16 C 113/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 908 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o úvěru ze dne [datum].

2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav věci:

4. Žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] částku 17 000 Kč, žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni částku 17 000 Kč s úrokem ve výši 40 % měsíčně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně kapitalizovaných úroků za předchozí období s tím, že jistinu mohl žalovaný splatit kdykoliv během trvání smlouvy. Žalobkyně před poskytnutím částky 17 000 Kč žalovanému nepřezkoumala schopnost žalovaného tuto částku splatit. Žalobkyně před podáním žaloby neúspěšně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

5. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto:

6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi žalobkyní jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.

7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, neboť k prokázání této skutečnosti označila a předložila soudu pouze výpisy z bankovního účtu žalovaného. Uvedené důkazy však podle názoru soudu nejsou dostatečným podkladem ve vztahu k řádnému přezkoumání a prověření úvěruschopnosti žalovaného, přičemž žádné jiné důkazy žalobkyně k prokázání této skutečnosti neoznačila ani soudu nepředložila.

8. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 20. 5. 2025 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni.

9. V řízení pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 17 000 Kč, přičemž žalovaný žalobkyni dosud neuhradil ničeho. Částka 17 000 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně odeslala žalovanému výzvu k úhradě dluhu dne 22. 2. 2024, doručena žalovanému byla dne 27. 2. 2024 podle § 573 o.z., dne 1. 3. 2024 měl žalovaný plnit v souladu s § 1 958 odst. 2 o.z. a ode dne 2. 3. 2024 je proto v prodlení.

10. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku částečně vyhověl. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1 970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části pak soud žalobu výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšnému žalovanému v částce 683 Kč, ke které soud dospěl tak, že částečný úspěch žalovaného (11 452,40 Kč, tj. 36,29 %) odečetl od částečného úspěchu žalobkyně (20 108,90 Kč, tj. 63,71 %) při výsledku 27,42 % z částky 2 489 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 037 Kč, z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.”), sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy a žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. V projednávané věci žalobkyně podala tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b a.t., neboť žalobkyně podává obdobné žaloby opakovaně, na ustáleném formulářovém vzoru, ve kterém uvádí obdobná skutková tvrzení lišící se pouze konkrétními údaji o žalované osobě, o uzavřené smlouvě a výši dlužných částek, přičemž tarifní hodnota v projednávané věci nepřevyšuje částku 50 000 Kč.

Odůvodnění

Při přepisu shora specifikovaného rozhodnutí došlo ke zjevné nesprávnosti, když žalovanému byla uložena povinnost uhradit částku ve výši 17 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 0000 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení. Podáním ze dne 5. 11. 2025 žalobkyně požádala soud o opravu předmětného rozsudku ve výroku I. tak, aby zde bylo správně uvedeno, že úrok z prodlení ve výši 15 % ročně se týká částky 17 000 Kč (nikoli 17 0000 Kč).Soud proto v souladu s ustanovením § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) vztažmo k ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. uvedenou zjevnou nesprávnost tímto usnesením opravil.