Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 24. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 383,86 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 7 950 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že prostřednictvím své webové stránky www.[Anonymizováno] poskytla dne [datum] žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč poté, co přezkoumala úvěruschopnost žalovanému a ověřila jeho totožnost prostřednictvím tzv. ověřovací platby ve výši 1 Kč z účtu žalovaného č. [č. účtu]. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků na dálku. Žalovaný se dle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo] (dále jen „Smlouva“) zavázal zaplatit žalobkyně smluvní úrok ve výši 40 % p.m. z jistiny, úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou a žalovaný měl každý měsíc, vždy nejpozději k 2. dni v měsíci, splácet úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, ohledně čehož byla opakovaně upomínán, v poslední upomínce ze dne 3. 3. 2024 byl informován o zesplatnění celého úvěru ke dni 6. 3. 2024 a vyzván k jeho úhradě. Žalovaný byl upomínán i formou předžalobní upomínky ze dne 13. 9. 2024. Žalobkyně proto požaduje zaplacení částky 7 950 Kč, skládající se z nesplacené části jistiny ve výši 5 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 40 % p.m. za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 2 000 Kč splatných dne 6. 3. 2024, to vše s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně ode následujícího po dni splatnosti úvěru. Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě ve výši 0,1% denně z jistiny za každý den prodlení, tedy od 7. 3. 2024 do odeslání předžalobní výzvy dne 13. 9. 2024 v kapitalizované výši 950 Kč. Pro případ, že by soud neměl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru za prokázaný, požaduje žalobkyně, aby jej soud v části jistiny posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované, na jejíž účet byla dlužná částka poukázána.Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] částku 5 000 Kč na účet žalovaného č. [č. účtu], částky i vlastnictví účtu žalovaným ověřil soud i dotazem u Fio banky, a.s. Žalovaný se zavázal zaplatit jistinu 5 000 Kč kdykoliv v průběhu trvání smlouvy a dále, že sjednaný úrok ve výši 40 % p.m. bude splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Pro případ prodlení s vrácením poskytnutého plnění měl žalovaný povinnost zaplatit žalobkyni rovněž účelně vynaložené náklady žalobkyně, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu 0,1% denně z částky, ohledně které bude žalovaný v prodlení. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný neuhradil na úvěr ničeho. Dopisem ze dne 3. 3. 2024 byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru a vyzván k úhradě dlužné částky v celkové výši 16 603 Kč do 3 dnů od doručení dopisu, jehož odeslání však v řízení nebylo prokázáno. V předžalobní výzvě ze dne 13. 9. 2024 prokazatelně odeslané téhož dne byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 17 970,08 Kč ve lhůtě tří dnů.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).V projednávané věci pak soud dospěl k závěru, že Smlouva je absolutně neplatná pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. a § 588 o. z., který spočívá v nepřiměřené výši sjednaného úroku za poskytnutí úvěru, který činil 40 % p. m., což představuje roční úrokovou míru 480 %. Hranicí mravnosti úroku je pak dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu trojnásobek obvyklé roční úrokové míry poskytované bankami v době sjednání úvěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ke zjištění obvyklé úrokové míry spotřebitelského úvěru slouží např. statistika ČNB dostupná na webových stránkách ČNB ARAD – Systém datových řad. V době uzavření Smlouvy činila průměrná RPSN 9,89 % ročně a obvyklý úrok 9,27 % ročně, z čehož vyplývá, že shora uvedená úroková míra 480 % ročně přesahuje obvyklý úrok více než padesátinásobně. Jednotlivá ujednání smluv o úvěru jsou pak provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání nepřiměřené vysokého úroku by žalobkyně finanční prostředky žalovanému zcela jistě neposkytla, uvedená smlouva je tedy absolutně neplatná jako celek pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z.Poskytnutí peněžních prostředků žalovanému ve výši 5 000 Kč, které má soud za prokázané, je tedy s ohledem na neplatnost Smlouvy třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z. - „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“ Podle druhého odstavce téhož ustanovení platí: „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Podle § 2993 věta prvá o. z. přitom platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že žalobkyně vyplatila žalovanému na účet částku ve výši 5 000 Kč, žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho, částku 5 000 Kč tedy soud posoudil jakožto bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklé z plnění bez právního důvodu, neboť výše uvedená Smlouva dle závěru soudu nebyla platně uzavřena. V této části tedy soud žalobě vyhověl. Pokud jde o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, je potřeba vyjít z § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož: „Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění ve lhůtě tří dnů prokazatelně v rámci předžalobní výzvy odeslané dne 13. 9. 2024, dne 18. 9. 2024 byla výzva žalovanému doručena podle § 573 o. z., do 23. 9. 2024 měl žalovaný plnit a od 24. 9. 2024 je v prodlení podle § 1 958 o. z. a žalobkyně má tedy od tohoto dne právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. ve výši vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013, a to s ohledem na počátek prodlení žalovaného (výrok I.).Zbývající nároky uplatněné žalobkyní soud zamítl, neboť vyplývají z neplatné smlouvy (výrok II.).O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 383,86 Kč, přičemž tato částka představuje 25,78 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,89 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37,11 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 950 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.