Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 21 400 Kč, a to ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba, že žalovaný je dále povinen zaplatit žalobci částku ve výši 9 386,40 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 023,69 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 28 841,50 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 822,47 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 786,40 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce navrhl vydání rozhodnutí, podle něhož bude žalovaný povinen zaplatit mu částku 30 786,40 Kč s úrokem a zákonným úrokem z prodlení. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalovaný uzavřel se žalobcem dne 25. 5. 2022 Úvěrovou smlouvu č. [hodnota], v rámci které mu byl následně poskytnut revolvingový úvěr č. [hodnota]. Podpisem úvěrové smlouvy se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky. Dále žalobce uvedl, že naplňuje svoji zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele několika způsoby, a to zejména: 1) kontrolou v několika registrech nebo dostupných databází, 2) výpočtem tzv. MLS, tedy částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně zatížit klienta splátkou úvěru, 3) důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta. Smlouva o revolvingovém úvěru se stala platnou podpisem úvěrové smlouvy, jakožto separátní smlouva. Účinnou se stala okamžikem prvního čerpání finančních prostředků prostřednictvím úvěrové karty, a to po její řádné a včasné aktivaci. Žalovaný byl oprávněn čerpat revolvingový úvěr opakovaně, a to prostřednictvím úvěrové karty, vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Sjednaný úvěrový rámec činil 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené v úvěrových podmínkách, v Sazebníku poplatků a odměn, který je součástí metodické příručky. Žalovanému byly k poskytnutému úvěru účtovány poplatky v souladu se sazebníkem poplatků. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena jako procentuální část z výše úvěrového rámce platného ke dni splatnosti dané splátky. V jednotlivých splátkách jsou zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného revolvingového úvěru a pravidelné poplatky, popřípadě nepravidelné poplatky. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dle úvěrových podmínek dohodnuta vždy na 20. den v kalendářním měsíci s tím, že první splátka se stává splatnou k 20. dni kalendářního měsíce následujícím po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání, a tedy poskytnutí revolvingového úvěru. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku 30 700 Kč. Žalovaný celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 9 300 Kč. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využil žalobce svého oprávnění sjednaného v odst. 5.
2 Úvěrových podmínek a úvěr zesplatnil ke dni 12. 3. 2025. Žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 12. 3. 2025 – Výzva ke splacení celého úvěru, který byl žalovanému zaslán doporučeně poštou. Žalovaný na výzvy žalobce nereagoval a po zesplatnění úvěru neuhradil žádnou splátku. Žalobce tak eviduje za žalovaným pohledávku ve výši 30 786,40 Kč se stávající z neuhrazené jistiny ve výši 28 841,50 Kč, poplatků za pojištění ve výši 344,90 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1 000 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přestože byl upomínán.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování bylo ze Smlouvy o hotovostním úvěru a Smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným elektronicky dne 25. 5. 2022. Na základě této smlouvy se žalobce zavázal žalovanému poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 250 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit v 96měsíčních splátkách po 5 770 Kč, přičemž roční úroková sazba byla sjednána ve výši 20,08 %. Dále se na základě této smlouvy žalobce zavázal žalovanému poskytnout bezúčelový revolvingový úvěr, přičemž výše úvěrového rámce činila 30 000 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 23,88 %. Výše měsíční splátky byla sjednána ve výši 2,583 % z úvěrového rámce, to je 775 Kč a datum splatnosti splátek byl sjednán na 20. den v měsíci. Z této smlouvy bylo dále zjištěno, její nedílnou součástí jsou úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba]., v případě, že je sjednáno pojištění, také dokumenty k pojištění. Žalovaný v této smlouvě uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, má střední vzdělání, bydlí u rodičů, je zaměstnaný od září 2019 s měsíčním příjmem ve výši 55 000 Kč čistého. Současně je zde uveden zaměstnavatel žalovaného. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný dne 30. 11. 2023 čerpal částku 10 000 Kč, dne 13. 12. 2023 čerpal částku 16 000 Kč, dne 15. 12. 2023 částku 1 000 Kč a dne 22. 12. 2023 částku 3 700 Kč, přičemž veškeré finanční prostředky byly vyplaceny na účet [č. účtu], který byl uveden v úvěrové smlouvě. Dále bylo z tohoto výpisu zjištěno, že žalovaný úvěr splácel počínaje dnem 14. 12. 2023 ve splátkách po 775 Kč, když poslední splátka byla uhrazena dne 26. 11. 2024. Žalovaný tak celkem čerpal částku 30 700 Kč a celkem uhradil částku 9 300 Kč. Dále bylo z tohoto výpisu zjištěno, že dne 12. 3. 2025 došlo k zesplatnění. Dále žalobce své tvrzení uvedené v žalobě prokázal úvěrovými podmínkami. Z Výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 12. 3. 2025 bylo zjištěno, že žalobce vyzýval žalovaného ke splacení celého úvěru čerpaného na základě Smlouvy číslo [hodnota], přičemž celková částka činila 34 051,39 Kč. Doručení pak bylo prokázáno poštovním podacím archem ze dne 13. 3. 2025. Tvrzení žalobce o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce prokazoval kartou klienta, z níž bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, nemá žádné děti, je zaměstnán s příjmem 50 000 Kč měsíčně čistého, příjem ostatních členů domácnosti činí 100 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti činí 44 000 Kč. Z úvěrové zprávy bylo ohledně kontraktů žalovaného zjištěno, že má 4 existující splátkový, 1 existující nesplátkový, 2 kreditní karty. Z ověření bonity MLS bylo zjištěno, že žalobce ve výpočtu MLS pro smlouvu u žalovaného počítal s příjmem 50 000 Kč, životním minimem 4 470 Kč, splátkami jiným společnostem 21 236 Kč, splátkami žalobci 5 770 Kč a s výší splátky schváleného úvěru 775 Kč. Zbývající MLS klienta tak činí 17 649 Kč.
4. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících občanského zákoníku, která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.
5. Soud se nejprve zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že se jedná o neplatnost absolutní (srovnej rozsudek Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud se tedy zabýval tím, zda žalobce splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel jednak z informací, které sdělil samotný žalovaný a dále pak z veřejných registrů. Z provedeného dokazování je zřejmé, že právní předchůdce žalobce zkoumal příjmy a výdaje žalovaného, když vycházel z údajů, které sdělil sám žalovaný. Žalobce však tyto údaje sdělené žalovaným již neověřoval, respektive nesdělil, jakým způsobem tyto údaje ověřoval. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nedůsledně zkoumal úvěruschopnost žalovaného a důsledkem tohoto postupu (nesprávného, neobjektivního bez odborné péče posouzení úvěruschopnosti) je pak skutečnost, že předmětná smlouva úvěru je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná.
6. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný, jakožto spotřebitel, dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 občanského zákoníku. Žalobce tak má právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny, nikoliv na úroky, poplatky či smluvní pokutu apod. (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021–262). Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta celkem částka 30 700 Kč a žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkem částku 9 300 Kč, je povinen vrátit nezaplacené poskytnuté finanční prostředky ve výši 21 400 Kč. V této části soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl, ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení určí soud dobu dle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Soud vychází z toho, že žalovaný je v produktivním věku, současně nebyly provedeny žádné důkazy svědčící o tom, že by zdravotní stav či jiné objektivní skutečnosti znemožňovaly žalovanému možnost získávat prostředky na své potřeby prací a bylo přihlédnuto i k příjmu, kterého byl žalovaný schopen dosahovat. Vzhledem k tomu dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to i s přihlédnutím k výši dlužné jistiny, odpovídá možnost žalovaného uhradit dlužnou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. K ochraně oprávněných zájmů žalobce soud stanovil podmínku ztráty výhody splátek, kdy v případě neuhrazení, byť jen jedné ze splátek řádně a včas, může žalobce požadovat úhradu celé dlužné jistiny.
8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 150 o. s. ř. V dané věci žalobce uplatnil svou pohledávku vyplývající ze smlouvy, na základě níž žalovaný načerpal celkem částku 30 700 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neuhradil poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobce uplatnil nárok na zaplacení částky 30 786,40 Kč (neuhrazená jistina, poplatky na pojištění, náklady na vymáhání, smluvní pokuta) s úrokem a úrokem z prodlení. V dané věci je třeba zohlednit smysl a účel právní úpravy obsažené v § 86 a 87 citovaného zákona, kdy jde o vnitrostátní implementaci evropského práva. Porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je sankcionováno neplatností smlouvy mající za následek ztrátu zisku věřitele v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy, kdy spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Právě tato specifická povaha a předmět daného řízení znamená, že v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba vrácení poskytnuté jistiny či jejího zůstatku, a to podle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoliv o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace nelze dle názoru soudu určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. pouhým matematickým poměrem žalobou požadované a rozsudkem přiznané částky. Na žalobce nelze nahlížet jako na účastníka v dané věci převážně úspěšného, přestože žalovanému byla napadeným rozsudkem uložena povinnost k zaplacení vyšší části žalované částky. Dle názoru soudu je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédnout k dalším specifickým okolnostem věci vyplývajícím ze zvláštní (specifické) právní úpravy. Je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že soudem je teprve hmotněprávní splatnost poskytnuté jistiny na základě neplatného právního jednání určována, v důsledku čehož nelze striktně vzato na žalovaného spotřebitele nahlížet jako na dlužníka, který je se svým plněním ke dni podání žaloby v prodlení. Je nutno dále přihlížet i k tomu, že žalobce v řízení vedle nesplaceného nároku na úhradu jistiny uplatnil další smluvní nároky, kteréžto byly zamítnuty. Dále, že nebylo vyhověno ani jeho požadavku na úhradu žalované částky ve 3denní lhůtě. Po zvážení těchto okolností nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci pouhým matematickým poměrem, ale je nutno přihlédnout k uvedeným okolnostem. Ty ve svém důsledku mohou znamenat, že v poměrech daného řízení nelze pro jeho specifičnost o poměru úspěchu a neúspěchu vůbec uvažovat, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá (viz. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 1519/2024–140, ze dne 25. 11. 2024).