Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se co do částky 20 388 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 629,43 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 825,67 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 509,25 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 12 941,62 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 31 388 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 s účinností ke dni 29. 5. 2024 je právním nástupcem společnosti [právnická osoba]. Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne [datum] se žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva“), na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků úrok v pevné výši 761 Kč, paušální cenu za plnění a za služby související s poskytnutím úvěru ve výši 7 350 Kč, úhradu za administrativní činnost a za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč, dále úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 700 Kč, celkem se tedy žalovaný zavázal uhradit částku 27 888 Kč, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč, poslední splátka byla stanovena na 18. 12. 2023. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední platba byla uhrazena dne 28. 11. 2022, celkem žalovaný uhradil částku 4 000 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady neuhrazené jistiny ve výši 12 941,62 Kč, úroku ve výši 567,63 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy ve výši 6 284 Kč, úhrady za administrativní činnost ve výši 1 780,46 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v bydlišti ve výši 2 314,29 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč, smluvních úroků a úroků z prodlení.
2. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.
3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Uvedla, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru, ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných rejstříků. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, poskytnuté informace byly zaznamenány do žádosti o úvěr a byly ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je od 1. 1. 2019 na dobu neurčitou zaměstnán u společnosti [právnická osoba], výše jeho měsíčních příjmů činí 28 402 Kč, výdaje dosahují částky 5 350 Kč, použitelný měsíční příjem byl určen částkou 23 052 Kč. Dále žalovaný uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost a bydlí u rodičů. Příjmy žalovaného zkoumal právní předchůdce dle dodatku k pracovní smlouvě, výplatních pásek, jeho výdaje z výpisů z bankovního účtu žalovaného. Právní předchůdce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, která žalovaný uvedl v žádostech o úvěru, kdy dospěl k závěru, že žalovaný je schopen splácet úvěr ve výši 15 000 Kč s měsíční splátkou 1 992 Kč.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
5. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy soud zjistil, že se jí společnost [právnická osoba]. zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem v celkové výši 761 Kč, s úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, s náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a s inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč. Celkem se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 27 888 Kč, to vše v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. První splátka byla splatná do měsíce od podpisu Smlouvy a každá další splátka byla splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Částka 15 000 Kč byla žalovanému poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy. Z historie splácení vyplynulo, že žalovaný uhradil celkem 4 000 Kč. Ze žádosti o úvěr ze dne 17. 10. 2022 vztahující se ke Smlouvě soud zjistil, že žalovaný uvedl, že jeho zaměstnavatelem je [jméno FO], jeho čistý měsíční příjem činí výši 28 402 Kč, měsíční výdaje uvedl ve výši 5 350 Kč, kdy se jednalo o částku 1 000 Kč na bydlení a energie, o částku 4 250 Kč na dopravu a osobní náklady a o částku 100 Kč představující srážky ze mzdy. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení o prověřování úvěruschopnosti žalovaného předložila dodatek k pracovní smlouvě žalovaného, z něhož je zřejmé, že tímto dodatkem byla prodloužena pracovní smlouva na neurčito a výše mzdy dosahovala 3 EUR za hodinu. Dále žalobkyně předložila výplatní pásky žalované za měsíce červen až srpen 2022, z nichž je zřejmé, že čistý příjem žalovaného za uvedené měsíce dosahoval částky 867,62 EUR, 416,47 EUR a 408,38 EUR. Tvrzené předložení výpisů z účtu žalovaného nebylo prokázáno žádnými listinami. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba]. a žalobkyní dne [datum], s účinností k 29. 5. 2024, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy o úvěru za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024 je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby uhradil dlužnou částky žalobkyni.
6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.
9. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedůsledně ověřoval úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně provedl pouze ověření příjmů žalovaného dle dodatku pracovní smlouvy a výplatních pásek. Přes poučení o následcích neunesení důkazního břemene žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce řádně posuzoval a ověřoval výši výdajů žalovaného, a to jak na bydlení, na dopravu ani výši ostatních výdajů. Právní předchůdce žalobce vycházel ze skutečnosti, že žalovaný bydlí u rodičů a na bydlení vynakládá 1 000 Kč měsíčně, na dopravu, jídlo a osobní náklady 4 250 Kč a že je mu exekučně strháváno 100 Kč. Tvrzené výdaje v celkové výši 5 350 Kč měsíčně nikterak neověřil. Žalobkyně nepředložila soudu výpisy z bankovního účtu žalovaného, ačkoli tvrdila, že právní předchůdce z nich ověřoval výdaje žalovaného. Jelikož nebylo prokázáno, že by byly jakkoli ověřovány výdaje žalovaného, nemohla být schopnost žalovaného daný úvěr splácet posouzena řádně. Poskytovatel úvěru se nemůže zprostit povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr daný úvěr splácet s odkazem na povinnost žadatele uvádět pravdivé údaje, nýbrž musí vždy schopnost splácet úvěr u každého spotřebitele - žadatele o úvěr řádně posoudit individuálně. Právní předchůdce žalobkyně proto zcela zřejmě nepostupoval s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.
10. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).
11. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli však na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla dle Smlouvy poskytnuta právním předchůdcem žalobkyně částka 15 000 Kč, žalovaný uhradil částku 4 000 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 11 000 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 20 388 Kč, představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou 11 000 Kč, ohledně níž soud žalobě vyhověl, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 629,43 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 825,67 Kč, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.
12. Soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný je v produktivním věku, když nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že žalovaný není schopen pracovat, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaný zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalovanému uplatnit zesplatnění celého plnění.
13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Soud vychází ze specifické povahy řízení úpravy poměrů dle § 86 a 87 o spotřebitelském úvěry, kdy v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či její částipodle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka nelze vůbec uvažovat (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.