1 C 21/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit částku 57 342,02 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 s účinností k témuž dni na ní byly společností [právnická osoba], IČ [IČO], postoupeny pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení.

2. Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 22. 4. 2022 se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva 1“), na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 19 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu Smlouvy 1. Žalovaná se Smlouvou 1 zavázala spolu s zapůjčenou částkou zaplatit též částku 22 060 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy 1 ve výši 15 312 Kč, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5 248 Kč. Dále bylo sjednáno pojistné v částce 2 340 Kč. Celkem se tak žalovaná zavázala uhradit částku 43 400 Kč v 78 týdenních splátkách po 557 Kč, poslední splátka byla stanovena na den 20. 10. 2023. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas, kdy poslední splátka byla uhrazena dne 29. 10. 2022. Žalovaná na pohledávku uhradila celkem částku 9 792 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady neuhrazené jistiny a dlužné částky poplatku ve 32 655,02 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 2 220,76 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 720,25 Kč, úroku ve výši 25,23 % ročně z částky 16 503,90 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 503,90 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení.

3. Dále žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 24. 11. 2021 se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva 2“), na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu Smlouvy 2. Žalovaná se Smlouvou 2 zavázala spolu s zapůjčenou částkou zaplatit též částku 23 194 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy 2 ve výši 16 654 Kč, s úrokovou sazbou 22,02 % ročně, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5 040 Kč. Celkem se tak žalovaná zavázala uhradit částku 43 194 Kč v 18 měsíčních splátkách po 2 400 Kč, poslední splátka byla stanovena na den 24. 5. 2023. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas, poslední splátka byla uhrazena dne 29. 10. 2022. Žalovaná na pohledávku uhradila celkem částku 21 600 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady neuhrazené jistiny a dlužné částky poplatku ve 21 594 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 2 715,07 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 686,79 Kč, úroku ve výši 22,02 % ročně z částky 13 017,02 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 017,02 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení.

4. Dále žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 25. 10. 2021 se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva 3“), na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu Smlouvy 3. Žalovaná se Smlouvou 3 zavázala spolu s zapůjčenou částkou zaplatit též částku 5 281 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy 3 ve výši 3 781 Kč, s úrokovou sazbou 21,39 % ročně a částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč Celkem se tak žalovaná zavázala uhradit částku 15 281 Kč v 18měsíčních splátkách po 849 Kč, poslední splátka byla stanovena na den 30. 4. 2023. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas, kdy poslední splátka byla uhrazena dne 5. 3. 2023. Žalovaná na pohledávku uhradila celkem částku 12 188 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady neuhrazené jistiny a dlužné částky poplatku ve 3 093 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 548,90 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 354,34 Kč, úroku ve výši 21,39 % ročně z částky 2 530,98 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 530,98 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení.

5. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované. Uvedla, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelské úvěry, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením Smluv. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto byly zaznamenány do zákaznické karty a byly ověřeny v případě Smlouvy 1 z pracovní smlouvy a faktur za období měsíce únor až duben roku 2022, když žalovaná uvedla, že je podnikatelkou v oblasti výroby a obchodu a její příjem činí 119 350 Kč měsíčně a v případě Smlouvy 3 z výplatních pásek za měsíce srpen a září roku 2021, kdy žalovaná uvedla, že je zaměstnaná jako dělnice s měsíčním příjmem 23 557 Kč. Dále uvedla, že nemá žádné vyživovací povinnosti ani jinou zápůjčku. Současně bylo ověřeno, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované. S ohledem na žalovanou tvrzené informace dospěl právní předchůdce žalobkyně k tomu, že je její schopnost splácet úvěry dostatečná, a to zejména s ohledem na informace o tvrzeném příjmu a výši požadované zápůjčky.

6. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

7. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 22. 4. 2022 (Smlouva 1) soud zjistil, že se jí společnost [právnická osoba], IČ [IČO], zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 19 000 Kč v hotovosti a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s poplatkem ve výši 22 060 Kč představující úrok 15 312 Kč, poplatek za komfortní poskytnutí a splácení 2 170 Kč a poplatek za flexibilní splácení 3 078 Kč. Dále bylo sjednáno doplňkové pojištění, které činí částku 2 340 Kč. Žalovaná měla celkovou částku 43 400 Kč vrátit v 78 týdenních splátkách po 557 Kč (poslední splátka byla stanovena částkou 511 Kč), úroková sazba činila 88 % p.a. a RPSN 157,01 %. Ze zákaznické karty žalované ke Smlouvě 1 vyplývá, že ta uvedla, že je svobodná, žije s rodiči, nemá vyživovací povinnost, je podnikatelkou v oblasti výroba a obchod s měsíčním příjmem 119 350 Kč. Měsíční výdaje označila částkou 9 000 Kč (z toho částka 3 240 Kč na interní splátku), aniž by bylo jakkoli konkretizováno, jaká částka slouží k bydlení, na jídlo a další běžné měsíční výdaje. Žalobkyně uvedla, že příjmy žalované byly ověřeny z živnostenského listu a faktur za období od února do dubna roku 2022. Jako důvod žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že potřebuje finance na své podnikání. Žalobkyně neoznačila ani nepředložila žádné důkazy k tomu, zda a jak byly ověřovány výdaje žalované.

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 24. 11. 2024 (Smlouva 2) soud zjistil, že se jí společnost [právnická osoba], IČ [IČO], zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč v hotovosti a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s poplatkem ve výši 23 194 Kč představující úrok 16 654 Kč, poplatek za komfortní poskytnutí a splácení 1 800 Kč a poplatek za flexibilní splácení 3 240 Kč. Žalovaná měla celkovou částku 43 194 Kč vrátit v 18 měsíčních splátkách po 2 400 Kč (poslední splátka byla stanovena částkou 2 394 Kč), úroková sazba činila 88 % p.a. a RPSN 149,14 %. Ze zákaznické karty žalované ke Smlouvě 2 vyplývá, že ta uvedla, že je svobodná, žije s rodiči, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnaná na plný úvazek na pozici dělnice s měsíčním příjmem 17 057 Kč. Měsíční výdaje označila částkou 2 000 Kč (z toho částka 840 Kč na interní splátku), aniž by bylo jakkoli konkretizováno, jaká částka slouží k bydlení, na jídlo a další běžné měsíční výdaje. Žalobkyně uvedla, že příjmy žalované byly ověřeny z výplatních pásek za měsíce srpen a září roku 2021. Žalobkyně neoznačila ani nepředložila žádné důkazy k tomu, zda a jak byly ověřovány výdaje žalované.

9. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 25. 10. 2021 (Smlouva 3) soud zjistil, že se jí společnost [právnická osoba], IČ [IČO], zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč v hotovosti a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s poplatkem ve výši 5 281 Kč představující úrok 3 781 Kč a poplatek za zpracování úvěru 1 500 Kč. Žalovaná měla celkovou částku 15 281 Kč vrátit v 18 měsíčních splátkách po 849 Kč (poslední splátka byla stanovena částkou 848 Kč), úroková sazba činila 43,42 % p.a. a RPSN 77,60 %. Ze zákaznické karty žalované ke Smlouvě 3 vyplývá, že ta uvedla, že je svobodná, žije s rodiči, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnaná na plný úvazek na pozici dělnice s měsíčním příjmem 17 057 Kč. Měsíční výdaje označila částkou 2 000, aniž by bylo jakkoli konkretizováno, jaká částka slouží k bydlení, na jídlo a další běžné měsíční výdaje. Žalobkyně uvedla, že příjmy žalované byly ověřeny z výplatních pásek za měsíce srpen a září roku 2021. Žalobkyně neoznačila ani nepředložila žádné důkazy k tomu, zda a jak byly ověřovány výdaje žalované.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní dne 29. 4. 2024, s účinností k témuž dni, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávky z předmětných smluv o úvěru za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky z téhož dne je zřejmé, že postoupení pohledávek ze smluv bylo žalované oznámeno a žalovaná byla vyzvána, aby uhradila dlužnou částky žalobkyni.

11. Účastníci ve všech třech případech uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na předmětné úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedených úvěrových smluv. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

14. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil u všech tří úvěrových smluv povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované.

15. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedůsledně ověřoval úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy 1, když provedl pouze ověření příjmu žalované jako podnikatelky z živnostenského listu a tří předložených faktur, když tyto listiny nikterak nesvědčí o jejím měsíčním příjmu. Z předložených faktur si však právní předchůdce příjem povinné nemohl ověřit. Současně nebyly žádným způsobem ověřovány výdaje žalované, kdy se právní předchůdce žalobkyně spokojil s tvrzením žalované, že její celkové měsíční výdaje činí 9 000 Kč (z toho částka 3 240 Kč na interní splátku, jinak výdaje ve zbývající výši 5 760 Kč nebyly konkretizovány), tvrzené výdaje neověřoval, a to ať už jde o výdaje na bydlení, na dopravu, záliby, stravu a podobně.

16. Dále soud dospěl k závěru, že ani před uzavřením Smlouvy 2 nedošlo k důslednému ověření úvěruschopnosti žalované, když právní předchůdce provedl pouze ověření příjmu žalované ze dvou výplatních pásek. Avšak nebyly ověřovány výdaje žalované, kdy se právní předchůdce žalobkyně se pouze spokojil s tvrzením žalované, že její celkové měsíční výdaje činí 2 000 Kč (z toho částka 840 Kč na interní splátku, jinak výdaje ve zbývající výši 1 160 Kč nebyly konkretizovány), nikterak tvrzené výdaje neověřoval, a to ať už jde o výdaje na bydlení, na dopravu do zaměstnání, záliby, stravu a podobně. V tomto případě má soud za to, že částka, kterou uvedla žalovaná jako částku představující její měsíční výdaje, zcela zjevně neodpovídá běžným měsíčním výdajům v době uzavření Smlouvy 2.

17. I v případě Smlouvy 3 dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nezkoumal a neověřoval úvěruschopnost žalované, když právní předchůdce provedl pouze ověření příjmu žalované ze dvou výplatních pásek. Avšak nebyly nikterak ověřovány výdaje žalované, kdy se právní předchůdce žalobkyně se spokojil s tvrzením žalované, že její celkové měsíční výdaje činí 2 000 Kč, aniž by tyto náklady byly konkretizovány a nikterak tvrzené výdaje neověřoval, a to ať už jde o výdaje na bydlení, na dopravu do zaměstnání, záliby, stravu a podobně. V tomto případě má soud za to, že částka, kterou uvedla žalovaná jako částku představující její měsíční výdaje, zcela zjevně neodpovídá běžným měsíčním výdajům v době uzavření Smlouvy 3.

18. Přes poučení o následcích neunesení důkazního břemene žalobkyně nedotvrdila ani neprokázala ani u jedné spotřebitelské smlouvy, že její právní předchůdce řádně posuzoval a ověřoval výši výdajů žalované. Současně u Smlouvy 1 nebyly ověřeny ani příjmy žalované, když k tvrzeným příjmům žalovaná předložila pouze 3 faktury, které však nejsou schopny prokázat její měsíční příjem. Poskytovatel úvěru musí vždy schopnost splácet úvěr u každého spotřebitele - žadatele o úvěr řádně posoudit individuálně, nikoli jen na základě statistických podkladů. Nemá-li poskytovatel úvěru relevantní údaje o příjmech i výdajích, nemůže posoudit, zda daný žadatel o úvěr, v tomto případě žalovaná, je schopen úvěr splácet či nikoliv. Právní předchůdce žalobkyně proto zcela zřejmě nepostupoval s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalované splácet úvěry, které jsou předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že všechny tři smlouvy o úvěru jsou pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatné.

19. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouvy o úvěru jsou pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy absolutně neplatné, je žalovaná jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

20. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky apod.

21. Žalované byla Smlouvou 1 poskytnuta částka 19 000 Kč, uhrazena byla částka 9 792 Kč, a žalovaná je proto povinna zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou. Celkem je proto žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 9 208 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl (výrok I.). Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 23 447,02 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou 32 655,02 Kč a částkou 9 208 Kč, ohledně níž soud žalobě vyhověl, dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 720,25 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 220,76 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 503,90 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 503,90 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny (výrok II.). Soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná je v produktivním věku, když nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že žalovaná není schopna pracovat, odpovídá zaplacení dlužné jistiny ve výši 9 208 Kč ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaná zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalované uplatnit zesplatnění celého plnění.

22. Smlouvou 2 byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč, žalovaná uhradila 21 600 Kč, tj. poskytnutou jistinu již před podáním žaloby zcela uhradila, a proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl co do žalované částky 21 594 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 686,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 715,07 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 017,02 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 22,02 % ročně z částky 13 017,02 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, když se nejedná o dlužnou jistinu (výrok III.)

23. Smlouvou 3 byla žalované poskytnuta částka 10 000Kč, žalovaná uhradila 12 188 Kč, tj. poskytnutou jistinu již před podáním žaloby zcela uhradila, a proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl co do žalované částky 3 093 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 354,34 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 548,90 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 530,98 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 21,39 % ročně z částky 2 530,98 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení když se nejedná o dlužnou jistinu (výrok IV.).

24. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Soud vychází ze specifické povahy řízení úpravy poměrů dle § 86 a 87 o spotřebitelském úvěry, kdy v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či její části podle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka nelze vůbec uvažovat (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.