Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZamítnuto

Spisová značka

33 C 86/2020

Soud: Okresní soud v SokolověDatum rozhodnutí: 16. 5. 2023Č. j.: 33 C 86/2020-451Samosoudkyně: Mgr. Radka HruškováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 15. 1. 2026Předmět řízení: určení dědického právaECLI:CZ:OSSO:2023:33.C.86.2020.1
dědění
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 17. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (337) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 16. 5. 2023

Výrok

I. Žaloba na určení, že žalobkyně [Jméno žalobkyně] je zákonnou dědičkou po zůstaviteli [jméno FO], narozeném [datum narození FO], zemřelém dne [datum], naposledy bytem [adresa], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 66 089,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 17. 3. 2020 domáhala určení, že je zákonnou dědičkou ve třetí dědické skupině po zůstavitel [jméno FO], zemřelém dne [datum] (dále jen „zůstavitel“), neboť žila se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu cca 4 let před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se se zůstavitelem znali již od mládí, sblížili se v roce 2014, kdy jej začala vozit k lékaři, pečovat o něj a následně si vzájemně začali pomáhat. Žalobkyně zůstaviteli vařila, prala, nakupovala. Po finanční stránce se na společné domácnosti podílel i zůstavitel. Ještě intenzivněji se žalobkyně začala o zůstavitele starat v zimě 2018, když onemocněl, denně za ním chodila pěšky 2 km ze svého domova a tuto péči neposkytovala jako pečovatelka, ale jako osoba blízká. Dále uvedla, že za zůstavitelem docházela pravidelně téměř denně po dobu 4 let. V říjnu 2018 se zůstavitel zranil, byl v nemocnici od 13. 10. 2018 a následně byl umístěn v [Anonymizováno], kam za ním žalobkyně denně docházela. Žalobkyně uhradila náklady na pohřeb, hradila cestovné do LDN [adresa], zdravotní a hygienické potřeby zůstavitele a šatstvo. Kromě celkového jmění zůstavitel po sobě zanechal hotovost 40 000 Kč, která byla tvořena ze společných peněz zůstavitele a žalobkyně. Ačkoliv nežila se zůstavitelem ve stejné nemovitosti, docházela za ním denně, starala se o veškeré potřeby zůstavitele, stejně tak o jeho nemovitost a zvířectvo a rovněž se významně podílela na společné domácnosti. Žalobkyně se opovažuje za zůstavitelovu „rodinu“, neboť se svojí rodinou se zůstavitel nestýkal, zatímco se žalobkyní žil několik let před svým úmrtím. K podání žaloby byla vyzvána v pozůstalostním řízení usnesením okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 1. 2020, č. j. 18 D 126/2019 – 53.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, dědické právo žalobkyně neuznala a navrhovala žalobu zamítnout. Zejména namítala, že žalobkyně a zůstavitel spolu nikdy nežili ve společné domácnosti, žalobkyně měla vlastní domácnost oddělenou od zůstavitele a o zůstavitele se starala pouze jako pečovatelka, jednalo se o placené služby nikoliv o společné hospodaření s příjmy obou. Dále namítala, že společná domácnost nikdy nevznikla a ani vzniknout nemohla, když společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení. Sama žalobkyně však v řízení o pozůstalosti uvedla, že se zůstavitelem v domě nikdo nežil, což potvrzuje i tím, že uvádí, že za zůstavitelem denně docházela ze svého domova, čímž tedy potvrdila, že společná domácnost nevznikla.

3. Z usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. 1. 2020, č. j. 18 D 126/2019 – 53, mimo jiné vyplývá, že zůstavitel zemřelý dne [datum], byl svobodný, bezdětný, rodiče předemřeli v dědickém řízení nebyla zjištěna závěť. Jako zákonní dědicové po zůstaviteli tak přicházeli v úvahu děti předemřelého bratra, tedy pozůstala neteř [Jméno žalované] (žalovaná). Zákonné dědické právo po zůstaviteli uplatnila také žalobkyně, která dovozuje své zákonné právo z titulu osoby spolužijící se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu jednoho roku před jeho smrtí. Mezi účastníky řízení o dědictví bylo sporné, zda žalobkyně je zákonnou dědičnou zůstavitele. Okresní soud v Sokolově proto usnesením ze dne 31. 1. 2020, č. j. 18 D 126/2019 – 53, odkázal žalobkyni k podání žaloby na určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli. Usnesení nabylo právní moci dne 25. 2. 2020 a žalobkyně ve stanovené lhůtě žalobu na určení podala.

4. Soud po seznámení účastníků s předběžným právním názorem a judikaturou Nejvyššího soudu se pokusil o smírné vyřešení věci, žalovaná s návrhem žalobkyně nesouhlasila a setrvala na názoru, že žalobkyně byla pouze placenou pečovatelkou. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost.

5. Soud ke skutkové stránce (ke sporné otázce vedení společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele) provedl rozsáhlé dokazování. Z doloženého úmrtního listu bylo zjištěno, že pan [jméno FO] zemřel dne [datum]. Z předložených lékařských zpráv bylo zjištěno, že zůstavitel byl před svou smrtí nemocen, byl hospitalizován v nemocnici a následně byl umístěn do [název zařízení] [město]. Z lékařské zprávy ze dne 30. 10. 2018 bylo zjištěno, že uvedl, že žije sám, má pečovatelku. Z lékařské zprávy ze dne [datum] pak soud zjistil, že lékař [jméno FO] ve zprávě uvedl, že má konfliktní družku. Z oznámení o poskytnutí pomoci (žádost o příspěvek na péči) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytovala panu [jméno FO] pomoc jako osoba blízká. Žádost je datována ze dne 18. 6. 2018, je v ní uvedeno, že poskytování pomoci bylo zahájeno 8/2015 a kolonka společné domácnosti je proškrtnuta, tedy není označeno, že by žalobkyně s žadatelem ([jméno FO]) žila ve společné domácnosti. Z rozhodnutí Úřadu práce ČR sp. zn. UP/[č. účtu] /SS ze dne 3. 10. 2018 bylo zjištěno, že od června 2018 byl na základě žádosti přiznán panu [jméno FO] příspěvek na péči, který musí být využíván na zajištění potřebné pomoci osobě, které byl přiznán, a to osobou blízkou nebo asistentem sociální péče, registrovaným poskytovatelem sociálních služeb nebo jiným zařízením uvedených v zákoně o sociálních službách. Z oznámení Úřadu práce ze dne 8. 11. 2018 bylo zjištěno, že výplata příspěvku na péči byla od 1. 11. 2018 zastavena, neboť oprávněná osoba byla od 31. 10. 2018 v ústavní péči zdravotnického zařízení. Z protokolu Úřadu práce ze dne 16. 1. 2019 bylo zjištěno, že se na Úřad práce v [město] dostavila paní [jméno FO] (přítelkyně) a oznámila úmrtí pana [jméno FO]. Soud provedl dokazování doloženými doklady o platbách a vystavených fakturách. A to příjmovými doklady, ze kterých bylo zjištěno, že na pana [jméno FO] byly vystaveny doklady od platbách Městu [město] za dovozovou službu, doklady na doplatky za lékařské zákroky. Doklady o platbách SIPO, ze kterých bylo zjištěno, že pan [jméno FO] byl poplatníkem televizních a rozhlasových poplatků a tato platby hradil prostřednictvím SIPO. Doklady o platbách daně z nemovitosti, ze kterých bylo zjištěno, že daň za rok 2019, 2020 a 2021 uhradila žalobkyně, kdy se jednalo o platby po úmrtí pana [jméno FO]. Fakturami za nákup přenosného WC, lednice Liebherr, za nákup krmiva pro zvířata, smlouvou o zhotovení díla 1ks polštáře a deky, smlouvu o zhotovení díla na 5 ks polštářů. Fakturami za vodu vystavenými v období roku 2021, 2020 a 2019 včetně potvrzení, že úhrady provedla žalobkyně, kdy soud konstatoval, že předložené faktury za vodu a potvrzení o jejich úhradě zachycují období až po smrti pana [jméno FO]. Účtenkami za nákup oděvů a obuvi. Fakturou za sdružené služby dodávky elektřiny za období od 10. 8. 2015 do 29. 8. 2016. Čestným prohlášením paní [jméno FO] ze dne 15. 11. 2021, ve kterém se podává, že žalobkyně u jmenované nakupovala v letech 2016 - 2018 krmivo pro kočky, králíky a potraviny, jednalo se o nákupy do domácnosti pana [jméno FO]. Čestné prohlášení paní [jméno FO] ze dne 15. 11. 2021, ve kterém se podává, že žalobkyně v letech 2016 - 2018 docházela do novinového stánku, kde nakupovala noviny Mladou frontu, časopisy o sportu a TV program a hradila zde přes platební terminál zálohy na elektřinu dle rozpisu ve faktuře. Že se jedná o platby a nákupy do společné domácnosti pana [jméno FO] a paní [jméno FO] jmenovaná věděla z rozhovoru s paní [jméno FO]. Z listiny Informovaný souhlas – hospitalizace ze dne 31. 10. 2018 bylo zjištěno, že pan [jméno FO] určil žalobkyni jako osobu, která mají být podávány informace o jeho zdravotním stavu. [jméno FO] označil za pečovatelku. Rovněž tak v prohlášení osoby blízké ze dne 31. 10. 2018 je uveden vztah žalobkyně k hospitalizovanému panu [jméno FO] – pečovatelka. Z doloženého příjmového dokladu na částku 5 563 Kč nebylo zjištěno nic jiného, než že uvedená částka byla předána panu [jméno FO]. Z připojeného dědického spisu bylo ze zprávy [název zařízení] ze dne 16. 1. 2019 – sdělení k pozůstalosti po [jméno FO] - zjištěno, že žalobkyně byla vedena v [zdravotní zařízení] jako kontaktní osoba s uvedením osobní asistentka, která poté sdělila, že je přítelkyně, a která jej pravidelně navštěvovala, jevila o něj zájem, pomáhala mu a pečovala o něj. Z doložených výpisů z účtů žalobkyně nebylo zjištěno, že by žalobkyně tak jak tvrdila, vybírala po obdržení důchodu z účtu částku 5 000 Kč, kterou měla následně vkládat do společných finančních prostředků.

6. K prokázání sporných skutečností soud dále provedl výslechy řady svědků a účastnickou výpověď žalobkyně.

7. Z výslechu svědka [jméno FO] soud zjistil, že zná žalobkyni z [město], pracuje jako řidič autobusu a žalobkyni vozil [Anonymizováno] a na [Anonymizováno]. Od žalobkyně slyšel, že jezdí za panem [jméno FO], vozí mu věci a že s ním žije. Pana [jméno FO] osobně svědek neznal.

8. Z výslechu [jméno FO] soud zjistil, že se jedná o synovce žalobkyně, který v době 2 – 3 roky před smrtí pana [jméno FO] stavěl naproti dům, do kterého se nastěhoval v době, kdy pan [jméno FO] zemřel. Svědek potvrdil, že teta chodila k panu [jméno FO] mu pomáhat, o jejich soužití uvedl pouze, že ví, že nějaké probíhalo, ale jejich vztah s panem [jméno FO] nikdy neprobíral. Zda společně bydleli, ale svědek nevěděl, dle jeho názoru společné bydlení neměli.

9. Z výslechu [jméno FO], bratra žalobkyně, soud zjistil, že byl přítelem pana [jméno FO], se kterým se pravidelně stýkal. Svědek potvrdil, že sestra se o pana [jméno FO] v posledních letech intenzivně starala, prala, vařila, vozidla ho k lékaři, posledních půl roku se starala o všechno, neboť byl v nemocnici, ze které se již nevrátil. Svědek uvedl, že se sestrou se vídal denně. Na [Anonymizováno] bydlí a má tam ještě zahradu, na kterou jezdil denně večer krmit psa, víkendy tam trávil od rána. Uvedl, že pan [jméno FO] si většinou přišel popovídat, protože žil sám a potřeboval si povídat. Dále uvedl, že v době, kdy na tom byl pan [jméno FO] špatně, posledních půl roku, za ním sestra jezdila dvakrát i třikrát denně, jezdila mu připravovat snídani, večeři. Někdy, když odjížděl, tak její auto tam ještě stálo, tedy z toho vyvozoval, že tam musela být, že někdy musela zůstat i přes noc, neboť to byla ona, kdo mu volal záchranku, když v noci zkolaboval. Dále svědek uvedl, že se setra snažila trochu mu vylepšit domácnost, neboť žil zvláštním způsobem. Ke vztahu žalobkyně a pana [jméno FO] uvedl, že se jednalo o hlubší kamarádský vztah, pan [jméno FO] byl vděčný, že se o něj stará a sestra měla vžito, že se o někoho musí starat. Uvedl, že pan [jméno FO] byl starý mládenec, nehledal ženu za účelem vztahu. Že by žalobkyně a pan [jméno FO] společně hospodařili svědek ani od jednoho nikdy neslyšel, nevěděl, jak byli domluveni ohledně financování nákupů. Dále svědek uvedl, že jeho sestra a pan [jméno FO] společně nikam nechodili, na společné výlety asi nejezdili.

10. Z výslechu svědkyně [jméno FO] bylo zjištěno, že se jedná o dlouholetou kamarádku žalobkyně. Svědkyně uvedla, že žalobkyně a pan [jméno FO] spolu hospodařili, vedla mu domácnost, prala, vařila, nakupovala, pomáhala se zahradou, vozila ho k lékaři, dělala, co potřeboval. Několikrát ji potkala, jak mu nesla věci. O jejich vztahu ale uvedla, že nic neví. Dále uvedla, že žalobkyně se také starala o vnuka, když přišel ze školy a než se syn vrátil z práce.

11. Z výslechu [jméno FO] soud zjistil, že zná paní žalobkyni, chodila k nim do vesnice, a když ji potkala, že šla pěšky, svezla ji. O soužití žalobkyně s panem [jméno FO] nevěděla nic, stejně tak o jejich vztahu nebo o jejich hospodaření. Uvedla, že viděla, že tam paní žalobkyně jezdí, vozila tam nákup, občas ji viděla něco dělat na zahradě.

12. Z výslechu [jméno FO] osu jistil, že byl ošetřovatelem v [zdravotní zařízení] ve [město], kde se staral i o pana [jméno FO] a paní žalobkyni zná, neboť tam jmenovaného navštěvovala, nosila mu prádlo, hygienické potřeby a starala se o něj. Svědek vypověděl, že pan [jméno FO] neměl moc náladu se bavit, jen když se zeptali, tak něco řekl. O paní žalobkyni uvedl něco v tom smyslu, že je družka. V době, kdy byla chřipková epidemie, byly návštěvy omezené, tak personál musel vědět, kdo za ním jde a pan [jméno FO] uvedl, že ji mají pustit, že je to družka. Označoval ji jako paní [jméno FO].

13. Z výslechu [jméno FO], syna žalobkyně, bylo zjištěno, že žalobkyně chodila k panu [jméno FO] denně, prala mu, vařila, pomáhala mu na zahradě. Pana [jméno FO] znal od dětství. Uvedl, že s matkou osobnější věci neprobírá, jejich vztah je odměřený. O vztahu matky a pana [jméno FO] uvedl, že tam asi muselo být něco hlubšího, neboť tam matka byla denně, čas s nimi ale netrávil, když matka potřeboval, tak ji tam přivezl nebo pomohl vyložit nákup. Že by byla placenou pečovatelkou, si nemyslí. O jejich financích svědek neměl informace.

14. Z výslechu [jméno FO] bylo zjištěno, že je kamarádkou dcery žalobkyně, k žalobkyni má blízký, přátelský vztah, spojuje je víra. Ke vztahu žalobkyně a pan [jméno FO] v letech 2018 – 2019 uvedla, že byli partneři, společně hospodařili, bydleli střídavě u pana [jméno FO] a u paní žalobkyně, měli společné plány na opravy rodinného domku a postupně vše připravovali na to, že se přesídlí do jeho domečku. Dále uvedla, že pan [jméno FO] měl paní žalobkyni moc rád, říkal, že je jeho jediná rodina. To, že ji má rád svědkyně poznala z jeho pohledu, když ji držel za ruku, v tom pohledu bylo vše – že ji má rád, váží si jí. Svědkyně dále uvedla, že pracovala v Tescu, kam chodila paní žalobkyně nakupovat a z nákupů ví, že společně šetřili, měli společné peníze, společně o tom za její přítomnosti i hovořili. Dále uvedla, že pan [jméno FO] na výlety moc nebyl, pro něj už byl výlet i na [město], kam jezdili do kostela. Pana [jméno FO] popsala jako uzavřeného člověka, který se bavil jen s lidmi, které znal hodně dlouho, celý život žil sám, nikdy nebyl ženatý, neměl děti. Svědkyně uvedla, že [adresa] chodila na procházky pravidelně a viděla pana [jméno FO] na lavičce si číst a paní žalobkyni se starat o zahrádku nebo připravovat jídlo v kuchyni. Dále uvedla, že ji tam celkem pravidelně navštěvovala.

15. Z výslechu [jméno FO] bylo zjištěno, že žalobkyni zná, jedná se o tetu přítele jeho dcery. Mladí stavěli barák [adresa], kde jim pomáhal na stavbě v letech 2017 – 2019. Ke vztahu paní žalobkyně a pana [jméno FO] svědek uvedl, že mu tam nosila nákupy, jídlo, dělala na zahradě, starala se o něj. S paní žalobkyní ani s panem [jméno FO] nevedl rozhovory, spíše se jen pozdravili. Svědek uvedl, že pomáhal na domě hlavně s vnitřními pracemi a o tom, co se děje v okolí neměl přehled.

16. Z výslechu [jméno FO], dcery žalobkyně, soud zjistil, že její matka a pan [jméno FO] spolu žili asi 5 – 6 let jako druh a družka, a to až do jeho úmrtí, společně hospodařili, střídavě jezdili do domku i do bytu v [město], něco měli v bytě, něco v domku, vařilo a pralo se v bytě u matky, měli společné peníze, pořizovali společné věci (lednice, toaleta, krmení pro kočky a králíky). Svědkyně potvrdila, že matka jezdila za panem [jméno FO] autem, když jí nejezdilo, chodila pěšky nebo ji vozil bratr (syn žalobkyně) nebo strýc (bratr žalobkyně), někdy jezdila autobusem. Dále uvedla, že u pana [jméno FO] matka přespávala, několikrát když přijela, nebyla matka doma, ale u pana [jméno FO]. Svědkyně dále uvedla, že pan [jméno FO] oslovoval matku [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]. Že má pečovatelku, nemohl uvést, a to že žije sám možná, myslel tak, že nemá děti.

17. Z výslechu svědkyně [jméno FO] bylo zjištěno, že zná žalobkyni, jedná se o sousedky. Ke společnému soužití paní žalobkyně s panem [jméno FO] svědkyně nemohla nic bližšího uvést kromě toho, že se často stýkali a často je také vídala v období od jara do podzimu 2018 spolu před barákem, kde má žalobkyně i svědkyně byt. Pana [jméno FO] svědkyně potkala asi 2 – 3x na chodbě domu. Paní žalobkyně panu [jméno FO] nakupovala, prala, vařila. Dále uvedla, že pak měl pan [jméno FO] úraz a paní žalobkyně jej navštěvovala v [zdravotní zařízení] potkávala ji totiž večer v autobuse, když se vracela z práce. Svědkyně dále uvedla, že paní žalobkyně se v době r. 2018 starala také o vnuka, syn s vnukem k ní chodili na obědy. Dále uvedla, že občas paní žalobkyně nespala v bytě, což vyvozoval z toho, že večer před domem nestálo její auto a v bytě byla večer tma.

18. Ze žalobkyní navržených svědků nebyla provedena svědecká výpověď svědka [jméno FO], který byl v době řízení trvale upoután na lůžko a v průběhu řízení zemřel. Dále nebyli slyšeni svědci: [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], na jejich výsleších žalobkyně netrvala.

19. Z výslechu [jméno FO], bylo zjištěno, že zná žalobkyni od mala, žalovanou zná zběžně, pana [jméno FO] znal, neboť byl jeho přímý soused a viděli se denně. Ke vztahu paní žalobkyně a pana [jméno FO] uvedl, že se o žádný vztah nejednalo. Pan [jméno FO] měl říci, že se k němu vloudila, nemůže se jí zbavit a za všechno, co udělá, chce peníze. Dále svědek uvedl, že dokud pan [jméno FO] mohl, tak se staral o zahradu sám, občas mu sousedé pomohli sekat zahradu. Podle svědka je lež, že u pana [jméno FO] paní žalobkyně bydlela, podle svědka na jeho domácnost nepřispěla ani haléřem. Pan [jméno FO] měl o žalobkyni hovořit jako o [jméno FO], nikdy jí neřekl jménem. Svědek vypověděl, že mu paní [jméno FO] řekla, že jí měla paní žalobkyně volat a chtít po ní svědectví o tom, že tam žila, ale ta to odmítla. Dále uvedl, že má zájem koupit od žalované nemovitost po zůstaviteli. Podle svědka měl pan [jméno FO] doma peníze v hotovost, neměl účet, měl mít našetřeno 250 000 Kč na novou střechu. Svědek uvedl, že pana [jméno FO] jednou vezl k lékaři, občas mu nakoupil. Pan [jméno FO] si napsal seznam, když mu to přivedl, předal mu účet a on mu nákup zaplatil. To bylo asi dva roky před jeho smrtí.

20. Z výslechu [jméno FO] bylo zjištěno, že zná žalobkyni od malička, žalovanou nezná, pouze ji viděla. O vztahu mezi ní a zůstavitelem uvedla, že žádný vztah neměli, znali se od vidění, žalobkyně tam měla zahrádku a chodila si k němu pro vodu, nějak se asi přátelili. Svědkyně měla slyšet, že pan [jméno FO] nadával, že mu tam pořád leze. Dále svědkyně uvedla, že žalobkyně u pana [jméno FO] nebydlela, nikdy tam nepřespala, možná mu nosila nákupy, ale to tam dělal skoro každý. Svědkyně uvedla, že nevěří, že by společně hospodařili, určitě jí pan [jméno FO] nákupy platil. Potvrdila, že pokud by žalovaná nemovitost prodávala, měli by s manželem zájem.

21. Z výslechu [jméno FO] bylo zjištěno, že žalobkyni zná od vidění, žalovanou nezná. Ke vztahu paní žalobkyně a pana [jméno FO] uvedl, že žádný nebyl, navštěvovala ho, párkrát ji tam viděl, když pan [jméno FO] ještě žil a pak i poté, co zemřel, to si odvážela nějaké věci, zřejmě její. Svědek uvedl, že slyšel cinkat nádobí. Dále uvedl, že jednou viděl žalobkyni tam mýt okna. Podle svědka paní žalobkyně panu [jméno FO] nenakupovala, o dům se staral pan [jméno FO] sám, pomáhala mu paní [jméno FO]. Pan [jméno FO] žil sám, s paní žalobkyní nežil. Dále svědek vypověděl, že asi před 4 lety chtěl pan [jméno FO] udělat střechu, řekl, že už si zjišťoval, kolik by to stálo a ukázal svědkovi obálku s penězi, kde bylo okolo 200 000 Kč. Svědkovi říkal, že má peníze i na pohřeb. Svědek slyšel od pana [jméno FO], že ty peníze tam pak už nebyli.

22. Z výslechu [jméno FO] bylo zjištěno, že žalobkyni zná pouze od vidění, paní žalovanou viděla jen jednou. Podle svědkyně žil pan [jméno FO] sám, mezi ním a paní žalovanou si nikdy nevšimla náznaku nějakého vztahu. Dále uvedla, že občas mu lidé ze vsi pomáhali, dovézt nákup, sekat trávu. I paní [jméno FO] mu něco nosila, byla tam jednou až dvakrát v týdnu, jednou ji viděla, že tam myla okna. Uvedla, že u pana [jméno FO] žalobkyně nepřespávala, navštěvovala ho. Občas ho navštěvoval i bratr žalobkyně. Podle svědkyně byl pan [jméno FO] pořád doma, většinou byl sám. Dále uvedla, že panu [jméno FO] podepisovali nějaký papír, kvůli tomu baráku nebo kvůli paní [jméno FO]. Dále hovořila o nějaké petici, která se zřejmě týkala sporu žalobkyně ohledně pozemků.

23. Z výslechu [jméno FO] bylo zjištěno, že žalobkyni zná, jedná se o její sousedku, paní žalovanou nezná. Ke vtahu žalobkyně a pana [jméno FO] uvedla, že žádný vztah nebyl, občas mu donesla nákup, sázela kytky. Dále uvedla, že ona samu mu 15 let prala, občas něco donesla, když pekla. Přestala se starat v době, kdy tam začala chodit paní žalobkyně, asi v roce 2017, neboť s tou nechtěla mít nic společného. Dále uvedla, že když žalobkyně přijela, parkovala před svou zahradou, před domem pana [jméno FO] jen když mu něco dovezla. Podle svědkyně nikdy vozidlo nestálo před pozemkem přes noc a většinou ne déle než dvě hodiny. Pana [jméno FO] popsala jako dobráka, který se tak trochu stranil lidí, neuměl říci ne. Podle svědkyně mu tam pomáhali tak nějak všichni. Dále uvedla, že si je jistá, že pan [jméno FO] nikdy nebyl v bytě u paní žalobkyně. Svědkyně uvedla, že mu nakupovala, a tak věděla, kde má pan [jméno FO] peníze, nevěděla sice kolik, ale měl obálkovou metodu a sám říkal, že má 200 000 Kč na střechu, 30 000 Kč na pohřeb a obálku, kde měl koruny a Eura. Vypověděla, že s paní žalobkyní měla v minulosti spor ohledně neoprávněné stavby, ale to je již vyřešené, část stavby musí svědkyně odstranit. Ohledně patice uvedla, že nejde o žádnou petici, ale že lidé nepochopili tu drzost, že se na parte nechala žalobkyně napsat jako přítelkyně pana [jméno FO].

24. Z výslechu [jméno FO] soud zjistil, že žalobkyni zná jako sousedku, paní žalovanou nezná. Ke vztahu žalobkyně a pana [jméno FO], uvedl, že o vztahu nic neví, rozhodně si nevšiml, že by mezi nimi byl nějaký citový vztah. Pan [jméno FO] žil sám, nikdo s ním v domě nežil, paní žalobkyně si k němu chodila pro vodu. Dále uvedl, že jeho matka ([jméno FO]) mu pomáhala, na Vánoce mu vozidla jídlo, pak ale přestala pana [jméno FO] navštěvovat. Dále uvedl, že žalobkyně jej pak asi také vozila k lékaři nebo na nákup. Podle svědka si paní žalobkyně nezaslouží dědit po panu [jméno FO] domek.

25. Z výslechu [jméno FO] bylo zjištěno, že paní žalobkyni zná, je to sousedka. Pana [jméno FO] také znal jako souseda, byl to starý pán, starý mládenec, který neměl nikdy žádnou přítelkyni, nikdy za ním neviděl nikoho jezdit. Ke vztahu paní žalobkyně a pana [jméno FO] uvedl, že neví o tom, že by měli nějaký vztah. O životě pana [jméno FO] se blíže nemohl vyjádřit, věděl jen, že žil osamoceně, byl prostý vesničan a dále jen to, co se říkalo ve vesnici. Ohledně „petice“ uvedl, že směřovala proti paní žalobkyni, že neměla vztah s panem [jméno FO].

26. Z výslechu [jméno FO] soud zjistil, že zná žalobkyni, jedná se o sousedku. Z jeho výpovědi nebyly zjištěny žádných podstatné skutečnosti. Uvedl, že nic neví o vztahu paní žalobkyně a pana [jméno FO], ani o tom, že by se paní žalobkyně o pana [jméno FO] starala, s panem [jméno FO] nikdy nemluvil, jen se zdravili. Z jeho výpovědi bylo pouze zjištěno, že podepsal „petici“, že paní žalobkyně nežila s panem [jméno FO].

27. Z výslechu [jméno FO] soud zjistil, že zná paní žalobkyni jako sousedku. Ke vztahu paní žalobkyně s panem [jméno FO] uvedl, že určitě žádný vztah nebyl, paní žalobkyně si tam chodila pro vodu, společně je nikdy neviděl. Panu [jméno FO] pomáhala paní [jméno FO]. K osobě pana [jméno FO] uvedl, že se lidí stranil, nikomu neotvíral. K osobě žalobkyně uvedl, že je nespravedlivé, aby si tam dělala nějaké nároky.

28. Z výslechu [jméno FO] soud zjistil, že paní žalobkyni zná jako sousedku. Vypověděla, že k panu [jméno FO] původně chodila paní [jméno FO], ale pak přestala v době, kdy tam začala chodit žalobkyně. Žalobkyni vídala, jak tam nosí tašky, ke konci ji tam vídala chodit každý den. Ohledně „petice“ uvedla, že ji podepsala, protože nesouhlasí s tím, že by žalobkyně měla po panu [jméno FO] dědit. Dále uvedla, že pan [jméno FO] bydlel sám, v poslední době ani moc nevycházel, není si vědoma, že by žalobkyně u pana [jméno FO] přespávala. O žalobkyni nikdy nemluvil, naposledy ho viděla před 3 lety. Pan [jméno FO] rozuměl česky, ale česky neuměl.

29. Z výslechu [jméno FO] soud zjistil, že žalobkyně je dobrá známá, žalovanou nezná. Uvedl, že znal pana [jméno FO], byl to soused a jednu dobu s ním pracoval. V posledních pěti letech jej vídal jako souseda babičky, když ji navštěvoval. Z jeho výpovědi nebylo zjištěno ničeho podstatného. Uvedl, že pan [jméno FO] žil sám, žalobkyni u něj neviděl, domnívá se, že mu pomáhali paní [jméno FO], pan [jméno FO] a pan [jméno FO].

30. Z výslechu [jméno FO] bylo zjištěno, že žalobkyni zná dlouhodobě, žalovanou nezná. Znal i pana [jméno FO]. Vypověděl, že paní žalobkyně nebyla přítelkyní pana [jméno FO], nedojížděla za ním, nebydlela u něj, svědek je spolu neviděl. Lidé říkali, že mu nosila věci, asi mu pomáhala, ráda pomáhala starým lidem. Dále uvedl, že se domnívá, že si za svou pomoc nechávala platit, neboť to řekla jeho ženě. Uvedl, že tomu, že byla přítelkyně, nikdo ve vesnici nevěří, nikdo ji tam neviděl se zdržovat, pan [jméno FO] byl starý mládenec. Na druhou straně ale uvedl, že nemůže vyloučit, že pana [jméno FO] navštěvovala.

31. Z výslechu [jméno FO] soud zjistil, že žalobkyni velmi dobře zná z vesnice, žalovanou osobně nezná. Uvedla, že i velmi dobře znala pana [jméno FO], popsal ho jako ochotného a vstřícného člověka, se kterým nebyl problémy. Lidé z vesnice se mu snažili pomáhat, protože věděli, že nikoho nemá. Ke vztahu paní žalobkyně na pana [jméno FO] uvedla, že na 100% nebyla jeho přítelkyní, spíš známou, nikdy jí neřekl jménem, mluvil o ní jako o [jméno FO]. Dále uvedla, že ji viděla u pana [jméno FO] jen, když mu nesla nákup, jinak je společně neviděl, s panem [jméno FO] nežila. Podle svědkyně se no něj nestarala, pouze mu nakupovala. Svědkyně uvedla, že si jí jednou žalobkyně stěžovala, že už to tak dál nejde, že jí zaplatí, když ho povoze k lékaři. To bylo asi v létě 2017. K „petici“ se vyjádřila tak, že nejde o „petici“, ale o pomoc panu [jméno FO], že žalobkyně nebyla jeho přítelkyní.

32. Z výslechu [jméno FO] bylo zjištěno, že žalobkyni zná jako sousedku, žalovanou nezná. Z výslechu nebylo zjištěno žádných podstatných skutečností. Svědkyně žalobkyni u pana [jméno FO] neviděla, pouze ví, že říkala, že mu chodí nakoupit, že ho vozí do nemocnice, a že ho odvezli do LDN.

33. Ze žalobkyní navržených svědků, nebyla provedena svědecká výpověď svědkyně [jméno FO], svědka [jméno FO] st., [jméno FO] ml., svědkyně [jméno FO], svědka [jméno FO], svědkyně [jméno FO], svědka [jméno FO], svědkyně [jméno FO] st., svědka [jméno FO], když žalovaná při jednání konaném dne 7. 6. 2022 uvedla, že na provedení dalších svědeckých výpovědí netrvá. Na jednání konaném dne 20. 9. 2022 žalovaná sdělila, že trvá na výslechu svědků: [jméno FO], [jméno FO] st., [jméno FO] ml., [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] ml. Na jednání konaném dne 20. 4. 2023 soud pro nadbytečnost zamítl návrh žalované na provedení důkazu fotografií pana [jméno FO], když tímto důkazem žalovaná hodlala zpochybnit věrohodnost svědka [jméno FO], neboť pan [jméno FO] měl hnědé oči nikoliv modré, jak uvedl svědek. Dle názoru soudu skutečnost, že si svědek, který se jako ošetřovatel staral o pana [jméno FO] po krátkou dobu v [zdravotní zařízení] ve [město], nepamatuje barvu jeho očí, samo o sobě nesvědčí o nevěrohodnosti tohoto svědka. Soud zamítl návrh žalované na provedení svědecké výpovědi [jméno FO], primáře Nemocnice [město] a svědeckou výpovědí [jméno FO], zdravotně sociální pracovnice pro nadbytečnost, neboť skutečnosti, které žalovaná hodlala těmito důkazy prokazovat (skutečnost, že zůstavitel označoval žalobkyni za pečovatelku), byly zjištěny z provedených listinných důkazů a dále z důvodu, že se jedná o osoby, které jsou vázány povinností mlčenlivosti podle zákona o zdravotních službách. Při jednání konaném dne 11. 5. 2023 pak žalobkyně uvedla, že na provedení dalších důkazů netrvá.

34. Z účastnické výpovědi žalobkyně bylo zjištěno, že poslední rok před smrtí zůstavitele žili jako druh a družka v jeho rodinném domku [adresa]. Žili spokojeně, šťastně a zpříjemňovali si život v důchodu. Z počátku se jednalo o vzájemnou výpomoc, spočívající v dohodě, že si od pana [jméno FO] bude brát vodu a za to mu bude chodit nakupovat. Pak se domluvili, že to dají dohromady, neboť jim to vyhovovalo. Žalobkyně se starala o domácnost, společně obhospodařovali zahradu, a to i zahradu, kterou vlastnila žalobkyně, a kterou má nyní její dcera. Ke společnému finančnímu hospodaření žalobkyně uvedla, že začali společně hospodařit už v roce 2015, úplně ale měli společné finance od roku 2016. Měsíčně každý dával na společné výdaje částku 5 000 Kč, když přišel důchod, pan [jméno FO] dával peníze dříve, neboť mu chodil důchod k 6., žalobkyně dostávala důchod na účet okolo 12., tak poté vybrala 5 000 Kč na společné výdaje. Pokud nevyšli, dávali další peníze, vždy spravedlivě. Z těchto peněz se hradilo jídlo, věci do domácnosti, věci na běžnou údržbu, pohonné hmoty (benzín). Někdy vyšli tak akorát, většinou se ale museli peníze doplňovat, což se dělo průběžně, zpravidla dal každý po 1 000 Kč. Průměrné měsíční výdaje žalobkyně uvedla v rozmezí 15 000 – 17 000 Kč. Se zbylými penězi z důchodu si každý nakládal po svém. Nákupy zajišťovala v posledním roce převážně žalobkyně, pan [jméno FO] jí dával peníze ze společných financí. Při svém výslechu dne 3. 11. 2022 žalobkyně uvedla, že ze společných peněz se hradila matrace pro pana [jméno FO], ze svých prostředků pak hradila žalobkyně povlečení, prostěradlo, nádobí lednici s mrazákem a přenosné WC. Při svém výslechu dne 20. 12. 2022 ale na dotaz samosoudkyně uvedla, že přenosné WC a lednice byly hrazeny ze společných prostředků, kdy tyto věci objednávala a zaplatila dcera, dovezla je přepravní služba a dceři to následně byly uhrazeno ze společných prostředků. Ze společných prostředků se hradili polštáře a peřiny. Dále vypověděla, že od doby, když byla v důchodu, přespávala v rodinném domku [adresa] -5x v týdnu. Vodu a elektřinu od roku 2015 hradili společně, SIPO se platilo na poště, faktury ve stánku. Výdaje na domácnost se hradili buď ze společných peněz, nebo pokud tyto došly, pak se se zůstavitelem domluvili, kolik každý přidá a zase se to hradilo společně. Náklady v bytě si hradila žalobkyně, ale pan [jméno FO] [Anonymizováno] jí tak 5x do roka přidal okolo 1 000 Kč na elektřinu, protože se v bytě vařilo a pralo. Ohledně nákladů na byt uvedla 3 740 Kč fond oprav, 830 Kč elektřina, 740 Kč plyn (čtvrtletně), poplatky za TV a rozhlas. Výši svého důchodu uvedla 15 000 Kč. Vypověděla, že vztah byl založen na úctě a toleranci, byli rádi, že nejsou sami, společně jim bylo dobře. Hotovost, kterou zanechal zůstavitel (40 000 Kč) žalobkyně označila za společnou hotovost, 15 000 Kč uhradila za kremaci, chtěla nechat udělat náhrobní kámen, což se ale již nerealizovala a pak z těchto peněz hradila poplatky za vodu, elektřinu a daň z nemovitosti. Na dotaz z čeho byla částka 40 000 Kč ušetřena, žalobkyně uvedla, že ne vždy se utratilo celých 10 000 Kč, co zbylo, se šetřilo, ačkoliv před tím vypověděla, že někdy vyšli tak akorát, většinou ale museli peníze doplňovat a náklady odhadla na částku 15 000 – 17 000 Kč měsíčně, následně na částku 13 000 – 15 000 Kč. Na dotaz, proč pan [jméno FO] uváděl, že má pečovatelku, žalobkyně sdělila, že neví, že se možná styděl nebo to bylo tím úrazem. Popřela, že by jí pan [jméno FO] za její pomoc platil. Dále uvedla, že u pana [jméno FO] měla ledničku, záchod, lustr a to, co nakoupila (talíře, hrnky). K postoji svědků, kteří vystupovali proti žalobkyně uvedla, že měla spor s paní [jméno FO] ohledně černé stavby, což se řešilo na úřadech a část stavby nakonec musela paní [jméno FO] odstranit. Paní [jméno FO] má navíc vazby na pana [jméno FO], který byl předsedou stavební komise v letech 2014 – 2018, pak byl v investiční komisy, jeho nejmladší syn je starostou a nejstarší vedoucím finančního odboru. Dále vypověděla, že paní [jméno FO] se o pana [jméno FO] starala před tím, než tam začala chodit žalobkyně, pak tam chodit přestala, byla tam asi dvakrát, z čehož jednou mu měla vynadat, že si narazil ženskou. Ohledně jeho pobytu v LDN uvedla, že jej tam navštěvovala, vozila mu, co potřeboval. V listopadu pan [jméno FO] řekl sociální pracovnici, aby důchod, co nebyl spotřebován, byl vyplacen žalobkyni a i zbytek důchodu v prosinci byl vyplacen jí, neboť si to tak pan [jméno FO] přál, byla jeho rodinou. Peníze použila na cesty za ním, na úhradu věcí, co nakoupila a co hradila v lékárně, částečně ale něco doplácela.

35. Soud zamítl pro nadbytečnost důkaz leteckým snímkem. Dále soud zamítl pro nadbytečnost návrh žalobkyně na provedení důkazu kopií nájemní smlouvy na hřbitově, soupisem jízd dovozové služby, kopií záznamu o výjezdu Záchranné služby ze dne 13. 10. 2018, průkazem diabetika, daňovým přiznáním za rok 2048, 2019 a 2020 a fakturou za pohřeb. Důkaz nájemní smlouvou soud považuje za nadbytečný, když tímto důkazem žalobkyně hodlala prokazovat svůj vztah k zůstaviteli, zejména to, že jeho poslední přání bylo ležet v hrobě vedle maty, které mu chtěla, ale nemohla splnit, když smlouvu sjednával příbuzný od žalované. Důkaz soupisem jízd dovozové služby a fakturou za pohřeb soud považuje za nadbytečný z důvodu, že na základě již provedených důkazů bylo spolehlivě zjištěno, že žalobkyně vozila a doprovázela pana [jméno FO] na lékařská vyšetření a hradila náklady na pohřeb, a to z prostředků, která zůstali po panu [jméno FO], a o kterých žalobkyně tvrdí, že se jednalo o společné finance. Rovněž tak záznam z výjezdu Záchranné služby soud shledal nadbytečným, neboť nemá pochybnosti o tom, že to byla žalobkyně, kdo volal v den úrazu pana [jméno FO] Záchrannou službu. Pokud tímto důkazem chtěla žalobkyně zpochybnit, co je napsáno ve zprávě o výjezdu ohledně její komunikace s posádkou, má soud za to, že její jednání s posádkou nesouvisí s předmětem řízení. Rovněž soud zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazu daňovým přiznáním, kterým mělo být prokázáno, že žalobkyně hradila daň z nemovitosti, neboť se i v tomto případě jedná o období po smrti zůstavitele a tedy nemají žádnou vypovídací hodnotu o vedení společné domácnosti (společném hospodaření) v rozhodné době, tedy v době minimálně rok před smrtí zůstavitele, respektive rok před jeho nástupem do nemocnic.

36. Soud provedl obsáhlé dokazování, jehož základem byly především výslechy řady svědků, předložené listinné důkazy a účastnická výpověď žalobkyně. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti.

37. Po skutkové stránce osud z provedených důkazů zjistil, že žalobkyně se o pana [jméno FO] starala, vařila, prala, žehlila, pomáhala na zahradě i s obstaráváním zvířectva, vozidla a doprovázela jej k lékaři, navštěvoval ho v LDN. Tuto skutečnost de facto potvrdili v řízení vyslechnutí svědci, byť část z nich vyjádřila své pochybnosti o důvodech, které žalobkyni k pomoci zůstaviteli vedli, jakož i o rozsahu její pomoci. Dále soud zjistil, že žalobkyně a zůstavitel obývali každý jinou nemovitost, zůstavitel žil v nemovitosti Na Rovince, kterou vlastnil, žalobkyně žila v bytě v Habartově, který je v jejím vlastnictví. Soud dovodil, že žalobkyně a zůstavitel nikdy společně nebydleli. K tomu závěru soud dospěl především na základě sdělení žalobkyně, která sama v žalobě původně uvedla, že za zůstavitelem docházela téměř denně po dobu 4 let, že ačkoliv nežila se zůstavitelem ve společné domácnosti, docházela za ním denně, významně se finančně podílela na společné domácnosti, starala se o veškeré potřeby zůstavitele, stejně jako o jeho nemovitost a zvířectvo. Dále uvedla, že v zimě 2018, když onemocněl, začala se starat ještě intenzivněji a denně docházela 2km pěšky ze svého domova. Ve svém vyjádření ze dne 25. 7. 2021 již pozměnila tvrzení o tom, že nežila se zůstavitelem ve společné domácnosti ve smyslu „žití pod jednou střechou“ a uvedla, že společné soužití bylo hlavně v rodinném domku zůstavitele, ale občas užívali i byt žalobkyně v [město], kde zajišťovala praní, žehlení a vaření a denně vozila k zůstaviteli do rodinného domku. Následně pak tvrzení, že denně dojížděla nebo docházela za zůstavitelem, sama popřela, když uvedla, že od srpna 2016 u zůstavitele v rodinném domku přespávala, a to 3 -5x v týdnu a od roku 2017 i vícekrát. Rovněž společné užívání bytu v [město] sama žalobkyně popřela, a to tvrzením, že zůstavitel se za ní v bytě příležitostně zastavil v době, když byl ještě pohyblivý (asi v roce 2014), když jel nakoupit do [město] a žalobkyně jej pak odvezla s nákupem do rodinného domku [adresa]. Soud dospěl k závěru, že z příležitostných návštěv pana [jméno FO] u žalobkyně, které zřejmě byly za účelem jeho následného odvozu, nelze dovozoval, že společně užívali byt žalobkyně. V tomto směru pak soud neuvěřil svědecké výpovědi [jméno FO] (dcery žalobkyně), svědkyně [jméno FO] (kamarádky dcery žalobkyně) a svědkyně [jméno FO] (obyvatelky stejného bytového domu, ve kterém má žalobkyně bytovou jednotku) o tom, že žalobkyně a pan [jméno FO] vedli společnou domácnost a střídavě žili u jeho rodinném domku a v bytě paní žalobkyně. Z celé škály svědků pouze tyto tři osoby před soudem žalobkyni potvrdily, že žalobkyně a pan [jméno FO] střídavě pobývali v rodinném domku pana [jméno FO] a v bytě paní žalobkyně, a že žalobkyně v rodinném domku pana [jméno FO] přespávala. Z výpovědí ostatních vyslechnutých svědků nebylo potvrzeno, že by žalobkyně a zůstavitel společně bydleli v jeho rodinném domě, nebo že by tam žalobkyně přespávala. I bratr žalobkyně, pan [jméno FO], jako svědek před soudem uvedl, že sestra za panem [jméno FO] jezdila v době, kdy na tom byl špatně (asi posledních půl roku) i dvakrát, třikrát denně, připravovat mu snídani, večeři. Pouze vyvozoval, že v rodinném domku musela někdy zůstávat i přes noc, což dovozoval z toho, že to byla ona, kdo mu volal záchranku, když v noci zkolaboval. Žalobkyně však vysvětlila, že toto si asi bratr spletl, neboť v den úrazu jej našla ve večerních hodinách, když mu nesla večeři. Soudu se nejeví jako pravděpodobné, že by bratr žalobkyně jako přítel pana [jméno FO] nevěděl nic o tom, že u něj jeho sestra přespává 3 - 5x v týdnu od srpna 2016 a od roku 2017 i častěji. Přestože byl bratr žalobkyně dlouholetým přítelem pana [jméno FO] a jak sám uvedl, vídal se se sestrou denně, nevěděl nic o jejich hospodaření. Totéž v podstatě uvedl před soudem i syn žalobkyně. Kdyby opravdu žalobkyně v rodinném domku zůstavitele přespávala 3 - 5x v týdnu nebo i častěji po dobu více jak dvou let (od srpna 2016), jak tvrdila, museli by si její dlouhodobé přítomnosti povšimnout sousedé, kteří v řízení byli slyšeni jako svědci a musel by si této skutečnosti povšimnout i její bratr. Z výpovědí svědků žijících [adresa], kteří neměli k žalobkyni bližší vztah a ani k zůstaviteli nebyl jejich vztah ničím jiným, než běžným sousedským vztahem, má soud za prokázané to, že žalobkyně pečovala o zůstavitele, potažmo i o jeho domácnost, nikoliv ale o společnou domácnost, tedy pečovala o zůstavitele z jiného důvodu než z důvodu společné domácnosti.

38. Soud má za prokázané, že žalobkyně byla se zůstavitelem v pravidelném, téměř každodenním, kontaktu. Mezi žalobkyní a zůstavitelem byl nastolen určitý specifický vztah, kdy nešlo jen o to, že žalobkyně zůstaviteli nakupovala, vařila a donášela jídlo, uklízela, pomáhala v domácnosti, ale zajišťovala pomoc při obstarávání hospodářství (chov drobného zvířectva) i pomoc a péči o zůstavitele, jako např. doprovod k lékaři, pomoc při obstarávání úhrad spojených s provozem domácnosti a nemovitosti. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla placenou pečovatelkou, nebylo ale ani prokázáno, že žalobkyně a zůstavitel vedli společnou domácnost a společně uhrazovali náklady na své potřeby.

39. Po právní stránce soud na danou věc aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.).

40. Podle § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

41. Podle § 1637 o. z. platí, že nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti.

42. Občanský zákoník pojem společné domácnosti nedefinuje. Jedním z pojmových znaků společné domácnosti je trvalost soužití. Vedle trvalosti soužití je základním předpokladem pro vznik společné domácnosti spotřební společenství. Jinými slovy je společná domácnost spotřebním společenstvím trvalé povahy; představuje skutečné a trvalé soužití fyzických osob, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb a společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy; jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod. nepostačuje.

43. Vznik společné domácnosti je vyloučen v případech občasného přespávání či návštěvy, stejně tak v případech výpomoci v domácnosti. Naproti tomu ale předpokladem pro vznik společné domácnosti není existence konkrétního obydlí. I když pojem společné domácnosti zpravidla předpokládá společné bydlení, soužití ve společné domácnosti nebrání, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby. Jak vyplývá z rozsudku NS ČR sp. zn. 21 Cdo 292/2013 ze dne 28. 11. 2013. je soužití ve společné domácnosti možné i za předpokladu, že její členové bydlí ve více domech (bytech).

44. Žalobkyně se snažila prokázat, že byla družkou zůstavitele, nikoliv jeho pečovatelkou, že s ním vedla společnou domácnost, o kterou společně pečovali. Zejména z listinných důkazů (lékařská zpráva ze dne 30. 10. 2018, Oznámení o poskytovali pomoci ze dne 18. 6. 2018, Informovaný souhlas ze dne 310. 10. 2018 a prohlášení osoby blízké ze dne 31. 10. 2018) vzal ale soud za zjištěné, že zůstavitel, pan [jméno FO] považoval žalobkyni za osobu blízkou, označoval ji za pečovatelku. Skutečnost, že žalobkyně byla osobou blízkou, ale současně neznamená, že byla osobou spolužijící. Pojem osoba blízká a pojem osoba spolužijící nelze slučovat.

45. Podle citované ustanovení § 1637 o. z. může nabýt dědictví po zůstaviteli osoba, která s ním žila po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti (tedy žila s ním trvale a současně spolu s ním uhrazovala náklady na své potřeby) a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla na zůstavitele odkázána výživou. To znamená, že vznik dědické způsobilosti osoby spolužijící ve společné domácnosti, může svědčit i osobě, která není se zůstavitelem v příbuzenském nebo jiném blízkém vztahu (tedy např. není jeho partnerem či druhem), a proto soud bez ohledu na to, zda žalobkyně byla pečovatelkou nebo družkou zůstavitele, zjišťoval, zda vedli společnou domácnost a je tak naplněn znak trvalého soužití a společného uhrazování nákladů na své potřeby.

46. V závěrečném návrhu žalobkyně navrhla žalobě jako důvodné vyhovět, neboť bylo prokázáno, že žila se zůstavitelem ve společné domácnosti a společně uhrazovali náklady na své potřeby, žalobkyně pečovala o společnou domácnost a společně uhrazovaly výdaje na domácnost a náklady na své potřeby. Negativní postoj svědků žalované, kteří svědčili v její neprospěch, vyvozuje jednak ze zájmu svědka [jméno FO] koupit od žalované zůstavitelovy nemovitosti a dále pro neshody s paní [jméno FO].

47. Žalovaná v závěrečném návrhu navrhovala žalobu zamítnout, neboť na základě provedených důkazů má za prokázané, že žalobkyně nežila se zůstavitele po dobu jednoho roku ve společné domácnosti a nepečovala o společnou domácnost. Žalobkyně pomáhala zůstavitele v rovině sousedské výpomoci, její služby lze označit za pečovatelské, které nenaplňují podmínky společného soužití dvou osob. Výpověď žalobkyně o společném hospodaření označila za rozporuplnou. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by nějaká společná domácnost byla, ani že byla vůle žít společně se zůstavitelem. Jednání žalobkyně žalovaná považuje v rozporu s dobrými mravy.

48. Soud na základě provedených důkazů nemá sebemenších pochybností o tom, že žalobkyně dlouhodobě bez jakéhokoliv časového omezení pečovala o zůstavitele i jeho domácnost. Stejně tak nemá pochyb o tom, že mezi žalobkyní a zůstavitelem existoval určitý blízký vztah. Blízky vztah sám o sobě ale společnou domácnost mezi dvěma osobami nezakládá. Musí zde být vůle založit a vést spolu trvalou domácnost a za tím účelem se společně podílet na hospodaření a chodu domácnosti.

49. Soužití fyzických osob se považuje za trvalé pouze tehdy, jestliže objektivně zjistitelné skutečnosti svědčí o úmyslu osob vést společnou domácnost.

50. Osoba, která se domáhá dědictví z titulu spolužití ve společné domácnosti, musí prokázat spolužití, trvalost takového spolužití, péči o společnou domácnost nebo odkázání výživou na zůstavitele, a to vše alespoň jeden rok před smrtí zůstavitele.

51. Splnění této podmínky předpokládá, že spolužijící osoba žila ve společné domácnosti tak, jako by byla řádným členem rodiny, vyžaduje se, aby z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti.

52. Z provedených svědeckých výpovědí bylo zjištěno, že ohledně osobnosti pana [jméno FO] se jednalo o starého muže, který celý život žil sám, nikdy se neoženil, neměl děti, neměl přítelkyni, byl spíše uzavřené povahy, z cizích lidí měl až „strach“, komunikoval pouze s lidmi, které znal dlouhodobě, nikam nechodil, dokud mohl tak chodil jen k lékaři a na nákup, potřeboval občasnou výpomoc. S ohledem na sdělení samotného pana [jméno FO] u lékařů a před Úřadem práce má soud za to, že žalobkyni nepovažoval za přítelkyni, družku, ale za pečovatelku a osobu blízkou. Na základě svědeckých výpovědí pak soud dospěl k závěru, že tyto v převážné většině korespondují s tím, jak byl zůstavitel vylíčen. Soud má za to, že provedené důkazy plně nasvědčují tomu, že pan [jméno FO] potřeboval dlouhodobě pomoc od druhých, která se s ohledem na přibývající věk a zhoršující se zdravotní stav stupňovala a v posledních letech mu tuto pomoc poskytovala právě žalobkyně. V tomto smyslu se soud ztotožňuje s názorem žalobkyně, že v podstatě i svědci navrženi žalovanou, potvrdili, že se o zůstavitele žalobkyně starala. V komplexu provedených důkazů ale soud neuvěřil, že by žalobkyni považoval za družku, ani že by u zůstavitelova byla vůle založit a vést se žalobkyní společnou domácnost. Péče o společnou domácnost zakládá dědický nárok pouze v případě, že se tak děje z důvodu společného soužití, a nikoliv z důvodu jiného. Na druhé straně ale uvěřil žalobkyni, že ona sama se subjektivně za družku (přítelkyni) považovala a v tomto duchu i vystupovala a prezentovala toto své přesvědčení i dále. To, že se u žalobkyně jedná o odlišné vnímání subjektivně ovlivněné reality, než jak ji vnímalo okolí, soud vyvozuje mimo jiné i ze svědeckých výpovědí svědků. Svědci, kteří žijí v sousedství nemovitosti zůstavitele, v podstatě do jednoho popřeli, že by žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti. Soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že svědci navržení žalovanou, vypovídali v její neprospěch z důvodu pomsty či snahy pana [jméno FO] získat majetek, když i svědci, které navrhla žalobkyně na podporu tvrzení, že žila se zůstavitelem ve společné domácnosti, kteří vnímali její působení u pana [jméno FO] bezprostředně svými smysly, společné bydlení žalobkyně a zůstavitele nepotvrdili. Například svědek [jméno FO] uvedl na dotaz, zda měli společné bydlení, že netuší, myslí, že ne. Svědek [jméno FO], bratr žalobkyně a jeden z nejbližších osob pro pana [jméno FO] uvedl, že jejich vztah byl hlubší kamarádský, že byl pan [jméno FO] rád, že se o něj stará, společné soužití v jedné domácnosti a společné hospodaření, resp. uhrazování nákladů na své potřeby, nepotvrdil. Uvedl, že peníze sestra panu [jméno FO] asi nedávala, investovala do lednice, do matrace, i když ani to, že by tyto věci hradila sestra, před soudem nemohl potvrdit, viděl pouze, že tyto věci setra přivezla. Kromě dcery žalobkyně, svědkyně [jméno FO], a svědkyně [jméno FO] žádný ze svědků navržených žalobkyní přímo nepotvrdil, že by žila s panem [jméno FO] ve společné domácnosti Svědkyně [jméno FO] uvedla, že o jejich vztahu a soužití nic neví. Svědek [jméno FO] měl pouze od žalobkyně informaci, že s panem [jméno FO] žije. Nepřesvědčivě na soud pak působilo i upravování jednotlivých tvrzení samotnou žalobkyní, a to tak, jak se právě domnívala, že by jí v řízení mohlo být ku prospěchu. V jejích tvrzení bylo zjištěno příliš mnoho rozporů, které ve vzájemných souvislostech odporují tomu, co je žalobkyní tvrzeno. Například žalobkyně uváděla, že za žalovaným docházela denně, ale následně tvrdila, že v rodinném domku od srpna 2016 přespávala 3 – 5x za týden, od roku 2017 i častěji. Nebo ohledně financování lednice, přenosného WC a dalších věcí, když prvotně uváděla, že je financovala ona, následně že byly hrazeny ze společných financí, v závěru pak, že se jednalo o její věci, proto si je z domku odnesla. Rovněž tak ohledně společných financí má soud pochybnosti o tom, že k praktikování společných finančních prostředků vůbec docházelo. Žalobkyně tvrdila, že každý dával měsíčně 5 000 Kč, pan [jméno FO] dříve, neboť mu chodil dříve důchod, žalobkyně později, neboť jí chodil na účet až okolo poloviny měsíce. Konkrétně uvedla, že když jí důchod přišel, vybrala 5 000 Kč a dala je do společných peněz. Když bylo zjištěno, že z bankovního účtu nebyla v uvedeném období okolo výplatního termínu důchodu vybírána částka 5 000 Kč, pozměnila žalobkyně tvrzení, že někdy vybrala méně, protože třeba měla hotovost, někdy jí v hotovosti dala peníze její dcera. Rozpor soud spatřuje také v tvrzení, že žalobkyně vypověděla, že většinou museli peníze doplňovat, neboť nevystačili, odhadla měsíční výdaje na částku okolo 15 000 Kč, ale vzápětí uvedla, že ze společných peněž našetřili částku 40 000 Kč, a to po částkách které zbyly, když neutratili všechny společné peníze. Z našetřených peněz rovně měli hradit společné věci (např. lednice, přenosné WC), o kterých ani sama žalobkyně nebyla schopna jednoznačně a bez dalších pochybností tvrdit, z jakých finanční prostředků byly hrazeny. V kontextu zákonného požadavku, aby spolužijící osoba žila se zůstavitelem ve společné domácnosti, což předpokládá, že spolužijící fyzická osoba a zůstavitel žili trvale v jedné a téže domácnosti (nikoli domovech) a není podstatné, jaké v ní bylo jejich postavení, tedy zda šlo o poměr obdobný poměru manželskému nebo partnerskému, nebo o vztah zcela jiný, nemohla být ani svědecká výpověď svědka [jméno FO], ošetřovatel v [zdravotní zařízení], který uvedl, že pan [jméno FO] označil paní [jméno FO] za družku, posouzena jako důkaz toho, že žalobkyně a zůstavitel spolu žili a společně hospodařili, neboť jak již soud uvedl, blízký vztah ani vztah druh – družka sám o sobě společnou domácnost mezi dvěma osobami nezaloží. Nestačí dokonce ani to, aby spolu druh a družka bydleli v jenom bytě, pokud zde není vůle založit a vést spolu trvalou domácnost a za tím účelem se společně podílet na hospodaření a chodu domácnosti.

53. Bylo na žalobkyni, aby v daném soudním řízení prokázala, že byly naplněny všechny znaky společné domácnosti, tedy existenci společné domácnosti se zůstavitelem. Ačkoliv žalobkyně může být přesvědčena, že sdílela se zůstavitelem před jeho smrtí společnou domácnost, nepodařilo se jí toto tvrzení v řízení prokázat. Žalobkyně, která měla ve sporu břemeno tvrzení a břemeno důkazní přes poučení soudu neprokázala skutkové okolnosti nasvědčující tomu, že žila se zůstavitelem [jméno FO] po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, a že by z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. Nebylo prokázáno, že žalobkyně se zůstavitelem vytvořili takové společenství, které by se neomezovalo na pravidelnou soustavnou výpomoc, ale ve skutečnosti představovalo jejich jedinou společnou domácnost.

54. Za situace, kdy žalobkyně přes poučení soudu nenavrhla na podporu svých tvrzení žádné další důkazy a zhodnocení provedených důkazů neumožňuje soudu učinit závěr o pravdivosti tvrzení žalobkyně, ale současně ani o tom, že by bylo nepravdivé, dospěl soud k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Na tomto závěru soudu nemohou nic změnit ani svědecké výpovědi svědků strany žalované, které podle názoru soudu ve svém důsledku pouze potvrdili, že žalobkyně pomáhala určitým způsobem panu [jméno FO], v rodinném domku zůstavitele neměla faktické bydliště (což ostatně žalobkyně ani netvrdila), v rodinném domku nepřespávala, ale ke sporné otázce vedení společné domácnosti neposkytli žádných pro soud relevantních poznatků. Uvedení svědci sice shodně vyloučili, že by žalobkyně byla družkou (přítelkyní) pana [jméno FO], jakož i to, že by s ním žila ve společné domácnosti, avšak z jejich výpovědí je zjevné, že i tito svědci chápou společnou domácnost ve smyslu společného bydlení. I když se společné bydlení zpravidla předpokládá, nemusí být vždy nutně podmínkou pro vznik společné domácnosti existence konkrétního obydlí. Důkazní břemeno však v tomto řízení leželo na žalobkyni, jakožto osobě, která nárok na dědictví po zůstaviteli uplatňuje. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za výsledek dokazování. V zájmu žalobkyně bylo, aby tvrzené skutečnosti rozhodné podle hmotného práva byly v řízení prokázány. Na základě uvedeného soudu nezbylo než dovodit, že žalobkyně a zůstavitel nevedli společnou domácnost, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

55. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 150 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny, když dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti dané věci byla v řízení zjištěna a prokázána existence důvodů hodných zvláštního zřetele. Tyto okolnosti soud spatřuje zejména ve zjištěné a prokázané skutečnosti, že to byla právě žalobkyně, které se o zůstavitele dlouhodobě starala, navštěvovala jej v nemocnici i v LDN, byla vypravitelkou pohřbu a uhradila náklady na pohřeb. Žalovaná o zůstavitele neprojevovala žádný zájem a její dědické právo je postaveno na základě zákonné dědické posloupnosti. Soud shledal výjimečnost dané věci, kdy má za to, že žalobkyně subjektivně byla a je přesvědčena, že byla družkou zůstavitele a z tohoto titulu se zůstavitelem sdílela společnou domácnost. V řízení, ve kterém byla posuzována otázka vedení společné domácnosti za podmínek zakládajících dědické právo, které je vždy po skutkové stránce otázkou rozsáhlého dokazování, neunesla břemeno důkazní, když neprokázala jednoznačně vedení společné domácnosti se zůstavitelem. Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že je na místě aplikovat ust. § 150 o. s. ř. a žalované přiznat pouze částečnou náhradu nákladů řízení.

56. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by žalovaná, který byla v řízení úspěšná, měla proti neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Účelně vynaložené náklady soud stanovil v částce 132 178,24 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů za zastoupení advokátem v celkové výši 98 648,30 Kč a hotových výdaje žalované ve výši 33 529,94 Kč.

57. Při rozhodování o nákladech řízení soud postupoval podle § 151 odst. 2 o. s. ř. Advokátovi náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý ze 21 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvaceti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 22 727,50 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 7. 2021 náhrada 2 554,62 Kč za 290 ujetých km v částce 1 654,62 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 11. 2021 náhrada 2 554,62 Kč za 290 ujetých km v částce 1 654,62 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 7. 6. 2022 náhrada 2 918,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 9. 2022 náhrada 2 818,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 11. 2022 náhrada 2 918,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 12. 2022 náhrada 2 918,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 4. 2023 náhrada 3 021,87 Kč za 290 ujetých km v částce 2 121,87 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 5. 2023 náhrada 3 021,87 Kč za 290 ujetých km v částce 2 121,87 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 81 527,50 Kč ve výši 17 120,80 Kč. Celkem tedy soud přiznal odměnu za zastupování v částce 98 648,30 Kč.

58. Soud nepřiznal odměnu zvýšenou za každý úkon o dvojnásobek, když v daném případně nebyly splněny podmínky pro zvýšení odměny. Podle § 12 a. t. může advokát u úkonů právní služby mimořádně obtížných, zejména je-li k nim třeba použití cizího práva nebo cizího jazyka, nebo u úkonů právní služby časově náročných zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek. O úkon mimořádně obtížný z důvodu užití cizího jazyka se ale v dané věci nejedná, neboť podmínkou pro to, aby se jednalo o úkon mimořádně obtížný, z důvodu užití cizího jazyka, je, že cizí jazyk musí použít sám advokát; v řízení však vystupoval tlumočník, a proto soud vycházel ze základní sazby za úkon 2 500 Kč. Soud dále nepřiznal odměnu za nahlížení do spisu, když ve spise není záznam o tomto úkonu včetně uplatněných cestovních náhrad a odměnu za vyjádření ze dne 6. 4. 2023, když se obsahově nejedná o vyjádření ve věci samé. Zástupci žalované soud nepřiznal jím požadované stravné za realizované cesty k soudním jednání, neboť tento nárok zástupci nenáleží. Podle prováděcích právních předpisů náleží zaměstnanci za každý den pracovní cesty stravné podle zákoníku práce. Zástupce žalované však není zaměstnancem a ani nebyl ustanoven žalované zástupcem podle § 30 o. s. ř.

59. Žalované soud přiznal hotové výdaje spočívající v nákladech na jízdné žalované z místa bydliště k soudním jednání, a to ve dnech 1. 10. 2020, 29. 7. 2021, 18. 11. 2021, 7. 6. 2022, 3. 11. 2022, 20. 12. 2022 a 11. 5. 2023. Soud nepřiznal jízdné k jednání nařízenému na 20. 9. 2022, neboť tohoto jednání se žalované neúčastnila. Jízdné se hradí do místa, kde se jednání koná, a to ve výši skutečných, účelných a hospodárných výdajů. Zpravidla se hradí jízdné za použití veřejných dopravních prostředků, ale není vyloučeno, aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu, byla cesta k jednání konána jiným způsobem, např. osobním automobilem. V daném věci má soud za to, že z důvodu komplikovanosti dopravního spojení prostředky veřejné hromadné dopravy a s ohledem na časy nařízených jednání, je použití osobního automobilu odůvodněno, a to jak účelností, tak i hospodárností výdajů na použití osobního automobilu. Na stránkách IDOS.cz bylo zjištěno spojení v 7:13 hodin odjezd vlakem z [město], kdy po třech přestupech je příjezd do Sokolova ve 12:48 hodin. Jednání však byla s ohledem na časovou náročnost nařizována zpravidla již na dopolední hodiny, nejpozději bylo jednání nařízeno na 12:00 hodin. Žalovaná by tak nutně ke každému jednání musela jezdit o den dřív a vznikl by jí tak tedy i nárok na nocležné. Soud proto shledal použití motorového vozidla za účelné a hospodárné. Žalovaná vyčíslila náhradu jízdného za jednotlivé cesty a v součtu pak požadovala náhradu v částce 32 405,40 Kč. Matematický souček celkových nákladů za jednotlivé jízdy, jakož i výpočet nákladů za jednotlivé jízdy, byl ale proveden chybně, a proto soud podle § 151 odst. 2 o. s. ř. stanovil náhradu hotových výdajů podle zvláštních právních předpisů a žalované přiznal na náhradě hotových výdajů částku 33 529,94 Kč. Tyto náklady sestávají z cestovní náhrady v celkové výši 33 529,94 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 1. 10. 2020 náhrada 4 327,34 Kč za 742 ujetých km (32 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 7. 2021 náhrada 4 316,81 Kč za 742 ujetých km (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 11. 2021 náhrada 4 316,81 Kč za 742 ujetých km (33,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 7. 6. 2022 náhrada 5 171,37 Kč za 742 ujetých km (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 11. 2022 náhrada 4 808,75 Kč za 742 ujetých km (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 12. 2022 náhrada 5 171,37 Kč za 742 ujetých km (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 5. 2023 náhrada 5 417,49 Kč za 742 ujetých km (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t.

60. Soud nepřiznal žalované uplatněný nárok na náhradu mzdy v celkové částce 1 508,62 EUR (360 EUR a 1 148,62 EUR), když žalovaná doložila potvrzení o výpadku mzdy vydané Maltézskou lékárnou ze dne 30. 5. 2023, ze kterého vyplývá, že ve dnech 7. 6. 2022, 20. 9. 2022 a 20. 12. 2022 nemohla pracovat z důvodu účastni na soudním jednání po dobu 4 hodin v jednotlivých dnech a při hodinové sazbě 30 EUR činí výpadek mzdy 360 EUR. Dne 14. 6. 2023 pak doložila ušlou mzdu u společnosti Sanofi-Aventis, když doložila potvrzení, že ve dne 1. 10. 2020, 29. 7. 2021, 29. 7. 2021, 18. 11. 2021, 7. 6. 2022, 3. 11. 2022 a 11. 5. 2023, že v těchto dnech si brala dovolenou nebo den s pružnou pracovní dobou s uvedením hrubé mzdy pro konkrétní den. Toto potvrzení je opatřeno pouze podpise blíže neurčené osoby bez razítka společnosti.

61. Podle § 151 odst. 2 o. s. ř. stanoví soud náhradu mzdy podle zvláštních právních předpisů, podklady pro výpočet ztráty na výdělku účastníka, který je v pracovním poměru nebo pracovnímu vztahu, tvoří průměrný výdělek vypočtený podle citovaného předpisu. Výši průměrného výdělku prokáže účastník potvrzením zaměstnavatele, u něhož pracuje, kde je uvedeno, zda a jakou částku zaměstnavatel srazí za dobu nepřítomnosti v práci, a zda účastník může nastoupit do práce na zbytek směny. Pokud jde o nárok na náhradu ušlého výdělku, neposkytují podklady doložené žalovanou dostatečný podklad pro stanovení náhrady mzdy.

62. Protože soud shledal podmínky pro postup podle § 150 o. s. ř. a přiznal žalované náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny, bylo žalobkyni uložena zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku 66 089,12 Kč.

Usnesení ze dne 14. 10. 2025

Výrok byl opraven usnesením ze dne 12. 12. 2025 (§ 164 o. s. ř.), viz Rozhodnutí v této věci.

Výrok

Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 88 000,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 33 C 86/220-451, soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je zákonnou dědičkou po zůstaviteli [jméno FO], zemřelém dne [datum] a výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 66 089,12 Kč, kdy shledal důvody moderačního práva dle § 150 zákona č. 99/1963 sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.).

2. K odvolání žalované do výroku o nákladech řízení Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. 12. 2023, č. j. 11 Co 160/2023-503 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., o nákladech řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Odvolací soud vykl soudu prvního stupně, že svoji úvahu o aplikaci § 150 o. s. ř. sdělil účastníků až na jednání, při kterém došlo k vyhlášení rozsudku, a na kterém byla přítomna pouze žalobkyně a její právní zástupce, kdy neměl k dispozici vyčíslení nákladů řízení žalovanou a za situaci, kdy ani jedna z účastnic nenavrhla pro případ svého neúspěch aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Dále vytkl soudu prvního stupně, že žalovaná ani neměla možnost vyjádřit se k zamýšlené aplikaci § 150 o. s. ř., což kvalifikovaně nemohla učinit ani sama žalobkyně. V důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně se účastnice mohli vyjádřit k postupu soudu až v odvolání a je vyjádření k němu.

4. K aplikaci ust. § 150 o. s. ř. odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, konkrétně pod bodem 13 a 14 uvedl: „Součástí úvahy soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu, je posouzení všech okolností konkrétní věci, a to včetně možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každého účastníka. Nerespektování tohoto pravidla je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 3125/16)“. Nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu účastníkovi řízení, který měl ve věci úspěch, obstojí z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže existuje důvod, který je za tímto účelem s ohledem na okolnosti věci způsobilý být hodnocen jako důvod zvláštního zřetele hodný. Jen v takovém případě nedojde vůči tomuto účastníkovi k svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení podle § 142 občanského soudního řádu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí proto musí vyplývat rozumná úvaha o existenci určitých specifických okolností konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi řízení mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé. Vlastní posouzení, zda takto vymezený způsobilý důvod skutečně opodstatňuje nepřiznání této náhrady, tedy samotné vážení v kolizi stojících zájmů obou účastníků řízení, jichž se použití § 150 občanského soudního řádu dotýká, již pak závisí na uvážení soudu, který o náhradě nákladů řízení rozhoduje (III. ÚS 132/20)“.

5. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nerespektování dlouhodobě konstantní judikaturu Ústavního osudu i Nejvyššího soudu ČR, absenci řádného a přesvědčivého odůvodnění aplikace § 150 o. s. ř., tedy úvahy o tom, zda z okolností konkrétní věci, lze usuzovat na výjimečný případ, u kterého existují důvody hodné zvláštního zřetele. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně zabývat se všemi okolnosti konkrétní věci, přístupem účastníků a jejich chováním a postoji v době před zahájením řízení a v průběhu řízení, včetně možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každé z účastnic.

6. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 16. 5. 2023 shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. zejména ve zjištěné a prokázané skutečnosti, že žalobkyně se o zůstavitele dlouhodobě starala, navštěvovala jej v nemocnici, byla vypravitelkou pohřbu a uhradila náklady na pohřeb. Žalobkyně byla subjektivně přesvědčena o tom, že byla družkou zůstavitele a sdílela se zůstavitelem společnou domácnost, ale v řízení neunesla důkazní břemeno k tvrzenému vedení společné domácnosti.

7. Odvolací soud tyto okolnosti z hlediska splnění předpokladů pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. označil za nevýznamná (viz bod 17 usnesení odvolacího soudu).

8. Usnesením ze dne 3. 5. 2024, č. j. 33 C 86/2020-521 soud rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 138 954, 24 Kč podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V pořadí druhým rozhodnutím o nákladech řízení soud vyloučil aplikaci § 150 o. s. ř., když žalobkyně přes výzvu soudu nevznesla žádná další tvrzení, která by mohla aplikaci ust. § 150 o. s. ř. ovlivnit. Přitom vycházel z Nálezu Ústavního soudu III. ÚS 3517/22, ve kterém je uvedeno, že spočíval-li důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. pouze v jakési „lítosti“ soudu nad účastníkem, který neunesl žalobní břemeno, když se mu coby žalobci nepodařilo prokázat jeho žalobní tvrzení, je takové posouzení neberoucí naopak v potaz situaci druhého účastníka, proti kterému byla žaloba podána, zcela mimo možnosti, jež soudu moderační právo přiznává. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně i žalovaná odvolání.

9. Odvolání žalované směřovalo co do výše přiznané náhrady nákladů řízení, odvolání žalobkyně naopak směřovalo proti tomu, že soud upustil od aplikace ust. § 150 o. s. ř. Žalobkyně namítala, že jsou u ní dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání (nebo alespoň snížení) náhrady nákladů řízení, když žalobkyně je důchodkyně, žije sama a sama také hradí náklady na domácnost, které za života zůstavitele byly hrazeny společně. Aby mohla pokrýt své životní náklady musí, ač dosáhla důchodového věku, alespoň brigádně pracovat. Dále uvedla, že nemá úspory, úspory, které měla průběžně použila na úhradu právního zastoupení v tomto sporu. Má vážné zdravotní problémy, které jí limitují v běžném životě, a které jí znemožňují pokračovat v práci. Částka stanovená na nákladech řízení by pro ni byla likvidační. Dále poukázala na vztah se zůstavitelem, kdy z původně přátelského vztahu se vyvinul bližší a hlubší vztah, starala se o něj pečovala o společnou domácnost, navštěvoval jej v nemocnici i v LDN, byla a je přesvědčena, že byla družkou zůstavitele, a že sdíleli společnou domácnost. Naopak žalovaná se o zůstavitele nijak nezajímala, o vztahu žalobkyně a zůstavitele ničeho nevěděla, přesto žalobkyni označovala za placenou pečovatelku. Uvedl, že byla obviněna z podezření z krádeže peněz a bylo ji vyhrožováno trestním oznámením. V odvolání navrhla, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soud prvního stupně a rozhodl tak, že náklady řízení nebudou žalované přiznány, případně aby náhrada nákladů řízení byla přiznána ve výši 50 %.

10. Na to reagovala žalovaná, je žalobkyně je ta, kdo zahájil spor a spor prohrál, a tedy majetkové poměry žalované by neměla hrát jakoukoliv roli při rozhodování o nákladech řízení. Namítala, že žalobkyně nepožádala o osvobození od soudních poplatků, ani o ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř. a přesto, že ani nežádala o moderaci nákladů řízení, a soud v rozporu se zákonem náhradu nákladů moderoval. Dále namítala, že tvrzená nemajetnost žalobkyně se nezakládá na pravdě., když žalobkyně byt, ve kterém bydlí formálně přepsala na dceru po smrti zůstavitele si pořídila nové auto Škoda Yeti a po vynesení prvního rozhodnutí ve věci sama kontaktoval zástupce žalované, aby obratem uhradila náklady řízení.

11. K odvolání žalované i žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 30. 8. 2024, č. j. 11 Co 120/2024-577 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.

12. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nerespektoval jeho závazný pokyn zabývat se posouzením všech okolností dané věci, předně majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastnic řízení, dále tím, jaký dopad by aplikace § 15 o. s. ř. měla na poměru každé z účastnic a přístupem, chováním a postoji každé z účastnic jak v předprocesním stádiu sporu, tak po jeho zahájení.

13. V civilním sporném řízení je náhrada nákladů řízení ovládána zásadou úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 150 o. s. ř má podle judikatury Ústavního soudu sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy k dosažení spravedlnosti mezi účastníky.

14. Náhrada nákladů řízení o určení dědického práva podléhá zásadě úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Ve sporných řízeních je potencionální neúspěch ve věci „rizikem“ podané žaloby, které nese žalobce. Podle výsledku řízení by právo na náhradu nákladů řízení svědčilo žalované.

15. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

16. Za důvody hodné zvláštního zřetele je třeba považovat takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a okolnosti další, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Posouzení, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností dané věci.

17. V řízení bylo zjištěno, že v řízení o dědictví po [jméno FO], zemřelém dne [datum] Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 31. 1. 2020, č. j.

18 D 126/2019-51, uložil žalobkyni, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne právní moci uvedeného usnesení podala žalobu proti dědici ze zákona na určení, že je dědičkou po zůstaviteli. Žalobou ze dne 17. 3. 2020 se žalobkyně domáhala určení, že je dědičku po zůstaviteli, neboť žila se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu 4 let. Z připojeného dědického spisu bylo zjištěno, že žalobkyně označila za pozůstalé švagrovou [jméno FO] a neteř [Jméno žalované] (žalovanou). Do protokolu o předběžném šetření dne 25. 2. 2019 mimo jiné uvedla, že zůstavitel žil v domě sám, ona s ním hospodařila, prala mu, vařila, nakupovala, starala se o domácnost i o hygienu zůstavitele, 4 roky k němu denně docházela, poslední 4 měsíce na něj pobírala pečovatelský příspěvek. S ohledem na vyjádření žalobkyně, že se zůstavitelem hospodařila, zařadila ji soudní notářka do okruhu dědiců jako osobu, která žila se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před smrtí.18. V řízení o určení dědického práva bylo zjištěno, že zůstavitel v posledních letech svého života potřeboval pomoc dalších osob. Zvláště v posledním roce již nebyl schopen vlastními silami plně zajišťovat uspokojování svých základních životních potřeb, a to jak v souvislosti se zajištěním nákupů, přípravy stravy, návštěv lékařů, podáváním léků, úklidem a později i hygienou. Potřebná péče byla poslední 4 roky zajišťována výhradně žalobkyní. O tom svědčí mimo jiné i přiznání příspěvku na péči zajišťovanou osobou blízkou. Bylo zjištěno, že zůstavitel pomoc potřeboval v poměrně značném rozsahu, jak co do struktury pomoci (co všechno potřeboval zajišťovat), tak co do četnosti (časového rozsahu) této potřeby. Jeho zdravotní stav byl dlouhodobě nepříznivý, pomoc druhé osoby potřeboval s oblékáním, tělesnou hygienou, osobní aktivitou, péči o domácnost. I po úmrtí zůstavitele zajišťovala žalobkyně nutné platby, jako úhradu daně z nemovitosti.

19. V průběhu řízení účastníci učinili nesporným, že žalobkyně je od roku 2016 ve starobním důvodu a v současnosti pobírá důchod ve výši 21 945 Kč.

20. Žalobkyně ke svým majetkovým poměrům doplnila, že její důchod stěží pokrývá její běžné výdaje, s ohledem na zdravotní stav již nemůže dále[Anonymizováno] pracovat.

21. K majetkovým poměrům žalobkyně bylo zjištěno, že v minulosti vlastnila byt, ve kterém bydlí, garáž a nemovitost v obci [adresa] ([adresa]). Tyto nemovitosti darovala dceři. Za užívání bytu dceři ničeho nehradí, hradí pouze poplatky spojené s užíváním bytu. Dále bylo zjištěno, že je veden jako vlastník vozidla RZ: , SPZ, , které je v současné době vyřazeno z provozu na pozemních komunikacích. Žalobkyně užívá vozidlo Škoda Yeti, RZ: , SPZ, , které vlastní její dcera, žalovaná je provozovatelkou. Z doložených lékařských zpráv bylo zjištěno, že žalobkyně je léčena pro hypertenzi, na revmatologii pro psoriatickou artritidu, osteroporozu, má vyhřezlou ploténku, arytmii srdce, bere léky na cholesterol, na alergie, na ředění krve a na artritidu v malé dávce kortikoidy. Ze zprávy Česká spořitelny soud zjistil, že na jméno žalobkyně je veden běžný účet č. , číslo, a vkladový účet č. [č. účtu]. Na vkladové účtu je nulový zůstatek. Na běžném účtu bylo z doložených výpisů zjištěno, že ke dni 30. 4. 2025 činil zůstatek na účtu žalobkyně částku 8 989,01 Kč a ke dni 31. 5. 2025 částku 2 803,91 Kč. Dále bylo z výpisů z účtu žalobkyně doložených v průběhu řízení zjištěno, že za rok 2017 na účtu žalobkyně vedeného u České spořitelny byly v období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 vykazovány zůstatky v řádu okolo 10 000 Kč, s výjimkou července 2017, kdy jí bylo vyplaceno penzijní připojištění v částce 73 211 Kč a měsíce října 2017, kdy jí bylo vyplaceno stavební spoření v částce 39 252,34 Kč. K 31. 12. 2017 činil zůstatek na účtu 223,49 Kč. VZ řízení dále vyplynulo, že v tomto období žalobkyně platila 40 000 Kč za nový plot u své nemovitosti. V období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 vykazovány zůstatky v řádu tisíců korun, s výjimkou měsíce prosinec 2018, kdy jí byla ze stavebního spoření převedena částka 127 245,03 Kč a zůstatek na účtu činil k 31. 12. 2018 částku 131 808,49 Kč. V roce 2019 činil počáteční stav tedy částku 131 808,49 Kč a k datu 30. 6. 2019 byl na účtu evidován zůstatek 4 825,12 Kč. K nákupu vozidla Škoda Yeti, které žalobkyně využívá, a které je evidována na její dceru soud zjistil, že dcera žalobkyně, paní [jméno FO] zaslala na účet žalobkyně dne 5. 3. 2019 částku 60 000 Kč, dle registru vozidel bylo vozidlo prvně registrována 24. 9. 2013, žalobkyně je provozovatelkou od 4. 4. 2019. Přivydělávala si na brigádách, příjem z brigád činil 11 000 – 15 000 Kč měsíčně. Dále uvedla, že měla odměnu za členství v SVJ, což bylo 10 000 Kč za rok.

22. K majetkovým poměrům žalované bylo zjištěno, že má příjem ze zaměstnání, čistý měsíční příjem představuje 520 EUR od zaměstnavatele [Anonymizováno] a 2100 EUR od zaměstnavatele Sanofi, pracuje na 6 hodin denně. Jiné příjmy nemá. Žije v manželství, společně pečují o nezletilého syna ve věku 15 let, který navštěvuje soukromé gymnázium, kde se hradí 230 EUR měsíčně. Rodina žije v bytě, který je vlastnictví manžela, a který se hradí hypotéka 800 EUR měsíčně. Žalovaná uvedla výdaje na bydlení a živobytí ve výši 1 500 EUR. K příjmům manžela se odmítla vyjádřit, následně uvedl mzdu 2 700 EUR. Na svém účtu, na který jí chodí mzda od zaměstnavatele [Anonymizováno] uvedla, že má asi okolo 3 000 EUR, mzda od zaměstnavatel [Anonymizováno] je vyplácena na společný účet, který má s manželem. Zůstatek na společném účtu nezná, k účtu má dispoziční oprávnění, ale internetové bankovnictví spravuje zásadně manžel. K dotazu soudu uvedla, že v SRN patří ke střední třídě. Dále sdělila, že nemovitost, kterou zdědila po zůstaviteli prodala za kupní cenu 499 000 Kč. Z doložených výkazů o dani ze mzdy bylo zjištěna hrubá mzda žalované za rok 2020 ve výši 51 347,92 EUR, za rok 2021 ve výši 51 993,69 EUR, za rok 2022 ve výši 54 580,46 EUR a za rok 2023 ve výši 54 659,42 EUR.

23. Zástupce žalované namítal, že skutečnost, že žalobkyně je důchodkyně a nemá jiné příjmy není rozhodující pro náklady řízení, aplikace § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírnění majetkových rozdílů mezi účastníky, ale má místo pouze tam, kde to odůvodňují okolnosti daného případu. Dále zpochybňuje tvrzení žalobkyně o její nemajetnosti, když v řízení navrhovala uzavření smíru za vypořádací podíl 250 000 Kč, který by vyplatila žalované. Dále namítal, že žalobkyně měla do prosince 23024 příjmy jako místopředsedkyně SVJ a příjmy z brigád okolo 11 000 Kč a s ohledem na vývoj průměrných mezd v Karlovarském kraji (zhruba okolo 30 000 Kč čistého) činil příjem žalobkyně více než je průměrná mzda. Dále předložil průměrné důchody v [Anonymizováno] kraji dle ČSÚ, podle kterého průměrná výše plného starobního důchodu v roce 2023 činila 19 557 Kč, a žalobkyně tak má nadstandardní důchod. Namítal také, že žalované již vynaložila nemalou částku na právní služby, aby se mohla ve sporu bránit, a to částku 366 673 Kč.

24. Žádné další návrhy na doplnění dokazování účastníci neučinili a souhlasili, aby soud o náhradě nákladů řízení rozhodl bez nařízení jednání.

25. V závěrečném stanovisku žalovaná navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši, neboť nebylo zjištěno nic, co by mohlo být považováno za mimořádné či výjimečné okolnosti.

26. Žalobkyně naopak v závěrečném návrhu navrhla aplikovat ust. § 150 o. s. ř. a žalované náhradu nákladů řízení nepřiznat, případně přiznat ve výši 50 %. Závěrečný návrh v podstatě opakuje předchozí písemná podání žalobkyně ohledně jejích majetkových poměrů, přičemž obsahově se od nich neliší. Má za to, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání (nebo alespoň snížení) náhrady nákladů řízení protistraně.

27. Podáním ze dne 6. 8. 2025 uplatnil zástupce žalované na nákladech právního zastoupení částku 386 505, 90 Kč, na účelně vynaložených nákladech částku 38 116,50 Kč a ušlou mzdu žalované v celkové výši 1 670,75 EUR. Náklady právního zastoupení se sestávají z 30 úkonů právní služby po 9 420 Kč, když zástupce žalované má za to, že hodnota sporu odpovídá částce 278 868 Kč, když předmětem sporu bylo určení existence dědického práva žalobkyně, která se domáhala podílu ½ na pozůstalosti, jejíž čistá výše byla v dědickém řízení soudní komisařkou určena ve výši 557 736 Kč. Zástupce žalovaná má tak za to, že tarifní hodnota sporu nemůže být určena podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, neboť je zřejmé, že nejde o určení práva k věci penězi neocenitelné.

28. Po provedeném dokazování soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny, když dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti dané věci byla v řízení zjištěna a prokázána existence důvodů hodných zvláštního zřetele. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně kromě toho, že zůstaviteli prala, nakupovala, vařila, uklízela, pomáhala obstarat zahradu a zvířata, zajišťovala jeho dopravu k lékařům, vyřizovala platby SIPO, převáděla platby za dodávku vody ze svého účtu, vyřizovala komunikaci s úřady (např. žádost o příspěvek na péči), ale snažila se i o vylepšení domácnosti zůstavitele, když minimálně se postarala o nákup přenosného WC, pořízení zánovní lednice, nechala zůstaviteli zhotovit nové polštáře a prošívanou deku, zařídila novou matraci, apod., slavila s ním jeho narozeniny, vánoce. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně zůstavitele pravidelně navštěvovala, když byl hospitalizován v [zdravotní zařízení] ve [město], aktivně se zajímala o jeho zdravotní stav a snažila se o zpříjemnění podmínek v nemocničním a sociálním zařízení. Žalobkyně subjektivně vnímala vztah se zůstavitelem jako družský vztah, když dle jejího tvrzení společně hospodařili. I když společné hospodaření nebylo v řízení prokázáno, nevypovídá toto samo o sobě o tom, že by se v případě žalobkyně jednalo o pouhou pečovatelku, nikoliv o sobu blízkou. Nakonec i sám zůstavitel žalobkyni označoval jako osobu blízkou a udělil souhlas, aby právě ona bylo tou osobou, které budou poskytovány např. informace o zdravotním stavu a lékařská dokumentace. I když zůstavitel označoval žalobkyni také jako pečovatelku, nebylo v řízení prokázáno tvrzení žalované, že se jednalo o placené služby. Žalovaná nebyla se zůstavitelem v žádném kontaktu o jeho životě v posledních letech měla žádné informace.

29. Soud hodnotil jako významné jednak okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu. Žalobkyně při zahájení sporu mohla sice důvodně vycházet z usnesení o projednání dědictví, kdy byla notářkou odkázána na podání určovací žaloby, samo o sobě však toto nezakládá výjimečné okolnosti, jež by odůvodňovaly moderaci nákladů řízení. Žalovaná se na vyvolání sporu nepodílela, za dědičku zůstavitele byla povolána ze zákona. V řízení, ve kterém byla posuzována otázka vedení společné domácnosti za podmínek zakládajících dědické právo, které je vždy po skutkové stránce otázkou rozsáhlého dokazování, neunesla žalobkyně břemeno důkazní, když neprokázala jednoznačně vedení společné domácnosti se zůstavitelem a ve sporu tak byla neúspěšná. Subjektivně však žalobkyně byla a je přesvědčena, že byla družkou zůstavitele, že společně hospodařili a z tohoto titulu se zůstavitelem sdílela společnou domácnost. Dále soud přihlížel zejména k majetkovým, osobním a dalším poměrům účastníků. Pokud jde o majetkové poměry ty jsou prokazatelně horší na straně žalované. Žalovaná je ve starobním důchodu, s ohledem na zdravotní komplikace již nemůže dále brigádně pracovat, žije sama a sama si také hradí náklady na živobytí. Pokud právní zástupce žalované poukazovat na nadstandardní příjmy žalobkyně, nadstandardní důvod, příjem z brigád a ze členství v SVJ, pak soud musí konstatovat, že tak jak byla zjištěna v řízení finanční situace žalobkyně, tedy zejména peněžní rezerva, je uvěřitelné, že si žalobkyně vedle důchodu musela zajistit další příjem, aby byla schopna uhradit náklady právního zastoupení v tomto řízení. Z výpisů z účtů bylo zjištěno, že žalobkyně i v době, kdy ještě žil zůstavitel, neměla nijak velké úspory. Vyšší částky, které byla schopna shromáždit byly částky, které spořila na penzijním připojištění a na stavebním spoření. K osobním poměrům dále soud zjistil, že v současné době je žalobkyni 69 let a byť je dosud plně soběstačná, má zdravotní komplikace, které její další pracovní činnost znemožňuje. Náklady řízení, které právní zástupce žalované vyčíslil v částce přesahující 400 000 Kč by žalobkyně nebyla schopna vůbec uhradit a pro žalobkyni by byly likvidační. Naproti tomu žalovaná je v produktivním věku, zajištěna i příjmy manžela, se kterým tvoří rodinné a manželské společenství. V neposlední řadě pak soud hodnotil právě osobní zainteresovanost a péči o zůstavitele. Soud má za to, že při posuzování, zda jsou tu důvody zvláštního zřetele, nelze pominout i celkovou výši nákladů řízení, které by měl neúspěšný účastník hradit.

30. Soud si je vědom, že aplikace § 150 o. s. ř. je zásahem do práva na náhradu nákladů řízení. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že ust. § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, respektive k dosažení spravedlnosti mezi účastníky.

31. V zásadě lze souhlasit se zástupcem žalobkyně, který se podrobně ve svých vyjádřením zabýval jednotlivými důvody, pro které nepřichází aplikace § 150 o. s. ř. v úvahu, avšak je nutno poznamenat, že tyto byly podrobeny rozboru odděleně, jednotlivě. Úvaha o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. V kontextu posouzení všech těchto dílčích složek ve svém souhrnu, soud dospěl k závěru, že jsou naplněny okolnosti zvláštního zřetele, tedy takové okolnosti, pro které se jeví nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení žalobkyni, tedy tomu účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, když současně je možné spravedlivě požadovat na žalované, jako úspěšném účastníkovi, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením si nesla alespoň z části ze svého. Právě ono odstranění nepřiměřené tvrdosti soud aplikací § 150 o. s. ř. naplňuje. Soud se tedy zabýval nejen poměry účastníků, ale zabýval se i výši nákladů řízení a rovněž zvážil důsledky možného dopadu přiznání či nepřiznání náhrady u účastníků sporu.

32. Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že je na místě aplikovat ust. § 150 o. s. ř. a žalované přiznat pouze částečnou náhradu nákladů řízení. Nepřiznat náhradu nákladů řízení žalované v plném rozsahu by dle názoru soudu v daném případě, kdy se žalobkyně byla povolána za dědičku ze zákona, znamenalo extrémní vybočení z účelu ust. § 150 o. s. ř. a bylo by zjevně nepřijatelné. Soud proto moderoval výši nákladů řízení na částku odpovídající 50 % účelně vynaložených nákladů řízení.

33. Moderace nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. přichází v úvahu až po stanovení výše účelně vynaložených nákladů řízení. Účelně vynaložené náklady soud stanovil v částce 176 001Kč (náklady právního zastoupení v celkové výši 136 972 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s účastí žalované na soudních jednáních ve výši 39 029 Kč).

34. Při rozhodování o výši odměny advokáta za jeden úkon právní služby soud aplikoval ust. § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném změní, když předmětem sporu bylo určení dědického práva po zůstavitelovi [jméno FO], nikoliv práva k nemovité věci. V tomto směru soud odkazuje na Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1052/21 ze dne 14. 9. 2021. Podle § 15 advokátního tarifu, podle kterého přísluší advokátovi odměna za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti vyhlášky č. 258/2024 Sb. podle dosavadních předpisů, dospěl soud k závěru, že za tarifní hodnotu za úkony právní služby do 31. 12. 2024 se považuje částka 35 000 Kč a ve spojení s § 7 bod 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 2 500 Kč a za tarifní hodnotu za úkony právní služby po 1. 1. 2025 se považuje částka 65 000 Kč a ve spojení s § 7 bod 5 tak činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3 700 Kč.

35. Při rozhodování o nákladech řízení soud postupoval podle § 151 odst. 2 o. s. ř. Advokátovi náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč a 65 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 9. 4. 2020, z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 25. 5. 2020, z částky 10 000 Kč (4 x 2 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 29. 7. 2021, z částky 5 000 Kč (2 x 2 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 18. 11. 2021, z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 3. 12. 2021, z částky 7 500 Kč (3 x 2 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 7. 6. 2022, z částky 2 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 20. 9. 2022, z částky 5 000 Kč (2 x 2 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 3. 11. 2022, z částky 5 000 Kč (2 x 2 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 20. 12. 2022, z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 27. 1. 2023, z částky 5 000 Kč (2 x 2 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 20. 4. 2023, z částky 2 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 11. 5. 2023, z částky 2 500 Kč za odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. ze dne 28. 6. 2023, z částky 2 500 Kč za odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. ze dne 17. 5. 2024, z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 7. 6. 2024, z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 4. 12. 2024, z částky 11 100 Kč (3 x 3 700 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 23. 7. 2025 a z částky 3 700 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 4. 8. 2025 včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a pětadvaceti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., cestovní náhrada v celkové výši 26 243 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 7. 2021 náhrada 2 554,62 Kč za 290 ujetých km v částce 1 654,62 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 11. 2021 náhrada 2 554,62 Kč za 290 ujetých km v částce 1 654,62 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 7. 6. 2022 náhrada 2 918,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 9. 2022 náhrada 2 818,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 11. 2022 náhrada 2 918,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 12. 2022 náhrada 2 918,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 4. 2023 náhrada 3 021,87 Kč za 290 ujetých km v částce 2 121,87 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 5. 2023 náhrada 3 021,87 Kč za 290 ujetých km v částce 2 121,87 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 7. 2025 náhrada 3 515,02 Kč za 290 ujetých km v částce 2 165,02 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 1 350 Kč podle § 14 a. t., stravné v částce 357 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 113 200 Kč ve výši 23 772 Kč. Celková odměna za zastupování tak byla vyčíslena v částce 136 972 Kč.

36. Soud nepřiznal zástupci žalované odměnu za písemné podání ze dne 18. 12. 2023, když se obsahově nejedná o vyjádření ve věci samé. Podání ze dne 18. 12. 2023 obsahuje pouze žádost o zaslání dokumentů, a to: 1) rozsudku Okresního soudu v Sokolově s doložkou právní moci ohledně výroku ve věci samé a 2) vyjádření žalobkyně k odvolání žalované. V pořadí druhé podání právního zástupce datované dne 18. 12. 2023, které bylo soudu doručeno dne 20. 12. 2023 pak obsahuje pouze návrh na další postup soudu.

37. Zástupci žalované soud dále nepřiznal jím požadované stravné za realizované cesty k soudnímu jednání ve dnech 29. 7. 2021, 18. 11. 20217. 6. 202, 20. 9. 2022, 3. 11. 2022, 20. 12. 2022 a 23. 7. 2025, když podle § 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů náleží advokátovi jako podnikateli, který vykonává tuzemskou pracovní cestu stravné pouze tehdy, pokud jde o cestu delší než 12 hodin. Ve shora uvedených dnech, za které zástupce žalované stravné účtoval, jeho pracovní cesty nepřesáhly 12 hodin, nelze mu proto za uvedené dny účtované stravné přiznat. Jinak je tomu ale v případě účtovaného stravného za realizované cesty k soudnímu jednání ve dnech 20. 12. 2022, 20. 4. 2023 a 11. 5. 2023, když těchto jednání se účastnila advokátní koncipientka [jméno FO] Advokátní koncipient je k advokátovi v pracovním poměru podle § 37 odst. 1 písm. e) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii a náleží jí tak podle § 163 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění platném do 31. 12. 2022 a ve znění platném do 30. 6. 2023 za stravné za kalendářní den pracovní cesty dne 20. 12. 2022 ve výši 99 Kč, dne 20. 4. 2023 ve výši 129 Kč a dne 11. 5. 2023 ve výši 129 Kč, když pracovní cesta trvala více než 5 a méně než 12 hodin.

38. Žalované soud přiznal hotové výdaje spočívající v nákladech na jízdné žalované z místa bydliště k soudnímu jednání, a to ve dnech 1. 10. 2020, 29. 7. 2021, 18. 11. 2021, 7. 6. 2022, 3. 11. 2022, 20. 12. 2022, 11. 5. 2023 a 23. 7. 2025. Jízdné se hradí do místa, kde se jednání koná, a to ve výši skutečných, účelných a hospodárných výdajů. Zpravidla se hradí jízdné za použití veřejných dopravních prostředků, ale není vyloučeno, aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu, byla cesta k jednání konána jiným způsobem, např. osobním automobilem. V daném věci soud již uvedl, že z důvodu komplikovanosti dopravního spojení prostředky veřejné hromadné dopravy a s ohledem na časy nařízených jednání, je použití osobního automobilu odůvodněno, a to jak účelností, tak i hospodárností výdajů na použití osobního automobilu. Na stránkách IDOS.cz bylo zjištěno spojení v 7:13 hodin odjezd vlakem z [město], kdy po třech přestupech je příjezd do Sokolova ve 12:48 hodin. Jednání však byla s ohledem na časovou náročnost nařizována zpravidla již na dopolední hodiny, nejpozději bylo jednání nařízeno na 12:00 hodin. Žalovaná by tak nutně ke každému jednání musela jezdit o den dřív a vznikl by jí tak tedy i nárok na nocležné. Soud proto shledal použití motorového vozidla za účelné a hospodárné. Žalovaná vyčíslila náhradu jízdného za jednotlivé cesty a v součtu pak požadovala náhradu v částce 38 116,50 Kč. Matematický souček celkových nákladů za jednotlivé jízdy, jakož i výpočet nákladů za jednotlivé jízdy, byl ale proveden s drobnými odchylkami, a proto soud podle § 151 odst. 2 o. s. ř. stanovil náhradu hotových výdajů podle zvláštních právních předpisů a žalované přiznal na náhradě hotových výdajů částku 39 029 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 1. 10. 2020 náhrada 4 168,40 Kč za 742 ujetých km (32 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 7. 2021 náhrada 4 316,80 Kč za 742 ujetých km (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 11. 2021 náhrada 4 316,80 Kč za 742 ujetých km (33,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 7. 6. 2022 náhrada 5 171,40 Kč za 742 ujetých km (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 11. 2022 náhrada 4 808,80 Kč za 742 ujetých km (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 12. 2022 náhrada 5 171,40 Kč za 742 ujetých km (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5.1 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 5. 2023 náhrada 5 417,50 Kč za 742 ujetých km (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5.1 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 7. 2025 náhrada 5 658,30 Kč za 742 ujetých km (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5.1 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t.

39. Soud nepřiznal žalované uplatněný nárok na náhradu mzdy v celkové částce 1 670,95 EUR (240 EUR, 1 268,62 EUR a 162,33 EUR). Již při rozhodování soudu prvního stupně o nákladech řízení dne 3. 5. 2024 dopěl soud k závěru, že žalovaná předloženými doklady potřebnými k prokázání nároku na náhradu ušlého výdělku, které byly do spisu doloženy neprokázala, že jí skutečně ušla mzda v požadované výši. Soud vycházel z podání žalované ze dne 29. 5. 2023, v němž žalovaná uplatnila ušlou mzdu z vedlejšího pracovního poměru u zaměstnavatele [Anonymizováno] ve výši 360 EUR a to za 4 hodiny práce ve dnech 7. 6. 2023, 20. 9. 2022 a 20. 12. 2022, kdy nemohla pracovat z důvodu účasti na soudním jednání a při hodinové sazbě 30 EUR. Následně podáním ze dne 5. 6. 2023 opravila nesprávně uvedené datum 7. 6. 2023 na správné 7. 6. 2022. V rámci odvolání požadovala již ušlou mzdu u [Anonymizováno] pouze za dny 7. 6. 2022 a 20. 12. 2022 a předložila potvrzení o výpadku mzdy v těchto dvou dnech. Zaměstnavatel [Anonymizováno] sdělila, že žalovaná nemohla pracovat ve dnech 7. 6. 2022 (4 hodiny práce) a 20. 12. 2022 (4 hodiny práce), přičemž má hodinovou mzdu 30 EUR a výpadek mzdy tak činí 240 EUR. K náhradě ušlého výdělku u společnosti [Anonymizováno] doložila potvrzení ze dne 7. 6. 2023, ze kterého vyplývá, že ve dnech 1. 10. 2020, 29. 7. 2021, 18. 11. 2021, 7. 6. 2022, 3. 11. 2022, 20. 12. 2022 a 11. 5. 2023 si žalovaná brala dovolenou nebo den s pružnou pracovní dobou. Z potvrzení zaměstnavatele [Anonymizováno] ze dne 22. 6. 2023 vyplývá, že v uvedených dnech měla žalovaná placené absence, dále z potvrzení bylo zjištěno, že žalovaná od 1. 8. 2017 pracuje 25 hodin týdně a dále je uveden hrubá mzda žalované v měsíci říjnu 2020, červenci 2021, listopadu 2021, červnu 2022, září 2022, listopadu 2022, prosinci 2022 a květu 2023, a to včetně uvedení hodinové mzdy.

40. Soud prvního stupně z předložených potvrzení zaměstnavatelů zjistil, že [Anonymizováno] dne 30. 5. 2023 potvrdila žalované výpadek mzdy 360 EUR, kdy uvedla, že žalovaná nemohla pracovat ve dnech 7. 6. 2022, 20. 9. 2022 a 20. 12. 2022, a to i přesto, že žalovaná se jednání dne 20. 9. 2022 neúčastnila, a tedy nemohl nastat výpadek mzdy. Z potvrzení zaměstnavatel Sanofi ze dne 7. 6. 2023 vyplývá hrubá mzda ve dnech 1. 10. 2020, 29. 7. 2021, 18. 11. 2021, 7. 6. 2022, 3. 11. 2022, 20. 12. 2022 a 11. 5. 2023 celkem ve výši 1 148,62 EUR. Zástupce žalované pak následně vycházel z podání ze dne 22. 6. 2023, ve kterém zaměstnavatel [Anonymizováno] uvedl hodinovou mzda a při přepočtu tak vyčíslil ušlou mzdu na částku 1 169,25 EUR. Žalovaná se tedy domáhala náhrady ušlé mzdy 1 409,25 EUR (240 + 1 169,25 EUR). Ve vyúčtování nákladů ze dne 5. 8. 2025 pak žalovaná na náhradě ušlé mzdy žalovaná požaduje celkem částku 1 670,95 EUR (ušlá mzda u [Anonymizováno] a [Anonymizováno] ve výši 1 508,62 EUR a ušlá mzda za jednání dne 23. 7. 2025). Jestliže ušlá mzda u [Anonymizováno] je tvrzena a uplatňována ve výši 240 EUR, pak je nyní nově u zaměstnavatele [Anonymizováno] uplatňována ušlá mzda ve výši 1 268,62 EUR, bez ušlé mzdy za jednání 23. 7. 2025. Žalovaná odkazuje na podání ze dne 29. 5. 2023 až 13. 6. 2023, ale z žádného z těchto podání nevyplývá ušlá mzda u zaměstnavatele [Anonymizováno] ve výši 1 268,62 EUR (v podání ze dne 13. 6. 2023 je uvedena hrubá mzda 1 148,62 EUR – na č. l. spisu 449, v podání ze dne 28. 6. 2023 je uvedena hrubá mzda 1 169,25 EUR – na č. l. spisu 466 a 467).

41. Soud v rozhodnutí ze dne 3. 5. 2024 uzavřel, že podklady doložené žalovanou neposkytují dostatečný podklad pro stanovení náhrady mzdy. Odvolací soud se neztotožnil se shora uvedeným závěrem soudu, když uvedl, že z odůvodnění není zcela zřejmé, proč soud prvého stupně žalované náhradu ušlé mzdy nepřiznal, resp. z jakého důvodu nepovažoval potvrzení zaměstnavatelů za dostatečný podklad pro stanovení náhrady mzdy a zavázal soud prvého stupně, aby pro případ, že nepovažuje potvrzení zaměstnavatelů za dostatečný podklad k doložení skutečnosti, zda a v jaké výši žalované skutečně ušla mzda, vyzval žalovanou k doplnění, případně učinit dotaz na zaměstnavatele.

42. Soud prvního stupně vyhodnotil potvrzení zaměstnavatelů za nedostatečná, neboť podklady pro výpočet ztráty na výdělku účastníka, který je v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru nebo pracovnímu vztahu, tvoří průměrný výdělek. Výši průměrného výdělku prokáže účastník potvrzením zaměstnavatele, u něhož pracuje, kde je uvedeno, zda a jakou částku zaměstnavatel srazí za dobu nepřítomnosti v práci, a zda účastník může nastoupit do práce na zbytek směny. Za účelem zjištění podkladů k ušlé mzdě žalované soud dle pokynu odvolacího soudu učinil dotaz na zaměstnavatele žalované. Zaměstnavatel [Anonymizováno] sdělil, že žalovaná pobírala mzdu za dny, kdy čerpala dovolenou nebo pružnou pracovní dobu, plat jí byl nadále vyplácen, snížen nebyl. Žalovaná pracuje s pružnou pracovní dobou, její pracovní doba činí 5 hodin denně a práci může vykonával v rozmezí od 6.00 do 20.00, pokud pracuje více jak 5 hodin, čas se jí započítává, pokud pracuje méně než 5 hodin, je ve fondu odporovaných hodin v mínusu. Zaměstnavatel [Anonymizováno] na žádost soudu ani na urgenci ze dne 5. 6. 2025 nereagoval. Při jednání konaném dne 23. 7. 2025 zástupce žalované namítal, že opakovaně žalovaná dokládala, že čerpala dovolenou, a i dovolená je ušlým majetkovým právem, který je třeba nahradit. Z potvrzení zaměstnavatele [Anonymizováno] však bylo zjištěno, že žalovaná čerpala dovolenou pouze dne 3. 11. 2022. Žalovaná uvedla, že v měsících, kdy se konala ústní jednání, kterých se účastnila, obdržela od zaměstnavatelů plnou nekrácenou mzdu, ale musela pracovat v jiných dnech. Jak u zaměstnavatel [Anonymizováno], tak i [Anonymizováno] byl stanovený rozsah pracovních hodin odpracován, ale ve dnech, kdy se žalovaná účastnila soudních jednání byl rozsah pracovních hodin napracován v jiné dny.

43. Na základě výše uvedeného má soud za prokázané, že žalované nebylo ze strany zaměstnavatelů poskytováno volno bez náhrady mzdy. Podle § 137 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 2. Podklady pro výpočet ztráty na výdělku účastníka, který je v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru nebo pracovnímu vztahu, tvoří průměrný výdělek. Výši průměrného výdělku prokáže účastník potvrzením zaměstnavatele, u něhož pracuje, kde je uvedeno, zda a jakou částku zaměstnavatel srazí za dobu nepřítomnosti v práci, a zda účastník může nastoupit do práce na zbytek směny. Soud se neztotožňuje s tvrzením zástupce žalované, že ušlá mzda je výdělkem, kterého mohla žalovaná dosáhnout, kdy bývala nemusela být účastna na jednání soudu a skutečnost, že namísto dne konání soudního jednání, pracovala v jiný den, není důvodem. Proč náhradu mzdy nepřiznat. Ušlý výdělek představuje náhradu ztráty na výdělku, která kompenzuje zaměstnanci ušlý příjem, za dobu, kdy nemůže pracovat, tedy za dobu, po kterou mu bylo poskytnuto zaměstnavatelem volno na dobu jednání soudu bez nároku na náhradu mzdy. Z uvedeného důvodu soud dospěl k závěru, že žalované nelze přiznat nárok na ušlý výdělek, a to ani za dny, resp. den, kdy čerpala dovolenou (3. 11. 2022), neboť v tento den pobírala náhradu mzdy, nikoliv ušlou mzdu. Pokud se žalovaná rozhodla čerpat dovolenou v době jednání soudu, jedná se o její soukromé rozhodnutí a nemá nárok na náhradu ušlého zisku.

44. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná si pracovní dobu rozvrhuje sama, nemá přesně stanovenou pracovní dobu od do, nýbrž pružnou pracovní dobu. Žalovaná stanovený měsíční fond pracovní doby odpracovala, zda jí krácena nebyla a vyššího výdělku tedy nemohla dosáhnout. Soud se ztotožňuje s tvrzením zástupce žalované, že rozhoduje o náhradě mzdy za konkrétní den, avšak tato náhrada má kompenzovat ušlý příjem. Pokud zaměstnavatel neposkytoval žalované volno bez nároku na náhradu mzdy, žalované příjem neušel, a proto jí nemůže být náhrada přiznána. Tento postup rozhodně neznamená, tak jak tvrdí zástupce žalobce, že by soud nikdy nikomu nemohl přiznat ušlo mzdu, a to s absurdním odůvodněním, že si čas strávený u soudu mohl zaměstnanec napracovat jindy. Účastníku, kterému skutečně ujde mzda, soud poskytne náhradu, která kompenzuje ušlý příjem. U žalované lze taková situace nenastala.

45. Protože soud shledal podmínky pro postup podle § 150 o. s. ř., přiznal žalované náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 88 000, 50 Kč.

46. Takto stanovenou výši nákladů řízení soud považuje za odpovídající možnostem žalobkyně, když v průběhu řízení deklarovala možnost ukončil spor uzavřením smíru, podle kterého by získala nemovitost po zůstaviteli oproti vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni ve výši 250 000 Kč, byť za finanční pomoci dcery.

47. Žalobkyně, ač nemá právní vzdělání a je již starší osobou, byla v řízení zastoupena advokátem a musela si tak být vědoma, že její dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné a potencionální neúspěch ve věci je rizikem podané žaloby.

Usnesení ze dne 3. 5. 2024

Výrok

Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 138 954,24 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 33 C 86/220-451, soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je zákonnou dědičkou po zůstaviteli [jméno FO], zemřelém dne [datum] výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 66 089,12 Kč, kdy shledal důvody moderačního práva dle § 150 zákona č. 99/1963 sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.).

2. K odvolání žalované do výroku o nákladech řízení Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesení ze dne 6. 12. 2023, č. j. 11 Co 160/2023-503 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., o nákladech řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Odvolací soud vykl soudu prvního stupně, že svoji úvahu o aplikaci § 150 o. s. ř. sdělil účastníků až na jednání, při kterém došlo k vyhlášení rozsudku, a na kterém byla přítomna pouze žalobkyně a její právní zástupce, kdy neměl k dispozici vyčíslení nákladů řízení žalovanou a za situaci, kdy ani jedna z účastnic nenavrhla pro případ svého neúspěch aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Dále vytkl soudu prvního stupně, že žalovaná ani neměla možnost vyjádřit se k zamýšlené aplikaci § 150 o. s. ř., což kvalifikovaně nemohla učinit ani sama žalobkyně. V důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně se účastnice mohli vyjádřit k postupu soudu až v odvolání a je vyjádření k němu.

4. K aplikaci ust. § 150 o. s. ř. odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, konkrétně pod bodem 13 a 14 uvedl: „Součástí úvahy soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu, je posouzení všech okolností konkrétní věci, a to včetně možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každého účastníka. Nerespektování tohoto pravidla je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 3125/16)“. Nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu účastníkovi řízení, který měl ve věci úspěch, obstojí z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže existuje důvod, který je za tímto účelem s ohledem na okolnosti věci způsobilý být hodnocen jako důvod zvláštního zřetele hodný. Jen v takovém případě nedojde vůči tomuto účastníkovi k svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení podle § 142 občanského soudního řádu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí proto musí vyplývat rozumná úvaha o existenci určitých specifických okolností konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi řízení mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé. Vlastní posouzení, zda takto vymezený způsobilý důvod skutečně opodstatňuje nepřiznání této náhrady, tedy samotné vážení v kolizi stojících zájmů obou účastníků řízení, jichž se použití § 150 občanského soudního řádu dotýká, již pak závisí na uvážení soudu, který o náhradě nákladů řízení rozhoduje (III. ÚS 132/20)“.

5. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nerespektování dlouhodobě konstantní judikaturu Ústavního osudu i Nejvyššího soudu ČR, absenci řádného a přesvědčivého odůvodnění aplikace § 150 o. s. ř., tedy úvahy o tom, zda z okolností konkrétní věci, lze usuzovat na výjimečný případ, u kterého existují důvody hodné zvláštního zřetele. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně zabývat se všemi okolnosti konkrétní věci, přístupem účastníků a jejich chováním a postoji v době před zahájením řízení a v průběhu řízení, včetně možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každé z účastnic.

6. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 16. 5. 2023 shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. zejména ve zjištěné a prokázané skutečnosti, že žalobkyně se o zůstavitele dlouhodobě starala, navštěvovala jej v nemocnici, byla vypravitelkou pohřbu a uhradila náklady na pohřeb. Žalovaná o zůstavitele neprojevovala žádný zájem a její dědické právo je postaveno na základě dědické posloupnosti. Žalobkyně byla subjektivně přesvědčena o tom, že byla družkou zůstavitele a sdílela se zůstavitelem společnou domácnost, ale v řízení neunesla důkazní břemeno k tvrzenému vedení společné domácnosti.

7. Odvolací soud tyto okolnosti z hlediska splnění předpokladů pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. označil za nevýznamná (viz bod 17 usnesení odvolacího soudu).

8. Ve vyjádření k odvolání proti výtoku o nákladech řízení žalobkyně sdílela názor soudu prvního stupně a jeho odůvodnění pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., kterou považuje s ohledem na okolnosti případu více než na místě.

9. V civilním sporném řízení je náhrada nákladů řízení ovládána zásadou úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 150 o. s. ř má podle judikatury Ústavního soudu sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy k dosažení spravedlnosti mezi účastníky.

10. Soud prvního stupně aplikoval ve svém rozhodnutí ze dne 16. 5. 2023 moderační právo z důvodu, že žalobkyni v řízení neunesla důkazní břemeno, tedy v řízení neprokázala svá žalobní tvrzení o tom, že žila se zůstavitelem rok před jeho smrtí ve společné domácnosti, když z provedených důkazů nebylo možno učinit závěr o pravdivosti tvrzení žalobkyně, ani o tom že by bylo nepravdivé, a proto nezbylo než žalobu zamítnout.

11. Podle Nálezu Ústavního soudu III. ÚS 3517/22 spočíval-li důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. pouze v jakési „lítosti“ soudu nad účastníkem, který neunesl žalobní břemeno, když se mu coby žalobci nepodařilo prokázat jeho žalobní tvrzení, je takové posouzení neberoucí naopak v potaz situaci druhého účastníka, proti kterému byla žaloba podána, zcela mimo možnosti, jež soudu moderační právo přiznává.

12. Podáním ze dne 20. 12. 2023 žalovaná uplatnila své stanovisko k rozhodnutí o nákladech řízení, kdy m á za to, že i dle odvolacího soudu nejsou důvody pro moderaci dány, a proto navrhla, aby soud bez neřízení jednání rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v souladu s návrhem žalované uvedeným v odvolání ze dne 28. 6. 2023 a o náhradě nákladů odvolacího řízení, které představují dva úkony právní služby včetně dvou režijních paušálů a daně z přidané hodnoty.

13. Žalobkyně přes výzvu soudu k důvodnosti aplikace § 150 o. s. ř. své stanovisko k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve lhůtě stanovené soudem ani v dodatečné lhůtě, o kterou požádal, a to do 26. 4. 2024 nevyjádřila a nevznesla ani žádná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci ust. § 150 o. s. ř. ovlivnit (majetkové, sociální, osobní a další poměry). Ustanovení § 150 o. s. ř představuje zásah do práva na náhradu nákladů řízení. Ve sporných řízeních je potencionální neúspěch ve věci „rizikem“ podané žaloby, které nese žalobce. Soud s ohledem na projednávanou věc, kdy důvody, které vedly soud prvního stupně k aplikaci ust. § 150 o. s. ř. neshledal odvolací soud významnými a soudu nebyly ze strany žalované tvrzeny žádné zvláštní okolnosti – důvody hodné zvláštního zřetele, k nimž by bylo třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout, rozhodl o nákladech řízení bez nařízení jednání a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

14. Podáním ze dne 17. 5. 2023 uplatnil zástupce žalované náklady řízení v celkové výši 181 203 Kč sestávající se z 23 úkonů právní služby po 5 000 Kč, 23 režijních paušálu po 300 Kč, cestovních náhrad za cestu právního zástupce [Anonymizováno] – Sokolov a zpět ve dnech 1. 7. 2021, 29. 7. 2021, 18. 11. 2021, 3. 12. 2021, 7. 6. 2022, 20. 9. 2022, 3. 11. 2022, 20. 12. 2022, 20. 4. 2023 a 11. 5. 2034 včetně náhrady za promeškaný čas za 79 započatých půlhodin, náhrady nákladů vzniklých žalovaný v souvislosti s účastní na soudním jednání, tvořící cestovní náklady za cesty [město], Německo – [adresa] a zpět ve dnech 1. 10. 2020, 29. 7. 2021, 18. 11. 2021, 7. 6. 2022, 20. 9. 2022, 3. 11. 2022, 20. 12. 2022 a 11. 5. 2023 a ušlou mzdu, jejíž výši doloží do 29. 5. 2023. V rámci odvolání ze dne 28. 6. 2023 se zástupce žalované ztotožnil se závěrem soudu, že právnímu zástupci nenáleží odměna za právní úkon nahlížení do spisu včetně režijního paušálu a cestovních náhrad, když k nahlížení do spisu nedošlo, jízdné k jednání soudu dne 3. 12. 2021, když na tento den nebylo jednání nařízeno a jízdné žalované na k jednání nařízenému na den 20. 9. 2022, neboť žalovaná se tohoto jednání neúčastnila. Náklady řízení tedy snížil o jeden úkon právní služby včetně režijního paušálu a cestovní náhrady, cestovní náhrady na jednání 3. 12. 2021 a nesprávně účtované cestovní náhrady žalované na jednání dne 20. 9. 2022.

15. Při rozhodování o nákladech řízení soud postupoval podle § 151 odst. 2 o. s. ř. Advokátovi náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý ze 23 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (21 úkonů právní služby učiněných v řízení před soudem prvního stupně do odvolání, jeden úkon právní služby v odvolacích řízení a jeden úkon právní služby před soudem prvního stupně po vrácení věci) včetně dvaceti tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 22 727,50 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 7. 2021 náhrada 2 554,62 Kč za 290 ujetých km v částce 1 654,62 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 11. 2021 náhrada 2 554,62 Kč za 290 ujetých km v částce 1 654,62 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 7. 6. 2022 náhrada 2 918,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 9. 2022 náhrada 2 818,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 11. 2022 náhrada 2 918,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 12. 2022 náhrada 2 918,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 4. 2023 náhrada 3 021,87 Kč za 290 ujetých km v částce 2 121,87 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 5. 2023 náhrada 3 021,87 Kč za 290 ujetých km v částce 2 121,87 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 87 127,50 Kč ve výši 18 296,80 Kč. Celkem tedy soud přiznal odměnu za zastupování v částce 105 424,30 Kč.

16. Soud nepřiznal odměnu zvýšenou za každý úkon o dvojnásobek, když v daném případně nebyly splněny podmínky pro zvýšení odměny. Zástupce žalované zvýšení odměny odůvodňoval tím, že právní úkony musel poskytovat i v německém jazyce, neboť žalovaná, kterou v řízení zastupoval, hovoří pouze německy. Poukazoval na náročnost komunikace v německém jazyce a v této souvislosti i na časovou náročnost, když komunikace advokáta s klientem probíhá i mimo soudní jednání, na kterém byl přítomen advokát bez účasti tlumočníka.

17. Podle § 12 a. t. může advokát u úkonů právní služby mimořádně obtížných, zejména je-li k nim třeba použití cizího práva nebo cizího jazyka, nebo u úkonů právní služby časově náročných zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek.

18. I přes použití německého jazyka při komunikaci s klientem (při poskytování právních služeb) dospěl soud k závěru, že se nejednalo o úkony mimořádně obtížné, a proto soud ke zvýšení odměny nepřistoupil. Zástupce žalované na svých webových stránkách sám poukazuje na skutečnost, že hovoří německy, je držitelem nejvyššího stupně znalosti německého jazyka dle Evropského referenčního rámce – C2, je činný jako znalec pro české právo u soudů ve Spolkové republice Německo a absolvoval postgraduální studium na Právnické fakultě Ludwig-Maxmilians-Universität München, Německo. Právní zástupce navíc požadoval zvýšení odměny za každý úkon právní služby. Soud dospěl k závěru, že ne každý úkon právní služby, při kterém bylo použito cizího jazyka, je nutně i úkonem mimořádně obtížným, u něhož by byl dán důvod ke zvýšení odměny. Nelze nárokovat zvýšení odměny z důvodu užití cizího jazyka v situaci, kdy u úkonu byl přítomen tlumočník a komunikaci před soudem překládal. Podmínkou pro to, aby se jednalo o úkon mimořádně obtížný, z důvodu užití cizího jazyka, je, že cizí jazyk musí použít sám advokát; v řízení však vystupoval tlumočník. Právní zástupce žalované k účasti na jednáních soudu a při písemných podáních, tedy při úkonech, za které požaduje zvýšení odměny, cizího jazyka prokazatelně nepoužil, neboť úředním jazykem při jednání před českými soudy je čeština.

19. S ohledem na výše uvedené soud vycházel ze základní sazby za úkon 2 500 Kč.

20. Soud dále nepřiznal odměnu za vyjádření ze dne 6. 4. 2023, když se obsahově nejedná o vyjádření ve věci samé. Podání ze dne 6. 4. 2023 obsahuje pouze návrh na vyžádání důkazu, resp. uložení povinnosti Nemocnici [město] předložit soudu zdravotní dokumentaci zůstavitele. Zástupce žalované v odvolání namítal, že se nejedná o obyčejný přípis, nýbrž o konstatování situace jednání s nemocnicí a její právní hodnocení, kdy soud zcela přehlédl, že tomuto vyjádření předcházela komunikace s Nemocnicí [město], kterou k proplacení žalovaná nenavrhovala.

21. Soud prvního stupně i nadále shledává, že za písemné podání týkající se pouze dokazování odměna nepřísluší. Zástupce žalované zaměňuje ve své argumentaci úkon právní služby a komunikaci s Nemocnicí [město]. Žalovaná neuplatnila, že by jí nebo jejímu zástupci vznikly náklady s prováděním dokazování v této souvislosti, které by hradila. Rovněž za nepřiléhavou považuje soud argumentaci s odkazem na úkon právní služby za zpětvzetí žaloby nebo souhlas se zpětvzetím žaloby, neboť tyto případy dopadají na podání vztahující se k meritornímu rozhodnutí, na rozdíl od podání, jehož obsahem je návrh na vyžádání důkazu. Ze strany soudu se tedy nejedná o svévoli, kdy by si soudu nepochopitelně a nespravedlivě vybíral, která z podání uzná jako podání hodná k proplacení, tak jak argumentuje zástupce žalované v podaném odvolání, nýbrž o respektování usrt. § 142 odst. o. s. ř., podle kterého jsou účastníku řízení nahrazovány náklady dle § 137 o. s. ř. vynaložené dle § 140, které byly vynaloženy účelně. Soud má za to, že neoprávněné účtování položek, které nejsou úkony podle advokátního tarifu, je nepřípustné a je závažným porušením povinností advokáta.

22. Zástupci žalované soud dále nepřiznal jím požadované stravné za realizované cesty k soudnímu jednání, neboť nadále zastává názor, že tento nárok zástupci nenáleží. Soud se neztotožňuje a argumentací právního zástupce žalované, že mu podle zákoníku práce přísluší nárok na stravné. Podle § 163 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v aktuálním znění, přísluší za každý kalendářní den pracovní cesty zaměstnanci stravné podle délky trvání pracovní cesty. Vzhledem k účelu stravného a znění uvedeného zákonného ustanovení, má v civilním sporném řízení nárok na stravné pouze advokát ustanovený soudem účastníkovi podle § 30 odst. 2 o. s. ř. Zástupce žalované však není zaměstnancem a ani nebyl ustanoven žalované zástupcem podle § 30 o. s. ř. Soud nesdílí ani názor právního zástupce žalované, že soud měl přiznat stravné alespoň za ta jednání, na nichž zastupovala právního zástupce jeho koncipientka, [jméno FO], která jako zapsaná koncipientka musí ze zákona být zaměstnankyní, a tudíž jí stravné za pracovní cestu náleží. Podle § 25 odst. 2 o. s. ř. je advokát oprávněn dát se zastoupit jiným advokátem, nebo s výjimkou případů, v nichž je zastoupení advokátem podle tohoto zákona povinné, advokátním koncipientem nebo svým zaměstnancem jako dalším zástupcem. Advokátovi náleží odměna za zastupování odměna. V rámci rozhodování o nákladech řízení tvoří náklady řízení i náhrada za zastupování advokátem (případně i jeho hotové výdaje). Advokát, kterého si účastník zvolil, nemusí vždy vystupovat v řízení osobně. Zákon umožňuje využít tzv. práva substituce, které spočívá v možnosti, aby za advokáta vystupoval jako další zástupce jiný advokát, nebo advokátní koncipient (§ 36 a násl. zákona o advokacii), popřípadě jiný zaměstnanec advokáta. Jelikož zástupci žalované náleží odměna za úkon právní služby, při kterém vystupoval za advokáta jeho koncipient, nelze mezi hotové výdaje zahrnovat stravné takového koncipienta, neboť tento jeho nárok jako zaměstnance vyplývá z pracovně právního vztahu mezi ním a advokátek jako zaměstnavatelem.

23. Žalované soud přiznal hotové výdaje spočívající v nákladech na jízdné žalované z místa bydliště k soudnímu jednání, a to ve dnech 1. 10. 2020, 29. 7. 2021, 18. 11. 2021, 7. 6. 2022, 3. 11. 2022, 20. 12. 2022 a 11. 5. 2023. Jízdné se hradí do místa, kde se jednání koná, a to ve výši skutečných, účelných a hospodárných výdajů. Zpravidla se hradí jízdné za použití veřejných dopravních prostředků, ale není vyloučeno, aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu, byla cesta k jednání konána jiným způsobem, např. osobním automobilem. V daném věci má soud za to, že z důvodu komplikovanosti dopravního spojení prostředky veřejné hromadné dopravy a s ohledem na časy nařízených jednání, je použití osobního automobilu odůvodněno, a to jak účelností, tak i hospodárností výdajů na použití osobního automobilu. Na stránkách IDOS.cz bylo zjištěno spojení v 7:13 hodin odjezd vlakem z [město] kdy po třech přestupech je příjezd do Sokolova ve 12:48 hodin. Jednání však byla s ohledem na časovou náročnost nařizována zpravidla již na dopolední hodiny, nejpozději bylo jednání nařízeno na 12:00 hodin. Žalovaná by tak nutně ke každému jednání musela jezdit o den dřív a vznikl by jí tak tedy i nárok na nocležné. Soud proto shledal použití motorového vozidla za účelné a hospodárné. Žalovaná vyčíslila náhradu jízdného za jednotlivé cesty a v součtu pak požadovala náhradu v částce 27 234 Kč (když v rámci odvolání žalovaný odečetla nesprávně účtované cestovní náhrady žalované na jednání soudu 20. 9. 2023 v částce 5 171,40 Kč, neboť žalovaná se tohoto jednání osobně neúčastnila). Matematický souček celkových nákladů za jednotlivé jízdy, jakož i výpočet nákladů za jednotlivé jízdy, byl ale proveden chybně, a proto soud podle § 151 odst. 2 o. s. ř. stanovil náhradu hotových výdajů podle zvláštních právních předpisů a žalované přiznal na náhradě hotových výdajů částku 33 529,94 Kč. Tyto náklady sestávají z cestovní náhrady v celkové výši 33 529,94 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 1. 10. 2020 náhrada 4 327,34 Kč za 742 ujetých km (32 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 7. 2021 náhrada 4 316,81 Kč za 742 ujetých km (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 11. 2021 náhrada 4 316,81 Kč za 742 ujetých km (33,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 7. 6. 2022 náhrada 5 171,37 Kč za 742 ujetých km (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 11. 2022 náhrada 4 808,75 Kč za 742 ujetých km (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 12. 2022 náhrada 5 171,37 Kč za 742 ujetých km (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 5. 2023 náhrada 5 417,49 Kč za 742 ujetých km (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t.

24. Soud nepřiznal žalované uplatněný nárok na náhradu mzdy v celkové částce 1 508,62 EUR (360 EUR a 1 148,62 EUR). Žalovaná předloženými doklady potřebnými k prokázání nároku na náhradu ušlého výdělku, které byly do spisu doloženy až po vyhlášení rozhodnutí a doplněné v rámci odvolacího řízení, neprokazuje, že jí skutečně ušla mzda v požadované výši. V podání ze dne 29. 5. 2023v žalovaná uplatnila ušlou mzdu z vedlejšího pracovního poměru u zaměstnavatele [Anonymizováno] ve výši 360 EUR a to za 4 hodiny práce ve dnech 7. 6. 2023, 20. 9. 2022 a 20. 12. 2022, kdy nemohla pracovat z důvodu účasti na soudním jednání a při hodinové sazbě 30 EUR. Následně podáním ze dne 5. 6. 2023 opravila nesprávně uvedené datum 7. 6. 2023 na správné 7. 6. 2022. V rámci odvolání požadovala již ušlou mzdu u [Anonymizováno] pouze za dny 7. 6. 2022 a 20. 12. 2022 a předložila potvrzení o výpadku mzdy v těchto dvou dnech. K náhradě ušlého výdělku u společnosti Sanofi doložila potvrzení ze dne 7. 6. 2023, ze kterého vyplývá, že ve dnech 1. 10. 2020, 29. 7. 2021, 18. 11. 2021, 7. 6. 2022, 3. 11. 2022, 20. 12. 2022 a 11. 5. 2023 si žalovaná brala dovolenou nebo den s pružnou pracovní dobou. Z potvrzení ze dne 22. 6. 2023 vyplývá, že v uvedených dnech měla žalovaná placené absence. Podle § 151 odst. 2 o. s. ř. stanoví soud náhradu mzdy podle zvláštních právních předpisů, podklady pro výpočet ztráty na výdělku účastníka, který je v pracovním poměru nebo pracovnímu vztahu, tvoří průměrný výdělek vypočtený podle citovaného předpisu. Výši průměrného výdělku prokáže účastník potvrzením zaměstnavatele, u něhož pracuje, kde je uvedeno, zda a jakou částku zaměstnavatel srazí za dobu nepřítomnosti v práci, a zda účastník může nastoupit do práce na zbytek směny. Pokud jde o nárok na náhradu ušlého výdělku, neposkytují podklady doložené žalovanou dostatečný podklad pro stanovení náhrady mzdy.

Usnesení ze dne 12. 12. 2025

Výrok

Usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. 10. 2025, č. j. 33 C 86/2020-703 se v části odůvodnění opravuje následovně:

1. V odstavci 28 odst. 6 v poslední větě se chybně uvedený text ve znění: „měla“ nahrazuje takto: „neměla“.

2. V odstavci 29 na straně 6 se ve větě sedmé a ve větě osmé chybně uvedený text ve znění: „žalované“ a „Žalovaná“ nahrazuje takto: „žalobkyně“ a „Žalobkyně“.

3. V odstavci 29 na straně 6 se ve větě 9 chybně uvedený text ve znění: „důvod“ nahrazuje takto: „důchod“.

4. V odstavci 31 na straně 7 se ve větě první chybně uvedený text ve znění: „se zástupcem žalobkyně“ nahrazuje takto: „se zástupcem žalované“.

5. V odstavci 32 na straně 7 se ve větě druhé chybně uvedený text ve znění: „Nepřiznat náhradu nákladů řízení“ a chybně uvedený text: „kdy se žalobkyně“ nahrazuje takto: „Přiznat náhradu nákladů řízení “ a takto: „kdy žalovaná“.

6. V odstavci 44 na straně 12 se ve větě druhé chybně uvedený text ve znění: „zda jí krácena nebyla“ nahrazuje takto: „mzda jí krácena nebyla“.

7. V odstavci 44 na straně 12 se ve větě páté chybně uvedený text ve znění: „zástupce žalobce“ a chybně uvedený text: „ušlo mzdu“ nahrazuje takto: „zástupce žalované“ a „ušlou mzdu“.

8. V odstavci 44 na straně 12 se ve větě poslední chybně uvedený text ve znění: „lze taková situace“ nahrazuje takto: „zde taková situace“.

9. V odstavci 46 na straně 12 se chybně uvedený text ve znění: „vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni“ nahrazuje takto: „vyplacení vypořádacího podílu žalované“.

Odůvodnění

Shora uvedeným usnesením soud rozhodl o nákladech řízení o určení dědického práva. V písemném vyhotovení rozhodnutí se soud dopustil chyb v psaní a jiných zjevných nesprávností, na které upozornila žalobkyně podáním ze dne 3. 11. 2025.Podle § 164 o.s.ř., předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.Vzhledem k tomu, že vytýkané chyby v psaní a jiné zřejmé neprávnosti (zejména, kdy soud zaměnil označení účastníků, ale z kontextu obsahuje zřejmé, kdy se jednalo o žalobkyni a kdy o žalovanou), rozhodl soud o opraveně usnesení opravným usnesením, neboť nebylo možné provést opravu na stejnopisu a na všech originálech.Soud nevyhověl návrhu žalobkyně na opravu usnesení v odstavci 28 na straně 6, kde soud ve větě: „I když společné hospodaření…“ použil záporný částicový výraz nikoli, který byl v daném kontextu použit k negaci předchozí věty, tedy že by se v případě žalobkyně jednalo o pouhou pečovatelku, nikoli o sobu blízkou.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací