Výrok
I. Zamítá se žaloba o zaplacení 20 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 11,5 % jdoucím z uvedené částky od 6. 10. 2025 do zaplacení a s náklady na uplatnění pohledávky ve výši 1 000 Kč.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 10. 2025 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částek uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku s tam rovněž uvedeným příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení. V žalobě uvedl, že s žalovanou uzavřel dne 28. 5. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě bylo žalované poskytnuto 20.000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr v měsíčních splátkách po 4.000 Kč, ale dostala se do prodlení se splátkou splatnou 15. 5. 2025. Žalobce proto v souladu se smlouvou zůstatek úvěru s příslušenstvím zesplatnil.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalované je spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
4. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Soud zjistil, že žalobce a žalovaná uzavřeli prostředky na dálku (elektronicky prostřednictvím klientské zóny na webových stránkách žalobce) dne 28. 5. 2024 smlouvu o úvěru (viz č. l. 7 a násl. soudního spisu) se závazkem žalobce poskytnout žalované 20.000 Kč na její účet. Žalovaná se smlouvou zavázala splácet žalobci 4.000 Kč na úroku ve dvanácti po sobě jdoucích splátkách počínaje 15. 6. 2024, přičemž spolu s poslední dvanáctou splátkou úroku byla současně splatná i jistina úvěru ve výši 20.000 Kč (viz výše uvedenou smlouvu a tabulku umoření na č. l. 25 soudního spisu).
8. Žalovaná na úvěr s ohledem na tvrzení žalobce a podle tabulky umoření dluhu na č. l. 25 soudního spisu na úvěr uhradila jedenáct splátek po 4.000 Kč, celkem tedy 44.000 Kč (podle tvrzení žalobce se dostala do prodlení až se splátkou splatnou 15. 5. 2025).
9. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce odkázal na přílohu smlouvy nadepsanou jako Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, v níž jsou uvedeny údaje sdělené žalovanou a tyto porovnávány s údaji zjištěnými z účtu žalovaného za poslední tři měsíce před poskytnutím úvěru (viz sdělení na č. l. 39 a násl. soudního spisu). Analýza účtu byla automatizovaným úkonem. Žalobce kalkuloval s příjmem žalované ve výši 32.842 Kč měsíčně, který byl podložen třemi výplatními lístky (na č. l. 45-47 soudního spisu). Avšak pokud jde o výdaje žalované, žalobce kalkuloval toliko s deklarovanou částkou 3.000 Kč na bydlení, aniž by bylo zřejmé, zda a jak tento nepravděpodobně nízký výdaj ověřil. Z žalobcem předložených výpisů z účtu žalované vyplynulo, že na něm žalovaná před poskytnutím úvěru měla nízký zůstatek v řádu jednotek tisíc Kč, a to pouze za cenu dotování účtu četnými půjčkami (od věřitelů [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba].). Z provedeného dokazování není patrné, zda vůbec žalobce vzal tyto závazky vyplývající z dokladů, které měl před poskytnutím úvěru, v potaz, a zda se zabýval stavem těchto závazků (zůstatkem, splatností).
10. Je povinností poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost budoucího dlužníka na základě jeho reálných příjmů a výdajů a také případných závazků. Žalobce však provedl pouze automatickou rešerši, z níž není zřejmé, k jakým dospěl závěrům o výdajích žalované na živobytí. Žalobce nezjišťoval ani stav řady existujících závazků žalované. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je tak absolutně neplatná.
11. Z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč a ta mu posléze na dluh zaplatila celkem 44.000 Kč. Protože žalovaná zaplatila žalobci více, než se jí dostalo, nelze věc posoudit ani jako bezdůvodné obohacení na straně žalované podle § 2991 a násl. o. z. Soudu proto nezbylo, než aby žalobu v celém rozsahu zamítl.
12. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou úvěrovou smlouvou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
13. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleželo žalované, které však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.