Výrok
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 10.000 Kč.
II. Žaloba se zamítá v části žádající zaplacenía) 3.250 Kč,b) ročního úroku z prodlení ve výši 12 % jdoucího z částky 13.250 Kč od 5. 1. 2025 do zaplacení,c) nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2.500 Kč,d) smluvní pokuty ve výši 4.360 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 17. 3. 2026 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 17.610 Kč, příslušenství uvedeného ve výroku II. pod písm. b) a c) a smluvní pokuty uvedené ve výroku II. pod písm. d) tohoto rozsudku. V žalobě uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 5. 12. 2024 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit do 4. 1. 2025 kromě jistiny také poplatek ve výši 3.250 Kč, avšak nevrátil nic.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Zápůjčka poskytnutá žalobcem žalovanému je spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
4. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Soud zjistil, že žalobce a žalovaný uzavřeli prostředky na dálku dne 5. 12. 2024 smlouvu (viz č. l. 15 a násl. soudního spisu) se závazkem žalobce poskytnout žalovanému 10.000 Kč na jeho účet a závazkem žalovaného vrátit jistinu s poplatkem ve výši 3.250 Kč do 4. 1. 2025. Ze zprávy banky na č. l. 36-38 soud zjistil, že žalobce poukázal na účet žalovaného dne 5. 12. 2024 10.000 Kč.
8. Žalobce ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce vycházel z informací od žalovaného, že ten je osobou samostatně výdělečně činnou v oboru podpůrných činností pro zemědělství a posklizňové činnosti s příjmem 40.000 Kč. Z účtu žalovaného měl žalobce vyčíst příjmy v říjnu 2024 ve výši 89.960 Kč a prosinci ve výši 54.230 Kč. Z uvedeného je ale patrné, že příjmy žalovaného byly nepravidelné a pro řádné posouzení úvěruschopnosti podnikající fyzické osoby zcela absentují konkrétní zjištění ohledně výdajů jednak vynaložených k udržení příjmů, jednak na živobytí.
9. Je povinností poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost budoucího dlužníka na základě jeho reálných příjmů a výdajů a také případných závazků. Žalobce však provedl pouze automatickou rešerši, vzal v potaz pouze tři příjmové položky ze dvou na sebe nenavazujících měsíců a nijak neprověřoval výdaje žalovaného na podnikání a živobytí (žalovaný např. uvedl, že bydlí v podnájmu, výši nájemného ale žalobce nezjišťoval). Žalobce ani neověřoval, zda má žalovaný závazky a případně v jaké jsou stavu.
10. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná.
11. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši čerpané částky, o kterou se žalovaný ve smyslu § 2991 o. z. obohatil, neboť obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má nárok na vrácení poskytnuté částky.
12. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou úvěrovou smlouvou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
13. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalovanému, tomu však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.