Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 6 500 Kč od 27.10.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 13 443,30 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo]. Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 02.10.2025 mezi společností [právnická osoba].[IČO] IČO, , zapsaného v OR vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka [Anonymizováno], sídlem [adresa] (dále také jen „původní věřitel“), jako původním věřitelem a postupitelem a společností [Jméno žalobkyně], se sídlem [adresa], IČ [IČO žalobkyně], jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne [datum] [Anonymizováno] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 6500 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 17.9.2024 s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 6943,30 Kč (se slevou). Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 6 500 Kč a dále z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6943,30 Kč, který byl splatný dne 17.9.2024. Žalovaný však svůj závazek nesplácel řádně a včas, na svůj dluh ničeho neuhradil. Úvěruschopnost žalovaného byla původním věřitelem posouzena tak, že byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti žalovaného o úvěr.
2. Žalovaný se v předmětném řízení nevyjádřil.
3. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující dílčí skutková zjištění.
4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], č. [číslo] soud zjistil, že původní věřitelka se zavázala poskytnou peněžní prostředky ve výši 6 500 Kč žalovanému, které měl žalovaný žalobkyni včetně poplatku ve výši 6 943,30 Kč do 17.9.2024 uhradit. Z této smlouvy soud též zjistil, že výše úroku z prodlení měla činit 40 % ročně (ve skutečnosti se však jedná přibližně měsíční úrok v této výši). A dále, že RPSN spotřebitelského úvěru činila 9 867,10 %.
5. Z potvrzení České spořitelny, a.s. o provedené odchozí platbě ze dne 16.10.2025 soud zjistil, že dne [datum] původní věřitelka prostřednictvím svého bankovního účtu převedla ve prospěch bankovního účtu žalovaného peněžní prostředky ve výši 6 500 Kč.
6. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14.6.2023, včetně dodatku č. 6 k rámcové smlouvě ze dne 2.10.2025, dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2.10.2025 a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla původní věřitelkou postoupena na žalobkyni.
7. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby, oznámení o postoupení pohledávek ze dne 16.10.2025, a z podacího lístku ze dne a potvrzení o podání doporučené zásilky ze dne 20.10.2025 soud zjistil, že žalovanému byla žalobkyní dne 20.10.2025 prostřednictvím poštovní přepravy odeslána písemná výzva k úhradě žalobou nárokované částky, a to do tří dnů.
8. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, které by měla vliv na posuzovanou věc.
9. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.
10. Z předložených důkazů však soud nezjistil, že by mezi žalobkyní a žalovanou došlo k dohodě o žalobkyní tvrzeném obsahu, jakož i že by žalobkyně před uzavřením jí tvrzené dohody či poskytnutím peněžních prostředků žalovanému jakýmkoliv způsobem zkoumala zejména schopnost žalovaného jemu poskytnuté peněžní prostředky včetně úhrady dalších peněžních prostředků v tvrzeném dohodnutém termínu vrátit a uhradit.
11. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
12. Podle § 551 o. z. platí, že o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.
13. Podle § 570 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.
14. Podle § 573 odst. 1 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
15. Podle § 607 o. z. platí, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.
16. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
17. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.
18. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
19. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
20. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
21. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
22. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
23. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
24. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.
25. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
26. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
27. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.
28. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
29. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z., a podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.).
30. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.
31. Ačkoliv žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní posouzena, neoznačila ani nepředložila k tomuto svému tvrzení žádný důkaz, když současně v žalobě výslovně uvedla, že nemá ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného před podáním žaloby nemá již žádné další důkazní návrhy. V předmětné věci tedy nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec prověřila, natož zda by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům.
32. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13.V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.
33. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
34. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalované (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr (smlouvu o zápůjčce), pročež předmětná smlouva je i z tohoto důvodu absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).
35. Pokud jde o stanovený úrok z úvěru a RPSN, s přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením a na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že Smlouva je koncipována nevyváženě, a to v neprospěch žalované coby spotřebitele, v neprospěch slabší smluvní strany.
36. Uvedený závěr soud dovozuje z výše sjednaného úroku 40 % ročně, která je zcela nepřiměřená a odchyluje se výrazně od výše úroků úvěrů běžně sjednávaných v bankovním sektoru v době uzavření Smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), kromě toho tento úrok je ještě navýšen o poplatek za jeho poskytnutí ve výši 6 943,30 Kč (což činí úrok ve výši přibližně 93 % ročně), který má též povahu skrytého úroku. Soud tak uzavřel, že se jedná o ujednání, které se příčí dobrým mravům, a je tak absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z.
37. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaná povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 6 500 Kč.
38. Ve vztahu k prodlení žalovaného s vrácením této částky soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení částky zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 6 500 Kč, a to písemnou výzvou žalobkyně odeslanou žalovanému dne 20.10.2025. Touto výzvou byla žalované stanovena lhůta 3 dnů k zaplacení pohledávky žalobkyně (bezdůvodného obohacení). Tato lhůta žalovanému uplynula dnem 25.10.2025, a dne následujícího, tj. 26.10.2025 byl žalovaný již v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.
39. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem tak soud uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 6 000 Kč. Žalobkyni též přiznal úrok z prodlení z této částky od 26.10.2025 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.), tj. ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky žalobkyně. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu žalobkyně zamítl.
40. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná (úspěch žalobkyně ve věci činí 48 %, neúspěch 52 %), a žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly.