1 C 71/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 31 860 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s ním uzavřela dne 2. 12. 2023 smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva“), na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky žalobkyně [Anonymizováno], na které si sám žalovaný vybral výši požadovaného úvěru a dobu splatnosti. Následně vyplnil registrační formulář, kde uvedl své osobní údaje a heslo pro přístup k jeho uživatelskému profilu, kdy registrace byla dokončena zadáním zaslaného verifikačního SMS kódu do příslušného pole na webových stránkách žalobkyně, čímž byla Smlouva uzavřena. K ověření jím sdělených údajů byla žalobkyni poskytnuta fotokopie dokladu totožnosti žalovaného, současně žalovaný uhradil žalobkyni 1 Kč prostřednictvím bankovního účtu jakožto ověřovací platbu. Žalovaný se spolu s poskytnutou částkou zavázal uhradit žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny. Úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou, žalovaný se zavázal splácet každý měsíc nejpozději k 18. dni v měsíc úrok přirostlý za uplynuté období, s tím že jistinu mohl splatit zcela nebo zčásti kdykoli za trvání Smlouvy. Pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení. Žalovaný řádně úvěr nehradil, čímž se dostal do prodlení, ohledně čehož byl opakovaně upomínán, k zesplatnění úvěru poté došlo ke dni 22. 3. 2024. Žalobkyně požaduje po žalovaném uhradit částku 28 000 Kč představující nesplacenou jistinu a kapitalizované smluvní úroky za první měsíc doby čerpání úvěru, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 23. 3. 2024 do zaplacení a částku 3 860 Kč představující kapitalizovanou smluvní pokutu za období od 23. 3. 2024 do 2. 10. 2024. Žalobkyně uvedla, že žalovaný neuhradil ničeho.[právnická osoba] výzvě soudu žalobkyně doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného, uvedla, že byla provedena lustrace žalovaného ve veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI. Odesláním žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a že zvážil své možnosti úvěr hradit. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřována výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, kdy klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi příjmy a výdaji, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu. Příjmy a výdej žalovaného byly ověřeny výpisem z účtu u [právnická osoba], kdy ten předložil 3 výpisy za období měsíce září až listopad roku 2023.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], která byla uzavřena dne 2. 12. 2023 prostřednictvím internetových stránek žalobkyně, bylo sjednáno, že žalobkyně poskytne téhož dne žalovanému peněžní prostředky až do výše 30 000 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou, kdy Smlouva trvá do doby úplného splacení jistiny. Dále bylo Smlouvou sjednáno, že úvěr bude úročen úrokovou sazbou ve výši 40 % měsíčně, splácen bude každý měsíc úrok přirostlý za uplynulé období, a to nejpozději k 18. dni v měsíci s tím, že jistinu může žalovaný uhradit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání Smlouvy. RPSN bylo sjednáno ve výši 5 799,61 %, za předpokladu, že úvěr bude řádně hrazen. V případě prodlení žalovaného s úhradou byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z částky, ohledně které je prodlení. Z žádosti o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je svobodný, žije s rodiči či jinými příbuznými, je osobou samostatně výdělečně činnou, že od června roku 2022 pracuje ve společnosti [Anonymizováno], jeho měsíční příjem činí 62 017 Kč, měsíční výdaje 30 000 Kč, nemá exekuce ani insolvenci. Z potvrzení o provedené platbě [právnická osoba] soud zjistil, že dne 2. 12. 2023 byla na účet č. [č. účtu] zaslána částka 20 000 Kč. Sdělením [právnická osoba]. bylo zjištěno, že majitelem a disponentem shora uvedeného bankovního účtu byl v období od 1. 12. 2023 do 31. 12. 2023 žalovaný. Z předložených výpisů z účtu soud zjistil za období od 12. 8. 2023 do 11. 9. 2023 počáteční zůstatek ve výši 56,77 Kč a konečný zůstatek mínus 3 382,73 Kč (připsáno 78 700 Kč a odepsáno 82 139,50 Kč), za období od 12. 9. 2023 do 11. 10. 2023 počáteční zůstatek ve výši mínus 3 382,73 Kč a konečný zůstatek mínus 3 224,95 Kč (připsáno 90 444 Kč a odepsáno 90 286,22 Kč) a za období od 12. 10. 2023 do 10. 11. 2023 počáteční zůstatek ve výši mínus 3 224,95 Kč a konečný zůstatek mínus 1 977,19 Kč (připsáno 78 740 Kč a odepsáno 77 492,24 Kč). Z výpisů z bankovního účtu žalovaného je zřejmé, že sice dosahoval nadprůměrně vysokých příjmů (v srpnu 56 200 Kč, v září 76 100 Kč a v říjnu 53 750 Kč), jeho měsíční výdaje však přesahovaly či téměř přesahovaly jeho měsíční příjmy, zůstatek jeho účtu byl většinově v záporných číslech. Dále je z těchto výpisů zřejmé, že žalovaný řádově desítky tisíc korun českých měsíčně použil na sázení u společnosti [právnická osoba]., že měsíčně splácel další úvěry a dne 6. 11. 2023 mu byly na účet poskytnuty dva nové spotřebitelské úvěry v částce 15 000 Kč a v částce 3 500 Kč. Tvrzení žalobkyně, že na Smlouvu nebylo ničeho hrazeno, nebylo žádnými konkrétními důkazy vyvráceno.5. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.8. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně nedůsledně ověřovala úvěruschopnost žalovaného, když sice od žalovaného vyžádala úplné výpisy z jeho bankovního účtu za tři měsíce předcházející uzavření Smlouvy, ze kterých jsou patrné příjmy i výdaje žalovaného, avšak je zřejmé, že šlo v podstatě pouze o formální splnění podmínky stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru týkající se ověření úvěruschopnosti spotřebitele. Ze všech bankovních výpisů žalovaného je totiž zřejmé, že měl sice relativně vyšší měsíční příjem, také je z nich však zřejmé, že jeho měsíční výdaje převyšovaly či téměř převyšovaly tento příjem, zůstatky na jeho účtu jsou většinově v záporných číslech. Dále z nich vyplývá, že žalovaný desítky tisíc měsíčně využíval na sázení, že splácel další úvěry a nové úvěry si dokonce i v listopadu sjednal. Po prozkoumání předložených výpisů a po porovnání příjmů a výdajů žalovaného, tak mělo být žalobkyni jasné, že nebude schopen úvěr splácet. Žalobkyně ze shora uvedených důvodů zcela zřejmě nepostupovala s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, když žalobkyně ani přes poučení o následcích neunesení důkazního břemene nedotvrdila ani neprokázala, že řádně posuzovala a ověřovala úvěruschopnost žalovaného.9. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).10. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli však na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla na základě Smlouvy poskytnuta částka 20 000 Kč, na kterou žalovaný neuhradil ničeho, a je proto povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 8 000 Kč a ohledně částky 3 860 Kč, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně zákonných úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.11. Soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný je v produktivním věku a schopen pravidelného měsíčního výdělku, když nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že žalovaný není schopen pracovat, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaný zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalovanému uplatnit zesplatnění celého plnění.12. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Soud vychází ze specifické povahy řízení úpravy poměrů dle § 86 a 87 o spotřebitelském úvěry, kdy v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či její částipodle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka nelze vůbec uvažovat (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.