Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 30 924,73 Kč, a to ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba, že žalovaný je dále povinen zaplatit žalobci částku ve výši 10 521,39 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 727,42 Kč, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 39 801,88 Kč od 15.7. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 457,75 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 41 446,12 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce navrhoval vydání rozhodnutí, podle něhož bude žalovaný povinen zaplatit mu částku 41 446,12 Kč s úrokem a zákonným úrokem z prodlení. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalovaný uzavřel se žalobcem dne 3. 10. 2023 Smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota]. Podpisem úvěrové smlouvy se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky a žalovaný mimo jiné stvrdil, že se s úvěrovými podmínkami seznámil, všechna jejich ustanovení jsou mu srozumitelná a považuje je za dostatečně určitá a souhlasí s nimi. Dále žalobce uvedl, že věřitel naplňuje svoji zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele několika způsoby, a to zejména: 1) kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích, 2) výpočtem tzv. MLS, tedy částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně zatížit klienta splátkou úvěru, 3) důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta. Žalovaný byl v souladu se smlouvou a úvěrovými podmínkami oprávněn čerpat revolvingový úvěr, a to vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. V průběhu trvání úvěrového vztahu bylo možné změnit výši sjednaného úvěrového rámce. Sjednaný úvěrový rámec činil 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách, přičemž výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. Splatnost byla dohodnuta vždy na 20. den v kalendářním měsíci. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 122 380 Kč a celkem uhradil částku 91 455,27 Kč. Splátky byly započítávány na úrok, poplatky a jistinu. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, zesplatnil žalobce úvěr v souladu se smlouvou ke dni 19. 9. 2024. Žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 19. 9. 2024. Jelikož žalovaný i přes výzvy žalobce uhradil po zesplatnění úvěru na svůj dluh pouze částku 22 500 Kč, eviduje žalobce za žalovaným pohledávku ve výši 41 446,12 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 39 801,88 Kč, poplatků ve výši 39 Kč, poplatků za pojištění ve výši 366,24 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč a smluvních pokut ve výši 939 Kč. Žalobce uvedl, že po žalovaném dále požaduje úrok a zákonný úrok z prodlení. Žalovaný dlužné částky neuhradil, a to ani na základě předžalobní upomínky.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování bylo ze Smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným dne 3. 10. 2023 elektronicky a žalobce se zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr, kdy ve smlouvě byla sjednána výše úvěrového rámce ve výši 25 380 Kč s roční úrokovou sazbou ve výši 26,28 %, dále byla sjednána výše minimální měsíční splátky 4 % z dlužné částky s tím, že splatnost první splátky je ke dni 20. 11. 2023 a termín splatnosti měsíční splátky je vždy k 20. dni v měsíci. Dále bylo z této smlouvy zjištěno, že v případě, že se žalovaný opozdí se zaplacením splátky, je žalobce oprávněn účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, kdy výše nákladů činí 300 Kč za měsíc vymáháním, dále je oprávněn účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč a dále úrok z prodlení v zákonné výši. V případě, že žalovaný neuhradí dvě a více splátek, je žalobce oprávněn úvěr zesplatnit. Tvrzení žalobce o tom, že žalovaný celkem čerpal částku 122 380 Kč a celkem uhradil částku 91 455,27 Kč s tím, že částka 22 500 Kč byla uhrazena po zesplatnění, ke kterému došlo dne 19. 9. 2024, pak má soud za prokázané z výpisu čerpání, splátek a úhrad. Z tohoto výpisu bylo zjištěno, že výše úvěru byla navýšena na 60 000 Kč. Z dopisu – Výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 19. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného ke splacení celého úvěru čerpaného na základě Smlouvy o úvěru č. [hodnota] ve výši 64 932,78 Kč z důvodu prodlení s úhradou závazků. Z úvěrové smlouvy bylo dále zjištěno, že žalovaný zde uvedl údaje týkající se jeho osoby, kdy uvedl, že je ženatý, má 3 vyživovací povinnosti, má základní vzdělání a bydlí v podnájmu. Dále uvedl, že je zaměstnán s příjmem ve výši 29 000 Kč měsíčně čistého, příjem ostatních členů domácnosti činí 17 000 Kč, výdaje na bydlení činí 10 500 Kč, ostatní výdaje 10 000 Kč měsíčně. Dále uvedl, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] [adresa] od listopadu 2018. Z úvěrové zprávy bylo zjištěno, že žalovaný má jeden ukončený splátkový kontrakt, 3 nesplátkové kontrakty byly odmítnuty. Pokud jde o ukončený kontrakt, jednalo se o úvěr ze dne 17. 11. 2018 ve výši 35 000 Kč, který měl být splacen ve 48měsíčních splátkách po 2 869 Kč, přičemž tento úvěr byl ukončen zesplatněním z důvodu nesplácení. Z Karty klienta pak vyplývají údaje týkající se žalovaného, které byly uvedeny ve smlouvě o úvěru. Z listiny – Ověření bonity MLS bylo zjištěno, že u výpočtu MLS pro smlouvu bylo u žalovaného uvedeno, že jeho příjem činí 29 000 Kč, životní minimum dospělých členů domácnosti 9 045 Kč, výše splátky schváleného úvěru 1 015 Kč a zbývající MLS klienta tak činí 18 840 Kč. U MLS domácnosti bylo uvedeno, že příjem žalovaného činí 29 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 17 000 Kč, normativní náklady na bydlení 10 580 Kč, životní minimum členů domácnosti 17 660 Kč, výše splátky schváleného úvěru 1 015 Kč a zbývající MLS domácnosti tak činí 16 745 Kč.
4. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících občanského zákoníku, která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.
5. Soud se nejprve zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že se jedná o neplatnost absolutní (srovnej rozsudek Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud se tedy zabýval tím, zda žalobce splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel jednak z informací, které sdělil samotný žalovaný a dále z veřejných registrů. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce zjišťoval příjmy a výdaje žalovaného, ovšem příjmy a výdaje žalovaného neověřoval, spokojil se pouze s informacemi, které uvedl žalovaný. Vzhledem k tomu, že se žalobce nedostavil k ústnímu jednání, nemohl být v této souvislosti poučen ze strany soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokazovat tyto skutečnosti a označit všechny důkazy s tím, že v opačném případě se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene, tedy neúspěchu ve věci, když soud takové poučení zásadně poskytuje při jednání S ohledem na to dospěl soud k závěru, že žalobce nepostupoval řádně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, a proto shledal smlouvu o úvěru absolutně neplatnou.
6. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný, jakožto spotřebitel, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 občanského zákoníku. Žalobce jako poskytovatel úvěru tak má právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Splatnost neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021–262). Žalobce má tedy právo pouze navrácení poskytnuté neuhrazené jistiny. Vzhledem k tomu, že žalovaný celkem načerpal částku 122 380 Kč a uhradil částku 91 455 Kč, je povinen vrátit částku 30 924,73 Kč. V této části tedy soud žalobě jako důvodné vyhověl, ve zbytku pak žaloba jako nedůvodná byla zamítnuta.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení určí soud dobu dle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Soud vychází z toho, že žalovaný je v produktivním věku, současně nebyly provedeny žádné důkazy svědčící o tom, že by zdravotní stav či jiné objektivní skutečnosti znemožňovaly žalovanému možnost získávat prostředky na své potřeby prací. Bylo přihlédnuto i k příjmu, kterého byl žalovaný schopen dosahovat, a dále k tomu, že žalovaný má celkem 3 vyživovací povinnosti. Vzhledem k tomu dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to i s přihlédnutím k výši dlužné jistiny, odpovídá možnost žalovaného uhradit dlužnou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. K ochraně oprávněných zájmů žalobce soud stanovil podmínku ztráty výhody splátek, kdy v případě neuhrazení, byť jen jedné ze splátek řádně a včas, může žalobce požadovat úhradu celé dlužné jistiny.
8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 150 o. s. ř. V dané věci žalobce uplatnil svou pohledávku vyplývající ze smlouvy, na základě níž žalovaný načerpal celkem částku 122 380 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neuhradil poskytnutý úvěr řádně a včas, uplatnil žalobce nárok na zaplacení částky 41 446,12 Kč (neuhrazená jistina, poplatky, poplatky za pojištění, náklady na vymáhání, smluvní pokuta) s úrokem a zákonným úrokem z prodlení. V dané věci je třeba zohlednit smysl a účel právní úpravy obsažené v § 86 a 87 citovaného zákona, kde jde o vnitrostátní implementaci evropského práva. Porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno neplatností smlouvy mající za následek ztrátu zisku věřitele v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy, kdy spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Právě tato specifická povaha a předmět daného řízení znamená, že v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba vrácení poskytnuté jistiny či jejího zůstatku, a to podle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoliv o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace nelze dle názoru soudu určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. pouhým matematickým poměrem žalobou požadované a rozsudkem přiznané částky. Na žalobce nelze nahlížet jako na účastníka v dané věci převážně úspěšného, přestože žalovanému byla rozsudkem uložena povinnost k zaplacení vyšší části žalované částky. Dle názoru soudu je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédnout k dalším specifickým okolnostem věci vyplývajícím ze zvláštní (specifické) právní úpravy. Je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že soudem je teprve hmotně právní splatnost poskytnuté jistiny na základě neplatného právního jednání určována, v důsledku čehož nelze striktně vzato na žalovaného spotřebitele nahlížet jako na dlužníka, který je se svým plněním ke dni podání žaloby v prodlení. Je nutno dále přihlížet i k tomu, že žalobce v řízení uplatnil vedle nesplaceného nároku na úhradu jistiny další smluvní nároky, kteréžto byly zamítnuty. Dále, že nebylo vyhověno ani jeho požadavku na úhradu žalované částky ve 3denní lhůtě. Po zvážení těchto okolností nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci pouhý matematickým poměrem, ale je nutno přihlédnout k uvedeným okolnostem. Ty ve svém důsledku mohou znamenat, že v poměrech daného řízení nelze pro jeho specifičnost o poměru úspěchu a neúspěchu účastníka uvažovat, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá (viz. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 8 Co 1519/2024–140 ze dne 25. 11. 2024).