Výrok
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 50.000 Kč.
II. Žaloba se zamítá v části žádající zaplacenía) 499 Kč,b) kapitalizovaného úroku ve výši 4.230,79 Kč,c) ročního úroku ve výši 16,9 % jdoucího z částky 50.000 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení,d) ročního úroku z prodlení ve výši 14,75 % jdoucího z částky 50.000 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 6.556 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 11. 10. 2024 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 50.499 Kč, úroku kapitalizovaného za dobu od 31. 10. 2023 do 31. 3. 2024 částkou 4.230,79 Kč, ročního úroku ve výši 16,9 % jdoucího z částky 50.000 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení a ročního úroku z prodlení ve výši 14,75 % jdoucího z částky 50.000 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení. Žaloba byla opřena o tvrzení, že žalovaný s předchůdcem žalobce, společností [Anonymizováno] (dříve [Anonymizováno], a.s.[IČO] IČO, ), uzavřel dne 26. 9. 2022 smlouvu o kontokorentu č. [hodnota], na jejímž základě předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěru do limitu 50.000 Kč, který žalovaný čerpal, ale nevrátil. Dluh sestává z nevrácené jistiny ve výši 50.000 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4.230,79 Kč, sjednaného poplatku za zaslání výzvy k úhradě ve výši 499 Kč, a dále ze sjednaného úroku a úroku z prodlení. Pohledávka byla postoupena žalobci s účinností ke dni 12. 3. 2024.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
9. Soud zjistil, že předchůdce žalobce s žalovaným nejprve dne 22. 8. 2022 uzavřel smlouvu o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb (viz smlouvu na č. l. 64 a násl. soudního spisu), a poté dne 26. 9. 2022 smlouvu o kontokorentu (viz návrh na č. l. 57 a násl. soudního spisu a akceptaci na č. l. 68), na jejímž základě se předchůdce žalobce zavázal žalovanému poskytnout úvěr formou povoleného přečerpání zůstatku na běžném účtu až do limitu 50.000 Kč za roční úrok ve výši 16,9 %. Žalovaný úvěr až do maxima limitu vyčerpal (viz výpis z účtu na č. l. 47-48 soudního spisu).
10. Žalobce uvedl, že jeho předchůdce vycházel při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného z údajů v bankovních i nebankovních registrech a veřejných databázích, přičemž důvody pro neposkytnutí úvěru neshledal.11.12. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta (viz č. l. 44-45 soudního spisu) bylo zjištěno, že předchůdce žalobce vycházel z příjmu žalovaného ve výši 37.000 Kč a výdajů ve výši 22.524 Kč (z toho splátek předchozích závazků ve výši 9.524 Kč, výdajů na bydlení ve výši 6.000 Kč, na živobytí ve výši 5.000 Kč a ostatních výdajů ve výši 2.000 Kč). Z výpisu závazků žalovaného (označeného jako „konsolidovaný blacklist“ a založeného na č. l. 31 a násl. soudního spisu) soud zjistil, že žalovaný měl v okamžiku žádosti o úvěr celou řadu nesplacených závazků, a to se značným zůstatkem zbývajících splátek (celkem devět existujících závazků se sumou zbývajících splátek ve výši 1.798.063 Kč). Z výpisů z běžného účtu žalovaného (na č. l. 54 soudního spisu) soud zjistil, že v měsíci srpnu 2022 (tedy v měsíci předcházejícím poskytnutí kontokorentního úvěru) měl žalovaný na účtu zůstatek ve výši 100.040 Kč, avšak jen dík tomu, že v onom měsíci čerpal dvě půjčky ve výši 25.000 Kč a 100.000 Kč.13. Z žádného z důkazů provedených při soudním jednání nevyplynulo, že by předchůdce žalobce jakkoliv zkoumal či ověřoval příjmy žalovaného a jím skutečně vynaložené výdaje. Zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno jen povrchně a zcela formálně; příjmy nebyly zjišťovány, výdaje ověřeny a nebyl ani zkoumán stav závazků, jejichž zůstatek byl skutečně vysoký.14. Nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, neboť žádným způsobem nezkoumal skutečné příjmy a výdaje žalovaného a nezohlednil reálná rizika plynoucí z dřívějších závazků žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je tak absolutně neplatná.15. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že čerpal úvěr ve výši 50.000 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke dni poskytnutí úvěrů k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce má tak nárok na zaplacení nevrácené jistiny dluhu.16. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).17. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobci, který byl v řízení úspěšným ze 76 % (se zohledněním žalobou uplatněného příslušenství ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku). Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží celkem 6.556 Kč coby poměrná část (52 %) z odměny advokáta za dva úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby) po 3.140 Kč a za jeden úkon (sepis prosté předžalobní výzvy) po 1.570 Kč podle § 7 a 11 advokátního tarifu, dále náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, k tomu náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a náhrady ve výši 2.020 Kč za zaplacený soudní poplatek.