Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 400 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se co do částky 16 302 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 229,56 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 619,75 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 708,02 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 11 179,38 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit částku 26 702 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 s účinností ke dni 29. 5. 2024 na ní byla společností [právnická osoba]., IČ [IČO], postoupena pohledávka, která je předmětem tohoto řízení. Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 10. 12. 2022 se žalovanou smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva“), na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Žalovaná se Smlouvou zavázala spolu se zapůjčenou částkou zaplatit též částku 600 Kč představující úrok, částku 5 880 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru, částku 1 653 Kč představující náklady na vyhodnocení úvěru a částku 2 160 Kč představující inkasní poplatek. Celkem se tak žalovaná zavázala uhradit částku 22 302 Kč v 14měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas, kdy poslední splátka byla uhrazena dne 11. 12. 2022. Žalovaná na pohledávku uhradila celkem částku 1 600 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady neuhrazené jistiny ve výši 26 702 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 619,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 229,56 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 179,38 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 11 179,38 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.
2. Ve věci se jedná o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaná je občankou Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Tímto ustanovením je upravena mezinárodní příslušnost (pravomoc) i místní příslušnost soudu. Finanční prostředky byly poskytnuty ve Strakonicích, k projednání a rozhodnutí je proto příslušný právě Okresní soud ve Strakonicích. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaná měla v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.
3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované. Uvedla, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením Smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto byly zaznamenány do zákaznické karty a byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované. S ohledem na žalovanou tvrzené informace dospěl právní předchůdce žalobkyně k tomu, že je její schopnost splácet úvěr dostatečná, když žalovaná uvedla, že je od 3. 9. 2019 zaměstnána jako pracovnice v kovovýrobě ve společnosti [právnická osoba] s měsíčním příjmem 16 211 Kč, své výdaje označila částkou 5 350 Kč, uvedla, že žije u rodičů, je svobodná a nemá žádnou vyživovací povinnost.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
5. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 10. 12. 2022 soud zjistil, že se jí společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno],[Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 12 000 Kč v hotovosti a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s částkou 600 Kč představující úrok, částkou 5 880 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru, částkou 1 653 Kč představující náklady na vyhodnocení úvěru a částkou 2 160 Kč představující inkasní poplatek, tj. celkem částku 22 302 Kč, vrátit v 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč, první splátka byla splatná do měsíce od podpisu Smlouvy. To, že žalovaná uhradila částku 1 600 Kč a dále již nehradila ničeho, nebylo žádnými konkrétními důkazy vyvráceno. Ze zákaznické karty žalované vyplývá, že ta uvedla, že je svobodná, žije u rodičů, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnána ve společnosti [právnická osoba] s příjmem 16 211 Kč měsíčně. Měsíční výdaje označila částkou 5 350 Kč, kdy částka 1 000 Kč slouží na výdaje na bydlení, částka 4 250 Kč na dopravu, jídlo, osobní náklady a částka 100 Kč představuje srážky ze mzdy. Žalobkyně uvedla, že příjmy žalované byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek. Ze zákaznické karty nevyplývá, zda a jak byly ověřovány výdaje žalované. Žalobkyně pouze v rámci doplnění uvedla, že výdaje žalované byly ověřovány z bankovních výpisů. K tomuto tvrzení však žalobkyně nenavrhla ani nepředložila žádné důkazy. Při jednání žalobkyně soudu předložila čestné prohlášení žalované ze dne 10. 12. 2022, kde prohlásila, že žije sama, avšak toto prohlášení se týká jiné úvěrové smlouvy.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba]. a žalobkyní dne 20. 5. 2024, s účinností k 29. 5. 2024, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy o úvěru za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky z téhož dne je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalované oznámeno a žalovaná byla vyzvána, aby uhradila dlužnou částku žalobkyni.
7. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.
10. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedůsledně ověřoval úvěruschopnost žalované, když provedl pouze ověření příjmu žalované z pracovní smlouvy a výplatních pásek nikterak však neověřoval výdaje žalované. Právní předchůdce žalobkyně se spokojil pouze s tvrzením žalované, že její celkové měsíční výdaje činí 5 350 Kč, nikterak tvrzené výdaje neověřoval, a to ať už jde o výdaje na bydlení, na dopravu do zaměstnání, záliby, stravu a podobně. Přes poučení o následcích neunesení důkazního břemene žalobkyně nedotvrdila ani neprokázala, že její právní předchůdce řádně posuzoval a ověřoval výši výdajů žalované. Poskytovatel úvěru musí vždy schopnost splácet úvěr u každého spotřebitele - žadatele o úvěr řádně posoudit individuálně, nikoli jen na základě statistických podkladů. Nemá-li poskytovatel úvěru relevantní údaje o příjmech i výdajích, nemůže posoudit, zda daný žadatel o úvěr, v tomto případě žalovaná, je schopen úvěr splácet či nikoliv. Právní předchůdce žalobkyně proto zcela zřejmě nepostupoval s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.
11. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).
12. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli však na úroky, poplatky apod. Žalované byla dle Smlouvy poskytnuta právním předchůdcem žalobkyně částka 12 000 Kč, žalovaná uhradila částku 1 600 Kč, a je proto povinna zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 10 400 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 16 302 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou 10 400 Kč, ohledně níž soud žalobě vyhověl, dále žalobu zamítl ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 229,56 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 619,75 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 708,02 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 11 179,38 Kč od 23.4. 2024, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.
13. Soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná je v produktivním věku, když nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že žalovaná není schopna pracovat, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaná zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalované uplatnit zesplatnění celého plnění.
14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Soud vychází ze specifické povahy řízení úpravy poměrů dle § 86 a 87 o spotřebitelském úvěry, kdy v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či její částipodle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka nelze vůbec uvažovat (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.