Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12 500 Kč v měsíčních splátkách po 500 Kč měsíčně splatných do každého posledního dne běžného měsíce počínaje měsícem po právní moci rozsudku do zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se ohledně částky 4 063 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 16 563 Kč od 14. 5. 2019 do zaplacení, nákladů spojený s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a částky 5 525 Kč zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaný byl povinen zaplatit jí celkových 22 088 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky 18. 2. 2019, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 500 Kč, které byly žalovanému zaslány na jeho účet téhož dne a žalovaný se zavázal je uhradit včetně poplatku ve výši 4 063 Kč se splatností 13. 5. 2019, což však neučinil, takže žalobkyně kromě částky 6 563 Kč požaduje ještě účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením v celkové výši 2 500 Kč za odeslání pěti písemných výzev a dále smluvní pokutu ve výši 5 525 Kč z důvodu prodlení z neuhrazením jistiny, včetně poplatku. K výzvě soudu žalobkyně nedoložila, že by jakýmkoli způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes předžalobní výzvu.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a byl v řízení nečinný.
3. V řízení bylo ze smlouvy o zápůjčce, včetně všeobecných obchodních podmínek žalobkyně zjištěno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o poskytnutí částky ve výši 12 500 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 063 Kč do 13. 5. 2019. Současně si strany sjednaly poplatek za výzvy k zaplacení v případě prodlení žalovaného po 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Smlouva neobsahuje jakékoli informace o tom, že by žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Z dokladu o platbě z 18. 2. 2019 bylo zjištěno, že žalovanému byla na jeho účet uhrazena 18. 2. 2019 částka 12 500 Kč. Z upomínek z 20. 5., 27. 5., 3. 6., 12. 6. a 27. 6. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný byl pětkrát písemně upomínán k úhradě dlužné jistiny s příslušenstvím. Z předžalobní výzvy z 20. 4. 2020, včetně podacího archu bylo zjištěno, že ještě před podáním žaloby byl žalovaný vyzýván k úhradě dlužné částky s tím, že na předmětném úvěru ničeho neuhradil. Žalovaný neprokázal, že by tak učinil i po podání žaloby.
4. Co se týče posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně, ze žádosti o úvěr ze dne 10. 10. 2020 bylo zjištěno, že jediným příjmem žalovaného je invalidní důchod ve výši 6 504 Kč a jeho celkové měsíční výdaje činí 4 860 Kč, přičemž tyto činí pouze výdaje na bydlení a energie. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v žádosti o úvěr, přičemž si dovolila zdůraznit, že žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu podle § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
5. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
6. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména podle písm. a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle písm. b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
10. Předně soud zkoumal způsob, jakým bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní. Nutno předestřít, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.), tedy poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (Důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr, přičemž věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39).
11. Soud předně konstatuje, že sice bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 12 500 Kč ve smyslu citovaného ustanovení občanského zákoníku, na které se však vztahují i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, jak byla shora citována, tedy včetně posuzování schopnosti žalovaného zápůjčku splatit. V této souvislosti soud konstatuje, že žalobkyně naprosto rezignovala na tuto svoji povinnost, neboť schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku žádným způsobem neprověřovala, v tomto směru absentuje skutkové tvrzení, natož aby k němu bylo navrženo jakékoli dokazování. Žalobkyně tedy nedostála své povinnosti dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a důsledkem toho je skutečnost, že předmětná smlouva je v rozporu s § 580 odst. 1 o. z. a proto je neplatná.
12. Pokud tedy v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 12 500 Kč a žalovaný z ní ničeho neuhradila, má žalobkyně nárok ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru na úhradu pouze nesplacené jistiny, tedy částky 12 500 Kč, nikoli na další smluvené poplatky či smluvní pokutu s tím, že nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny, spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 3675/2021). Soud proto vyhověl žalobě pouze co do částky 12 500 Kč a ve zbývající části žalobu zamítl.
13. Soud se dále zabýval lhůtou k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 12 500 Kč a ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 1902/2025 (podle nějž je to dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit předmětný dluh a o takto skutkových tvrzení navrhnout důkazy) za situace, kdy žalovaný byl v tomto řízení nečinný a žádné důkazní návrhy směřující k tomu, jaké jsou jeho možnosti splnit předmětný dluh neučinila, soud proto vychází z informací, které o žalovaném má. S ohledem zejména na jeho věk a skutečnost, že soudu nejsou známy žádné překážky, které by bránily tomu, aby byl řádně zaměstnán, dospěl k závěru, že je ve schopnostech žalovaného, aby dlužnou částku splácel alespoň po 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek, čímž se míní, že pokud se zpozdí byť s jedinou splátkou, může věřitel uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči spotřebiteli, tedy že zašle dlužníku oznámení, kterým uplatní ztrátu výhody splátek a pak dojde k zesplatnění celé částky, když tak musí učinit nejpozději do splatnosti nejbližší příští splátky.
14. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel ze samotného smyslu a účelu právní úpravy obsažené v citovaných ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru s odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu. Právě tato citovaná specifická povaha a předmět daného řízení znamená, že v případě závěrů o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či jejího zůstatku podle možností spotřebitele jako rozhodnutí o věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace proto nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. pouhým matematickým poměrem žalobou požadované a rozsudkem přiznané částky, neboť na žalobce nelze nahlížet jako na účastníka v dané věci převážně úspěšného, neboť je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že soudem je teprve hmotněprávní splatnost poskytnuté jistiny na základě neplatného právního jednání určována v závislosti na možnostech spotřebitele, v důsledku čehož nelze striktně vzato na žalovanou nahlížet jako na dlužníka, který je se svým plněním ke dni podání žaloby v prodlení. Je nutno dále přihlížet i k tomu, že žalobkyně uplatnila vedle nesplatného nároku na úhradu jistiny i další smluvní nároky na poplatky, náklady vymáhání, smluvní pokutu, včetně úroků z prodlení, které byly zamítnuty. Současně pak žalovaná byla zavázána k vrácení úvěrem získané jistiny. Proto je v této věci nutno přihlédnout ke konkrétním okolnostem dané věci, neboť u žádného z účastníků nelze shledat úspěch na úkor druhého a nelze tedy pro specifičnost tohoto řízení rozhodnout o poměru úspěchu a neúspěchu toho, kterého účastníka (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.