Výrok
I. Vyživovací povinnost žalobce [Jméno žalobce] k žalovanému [Jméno žalovaného] stanovená rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 3. 2025, č. j. č. j. 13 P 185/2010-333 (43 P a Nc 236/2024) ve spojené s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2025, č. j. 56 Co 110/2025 – 353, se s účinností od 12. 2. 2026 zrušuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou ze dne 12. 2. 2026 doplněnou podáním ze dne 10. 3. 2026 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud zrušil vyživovací povinnost otce ke zletilému synovi stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 43 Pa Nc 236/2024 ve výši 500 Kč měsíčně. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný je zletilý, podle podlesních informací byl veden na Úřadu práce a není mu nic známo o tom, že by se soustavně připravoval na budoucí povolání.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci se k nařízenému jednání nedostavili, z jednání se neomluvili, nepožádali o odročení jednání, a proto byla věc podle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. projednána a rozhodnuta v nepřítomnosti účastníků.
3. Z rozsudku Okresního soudu v Sokolově č.j. 13 P 185/2010-333 (43 Pa Nc 236/2024) ze dne 10. 3. 2025 bylo zjištěno, že otci bylo stanoveno výživné na tehdy již zletilého syna [Jméno žalovaného], narozeného [datum], s účinností od 1.9. 2024 výživné v částce 500 Kč měsíčně. Z odůvodnění rozsudku bylo zjištěno, že návrhem ze dne 4. 9. 2024 se matka [jméno FO] domáhala svěření nezletilých dětí do své páče a stanovení výživného otci [jméno FO]. V průběhu řízení dosáhl syn [jméno FO] zletilosti. Matka před soudem uvedla, krátce po podání návrhu syn [jméno FO] ukončil studium, od té doby byl veden na úřadu práce bez podpory v nezaměstnanosti, když jej nikde nechtěli vtít do práce, protože mu nebylo 18 let. V rozsudku soud poučil otce, že je na něm, aby do budoucna případě požádal o zrušení vyživovací povinnosti.
4. Ze zprávy úřadu práce bylo zjištěno, že žalovaný je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání od 20. 9. 2023, podporu v nezaměstnanosti nepobírá.
5. Po právní stránce soud věc posuzoval podle ust. § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen se sám živit.
6. Jedním ze základních předpokladů pro vznik práva na výživné je stav potřebnosti oprávněného, již zákon označuje jako „neschopnost sám se živit“. Vyživovací povinnost rodiče k dítěti není obecně podmíněna ukončením určitého stupně vzdělání ani věkem (zletilostí) dítěte. Podmínkou vzniku (trvání) práva na výživné je primárně objektivní neschopnost oprávněného postarat se o výživu sebe samého. U zletilého dítěte, které se soustavným studiem nepřipravuje na budoucí povolání, obecně platí, že se předpokládá, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo. Smyslem a účelem tudíž je, že pokud je dítě již objektivně schopno si samo své potřeby uspokojovat, bylo by nespravedlivé přičítat jeho eventuální pasivitu v této sféře k tíži jeho rodičů v tom smyslu, že by rodiče byli povinni nadále své dítě živit.
7. V průběhu řízení bylo zjištěno, že žalovaný ukončil ze svého rozhodnutí přípravu na budoucí povolání a od 20. 9. 2023, tedy více než dva a půl roku je evidován na úřadu práce. Evidencí na úřadu práce dal žalovaný najevo, že ukončil soustavnou přípravu na budoucí povolání (studium) a vstupuje na trh práce, a proto soud dospěl k závěru, že podmínky pro zrušení vyživovací povinnosti jsou dány.
8. Protože nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by zcela nebo z části zrušení vyživovací povinnosti bránily, soud žalobě vyhověl a vyživovací povinnost žalobce žalovanému s účinnosti ke dni podání žaloby, tedy ke dni 12. 2. 2026, zrušil.
9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kde kriteriem je úspěch ve věci. Žalobce byl ve věci úspěšný, náklady řízení mu však nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.