32 C 37/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhá v záhlaví uvedené částky. Podle žalobních tvrzení byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], kterou žalovaný podepsal dne 14. 8. 2023, a na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. K vyplacení úvěru došlo dne 14. 8. 2023. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr a sjednaný úrok za poskytnutí úvěru ve výši nominální úrokové sazby 76,04 % p. a. ve 48 měsíčních splátkách po 7 620 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem září 2023. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřila schopnost žalovaného řádně splácet úvěr na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází a z dalších zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného, lustrace v databázích SOLUS a NRKI). Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek úvěru, neboť do data zesplatnění celého úvěru zaplatil pouze 53 340 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo k automatickému zesplatnění úvěru k okamžiku, kdy se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátky č. 8 splatné dne 17. 4. 2024 o délce 65 dnů, tedy ke dni 23. 6. 2024. Podle smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru staly součástí „nové jistiny úvěru“ dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud přirostlé a nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru, přičemž tuto novou jistinu ve výši 115 370,12 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Podle smlouvy dále vzniklo žalobkyni v důsledku prodlení žalované právo na zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 998 Kč za prodlení u dvou splátek á 499 Kč. Žalobkyně s ohledem na výše uvedené žalobou nárokovala zaplacení částky 119 567 Kč odpovídající dlužné nové jistině úvěru ve výši 115 370,12 Kč a smluvní pokutě výše uvedené a nákladům vzniklým v souvislosti s prodlením ve výši 1 398 Kč a pojištění ve výši 2 799 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou od 25. 6. 2024 do data vyhotovení žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 40 840,98 Kč, dále úrok, jak je uvedený výše. Žalobkyně ověřila příjem žalovaného z výpisu z bankovního účtu a výše uvedenými externími výpisy. Vyhodnocení se děje automaticky v informačním systému, tento pracuje z údajů získaných z externích databází a poskytnutých žalovaným.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud učinil následující skutková zjištění:

4. Z návrhu na uzavření smlouvy a oznámení o schválení úvěru je zjištěno, že žalobkyně potvrzuje schválení smlouvy o úvěru č. [hodnota], na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se oproti tomu zavázal zaplatit žalobkyni celkovou částku 320 976 Kč formou 48 měsíčních splátek po 7 620 Kč splatných vždy do 17. dne každého kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Úroková sazba byla smlouvou sjednána ve výši 76,04 % p. a., a to jako „pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru“. Současně se žalovaný přihlásil k pojištění, které bylo zahrnuto v uvedené platbě měsíční částkou 6 687 Kč. RPSN činilo dle smlouvy 109,22 %5. Z Dokladu o vyplacení úvěru výpisu k účtu č. [č. účtu] soud zjistil, že žalovanému byla sjednaná úvěrová částka ve výši 100 000 Kč vyplacena dne 14. 8. 2023 bezhotovostním převodem na účet č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno], který byl žalovaným jako platební místo označen v návrhu smlouvy. Že jde o účet žalovaného vyplývá rovněž z historie pohybů na tomto účtu za období od 1. 5. 2023 do 14. 8. 2023.6. Z listiny označené jako Karta klienta je zjištěno, že žalovaný ke dni 13. 6. 2025 uhradil z titulu smlouvy celkovou částku 53 340 Kč.7. Z historie pohybů na účtu č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno] za období od 1. 5. 2023 do 14. 8. 2023 je zjištěno, že od společnosti [právnická osoba] na účet chodily platby v průměrné měsíční výši 26 438 Kč.8. Z listiny hodnocení klienta je zjištěno, že žalobkyně při poskytnutí úvěrů počítala s příjmy ve výši 27 000 Kč a s výdaji ve výši 9 260 Kč, přičemž výdaji byly výdaje na bydlení ve výši 4 400 Kč a dále životní minimum ve výši 4 860 Kč. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost. Bydlel ve vlastním bydlení. Bylo počítáno s rezervou ve výši 16 740 Kč.9. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací je zjištěno, že žalovaný v době uzavírání smlouvy měl u finančních institucí dluh po splatnosti ve výši 3 649 Kč.10. Z dalších listinných důkazů nebyla zjištěna žádná ve věci rozhodná skutková zjištění – s ohledem na níže uvedený závěr, případně vyplývají z jiných důkazů.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.12. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, která běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakožto i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.15. Soud z dostupných důkazů došel k závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumala. Žalobkyně sice řádně ověřila příjem žalovaného, nikoli však jeho výdaje, když ona sama jejich ověřování v dostatečném rozsahu netvrdí. Zcela nedostatečné je pouhé spolehnutí se na tvrzení žalovaného a započítání životního minima, kdy nadto z dokazování vyplynulo, že žalovaný v době žádosti o úvěr měl dluh po splatnosti. Je povinností poskytovatele úvěru vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Uvedené výdaje ve výši 4 400 Kč pak jsou nedůvěryhodné, ověřovány nijak nebyly. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastním, mělo být zkoumáno, zda skutečně vlastní nemovitost, ve které bydlí, rovněž nelze mít za neproporční zátěž spotřebitele, aby doložil výdaje na bydlení (vyúčtování energií, SIPO, energie apod.). Pokud jiné výdaje neuvedl, nelze to zhojit tím, že se započítají náklady životního minima, mělo zde nastoupit podrobnější dotazování se na náklady a pokud by žalovaný informace nedoplnil, má toto vést k zamítnutí žádosti o úvěr. Zcela běžně je schopen spotřebitel jistě předložit doklady o svých příjmech (pracovní smlouva, rozhodnutí o dávkách apod., výpis z účtu), doklady o svých pravidelných výdajích (vyúčtování telekomunikačních služeb, SIPO, výpis z účtu, ze kterého jsou strhávány ceny za služby, nájemní smlouva, prohlášení rodičů či třetích osob, bydlí-li spotřebitel u nich apod.). Existují výdaje, které nemůže poskytovatel úvěru bez pravdivé informace ze strany spotřebitele ověřit, jako např. v případě, kdy spotřebitel tvrdí, že nemá žádné výdaje s jinými úvěry či půjčkami u subjektů odlišných od poskytovatele úvěru a nemá ani záznamy v rejstřících SOLUS či NRKI, avšak v takovém případě nelze po poskytovateli požadovat, aby podrobně pátral (ostatně to není ani jeho povinnost) o takových závazcích spotřebitele a případné nepravdivé poskytnutí takové informace spotřebitelem nemůže jít k tíži poskytovatele úvěru. Zde však neproběhlo ani základní šetření výdajů žalovaného, kterým by žalobkyně své povinnosti dostála.16. K výzvě, aby žalobkyně doplnila tvrzení a označila důkazy, na základě jakých dokladů ověřovala informace ohledně výdajů a zda byl ověřován další příjem domácnosti vyjma prohlášení žalovaného a doložila doklady k tomu, pak žalobkyně ničeho neuvedla, důkazy nedoložila. Neunesla tedy své břemeno tvrzení a důkazní stran řádného zkoumání úvěruschopnosti.17. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že bylo postupováno s odbornou péčí a s odbornou péčí byla ověřena schopnost žalovaného splácet daný úvěr, a proto je smlouva pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná.18. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v[Anonymizováno] Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.19. S ohledem na shora popsané nesplnění povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o úvěru soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou podle § 588 o. z. pro rozpor s ustanovením § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a zjevné narušení veřejného pořádku. K absolutní neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Neplatnost právního jednání postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, paušálních náhradách výdajů a dalších plněních (§ 576 o. z.).20. Za této situace je žalovaný, jakožto spotřebitel podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021). Žalobkyně má tedy právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla poskytnuta žalobkyní částka 100 000 Kč, žalovaný je proto povinen poskytnuté finanční prostředky po odečtení toho, co na základě úvěrové smlouvy uhradil, žalobkyni vrátit jakožto dlužnou jistinu, a proto soud žalobě jako důvodné vyhověl co do částky 46 660 Kč (100 000 Kč – 53 340 Kč). Ohledně zbylých nároků, tedy částky 53 340 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou, ohledně níž bylo žalobě vyhověno, a dalších požadovaných nároků soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vznikají věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny. Současně soud uvádí, že ohledně úroků a smluvní pokuty by došlo taktéž k zamítnutí žaloby v tomto rozsahu pro jejich výši, úroková sazba byla smlouvou sjednána ve výši 76,04 % p. a., a to jako „pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru“, RPSN činilo dle smlouvy 109,22 %, tato výše se soudu jeví jako nepřiměřená a v rozporu s dobrými mravy.21. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem.“. Předmětná právní norma směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný než právě dotčený spotřebitel potřebné informace o jeho aktuální situaci („příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená aktuálním možnostem spotřebitele, má proto právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit a případně též u soudu dokázat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Tímto způsobem lze získat skutkové podklady pro postup podle § 87 cit. zákona. Je v rozporu se zásadou rovnosti stran, a překračuje i meze případného možného odklonu od této zásady odůvodnitelné ochranou slabší strany spotřebitele, pokud by důkazní břemeno k výše uvedenému nesla žalobkyně, případně aby sám soud informace vyhledával. Za shora popsané situace, kdy nadto o (přiměřenou) dobu plnění nebylo a není mezi účastníky řízení sporu (žalovaným není nic v daném směru navrhováno, ani tvrzeno), nejsou naplněny zákonem stanovené předpoklady pro to, aby soud sám stanovil přiměřenou dobu plnění, a to bez jakýchkoli podkladů a znalostí o možnostech žalovaného plnit. Vzhledem k výše uvedenému při absenci jakýchkoli konkrétních tvrzení stran situace žalovaného dospěl soud k závěru, že splatnost nastává právní mocí rozsudku, respektive následným uplynutím obecné pariční doby dle § 160 o. s. ř., tedy 3 dnů od právní moci rozsudku, kdy dřívější doba splatnosti není v souladu s ochrannou funkcí ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V řízení byl úspěšný převážně žalovaný (když žalobkyně byla úspěšná pouze co do částky 46 660 Kč), který však v průběhu celého řízení zůstal nečinný a žádné náklady mu tak v souvislosti s probíhajícím řízení nevznikly.