy č. [hodnota]); b) jistiny ve výši 716.422,77 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1.135.186,39 Kč od 1. 3. 2024 do 9. 12. 2024 a smluvního úroku ve výši 6,50 % ročně z částky 1.135.186,39 Kč od 1. 3. 2024 do 9. 12. 2024 (tj. částečně co do dluhu z úvěrové smlouvy č. [hodnota]). Soud řízení zastavil v rozsahu zpětvzetí usnesením ze dne 24. 2. 2025, které nabylo právní moci dne 2. 4. 2025. Předmětem řízení se tak stala pouze část nároku ad b), jak byl specifikován v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku.
4. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), platilo, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platilo, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí k neplatnosti úvěrové smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti uvedl, že „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ To, že se jedná o absolutní neplatnost, zákonodárce následně výslovně zohlednil v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022.
9. Soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena dne 24. 11. 2022 smlouva o stavebním spoření a úvěrová smlouva č. [hodnota], na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému meziúvěr ze stavebního spoření do výše 1.200.000 Kč. Žalovaný čerpal úvěr celkem ve výši 1.135.186,39 Kč, přičemž na úvěr splatil žalobci částku 952.457,03 Kč (viz smlouvu na č. l. 13 soudního spisu a sdělení žalobce na č. l. 49 soudního spisu).
10. Z žádosti o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření (na č. l. 13 soudního spisu) soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je svobodný a bydlí ve vlastním bytě nebo domě. Čistý měsíční příjmy má 27.500 Kč. V potvrzení o příjmu a údaje o finanční situaci žalovaný uvedl, že má průměrný čistý měsíční příjem za posledních 12 měsíců ve výši 27.900 Kč a že jeho měsíční životní náklady včetně nákladů na bydlení dosahují částky 3.800 Kč. Žalobce tvrzení ověřil na základě příchozích transakcích na účtu [jméno FO], matky žalovaného, na který byl příjem žalovaného zasílán. Žalobce dále zjistil, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti závazek se splátkovým zatížením ve výši 14.828,33 Kč.
11. Z výpisů z běžného účtu žalovaného a jeho matky soud zjistil, že ke dni 31. 10. 2022 (k poslednímu dni měsíce předcházejícího poskytnutí úvěru) činil zůstatek na účtu žalovaného 969,95 Kč, na účtu jeho matky pak 111,68 Kč.
12. Z žádného z provedených důkazů pak nevyplývá, že by žalobce zkoumal při uzavření úvěrové smlouvy skutečné, reálně vynaložené výdaje žalovaného na živobytí. Při uzavření smlouvy o úvěru vyšel žalobce z tvrzení žalovaného, že má výdaje na živobytí včetně bydlení pouze ve výši 3.800 Kč. Žalobce tak vyšel z ničím nedoložené částky, která nedosahuje ani výše životního minima v roce 2022 (od. 1. 7. 2022 činilo životní minimum částku 4.250 Kč). Z běžné zkušenosti je známo, že dospělý pracující člověk má zpravidla výdaje na živobytí v řádech vyšších tisíců korun měsíčně (statistické údaje počítají s výdaji minimálně ve výši 10.000 Kč), a to i tehdy, pokud bydlí ve vlastním (kde musí hradit zálohy na energie a minimálně běžnou údržbu). Je proto zcela zjednodušující představa žalobce, že žalovaný vynakládal na živobytí včetně bydlení pouze částku 3.800 Kč. Z provedených důkazů není zřejmé ani to, jak se žalobce vypořádal s dosavadním splátkovým zatížením žalovaného ve výši 14.828,33 Kč, a to s ohledem na jeho další výdaje na živobytí, jestliže jeho měsíční příjem činil pouze 27.900 Kč a zůstatek na jeho účtu před poskytnutím úvěru byl zanedbatelný.
13. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, neboť žádným způsobem nezkoumal skutečné výdaje žalovaného na živobytí a nebral ani v potaz výši jeho závazků, navíc v rozporu s běžnou opatrností vycházel z nereálných údajů o výdajích žalovaného na živobytí. Bez toho, aby si žalobce dostupným způsobem ověřil výdaje žalovaného, nebylo možné učinit závěr, že příjem žalovaného je postačující na úhradu splátek úvěru. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
14. Protože žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 1.135.186,39 Kč, avšak úvěrová smlouva je neplatná, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve výši 182.729,36 Kč podle § 2991 odst. 2 o. z. (protože žalovaný podle sdělení žalobce na dluh uhradil 952.457,03 Kč). Žalovaný tak obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu a žalobce má nárok na vrácení toho, o co se žalovaný obohatil.
15. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou úvěrovou smlouvou, soud žalobu zamítl, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
16. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. žalobci, který byl v řízení úspěšným z 86 % (pokud jde o částku 837.164 Kč z prvního nároku, 716.422 Kč z druhého nároku a 182.729 Kč jako přiznaného bezdůvodného obohacení, oproti neúspěchu s částí nároku ve výši 274.653 Kč). Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží 71.430 Kč jako poměrná část (72 %) z odměny advokáta za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a účast na jednání dne 2. 4. 2025) po 16.380 Kč (§ 8 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), náhrady hotových výdajů za tři úkony po 300 Kč [§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024] a za jeden úkon po 450 Kč [§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 ], náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a také náhrady za zůstatek zaplaceného soudního poplatku ve výši 18.296 Kč (po vrácení části poplatku v důsledku částečného zpětvzetí žaloby). Podle sdělení žalobce mu žalovaný na náhradě nákladů řízení zaplatil již částku 86.702,84 Kč, která však ve výroku tohoto rozsudku není zohledněna, neboť výrok o náhradě nákladů řízení má konstitutivní charakter a teprve po nabytí právní moci zakládá právo žalobce na náhradu.