Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověnoEP1250

Spisová značka

1 C 107/2024

Soud: Okresní soud ve StrakonicíchDatum rozhodnutí: 3. 9. 2024Č. j.: 1 C 107/2024-56Samosoudkyně: JUDr. Lenka BártováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 14. 11. 2024Předmět řízení: o zaplacení 111 182,95 Kč s příslušenstvím,ECLI:CZ:OSST:2024:1.C.107.2024.1
smlouva o úvěru
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 55 136,85 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 500 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 56 046,10 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 19 242,98 Kč, úroků ve výši 15 % ročně z částky 108 704,96 Kč od 16. 1. 2024 do zaplacení, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 3 729,63 Kč, úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 111 182,95 Kč od 16. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit jí částku 111 182,95 Kč s úroky a s úroky z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že se žalovanou uzavřela dne 17. 10. 2021 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva“) prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně, které je obdobou internetového bankovnictví. Totožnost žalované byla ověřena oproti platným dokladům. Žalovaná smlouvu podepsala SMS kódem zaslaným jí na její verifikované telefonní číslo. Úvěrový rámec činil 110 000 Kč, žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 20. dni v měsíci. Žalovaná vyčerpala celkem 118 536,85 Kč, na poskytnutý úvěr uhradila celkem 63 400 Kč. Žalovaná porušila svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně proto využila svého oprávnění sjednaného v odst. 6.1 ÚP a zesplatnila úvěr ke dni 11. 10. 2023 a vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky. Žalobkyně se domáhá částky 111 182,95 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 108 704,96 Kč, poplatků za pojištění ve výši 792,99 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč dle oddílu Důsledky nesplácení úvěru Smlouvy a podkapitoly odst. 7.1. Smlouvy.

2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalované úvěr splácet žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že žalobkyně naplňuje svou zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, pro jehož účely je využíván statistický model, který posuzuje příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumává několik podstatných ukazatelů, jimiž jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Pro předcházení předlužení zajišťuje žalobkyně kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (MLS), který je vypočítáván vždy jak na klienta, tak i na jeho domácnost. Do výpočtu MLS klienta se započítávají částky životních minim klienta a ev. jím vyživovaných dětí (poměrné části), spolu se splátkovou zátěží klienta, včetně splátky schváleného úvěru. Do výpočtu MLS domácnosti se vedle splátky schváleného úvěru započítává vyšší z níže uvedených dvou hodnot, které věřitel mezi sebou vzájemně porovná. První hodnotou jsou minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, což je statistický údaj obsahující součet životních minim členů domácnosti, splátky žadatele a očekávané minimální náklady na bydlení stanovené kontrolovanou osobou normativně pevně daným výpočtem založeným na statistických datech publikovaných Českým statistickým úřadem a Ministerstvem práce a sociálních věcí, který vychází z počtu osob v domácnosti, včetně vyživovaných dětí a velikosti obce. Druhou hodnotou jsou celkové pravidelné měsíční výdaje celé domácnosti, což je údaj deklarovaný klientem v rámci žádosti o úvěr obsahující součet výdajů domácnosti na bydlení, splátek klienta a ostatních členů domácnosti a dalších pravidelných nákladů spojených se zdravotní péčí, cestováním do zaměstnání atd. Tyto dva výpočty se porovnají a využije se ten MLS, který je nižší. Žalobkyně tvrdila, že při výpočtu MLS žalované ke Smlouvě vycházela z jejího příjmu 22 000 Kč, životního minima ve výši 3 860 Kč, ze skutečnosti, že splátky jiným společnostem dosahují 15 150 Kč, výše schváleného úvěru činí 2 970 Kč a zbývajícím MLS žalované tak dosahuje 20 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti žalované vycházela žalobkyně z příjmu žalované 22 000 Kč, z příjmu ostatních členů domácnosti 30 000 Kč, z měsíčních výdajů domácnosti 25 000 Kč, a proto zbývající MLS domácnosti dosahoval 24 030 Kč. Dále žalobkyně provedla šetření v rejstřících NRKI, SOLUS, CEE a ISIR. Žalobkyně si od žalované vyžádala výpis z účtu za měsíc červenec 2021, z něhož si žalobkyně ověřila tvrzení žalované o výši jejích příjmů, potažmo výdajů. Žalovaná při kontraktačním procesu uvedla, že je zaměstnána u společnosti [právnická osoba] Od této společnosti žalovaná dle výpisu obdržela platbu, jejíž výše korespondovala s tvrzenou výší mzdy ve Smlouvě. Žalovaná rovněž dle výpisu obdržela platbu v částce 4 846,92 Kč, a to z neznámého titulu. Žalobkyně z výpisu ověřila výdaje žalované, mezi nimi například výdaje na stravu, léky, ošacení a telekomunikační služby. Žalobkyně tvrdí, že o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně svědčí i skutečnost, že žalovaná na úvěrovou smlouvu hradila po dobu 1,5 roku, a byla tak nepochybně schopna daný úvěr splácet.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaná je státní občankou Bulharska. Česká republika i Bulharsko jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaná měla v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 10. 2021 č. [hodnota], kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovanou (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce do 110 000 Kč. Totožnost žalované byla ověřena oproti průkazu o povolení k pobytu, žalovaná se zavázala úvěr splácet spolu s úroky ve výši 27,88 % ročně (RPSN 31,73 %) v měsíčních splátkách po 2 970 Kč. Pro případ nezaplacení jakékoli splátky řádně a včas se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč, dále pro případ zesplatnění jednorázovou smluvní pokutu ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, max. 0,1 % denně z dlužné částky, a účelně vynaložené náklady za vymáhání ve výši 100 Kč za měsíc. Skutečnost, že žalovaná načerpala finanční prostředky ve výši 118 536,85 Kč a uhradila 63 400 Kč vyplývá z transakční historie Smlouvy. Z listinných důkazů, které byly v řízení provedeny a nebyly výslovně v odůvodnění rozsudku uvedeny, nebyla učiněna žádná ve věci významná skutková zjištění.

6. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

9. Soud se tedy zabýval tím, žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované. K prokázání tvrzení, že žalobkyně řádně před uzavřením úvěrové smlouvy posuzovala schopnost žalované daný úvěr splácet, navrhla žalobkyně metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta, kartu klienta, úvěrovou zprávu z rejstříku NRKI a výpis z účtu žalované za měsíc červenec 2021. V metodice žalobkyně vysvětluje, že úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzuje podle kreditního skóre s využitím statistického modelu, výstupem je limit nejvyšší měsíční splátky, kterou je klient (žalovaná) schopen hradit. Údaje, z nichž žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalovaného vycházela, jsou zaznamenány v kartě klienta, z níž je zřejmé, že žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná je svobodná, bydlí v podnájmu, nemá žádné nezletilé děti, její příjem dosahuje částky 22 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 30 000 Kč měsíčně, měsíční výdaje domácnosti dosahují 15 000 Kč. Z úvěrové zprávy vyplynulo, že žalobkyně provedla lustraci žalované v registru NRKI. Žalobkyně přiložila výpis z běžného účtu žalované za měsíc července 2022 k doložení úvěruschopnosti žalované. Z výpisu z tohoto účtu vyplývá, že na účet žalované bylo v měsíci červenci 2022 připsáno 25 502,92 Kč, z toho částka 20 656 Kč byla poukázána zaměstnavatelem a částka 4 846,92 Kč představuje zahraniční úhradu. Výdaje žalované činily 35 232,83 Kč, konečný zůstatek dosahoval částky 907,43 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by jakýmkoli způsobem ověřovala výši žalovanou tvrzených příjmů dalších členů domácnosti v částce 30 000 Kč, když již z výpisu z běžného účtu je zřejmé, že výdaje poměrně výrazně přesahují příjmy žalované.

10. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně ověřovala úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy. Žalobkyně provedla šetření v insolvenčním rejstříku a dalších registrech, ověřila, že žalovaná pobírá mzdu od zaměstnavatele, kterého uvedla před uzavřením smlouvy. Je však zřejmé, že mzda žalované byla v nižší než uváděné výši, když v měsíci červenci 2022 jí byla vyplacena mzda v částce 20 656 Kč. Z výpisu z účtu žalované za měsíc červenec 2022 lze dovodit i některé výdaje žalované. Žalobkyně však nijak neověřila tvrzení žalované ohledně druhého příjmu v domácnosti, který s ohledem na výši 30 000 Kč měsíčně byl velmi významný, neboť z výpočtu MLS žalované, který provedla žalobkyně, je zřejmé, že při příjmu 22 000 Kč, který však dle výpisu z účtu dosahuje jen 20 656 Kč, po započítání životního minima žalované, po odečtení splátek dle úvěrových smluv jiným společnostem, může žalovaná disponovat pouze s částkou 20 Kč. Přitom však nebyly zohledněny žádné faktické výdaje žalované na bydlení, dopravu do zaměstnání apod. tak, jak vyplývají nejméně z výpisu z účtu. Při zjištění, že žalované zbývá 20 Kč na veškeré výdaje, je pro splnění povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnosti žalované nezbytné ověřit žalovanou tvrzené údaje ohledně dalšího příjmu domácnosti. To však žalobkyně neučinila, spolehla se výhradně na povinnost žalované uvádět pravdivé údaje. Za situace, kdy měsíční splátky žalované dosahovaly již částky 15 150 Kč, bylo povinností žalobkyně pečlivě vyhodnotit schopnost žalované splácet další úvěr, jehož měsíční splátky činily 2 970 Kč, a to i právě ve vztahu k dalšímu příjmu domácnosti (který významně převyšoval příjem žalované) a z něhož žalobkyně vycházela. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Skutečnost, že žalobkyně použila pro posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet statistický model, nemá na závěr soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalované vliv, neboť za situaci, kdy model počítá s neověřenými vstupními údaji, nemá potřebnou vypovídací hodnotu pro daný konkrétní případ. Ani skutečnost, že žalovaná po dobu cca 1,5 roku úvěr splácela, neznamená, že byla řádně splněna povinnost žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posuzovat schopnost žalované úvěr splácet, když nelze vyloučit, že splátky byly hrazeny z prostředků vyčerpaných dle Smlouvy či z jiné smlouvy o úvěru, zápůjčce apod. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

11. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

12. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky apod. Žalované byla poskytnuta částka 118 536,85 Kč, žalovaná uhradila částku 63 400 Kč, a je proto povinna zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 55 136,85 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 56 046,10 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou 111 182,95 Kč a částkou 55 136,85 Kč, ohledně níž soud žalobě vyhověl, dále ohledně úroků, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.1. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, zůstala v řízení zcela pasivní. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („o jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ze dne 12. 12. 2019). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že je důvodné určit zvláštní formu splatnosti (např. splácení ve splátkách, konkrétní výši splátek, delší dobu splatnosti apod.) má dlužník. Žalovaná, přestože byl řádně a včas předvolána, se k jednání nedostavila, a proto ji soud podle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nemohl poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit a předložit k prokázání těchto skutečností důkazy. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná je v produktivním věku, a může odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 2 500 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. Nezaplacením byť jedné splátky se stane splatným celý dluh.2. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. věty druhé a contrario. Žalovaná byla ve věci úspěšnější, v souvislosti s tímto řízením jí žádné náklady řízení nevznikly, proto jí soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací