Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 947 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se co do částky 1 645 Kč a úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 947 Kč od 16. 9. 2023 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit částku 11 592 Kč s úroky z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 8. 2024 uzavřené mezi společností [právnická osoba]. (právní předchůdce žalobkyně a žalobkyní byla na žalobkyni postoupena žalovaná pohledávka. Společnost [právnická osoba]. uzavřela dne 9. 8. 2024 se žalovanou Smlouvu k službě [Anonymizováno] [Anonymizováno] (dále také již jen „Smlouva“), v rámci které byly mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou upraveny podmínky čerpání prostředků prostřednictvím služby [Anonymizováno] [Anonymizováno], jehož prostřednictvím může zákazník platit své faktury, hradit své nákupy uskutečněné online ve vybraných e-shopech nebo provádět nákupy [Anonymizováno] kartou. Žalované byla na základě Smlouvy zřízena služba [Anonymizováno] nákupní účet, limit odložených plateb činil 10 000 Kč, žalovaná mohla čerpat opakovaně vždy až do vyčerpání úvěrového limitu. Žalovaná vyčerpala služby v celkové výši 9 947 Kč, na poplatcích jí bylo vyúčtováno 1 645 Kč, ničeho neuhradila.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Ve věci se jedná o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaná je občankou Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba na danou věc aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 Brusel I. bis. (dále jen „Nařízení“). Ve věci se jedná o smlouvy, jejichž předmětem je úvěrový obchod určený k financování koupě movitých věcí na splátky, ve smyslu čl. 17 bodu 1 písm. b), čl. 18 bodu 2 Nařízení jsou příslušnými soudy členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Žalovaná má bydliště na adrese [adresa], příslušný k projednávání věci je proto Okresní soud ve Strakonicích.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy k službě [Anonymizováno] účet uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba]. a žalovanou, soud zjistil, že se právní předchůdce žalobkyně zavázal zřídit žalované zdarma službu [Anonymizováno] účet, v rámci kterého jí zpřístupní [Anonymizováno] limitní rámec do výše 10 000 Kč, nutnou podmínkou byla povinnost žalované splácet poskytnuté prostředky v souladu se Smlouvou a všeobecnými obchodními podmínkami. Žalovaná byla dle Smlouvy oprávněna realizovat platby za zboží nebo služby prostřednictvím zřízeného [Anonymizováno] účtu, a zavázala se hradit řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů, nejméně ve výši 10 % dosud neuhrazených čerpání. Vyúčtováním za služby spojené s [Anonymizováno] účtem za období měsíce srpen 2023 soud zjistil, že žalovaná prostřednictvím [Anonymizováno] účtu nakoupila služby a zboží za 9 947 Kč. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná ničeho neuhradila, nebylo žádnými důkazy vyvráceno.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 8. 2024, včetně seznamu postoupených pohledávek a potvrzení o úplatě, soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni.
6. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o. z. Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Účelem Smlouvy bylo poskytnutí odkladu plateb za čerpané služby a nákup zboží, odložená platba je úvěrem ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud se proto zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.
9. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Žalobkyně netvrdila, že její právní předchůdce před uzavřením Smlouvy posuzoval schopnost žalované úvěr (odložené platby za čerpané služby a zboží) splácet. Žalobkyně tedy nesplnila povinnost tvrdit všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. Pro úplnost soud uvádí, že při jednání nemohl poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu § 118a odst. 1o.s.ř. o povinnosti vylíčit všechny rozhodné skutečnosti, neboť žalobkyně se jednání nezúčastnila a poučovací povinnost soudu se váže k jednání. Vzhledem k výše uvedenému žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně splnění povinnosti ze strany jejího právního předchůdce řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
10. Za této situace je žalovaná jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).
11. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému právo na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky apod. Žalovaná vyčerpala částku 9 947 Kč, uhradila 0 Kč, a je proto povinna zaplatit žalobkyni částku 9 947 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 1 645 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou 11 592 Kč a částkou 9 947 Kč, ohledně níž soud žalobě vyhověl, neboť se nejedná o dlužnou jistinu, nýbrž o poplatky. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.
12. Soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná je v produktivním věku, když nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že žalovaná není schopna pracovat, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaná zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalované uplatnit zesplatnění celého plnění.
13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Soud vychází ze specifické povahy řízení úpravy poměrů dle § 86 a 87 o spotřebitelském úvěru, kdy v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či její části podle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka nelze vůbec uvažovat (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.