Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se ohledně částky 8 447 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 871,96 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 958,16 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 313,68 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 22,08 % ročně z částky 5 313,68 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žaloba se ohledně částky 109 567 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 11 001,86 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 13 313,85 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 68 827,34 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 25,14 % ročně z částky 68 827,34 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.
IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení je částka 119 014 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdí, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s účinností ke dni 27. 9. 2023 nabyla od společnosti [právnická osoba] pohledávky za žalovaným na základě smluv o úvěru, které se žalovaným uzavřel její právní předchůdce dne 2. 12. 2020 č. [tel. číslo] (dále také jen „Smlouva č. 1“) a dne 19. 12. 2019 č. [tel. číslo] (dále také jen „Smlouva č. 2“). Žalobkyně tvrdí, že na základě Smlouvy č. 1 poskytl žalobcův právní předchůdce žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal v souvislosti se zápůjčkou zaplatit částku ve výši 8 447 Kč, představovanou součtem kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 6 947 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 22,08 % ročně, a částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč. Žalovaný se zavázal celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku ve 24 měsíčních splátkách po 686 Kč, poslední splátka byla sjednána na 7. 12. 2022. Žalovaný uhradil celkem 7000 Kč. Žalobkyně dále tvrdí že na základě Smlouvy č. 2 poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 140 000 Kč. Částka 47 624 Kč byla použita na refinancování zůstatku celkové dlužné částky žalovaného z dříve uzavřené smlouvy a žalovanému byla vyplacena na jeho účet částka 92 376 Kč. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 134 728 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 87 990 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 25,14 % ročně, a částku za zpracování zápůjčky a za další péči o zákazníka ve výši 42 094 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit ve 36 měsíčních splátkách po 7 632 Kč, poslední splátka byla stanovena na 24. 12. 2022. Žalovaný uhradil celkem 164 000 Kč. Přes výzvu žalobkyně žalovaný další dlužné částky neuhradil. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutková tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce splnil svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelské úvěry, a to zejména na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětných smluv o zápůjčce. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty ze dne 2. 12. 2020 a ze dne 19. 12. 2019. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník ve společnosti [právnická osoba], jeho měsíční příjem činí 43 500 Kč, nemá vyživovací poměr k žádné další osobě. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, zejména že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako mechanik – mistr ve společnosti [právnická osoba], jeho měsíční příjem činí 38 900 Kč, žije ve vlastním domě bez zástavy, dospěl právní předchůdce žalobkyně k závěru, že je schopnost žalovaného zápůjčky splácet dostatečná.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Bulharska. Česká republika i Bulharsko jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o úvěru ze dne 2. 12. 2020 č. [tel. číslo], kterou uzavřela společnost [právnická osoba], jako poskytovatel úvěr se žalovaným (Smlouva č. 1), soud zjistil, že se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč bezhotovostním převodem na účet. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s částkou 8 447 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 69 % ročně, a částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč. Žalovaný se zavázal celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku zaplatit ve 24 měsíčních splátkách po 686 Kč, poslední splátka byla sjednána na 7. 12. 2022. Skutečnost, že žalovaný úvěr vyčerpal a uhradil 7 000 Kč, vyplývá z platební historie Smlouvy č. 1.
5. Ze smlouvy o úvěru č. [tel. číslo], kterou uzavřela dne 19. 12. 2019 společnost [právnická osoba], jako poskytovatel úvěr se žalovaným (Smlouva č. 2), soud zjistil, že se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 140 000 Kč bezhotovostním převodem na účet. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s částkou 134 728 Kč, skládající se z kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 87 990 Kč s úrokovou sazbou ve výši 35 % ročně a z částky za zpracování zápůjčky a za další péči o zákazníka ve výši 42 094 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 36 měsíčních splátkách po 7 632 Kč, poslední splátka byla stanovena na 24. 12. 2022. Částka ve výši 47 624 Kč byla použita na refinancování dlužné částky žalovaného z dříve uzavřené smlouvy č. [tel. číslo] a částka 92 376 Kč byla vyplacena žalovanému na účet, žalovaný uhradil celkem částku 164 000 Kč, jak vyplývá z platební historie Smlouvy č. 2.
6. Pohledávky z obou úvěrových smluv za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 20223 uzavřenou mezi společností [právnická osoba], jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, a to s účinností ke dni 27. 9. 2023, jak soud zjistil z citované smlouvy o postoupení ve spojení se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno, jak vyplývá z dopisu ze dne 29. 9. 2023 ve spojení s podacím lístkem z téhož dne. Z ostatních provedených a v odůvodnění rozsudku výslovně necitovaných důkazů nevyplynuly žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.
7. Účastníci uzavřeli v obou případech smlouvy o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na obě úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedených úvěrových smouv. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.
10. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně v případě Smlouvy č. 1 i Smlouvy č. 2 nedůsledně ověřoval úvěruschopnost žalovaného.
11. Ze zákaznické karty ze dne 2. 12. 2020 vztahující se ke Smlouvě č. 1 vyplývá, že žalovaný před uzavřením Smlouvy č. 1 uvedl příjem ve výši 28 500 Kč, který doložil pracovní smlouvou, potvrzením o příjmu a dvěma výplatními páskami. Dále uvedl další čisté příjmy domácnosti ve výši 15 000 Kč, externí splátky ve výši 0 Kč, interní splátky ve výši 7 000 Kč, a odhadované výdaje žadatele ve výši 1 500 Kč měsíčně. Ze zákaznické karty ze dne 19. 12. 2019 soud zjistil, že žalovaný před uzavřením Smlouvy č. 2 uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 23 350 Kč, další čisté příjmy domácnosti dosahují částky 15 500 Kč, nemá žádné splátky a jeho odhadované měsíční výdaje dosahují částky 2 000 Kč. Žalovaný doložil příjem pracovní smlouvou a potvrzením o příjmu. Konkrétně doložil dohodu o dočasném přidělení ze dne 28. 12. 2018, z níž vyplývá, že počínaje 1. 1. 2019 byl žalovaný přidělen k výkonu práce ke společnosti [právnická osoba] se základní měsíční mzdou ve výši 23 350 Kč a od 1. 1. 2020 se základní měsíční mzdou 24 500 Kč, jak vyplývá z dohody o dočasném přidělení ze dne 28. 12. 2018 uzavřené mezi zaměstnavatelem [právnická osoba] a žalovaným a dodatků k pracovní smlouvě.
12. Po zhodnocení provedených důkazů právní předchůdce žalobkyně provedl v případech obou úvěrových smluv pouze ověření příjmů žalovaného dle pracovní smlouvy a v případě Smlouvy č. 1 rovněž dle výplatních pásek. V případě Smlouvy č. 1 neodpovídala výše žalovaným udávaných příjmů příjmům doloženým dohodou o dočasném přidělení ve spojení s dodatkem k pracovní smlouvě, když je zřejmé, že jeho měsíční příjem dosahoval částky 24 500 Kč, nikoli 28 500 Kč. Výši výdajů na bydlení ani ostatních běžných nezbytných výdajů v případě žádné z úvěrových smluv právní předchůdce žalobkyně nijak neověřoval, při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel jen z částky 1 500 Kč u Smlouvy č. 1 a 2 000 Kč u Smlouvy č. 2. Taková výše výdajů na bydlení, stravu, ošacení, dopravu nemůže odpovídat reálné výši běžných nákladů v regionu, soud ji považuje za velmi výrazně podhodnocenou. Právní předchůdce žalobkyně neprováděl žádné šetření nezbytných výdajů žalovaného, ať už jde o výdaje na bydlení, na dopravu do zaměstnání, záliby, stravu. Předchůdce žalobkyně dále vycházel z dalšího příjmu domácnosti žalovaného ve výši 15 500 Kč, aniž by tento příjem byl jakkoli specifikován a ověřen. Údaje o výši výdajů mohl právní předchůdce žalobce velmi snadno ověřit oproti výpisům z účtu žalovaného, avšak neučinil tak. Právní předchůdce žalobkyně proto nepostupoval s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěry, které jsou předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že uvedené smlouvy jsou pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatné.
13. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že Smlouva č. 1 i Smlouva č. 2 o úvěru jsou pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smluv absolutně neplatné, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelských úvěrů, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).
14. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla dle Smlouvy o úvěru č. 1 poskytnuta právním předchůdcem žalobkyně částka 8 000 Kč, žalovaný uhradil částku 7 000 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem ve výši 1 000 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl (výrok I.). Naproti tomu soud ohledně Smlouvy č. 1 zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 8 447 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou 9 447 Kč a částkou 1 000 Kč, ohledně níž soud žalobě vyhověl, a dále ohledně smluvních úroků, neboť se nejedná o dlužnou jistinu (výrok II.). Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny ze Smlouvy o úvěru č. 1. V případě Smlouvy č. 2 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 140 000 Kč, žalovaný uhradil částku 164 000 Kč, uhradil tedy více než jen dlužnou jistinu, soud poroto žalobu ohledně všech nároků vyplývající ze Smlouvy č. 2 zamítl. (výrok III.).1. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, zůstal v řízení zcela pasivní. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („o jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ze dne 12. 12. 2019). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že je důvodné určit zvláštní formu splatnosti (např. splácení ve splátkách, konkrétní výši splátek, delší dobu splatnosti apod.) má dlužník. Žalovaný, přestože byl řádně a včas předvolán, se k jednání nedostavil, a proto jej soud podle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nemohl poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit a předložit k prokázání těchto skutečností důkazy. Žalovaný je osobou v produktivním věku, nebyly provedeny žádné důkazy svědčící o tom, že by se nebyl schopen živit prací. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny, odpovídá zaplacení ve lhůtě 30 dnů.2. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario, žalovaný byl ve věci úspěšnější, protože mu však v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikl, soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.