Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 542 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se co do částky 5 975,46 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 098,53 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 312,64 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 218,08 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 18,47 % ročně z částky 6 218,08 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit částku 11 517,46 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 s účinností k témuž dni na ní byla společností [právnická osoba], IČ [IČO], postoupena pohledávka, která je předmětem tohoto řízení. Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 24. 10. 2022 se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva“), na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 7 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Žalovaná se Smlouvou zavázala spolu s zapůjčenou částkou zaplatit též částku 6 379 Kč, které představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 3 480 Kč, s úrokovou sazbou 18,47 % ročně, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 399 Kč. Celkem se tak žalovaná zavázala uhradit částku 13 379 Kč v 52 týdenních splátkách po 258 Kč, poslední splátka byla stanovena na den 23. 10. 2023. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas, kdy poslední splátka byla uhrazena dne 24. 11. 2022. Žalovaná na pohledávku uhradila celkem částku 1 458 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady neuhrazené jistiny ve výši 11 517,46 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 1 098,53 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 312,64 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 218,08 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 18,47 % ročně z částky 6 218,08 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení.
2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované. Uvedla, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením Smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto byly zaznamenány do zákaznické karty a byly ověřeny ze složenek za měsíce srpen a září roku 2022. Současně bylo ověřeno, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované. S ohledem na žalovanou tvrzené informace dospěl právní předchůdce žalobkyně k tomu, že je její schopnost splácet úvěr dostatečná, a to zejména s ohledem na informace o tvrzeném příjmu 7 934 Kč měsíčně, s ohledem na její další příjem, bydlení v nájmu a neexistenci jiné zápůjčky.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 24. 10. 2022 soud zjistil, že se jí společnost [právnická osoba], IČ [IČO], zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 7 000 Kč v hotovosti a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s poplatkem ve výši 6 379 Kč představující úrok 3 480 Kč, poplatek za komfortní poskytnutí a splácení 699 Kč a poplatek za flexibilní splácení 700 Kč, tj. celkem částku 13 379 Kč, vrátit v 52týdenních splátkách po 258 Kč (poslední splátka byla stanovena částkou 221 Kč), úroková sazba činila 86 % p.a. a RPSN 221,19 %. Ze zákaznické karty žalované vyplývá, že ta uvedla, že je svobodná, žije v nájmu, má 4 vyživovací povinnosti, jejím pravidelným příjmem je příspěvek na péči o dítě pobíraný od Úřadu práce ČR ve výši 7 934 Kč měsíčně. Uvedla, že má jen tento zdroj příjmů, měsíční výdaje označila částkou 4 000 Kč, aniž by bylo jakkoli konkretizováno, o jaké výdaje se jedná. Žalovaná do zákaznické karty uvedla, že účelem vzetí úvěru je nájemné. Žalobkyně uvedla, že příjmy žalované byly ověřeny ze složenek za měsíce srpen a září roku 2022. Žalobkyně neoznačila ani nepředložila žádné důkazy k tomu, zda a jak byly ověřovány výdaje žalované.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní dne 29. 1. 2024, s účinností k témuž dni, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy o úvěru za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky z téhož dne je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalované oznámeno a žalovaná byla vyzvána, aby uhradila dlužnou částky žalobkyni.
6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.
9. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedůsledně ověřoval úvěruschopnost žalované, když provedl pouze ověření příjmu žalované z Úřadu práce ČR ve výši 7 934 Kč měsíčně dle složenek za 2 měsíce (srpen a září 2022), nikterak však neověřoval výdaje žalované. Právní předchůdce žalobkyně se spokojil s tvrzením žalované, že její celkové měsíční výdaje činí 4 000 Kč, nikterak tvrzené výdaje neověřoval, a to ať už jde o výdaje na bydlení, na dopravu do zaměstnání, záliby, stravu a podobně, nezohlednil ani tvrzení žalované, že žije v nájmu a má 4 vyživovací povinnosti. V tomto případě má soud za to, že částka, kterou uvedla žalovaná jako částku představující její výdaje, zcela zjevně neodpovídá běžným měsíčním výdajům v době uzavření Smlouvy. Současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalovaná označila důvodem sjednání Smlouvy nájemné, z čehož lze usuzovat, že v době jejího uzavření neměla finanční prostředky na jeho zaplacení. Již v době uzavření Smlouvy tak právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, že ta nebude schopna úvěr splácet. Přes poučení o následcích neunesení důkazního břemene žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce řádně posuzoval a ověřoval výši výdajů žalované. Poskytovatel úvěru musí vždy schopnost splácet úvěr u každého spotřebitele - žadatele o úvěr řádně posoudit individuálně, nikoli jen na základě statistických podkladů. Nemá-li poskytovatel úvěru relevantní údaje o příjmech i výdajích, nemůže posoudit, zda daný žadatel o věr, v tomto případě žalovaná, je schopen úvěr splácet či nikoliv. Právní předchůdce žalobkyně proto zcela zřejmě nepostupoval s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.
10. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).
11. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli však na úroky, poplatky apod. Žalované byla dle Smlouvy poskytnuta právním předchůdcem žalobkyně částka 7 000 Kč, žalovaná uhradila částku 1 458 Kč, a je proto povinna zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 5 542 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 5 975,46 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou 5 542 Kč, ohledně níž soud žalobě vyhověl, dále žalobu zamítl ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 098,53 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 312,64 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 218,08 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 18,47 % ročně z částky 6 218,08 Kč od 30. 1. 2024, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.
12. Soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná je v produktivním věku, když nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že žalovaná není schopna pracovat, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 500 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaná zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalované uplatnit zesplatnění celého plnění.
13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Soud vychází ze specifické povahy řízení úpravy poměrů dle § 86 a 87 o spotřebitelském úvěry, kdy v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či její částipodle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka nelze vůbec uvažovat (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.