Výrok
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 136.411,53 Kč.
II. Žaloba se zamítá v části žádající zaplacenía) 15.722,99 Kč,b) ročního úroku ve výši 12,75 % jdoucího z částky 147.684,52 Kč od 13. 11. 2024 do zaplacení,c) ročního úroku z prodlení ve výši 12,75 % jdoucího z částky 147.684,52 Kč od 13. 11. 2024 do zaplacení,d) kapitalizovaného úroku ve výši 19.459,17 Kč,e) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6.592,26 Kč.
III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 20.512 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 14. 11. 2024 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 152.134,52 Kč, ročního úroku ve výši 12,75 % jdoucího z částky 147.684,52 Kč od 13. 11. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 147.684,52 Kč od 13. 11. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 19.459,17 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6.592,26 Kč. Žaloba je opřena o tvrzení, že žalovaný s žalobcem uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému neúčelový úvěr ve výši 150.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr nejpozději k 20. 7. 2031 spolu se smluvními úroky ve výši 17,30 % p. a. ve splátkách po 2.924 Kč. Žalovaný úvěr čerpal dne 16. 8. 2023. Protože se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátek, byl celý úvěr zesplatněn. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny ve výši 147.684,52 Kč a úvěrových poplatků ve výši 4.450 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil pouze tak, že se omlouvá a dlužné částky si je vědom. Některé splátky za rok 2023-2024 ale byly zaplacené. V době poskytnutí úvěru byl studentem, měl brigádu, potom práci na poloviční úvazek a nevydělával tolik, aby mohl úvěr splácet. Nyní si hledá práci na plný úvazek, aby mohl řádně splácet.
3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
9. Soud zjistil, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 16. 8. 2023 (na č. l. 15-19 soudního spisu) poskytl žalobce téhož dne žalovanému úvěr ve výši 150.000 Kč (viz historický výpis na č. l. 21 p. v.). Zápůjční úroková sazba činila 17,30 % p. a., výše splátky byla 2.924 Kč a předpokládaná celková splatná částka činila 277.781,93 Kč (viz standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 12 a násl. a smlouvu o úvěru na č. l. 15 a násl.). V rámci žádosti o úvěr sdělil žalovaný, že je svobodný, bezdětný, bydlí u rodičů, jeho pravidelný měsíční čistý příjem činí 31.000 Kč, výdaje na bydlení má 2.000 Kč, ostatní výdaje ve výši 1.000 Kč. V části „dluhy“ byl uveden spotřebitelský úvěr u [právnická osoba] ve výši 23.121,22 Kč s měsíční splátkou ve výši 2.477 Kč (viz smlouvu na č. l. 18 p. v. a 19). Žalobce při posuzování úvěruschopnosti vycházel z čestného prohlášení žalovaného a z lustrací v různých registrech a databázích (viz návrh na poskytnutí úvěru a report průběhu schválení na č. l. 55 soudního spisu) a ze skóringového modelu. Žalobce si opatřil výpisy z běžného účtu žalovaného za období 6 měsíců, ze kterých žalobce vyvodil průměrný měsíční příjem žalovaného ve výši 10.704 Kč (viz č. l. 59 a násl. soudního spisu). Z těchto výpisů z účtu žalovaného však soud zjistil, že příjmy žalovaného byly tvořeny především nižšími částkami (většinou v řádu stokorun). Tyto nepravidelné platby nejsou blíže specifikované a přicházejí z bankovních účtů několika osob (nejčastěji [jméno FO], dále [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a další). Takové platby nelze považovat za pravidelný příjem ze zaměstnání. Naopak z výpisů z účtu vyplývá, že běžnými příjmy ze zaměstnání byly platby od společnosti [právnická osoba]., které za období od února do května 2023 činily průměrně 5.525 Kč měsíčně, v červnu a červenci žalovanému nepřišlo od společnosti [právnická osoba]. nic. Dále byla žalovanému v únoru a březnu na účet poukázána úhrada od úřadu práce ve výši 1.500 Kč. Ohledně výdajů vycházel žalobce při posuzování úvěruschopnosti z částky 8.603 Kč skládající se z ostatních výdajů ve výši 1.000 Kč, výdajů na bydlení ve výši 2.000 Kč, životního minima ve výši 4.620 Kč a výdajů na závazky u žalobce ve výši 983 Kč.
10. Žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného v rozporu s běžnou opatrností vycházel z nereálných údajů. Počítal s měsíčními příjmy žalovaného ve výši 10.704 Kč, přitom je zjevné, že reálné pravidelné příjmy žalovaného ze zaměstnání byly poloviční (tedy výrazně nižší, než byly žalobcem zohledňované výdaje žalovaného). Navíc dva měsíce před uzavřením smlouvy o úvěru neměl žalovaný ze zaměstnání příjmy žádné. Nebylo ani prokázáno, že by žalobce jakkoliv zjišťoval reálné výdaje žalovaného na bydlení a obživu. Dále není zřejmé, jakým způsobem žalobce zohlednil stávající závazek žalovaného, neboť ve smlouvě o úvěru je uveden dluh ve výši 23.121,22 Kč s měsíční splátkou 2.477 Kč, přičemž žalobce tvrdí, že ve výdajích zohlednil závazky žalovaného ve výši 983 Kč měsíčně (viz č. l. 61 soudního spisu).
11. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, neboť nezkoumal reálné příjmy a výdaje žalovaného na živobytí a nezohlednil jeho závazky. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná.
12. Z historického výpisu na č. l. 22 a násl. soudního spisu bylo zjištěno, že žalovaný na dluh zaplatil celkem 13.588,47 Kč.
13. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 150.000 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke dni vyplacení částky k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce má tak nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi poskytnutými prostředky a částkou 13.588,47 Kč, kterou žalovaný žalobci vrátil.
14. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
15. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobci, který byl v řízení úspěšným z 72 % (při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží 20.512 Kč jako poměrná část (44 %) z odměny advokáta za čtyři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby a účast na jednání soudu) po 7.220 Kč podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč a jeden úkon právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, cestovného za cestu na jednání soudu z [adresa] a zpět (246 km) osobním automobilem Škoda Octavia s kombinovanou spotřebou 4,3 l nafty na 100 km v celkové výši 1.768 Kč, náhrady za promeškaný čas za 10 půlhodin po 150 Kč, k tomu všemu náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a dále náhrady ve výši 6.086 Kč za zaplacený soudní poplatek.